Tmavě modrý šuplík

Část čtyřicátá šestá Zavrní. Prsty sevře Alexovy paže a trošku se odtáhne. "Jsi vážně hroznej." zamručí. Jeho vzrušení už dosahuje červených hodnot. Tělo na Alexovy ruce i tělo reaguje až moc bouřlivě. "Zpomal jo? Já… nechci to tak moc hnát, i když se mi to líbí." Mlčky přikývne, pomalu s pohledem upřeným do jeho očí, aby ho znovu nevyděsil. Si ho otočí zády k sobě. Prsty začnou zkušeně rozmasírovávat ztuhlost na ramenech, krku i zádech. Ten kurz masérství, který dělal kdysi dávno, se mu právě teď hodil. Nevzpomínal si, že by ho kdy na někoho použil vědomě. Přitiskne se na něj svými boky, ale rukama nepřestává zpracovávat svaly. Lehce se dotkne svými rty Davidova ucha. "Mě se to taky líbí, moc." Zavrní a zvrátí hlavu dozadu. "Alexi, vážně… ty mě chceš zabít." Natáhne ruce dozadu a sevře Alexe kolem pasu. Hlavu si opře o jeho rameno a zavře oči. "Neříkej mi, že máš ještě i masérský kurz. Máš šikovný a jemný ruce." Ten jeho spokojený úsmě...

Část čtyřicátá pátá *** Zastaví se přede dveřmi a zaloví do kapsy tepláků pro klíče. Ohlédne se přes rameno na Alexe. "Ještě si to můžeš rozmyslet a utéct." pousměje se. Zastrčí klíč do zámku a otevře dveře. Ustoupí, aby pustil Alexe první. "Tak pojď dál. Jako doma. Já bydlím v tom pokoji vlevo." "Rozmyslet? Ani náhodou, když už stojím ve dveřích." Usměje se než se protáhne kolem Davida do předsíně, která odděluje oba pokoje. Rozhlédne se. Celkem typická zastaralá budova bez kousku smyslu pro útulnost. "Fakt se nelekej, jsou i horší koleje." pousměje se a zavře za nimi dveře. U skříní v chodbě skopne tenisky. "Pojď dál. A nelekej se, ty nahotinky na zdech patří spolubydlovi." pousměje se a otevře dveře do pokoje. "Najdu ti ručník jo? Vydrž chvilku." usměje se. Vlastně vůbec neplánoval, že by sem Alexe vzal, vyletělo to z něj tak nějak spontánně. "Připraven na cokoliv." Řekne jako by salutoval generálovi. Podle Davido...

Část čtyřicátá čtvrtá Alex bral sprchu po službě opravdu hopem. Nechtěl se moc zdržovat a setkat se s odmítnutím. Raději by to nechal vyšumět. Květinu v koši neviděl a nedostal s ní ani po hlavě… což klidně mohlo ještě přijít. Natáhne se pro ručník a vydá se zpátky do šatny. Čím dřív vypadne, tím líp. Ještě zastihne odcházející kluky. Jen jim mávne na pozdrav. David se otočí od skříňky. "Alexi? Máš chvilku? Chci s tebou mluvit." zas pohled stočí ke skříňce, aby si vyndal svoje věci. "Jestli tedy někam nespěcháš. Klidně to počká." "Cože?" Otočí se překvapeně na Davida. Dnes spolu moc nemluvili, až na důležité věci během výjezdů, takže tohle ho rozhodně překvapilo. "Jo, jasně. V pohodě. Klidně mluv." Povzdechne si. "To byla zase tvoje práce, že jo? Ta růže ve skříňce." teprve teď zvedne pohled, aby se střetnul s čokoládovým pohledem Alexe. Neřekne nic. Prostě přikývne s pohledem upřeným do Davidova. Chvíli tam tak stojí, zatímco si přidrž...

Část čtyřicátá třetí *** Alex se rozhlédnul podobně jako předchozí den. Dnes měl ovšem jiný náklad. A potřeboval ho donést v pořádku. Celou noc nemohl pořádně zamhouřit oka, jak usilovně přemítal a přemýšlel o Davidovi. Něčím ho přitahoval a on si nedokázal vysvětlit co. Nechtěl, aby se mu najednou ztratil ze života. A věděl, že pokud by to nedal do pořádku, tak by David ukončil praxi u nich a už by ho nepotkal. Chtěl mu nějakým způsobem dokázat, že vůči němu nepřemýšlí vůbec zle. Naopak. Zaposlouchal se do ticha šatny, aby zjistil, jestli není někdo ve sprchách nebo v odpočívárně, ale vypadalo to, že jsou všichni v garážích. Pomalu otevřel svou tašku a následně i Davidovi skříňku. Opatrně, aby růži nepolámal, ji i s malým balíčkem mořských plodů položil na Davidovu hromádku oblečení. Nepřiznal by si, že z toho byl uvnitř lehce roztřesený. Ještě překontroloval, jestli je všechno na svém místě, jak si představoval a urychleně se přesunul ke svým věcem, aby si přehodil kalhoty a s tričke...