Tmavě modrý šuplík

Část dvacátá první Hodí tašky do kufru a zavře jej, aby se přesunul na sedadlo spolujezdce vedle Davida, který už na něj čekal. Chvíli ho sice musel přemlouvat, aby řídil David, ale nakonec souhlasil. Ještě se mu nechtělo usedat za volant. Vozil pořád on, proč by si to taky jednou nemohl užít. A na to, že auto je pořád ještě jeho, reagoval jen se smíchem. Vždyť ho půl roku neřídil. Zapne si pás, zatímco David vyjíždí z parkoviště. "Tak hurá do víru lesů. Doufám, že sis vypnul mobil? Je ti jasné, že jak dorazíme na místo, nedostaneš se k němu po dobu několika dnů?" Uculí se nevinně a podívá se na Davida, co on na to. Navíc měli jednu tašku plnou jídla, takže se nemuseli obávat toho, že by museli jet do města něco nakupovat, aby nestrádali. A mohly by už růst borůvky… zamyslí se nad tím. Jenže na ty bude ještě čas. Bezpečně měl v tašce uložených několik čokolád. A hodlal splnit to, co nasliboval. "Jo, mobil je vypnutej. Teda zvuk jo." zamručí otráveně. Nechtělo se mu ...

5/5 Bylo to už několik dní. Arlan bloumal po hradě jako tělo bez duše. V noci se mu zdály vlčí sny. Přes den měl pocit, že se mu v hlavě převaluje těžká mlha, která halí něco strašně moc důležitého. Co je to, na co si nemůžu vzpomenout? Vím, že tu je něco strašně důležitého. Co to je? Co znamenají mé sny? Je to tak matoucí nevědět. Co se se mnou dělo celý ten rok? Otec přijal pozvání do sousedního království za něj. Král nechtěl opustit svého novorozeného syna. Ale koneckonců, korunní princ byl stejně tak dobrý jako král sám. Navíc doufal, že jeho syn přijde na jiné myšlenky. Udála se s ním změna. V některých ohledech k lepšímu. Ale nelíbilo se mu, jak se potuluje po hradě jako duch. Jako by něco hledal. Něco, co mu chybělo. Arlanovi se z hradu příliš nechtělo. Nakonec ale vyjel se svou gardou a početným doprovodem, jak se slušelo na budoucího krále. Uvítal ho druhý budoucí král. Arlana to setkání netěšilo tak, jak by ho těšilo před tím, než se ztratil. Kéž bych si dokázal vzpomenout...

Část dvacátá 2/2 "Tak dobrá…" usměje se. "Ale nech mě nejdřív najíst jo? Pak si se mnou můžeš dělat cokoliv tě jen napadne, ano?" Přikývne. Dlaněmi přejede po stehně před sebou. Neopomene ani penis ležící vyzývavě blízko jeho úst. "Kdybys chtěl přidat, tak mi řekni, jo? Zajdu ti pro další…" "No, možná ještě kousíček bych si dal… zas se nechci přejíst…" Odloží prázdný talíř. Naházel to do sebe rychle, jen utišit hlad. "Hmm? Kousíček?" Přejede jazykem po klidném mužství, dlaněmi se zapře o roztažená stehna a nespokojeně se zvedne. Ovane ho chladný vzduch, jak vyleze zpod deky. "Tak jo." Sklouzne z postele a hmátne po talíři, aby Davidovi splnil jeho přání. "Děkujůůůůů." zadívá se na Alexe vděčně. Spokojeně se rozvalí v posteli a zavrtá se do deky. Je mu strašně dobře. Nabere na talíř zbytek pizzy a přidá ještě další kousky z té druhé. Nebude přece chodit každou chvíli. Takže před Davida položí vrchovatý talíř. "Mů...

Část dvacátá Zvedne hlavu od rozečtených dopisů, které vzal do ruky během čekání na pizzu, a které Sára pro jistotu všechny rozbalila, kdyby po něm chtěl někdo něco velmi důležitého. Zdálo se mu to nebo ho opravdu David volal? Ale bylo to dost nejisté a tiché zavolání. Klidně si to mohl jen vymyslet… skloní hlavu zpátky k rozečtenému lejstru, ale zjistí, že se na něj vůbec nesoustředí. Odloží to všechno na stolek před sebou a zvedne se. Přejde ke dveřím ložnice, aby vzal jemně za kliku a nakouknul dovnitř. "Daví?" Zeptá se tiše. Ale když uvidí, že dotyčný už neleží tak klidně, jako když ho opouštěl, okamžitě přejde k posteli. "To nic, jsem tady. Jen špatný sen." Přitáhne si ho do náruče a dlaněmi pohladí nahá záda. Usměje se, když Alex vejde dovnitř. Takže to nebylo jen zoufalé přání unaveného mozku. Přitiskne se k němu. "Už jsem se lekl, že se mi to všechno jen zdálo…" zahučí přitisknutý k Alexově krku. Dělal to dost často. Zdálo se mu o Alexovi, ale když...

Část devatenáctá Nechal Davida řídit, protože u sebe neměl potřebné doklady. Takže se celou cestu dotýkal jeho nohy a užíval si pocit, že za chvíli budou konečně doma. Nechtěl ho moc rozptylovat od řízení, ale nemohl si pomoct. Měli štěstí, nepotkali žádnou kolonu, takže nerušeně projeli městem až před dům, kde David vyštrachal z kapsy klíče, aby ho mohl propustit do jejich bytu. Nepřestával se pořád trochu usmívat. I když oči ho určitě prozrazovaly víc než mimika. Společně vydupali ta tři patra, nerušeni žádnou zvědavou sousedkou. Naštěstí. Vždycky když se odněkud vracel, měl na ně štěstí. A zvědavé byly opravdu dost. Vejde za Davidem do útrob bytu. Nohou zabouchne a začne se soukat ze svých bot. Taky ze sebe chtěl co nejdřív dostat hnědé vojenské oblečení. Přitáhne si Davida k sobě. Vyhledá jeho rty svými a spokojeně zamručí. Tohle potřeboval. Vklouzne rukama pod Davidovo sako a začne vytahovat pečlivě zastrkanou košili, aby se mohl dotknout nahé kůže. Dychtí po tom jako závislák po ...