Tmavě modrý šuplík

Nenáviď mě dnes - Část patnáctá "Jasně, chápu. Bez rukavic nevylezu a budu se snažit být užitečný a neplést se pod nohy." přikývne, aby si všechno zrekapituloval. Bude se soustředit jen na práci, Alexe prostě vytěsní. Jakoby tu nebyl. Neposere si život kvůli nějakému arogantnímu zmetkovi. Usadí se a rozhlédne se, kam by mohl nacpat ty papíry, aby nepřekážely. Když ohlásí výjezd, jen zhluboka vydechne. Nečekal, že to bude takhle brzy. Ale to se nějak zvládne. Robin se urychleně přesune na místo spolujezdce. S deskami s ruce se soustředí na popis místa dopravní nehody. "Hele, Davide, jestli si musíš dělat nějaké zápisky a nebudeš stíhat, tak se potom ozvi až budu dělat kompletní uzavření na konci šichty…" houkne dozadu. Alex mrkne do zrcátka. Zabubnuje prsty do volantu. Roman už je konečně tady, takže můžou vyjet. Roman se se zazubením vrhne na svoje místo a zabouchne za sebou dveře. "Tohle je tvůj první výjezd se záchrankou?" zeptá se se zájmem Davida, kter...

Nenáviď mě dnes - část čtrnáctá "Jasně, já.. netušil jsem, jak to tu bude. Tak jsem si vzal všechny věci s sebou." poukáže na naditý batoh na zádech. "Oni nám stejně nikdy nic neřeknou, a když jo, tak to stejně není úplně přesně. První medik? No, tak snad vám k něčemu budu a nebudu se jen motat pod nohy." pousměje se. Zasměje se. "Hele, k nám se nemusíš stěhovat… ne, chápu to. Taky jsem to zažil. Takže… Tady stojí všechny sanity, když nejsou na výjezdu. Během toho se čistí, doplňuje materiál… prostě všechno, co je aktuálně potřeba. Doktoři papírujou, mnohem lepší." zašklebí se. "Tahle je naše." Poklepe dlaní na žlutou kapotu. "Romane, vylez, máme tady budoucího doktora." Ze sanity vykoukne Romanova střapatá hlava. "Super, dneska nebudu sedět sám." zazubí se. "Čau, jsem Roman." vztáhne k němu ruku. "Nezahlcuje tě moc? Kdyby ano, tak řekni. Občas svojí práci moc žere. Au! To bylo za co?" chytne se za poraněno...

Nenáviď mě dnes - část třináctá … Sleduje postupně jdoucí fotografie z obřadu a společně s ostatními se pochechtává komentářům, které občas z někoho spontánně vylítnou. Nejvíc se však nasmějí u závěrečné fáze obřadu. Potom následují společné svatební fotografie, které Martin nafotil pro Lexe s Míšou v zeleni statku. Krásné momentky. Musí uznat, že je Martin opravdu dobrý fotograf. Vždy dokáže zachytit tu pointu celé scény. Přistihne se, že se docela dobře baví. Občas přejede pohledem ke gauči, aby si prohlédl osazenstvo a zase se vrátí k obrazovce. Uchechtne se. "Tady Míša vypadá, že mu něco chybí." podotkne, když se objeví fotografie se skupinkou banditů se stříkacími pistolkami. "Hlavně, že mi ho nakonec neunesli." zasměje se Lex a přitáhne si Míšu k sobě. "Byl jsi neuvěřitelně úchvatný ženich." David to vše jen tiše pozoruje, on jediný nekomentuje. Když pak dojde na fotky z večera, kde je na několika z nich zachycený i on ve společnosti Alexe, prudce se...

Nenáviď mě dnes - část dvanáctá *** Pohlédl znovu na papírek, na který si během telefonního hovoru s Martinem naškrábal adresu ateliéru. Ne, že by si ji nepamatoval. Město znal i bez mapy. Zkontroloval si to, a když zjistil, že se trefil napoprvé, tak se s pousmáním vydal ke dveřím. Zmáčkne zvonek podle udaného jména. "Prosím?" ozve se z repráčku u zvonku. Podle hlasu je to spíš Kuba. Nahoře už je všechno připravené k promítání fotek. Nakonec to udělali nahoře v ateliéru, aby zas neotravovali Míšu s Lexem v jejich bytě. A Roman se tvářil, že stejně nemá chuť se toho účastnit. Martin zrovna vařil kávu a vyptával se Míši a Lexe na ten pobyt na farmě. Vrátili se snad s ještě větším úsměvem, než když je tam nechávali. "Čau, tady Alex." Houkne do repráčku. Vyčká si na zabzučení, aby mohl vyběhnout do řečeného patra, ve kterém už stojí mezi dveřmi vyzubený Jakub. "Jsem poslední, nebo ještě někdo chybí?" zdržel se v práci, protože kluci byli zvědaví a musel vyprá...

