Tmavě modrý šuplík

"Stal se zázrak." zazubí se a opatrně, aby nepřevrhnul tác, si Davida za pas přitáhne k sobě, aby se mohl pohodlněji uvelebit. "Ještě mi budeš muset ale zítra ohlásit, že jsi z toho neměl nějaké střevní obtíže." Uchechtne se a natáhne se pro svůj hrnek. "No, nevím. Možná ohlásím." pokrčí rameny. Nechá se přitáhnout. "Říkal jsi něco o kakau nebo jsem se přeslechl?" zeptá se nakonec. "Takže ty pečeš a nechutná to zle… Kdo jsi a cos udělal s Alexem?" "Tady ho máš, přímo před nosem." Ukáže na hrnek na tácu. "Někdo nám tu ještě spí." uculí se. "Asi mě unesli mimozemšťani, je to dobrá výmluva?" "Až na to, že na mimozemšťany fakt nevěřím." zamračí se. "Hele, vážně. Co se ti stalo? Šel jsi do sebe a zapsal se na nějaký kurz nebo tak nějak?" Vrtá mu to hlavou a nemíní to nijak pustit z hlavy. "Ani maličko?" Momentálně je rád, že si sedl za Davida a nemusí mu čelit přímo z očí do očí. To...

Pozn. autorek: Měli jste pravdu, Voldymu při vkládání utekla jedna kapitola, tak tady ji máte, ta následující byla již zveřejněna. Za čekání házejte kameny po Harrym. *** Tisknul Davida k sobě a objímal ho svou paží. Již nějakou dobu ho jen tak pozoroval, protože nemohl spát. Po tom dýchánku, který si tady s Davidem uspořádali, když se probudil z noční můry, už se mu dál spát nechtělo. A taky se nechtěl vracet ke svým snům. Proto mu pozorování spící tváře přišlo jako nejlepší způsob pro zabavení se, aniž by se neustále vrtěl a probouzel tak unaveného Davida. Jemně pohladí nakrabacené čelo. Něco se mu určitě zdá, rytmus jeho dýchání se změnil, čelo se pokrčilo a ústa se trochu pootevřela. V tuhle chvíli vypadá naprosto roztomile. Uculí se a sjede svým pohledem na budík na nočním stolku. Stále ještě bylo dost brzo, ale v hlavě mu již nějakou dobu rezonoval nápad, který by chtěl uskutečnit. Chtěl Davida překvapit teplou snídaní až do postele a teď k tomu mohl mít příležitost. Odhodlá se. ...

Když ucítí, jak se mu chce Alex vytrhnout, zesílí sevření. Rozhodně ho nenechá takhle dezorientovaného zdrhnout. "Alexi…" osloví ho tiše. "Klid, ano? Všechno je v pohodě. Jen sen. Špatný, ale jen sen. Klid." Zvuk Davidova hlasu ho vrátí plně do reality. Trhaně se nadechne a donutí pracovat nejen své plíce a srdce, ale i mozek. Sen zmizí, ale vryp po něm ne. Pohlédne do Davidových očí. Ve tmě vidí jen jejich lesk, ale i tak pozná, že jsou přímo upřené na něj. Myslí mu proběhne vzpomínka na to, jak intenzivně stříbrné jsou. Tohle byl naprosto odlišný David než ten, o kterém se mu zdálo. Natáhne před sebe dlaň, aby nahmatal jeho tvář a ujistil se, že ho oči neklamou. Má strach dovolit si víc. Ten sen byl příliš živý a bolestivý. Říkal něco? Křičel? Stáhne svou dlaň, aby si začal nenápadně otírat slzy z očí. Tričko, které si na spaní navléknul, se mu při tom pohybu nepříjemně odlepí a zase přilepí k zádům. Natáhne se, aby Alexe pohladil po tváři. Dlaní sjede přes krk až...

"Prosímtě, já mám do půl hoďky vytráveno." pokrčí rameny. "Mám dost rychlý metabolismus. Fakticky. Proto pořád tak žeru." usměje se. "A tys toho zas tolik nesnědl…" "Pořád, jo? To v mojí přítomnosti asi neplatí… protože mi přijde, že jíš spíš minimálně. Když nepočítám tohle…" mávne rukou k pizze. "A nevěřím, že by to bylo tím, že neumím vařit. Jídla je tady plno." "Tak jsou chvilky, kdy zrovna nejím, že jo…" mávne rukou. "Nemůžu zas jíst pořád, kam by to vedlo… ale jím hodně často… když zrovna nejsem někde mimo kolej samozřejmě…." "Tak jez, ať kvůli mě nemáš ještě podvýživu." S úsměvem položí svůj talíř na stolek a natočí se k Davidovi. Umístí svou paži zpátky na jeho rameno. Spokojeně si ho začne prohlížet takhle z profilu. "Proč bych měl mít? Přijdu ti moc hubený?" stočí na něj tázavý pohled. Pak se ale začne věnovat svému kousku pizzy. "Ne… zatím mi přijdeš hubený tak akurát. Ale mohlo by ...

Uculí se. "Když ty jsi tááááák milej…." Prsty sjede po jeho tváři a nevinně se usměje. "Jak přesně se to nemám vrtět? A co by to podle tvých divokých představ mělo změnit?" "Takže milej, říkáš? A neutečeš mi, když zjistíš, jak moc špatný milenec jsem, že ne?" Zatváří se jako boží umučení. Přivře oči, když se na něm David pohne, ale nijak ho nezastavuje. "Hm, a jak moc špatný milenec jsi?" zeptá se nevinně. "To si budu muset někdy ověřit… Do budoucna." "Co že si to chceš ověřovat? Nějak jsem se ztratil…" přizná se, protože byl lehce zaujatý Davidovými rty, na které se díval. "Jsem hodně špatný milenec… ten nejhorší. Nechceš se raději přesvědčit?" začne přesvědčivě přikyvovat, ale koutky mu pobaveně cukají. "Myslím si, že mi teď parádně kecáš… i když… tak proto jsi měl vždycky milence jen na jednu noc?" zeptá se tázavě. "To by hodně vysvětlovalo." natáhne deku a stáhne ji z nich, protože se mu pod n...

*** Přitáhne si deku skoro až pod nos a pevně ji sevře v pěstích. Prázdný talíř už dávno odložil na stolek. Nenápadně se přisune k Alexovi, aby se přitulil k teplému tělu. Nechá se obejmout a zaboří nos ještě víc do deky. Ten film miluje, ale prostě si nemůže pomoct. Nevadí mu, když ve filmu umře člověk, ale jak jde o zvířátka… Popotáhne a rychle hřbetem ruky setře slzu, která si našla cestu ven. Zahrabe se hlouběji. Nechce, aby Alex viděl, jak ho to dostává. Ale to měl asi vybrat jiný film a ne zrovna zamilovaný film jeho dětství. Jenže se cítil tak zatraceně dobře vedle Alexe, že měl chuť vidět zrovna tenhle. Obejme Davida svou paží, když se k němu začne najednou tak tisknout. Do teď byl o něj jen zlehka opřený. Pozorně sleduje film, který svou kvalitou vypovídá o své stáří, což by ho nějak ani nevyrušovalo, spíš jen ten fakt, že už je to hodně dlouho, co ho viděl. Jen matně si vybavil některé postavy, na jejichž jméno nemohl ani přijít. Ale pokud si jej David vybral dobrovolně, proč...