Nenáviď mě dnes - část třináctá

Nenáviď mě dnes - část třináctá

---

…

Sleduje postupně jdoucí fotografie z obřadu a společně s ostatními se pochechtává komentářům, které občas z někoho spontánně vylítnou. Nejvíc se však nasmějí u závěrečné fáze obřadu. Potom následují společné svatební fotografie, které Martin nafotil pro Lexe s Míšou v zeleni statku. Krásné momentky. Musí uznat, že je Martin opravdu dobrý fotograf. Vždy dokáže zachytit tu pointu celé scény. Přistihne se, že se docela dobře baví. Občas přejede pohledem ke gauči, aby si prohlédl osazenstvo a zase se vrátí k obrazovce. Uchechtne se. "Tady Míša vypadá, že mu něco chybí." podotkne, když se objeví fotografie se skupinkou banditů se stříkacími pistolkami.

"Hlavně, že mi ho nakonec neunesli." zasměje se Lex a přitáhne si Míšu k sobě. "Byl jsi neuvěřitelně úchvatný ženich."

David to vše jen tiše pozoruje, on jediný nekomentuje. Když pak dojde na fotky z večera, kde je na několika z nich zachycený i on ve společnosti Alexe, prudce se zvedne. "Už je pozdě, musím jít."

Všichni se po něm nechápavě otočí. "Co je? Měl jsem za to, že na dnešek jiné plány nemáš?" zeptá se překvapeně Martin. "Něco jsem prostě zapomněl." odvětí David a rovnou zamíří ke dveřím. "Omlouvám se, prostě musím. Mějte se."

"Myslíš, že nás chtěli rozdělit, protože nám záviděli?" šeptne Míša Lexovi tak nahlas, aby ho slyšeli všichni. Stulí se mu do náruče. Zamračí se, když David najednou vystřelí ze svého místa. "Martin má pravdu, myslel jsem, že nic nemáš… Davide? Počkej. Chtěl jsem s tebou mluvit." vymaní se z teplé náruče a chce se přesunout na vozík, když si uvědomí, že ho má dost daleko, aby nepřekážel.

Alex překvapeně zvedne pohled k odcházející osobě.

"Někdy jindy, Míšo, jo? Já fakt musím. Zavolám ti. Ahoj." prakticky uteče z místnosti. Slyší jen zaklapnutí dveří.

"Tak tohle bylo zatraceně divný." vydechne Kuba. "Proč takhle zdrhá? Co se stalo?"

Zamračí se. Zaboří se zpátky do gauče a přitiskne se ke svému příteli. Cítil z Davida podivné napětí. K něčemu tady došlo.

Alex si povzdychne. "Vážně mám neblahý pocit, že za to můžu já. Jen moje hlava… pořád si nechce vzpomenout, co jsem udělal. Pořád ta samá černá díra."

Martin se na něj zadívá. "Hele, já fakt nevím. Já sice byl střízlivý, ale David se vytratil ještě před tebou, že jde spát. Možná něco někdo ví?" zadívá se na ostatní.

Lex se zamračí. "Nás vynechte, vůbec jsme tam nebyli. Ale něco se stát prostě muselo. David se chová divně. A co s Dwightem, nestalo se mezi nimi něco?"

"S Dwightem jsem mluvil a byl v pohodě. Říkal, že je David skvělý kluk. Něco mezi nimi bylo, ale prý si to v pohodě vyříkali a rozloučili se. Vždyť se o něj Dwight tak staral…" zavrtí hlavou. "Ne, myslím, že tam problém nebude." stočí svůj pohled na Alexe. "Proč si myslíš, že za to můžeš ty?"

Alex se nepříjemně ošije. "Měl.. narážky, které mi nedávají tak úplně smysl. Myslel jsem, že jsem se k němu choval slušně. Popíjeli jsme spolu a… byli v pohodě. Útočný začal být až ráno poté." Zarazí se. Poslední slova mu rezonují v hlavě. Do háje. Prudce vstane. "Omluvte mě. Budu muset jít. Něco mi došlo. Musím do práce." plácne první věc, která ho napadne. Vážně se zachoval jako hajzl? Jistě, nebyl ke svým milencům vždycky tak hodný a úžasný, ale… zbledne.

Lex se zadívá na Alexe a pak na kluky. "No, asi to pro dnešek zabalíme ne? Koukneme na to třeba zas příště." pomalu se zvedne, aby k Míšovi přistrčil vozík. "Mám chuť vyrazit ještě někam na něco dobrého, co říkáš, lásko? Ještě tak moc pozdě není."

Martin se zamračí. "Hele, třeba jsi jen řekl něco, co ho vytočilo. Je dost háklivý na to, když ho někdo… no, to je fuk." mávne rukou. "Takže se domluvíme na někdy jindy. Aspoň vyzkouším jeden nový program na retuše."