Část jedenáctá betaread: Martin Vezme mobil do ruky, aby splnil požadavek. Co na tom, alespoň se na chvíli zabaví a třeba i pobaví. "Hlavně večer v normální hodinu, díky. A nezapomeň se představit." zazubí se. Překvapeně se ohlédne, když na jeho rameno dopadne Davidova hlava a pak ještě následuje automatické přitulení k jeho paži. Zarazí se, ale nic neřekne. Jen shlédne na spící tvář. Jeho mimika nedá navenek nic znát. "Jasně. Já přes týden učím, chodím spát se slepicemi." zavrtí Vojta nechápavě. "Neboj, déle jak v devět volat nebudu a představím se ti určitě. Dostáváš takových telefonů víc?" zadívá se na něj zvědavě a jeho pohled sjede na Davida. "Nějakej moc tulivej. To toho nemá za ty dva dny dost?" "Pokud máš na mysli hovory od obdivovatelů, tak ne. Ale rok jsem nedržel mobil v ruce, co kdybych to popletl a spletl si tě s nějakým jiným dávným milencem?" zazubí se. Opře si pohodlně hlavu o opěrku. Tisknoucí se tělo je příjemné i pro ...

Část desátá betaread: Martin *** S nečitelným pohledem vyčkávavě postává vedle auta a čeká na jakýkoliv pokyn, že má vlézt do auta, a kam. Vůbec netušil jaké bylo uspořádání tohohle vozu a rozhodně ho nechtěl ani nijak narušovat. Je trpělivý až do chvíle, kdy se strhne hádka o to, kdo bude sedět vepředu a kdo vzadu uprostřed. Rozsekne to až Martin. "Já jsem řidič, já určuju pořadí. Vedle sedí Kuba, protože ho chci mít na očích. Jestli mi pobleje auto, bude ho čistit. To platí i pro ostatní. Alexi? Sedneš si mezi ty dvě zelinky? Ať jsou když tak připraveni vyskočit z auta a zvracet někde mimo něj. Davide, dobrý?" přejde k tomu, který dorazil poslední. Kuba se zadívá na přítele. "Bylo mu pořád špatně, tak mu kluci dali nějaký prášek. Tak snad to bude lepší." vysvětlí za něj. "Díky, že tu má někdo ještě stále čistý rozum. Jdu doprostřed. Na zvracení se necítím. Měl jsem i oběd." zazubí se na Martina, ale potom zvážní, když si znovu prohlédne Davida. Má nutkán...

Za další kapitolu poděkujte našemu novému betareadru Martinovi, který se nám dobrovolně upsal. Držím mu palce, aby mu u oprav nevytekly nervy. :-) Jelikož tu delší dobu nic nebylo, dnes máte kapitolu bez střihu uprostřed. Voldy Část devátá *** Poskládal do auta svou rodinu a zaklapl kufr za poslední uloženou taškou. Ohlédnul se po Davidovi, který postával u dveří se zbytkem. Prohodí k rodině, aby vydrželi, a přejde k němu. Pohladí zamyšlenou tvář. "Kdyby něco, stačí se ozvat… Michal má na mě číslo. Cokoliv." usměje se. "Měj se tu hezky." natáhne se, aby mu vtiskl polibek na čelo. "Mějte se, lidi." Přikývne. Nemá loučení rád. A takové už vůbec. "Kdybych věděl, že se se mnou budeš loučit takhle, tak tě nechám, aby ses na té oslavě hezky nudil." pousměje se, když ho zachytí za paži. "Pusa na čelo? To jsem tvá sestra?" "Kdybych věděl, že to budeš chtít před ostatními jinak, tak to udělám." Zazubí se na něj, než si ho k sobě přitáh...