Tmavě modrý šuplík

Část sedmá 18+ Vyjede si za tryskovým Lexem a trochu pobaveně hledí na jeho prsty, jak se snaží najít v kapse svazek klíčů a potom se jedním klíčem trefit, aby odemknul. Projede kolem. Xitta odpoutá od vozíku. "Zůstaň." přikáže mu už v chodbě a potom si dovolí se rozhlédnout po bytě. "Páááni." protáhne užasle. "Došlo mi, že tyhle domy budou uvnitř skvělé, ale že až takhle..." otočí se na Lexe s úsměvem. "Ty nepůjdeš dovnitř?" Přikývne a udělá těch několik kroků, kterého ho dělí od prahu bytu. Zabouchne dveře, opře se o ně a dlouze se zadívá na Míšu. "Jsi tu... asi jsem tě měl varovat, že jsem mimořádně nadržený." vydechne. "O tom bych mohl něco vyprávět..." natáhne k němu ruku a za zápěstí si ho přitáhne. "Co pozměnit plán na jednu exkurzi v ložnici a potom se vrhnout na ten zbytek? Momentálně mě totiž architektonické skvosty moc nezajímají. Zajímá mě teď jen jeden velmi živý skvost." Odtáhne se. U tohohle asistenci ...

Část šestá "Exkurze se zdá být v pořádku, jenom schvaluji." Přikývne. "Můžeš. Musím si na to teď zvyknout, že už nebudu posilovat svoje ruce." Povzdychne si hraně. "To tedy budeš." zamračí se na něj Lex. "Budeme posilovat spolu." protáhne své ruce pod Míšovým tělem a zvedne ho do náručí. Opatrně usadí na vozík. "Nemáš hlad?" "Cvičit s tebou? To bude pocta. Už zase?" zeptá se pobaveně. "Možná mám... dost jsem cestoval, než jsem tě našel, u toho člověku vyhládne." vyloží si nohy na stupačky a pohladí prázdné břicho. "Každopádně ten ovocný koktejl byl natolik sytý, že jsem na hlad úplně zapomněl. Nebo za to můžeš ty, že jsem byl tak rád, že jsem tě našel, až mě to úplně naplnilo." "O naplnění se taky milerád postarám." zašeptá jen pro Míšova ouška. Za ten měsíc měl bezesných nocí až moc. Příliš. Prsty pohladí Míšovu tvář. "Můžeme si třeba nechat donést pizzu, pokud na ni máš chuť." Pokrčí r...

Část pátá Otočí se po něm s úsměvem. Měl to čekat, že si ho budou chtít proklepnout úplně všichni. "Jistě, místa je tady dost." ukáže rukou na volná křesla kolem sebe. Vychovaně k němu natáhne ruku, dokud ještě nesedí. "Michal." "Já víííím." protáhne Kuba pobaveně a krátce stiskne nabízenou ruku. "Já jsem Jakub. Řekl jsem si, že tě trošku zabavím, a taky vyzpovídám, když tě tu Lex tak ohavně nechal samotného. Věř mi, jsem lepší než ten houf kobylek, který se na tebe chystal před tím." zazubí se. "Dost jsem toho o tobě slyšel." "Těší mě. Roznáší se to rychle, že?" řekne pobaveně. "Je to nějaká rarita nebo co?" podiví se naoko s úsměvem. "Co se na mě chystalo? Začínám se bát." potom se zamyslí. "Co pěkného ti bylo řečeno o mojí osobě?" zakření se a ohlédne se k baru. Vždyť toho zase tolik neřekl. "Jak jde o Lexe, tak docela jo. Většina z nás ho dobře zná. A dost z nás ho prostě jen zná. Trošku ...

Část čtvrtá Natáhne se, aby ho pohladil po zamračené tváři. "Stojíš o mě ještě? Protože jestli ne, tak odtud odjedu moc zklamaný. Sice se toho stalo hodně, ale více či méně se to vlastně týkalo jen mě. To ti třeba povím později... rozešli jsme se s Alexem vlastně skoro hned. Přiznal se mi k pár věcem a byl plně rozhodnutý, že odjede. Nebylo co řešit. Řekl jsem mu o tobě a o nás a... shodli jsme se na tom, že bude lepší se rozejít jako přátelé a nic si nevyčítat. Takže pokud chceš... můžu být jen tvůj." usměje se jemně a vyčkávavě se na Lexe zahledí, aby si poslechl verdikt. "Samozřejmě, že stojím. Jak se můžeš vůbec tak hloupě ptát." sevře Míšovu dlaň a políbí. "Čekal jsem jen a jen na tebe. Chci být s tebou. Nic na světě nechci víc. Už jsem se bál, že... tak hrozně jsi mi scházel. To se nedalo vydržet." natáhne se, aby překonal vzdálenost, která je dělila a přitiskl se k Míšovi. "Už tě nenechám nikdy odejít. Ne, bez mého čísla." pousměje se. Jem...

Část třetí Zbledne a srdce vynechá pár přírazů. Pomalu se otočí jejich směrem. Usměje se, ale hned zvážní. Co když už ho nechce? Co když hledal moc dlouho? Jeho přátelé mohou říkat cokoliv, ale je to opravdu pravda? Na přelézání na vozík je asi pozdě, ale i tak to riskne, v mžiku je dole. Xitt zpozorní a hlasitým štěknutímna ně upozorní dřív, než se stačí uvelebit a pohnout. Taky Lexe poznal. Ztuhne s rukou pod jednou nohou, kterou si rovnal na stupačku. Pomalu zvedne pohled nahoru. Lexe upoutá štěknutí. Vítek by tu dneska být přece neměl. Zaměří tím směrem pozornost a setká se se zeleným pohledem. Zná ho. Ví, komu ty smaragdy patří. Nadechne se, vydechne. Je to Míša. A je tady. Jak slíbil. Co na tom, že to chvíli trvalo. Na tváři se mu rozlije šťastný úsměv a zamíří k němu. Kámen, který mu s rachocením spadne ze srdce, když se Lex usměje, musel slyšet každý v baru. Udělá jen dvě tempa a obejme to tělo, které se k němu skloní a které mu tolik chybělo. Do nosu ho udeří tolik známá vůně....