Přikývne. "Kdyby se mnou normálně promluvil, tak bychom to nějak vyřešili… to je jedno. Mějte se kluci a díky za pozvání. Míšo, ještě se ti ozvu ohledně toho kafe." Pohlédne na fotografii, na které se zastavili. David se dotýká jeho předloktí a on na něj kouká… vzpomínky se mu začnou vířit hlavou. Jako by konečně našel tu správnou knihu. Vypadne z bytu podobně jako David chvíli před ním.

"Vážně se tu něco děje." zamračí se Michal, když za Alexem zaklapnou dveře. Otočí se na Lexe. "Vyrazit si někam? Jsem pro. Noc je ještě mladá." usměje se.

Alex se zastaví v půlce schodiště. Takže je to pravda? Vyspal se s Davidem a nic si z toho nepamatoval? A David… jak mu měl vysvětlit, že si nemohl vzpomenout? Teď ho měl za největší prase. Dal mu to jasně najevo. A ta Martinova narážka teď než odcházel… Byl v průseru ve vlastní změti myšlenek a střípků z ranče.

***

Alex procházel nemocniční chodbou z vedení do zázemí záchranky. Nějak výrazně si nevšímal lidí kolem sebe, protože byl zabraný do papírů, které na vedení dostal. Byla to pro něj celkem složitá situace. Pilot, kterého měl nahradit, ještě stále létal s místní letkou, a tak se vrátil na pozici řidiče. Nevadilo mu to, protože byl přidělen k Robinovi s Romanem, a to pro něj byla zase příjemná změna. Alespoň měli čas si pokecat. Měl pocit, že ho někdo sledoval víc, než bylo nutné, ale neohlédl se. Měl trochu skluz. Potřeboval se převléknout do

služebního, aby nemusel vyjíždět v džínách. Znovu projede papíry. Kruci. Nechal tam smlouvu. Se zavrčením se otočí a rázným krokem se vydá zpátky na ředitelství.

Robin v zázemí záchranky skoukne hodiny. Kromě Alexe, který už tady měl dávno být, čekali novou posilu. Medika, který si u nich měl odbýt několik hodin praxe v terénu. "Romčo? Dodělej ty obvazy, já se zajdu kouknout do kanclu, jestli tam ten medik není. Ale měl přijít rovnou sem..." zamumlá si spíš už pro sebe.

To papírování kolem ho může přivést k šílenství. Všechno to na něj rovnou navalili, takže než se vyhrabal z kanclu, už dávno šel pozdě. Navíc to ještě nemohl najít. Zastaví se přede dveřmi a chvíli zaváhá. Než se přinutí k pohybu, dveře se otevřou a on málem schytá ránu. "Sakra."

"Ou, pardon. Nevěděl jsem, že tady někdo bude. Jste v pořádku?" Robin se začne o překot omlouvat. Vzal to razantněji než normálně. Potřeboval toho medika tady a teď, aby mu všechno vysvětli, než budou povoláni na nějaký výjezd. I když… bez řidiče by se dostali tak k vratům pozemků nemocnice.

"V pohodě. Jen jsem nečekal, že někdo takhle vyletí ze dveří. Já hledám…" začne listovat v papírech, ke komu ho přiřadili. "Kruci, ten úřední šiml řehtá i tady moc pěkně. Mám si tu odkroutit praxi v terénu a zaboha si nevzpomenu u koho. Je to někde tady v těch papírech."

"Medik? Hmm…" nahlídne do papírů, které měl v ruce. "David Chládek? Pokud ano, tak to bude u nás. Nebo spíš u mě. Robin." Natáhne před sebe ruku v představení. "Nemusíš mi vykat, vím, že vás to tam učí, ale u nás se to bere trochu jinak." Sjede ho celého pohledem. Někoho mu připomíná, ale nemohl si vybavit, kde už ho viděl. "Nafasoval jsi nějaké oblečení, nebo to zase nechali všechno na nás?"

"Jo, to jsem já. David." natáhne k němu ruku. "Takže jdu teda k vám? Oni tam na mě v kanclu vychrlili takových věcí, ale aby mi řekli něco podstatného... Odkázali mě na tuhle povinnou literaturu." ušklíbne se ke štosu papírů ve svých rukách. "No, říkali, že se mám nahlásit tady, a dál si to prý zařídíte sami. Tak nevím." pokrčí rameny.

"Tebe taky?" Ukáže mu pobaveně svůj štos papírů. "Jsi náš první medik doktor, tak si toho važ. Naposledy, když jsme dostali studenta, tak chtěl být řidičem a my vzadu měli strach, abychom přežili… to je dlouhá historie. Ty se nemusíš bát, jsi v rukou nejlepšího řidiče široko daleko." Mrkne na něj pobaveně. "To je jim podobné. Máš alespoň bílé triko, které nosíte na praxi po špitále pod plášť? Kalhoty ti dáme. Roman určitě někde vyhrabe ty erární pro stážisty. Pojď. Představím tě a ukážu ti šatnu. Venku určitě tohle," poukáže na papíry "nebudeš potřebovat."