Tmavě modrý šuplík

 

 

 "Já vím, Daví, já to nemyslím takhle…se Sárou jsme probírali spíš co doma… otec a tak... Tenhle návrat byl trochu chaotickej. Je to pořád jen pár dnů. Navíc jsem se domů strašně moc těšil." Přitiskne ho k sobě. "Už nechci být sám. Ne, když můžu mít vedle sebe tebe. Je to složitý, mluvit o všem… některé věci jsou děsivé i pro mě. Ale dám se do pořádku, není to snadné… teď už začínám chápat všechno to upozorňování kolem a kartičku na psychologa." Usměje se. "Ale já mám svýho psychologa u sebe." Zastaví jejich kroky, aby mohl Davida vděčně políbit. "Psychiatra možná, ale k psychologii jsem moc nepřičuchl." ušklíbne se a nechá se políbit. Vtáhne Alexe do hry jazyků. Než se odtáhne. "Já vím, že tě spíš do blázince přivedu, jsem moc složitá osobnost." uculí se spokojeně. "Ale jedno vím, když je něco pro jednoho děsivý, pro dva už je to děsivý míň. Dáš se do pořádku, to víš, že jo." Pousměje se do toho polibku. "Třeba se tam př...

*** Klečel u zraněného a pomáhal klukům, kteří ho ošetřovali. Vichr, který vytvářela stále jdoucí vrtule helikoptéry je nutila nechat si brýle i přetáhnout šátek až přes nos. Jinak by měli písek úplně všude. Ale nemohli si dovolit vypnout motor. Jen rychle ošetřit a letět zpátky do polní nemocnice. I když podle rozsahu zranění bylo víc než jasné, že poletí ještě dál. Skoro utržená noha od nášlapné miny visela na malém kousku tkáně. Prognóza byla víc než špatná, ale snažili se do poslední chvíle, i když to byl civilista. Nad hlavami se jim ozve střelba. Slyší i další rány. Neohlíží se. Nejde to. Najednou ztuhlý krk i končetiny mu nedovolí se pohnout. Nemůže se skrýt jako zbytek kolegů, kteří kolem něj něco křičí. Najednou se ocitá na otevřené pláni, je se zraněným sám. Leží oba na zemi bez hnutí. Vrtulník odlétá pryč a on cítí beznaděj. Nemůže nic. Ani pohnout rukou, aby se ujistil, že je stále ještě naživu. Nespokojeně se zavrtí, když vedle sebe necítí Alexovo horké tělo. Zamručí a oto...

*** Probudilo ho nepříjemné zvonění telefonu. Nevrle si k sobě přitiskne Davidovo spící tělo a pevně sevře víčka, aby ten otravný zvuk dostal z hlavy. Budil se celou tu dobu, co spali. Neustále se ujišťoval, že David je stále vedle něj. Musel se ho dotýkat, aby tomu věřil, proto obětoval kvalitní spánek a pohodlí. Jenže to vyzvánění se mu vůbec nelíbilo. Navíc to nebyl ani jeho telefon, ale nechtěl Davida budit, aby to šel zvednout. Po dlouhé a horké vaně usnul opravdu tvrdě, jenže s tím vytrvalcem na druhé straně komunikačního kanálu bude David probuzený raz dva. Se zavrčením se pomalu zvedne, aby ten nebohý přístroj umlčel. Ještě však než to udělá, sjede pohledem na jméno volajícího. Lex? Hledá Davida? Opustili bar včera celkem hloupě… "Doufám, že potřebuješ něco důležitého, protože jakmile Davida probudíš, jsi mrtvej muž." Zavrčí. Nějak se na něm podepsalo to nevyspání i nepříjemné probuzení. Zarazí se a zmateně se podívá na Míšu vedle sebe. "Alexi? Co se… David spí?...