Tmavě modrý šuplík

Část šedesátá třetí "Tomu se říká výrobní tajemství. Kouzelník nikdy neukazuje techniku svých kouzel." zazubí se. Natáhne se k Lexovi, aby začal soustředěně rozepínat jeho košili. "Měl bys ze sebe sundat to mokré oblečení." řekne naprosto vážně. "Přece nechceme, abys nastydl, když před sebou máme ještě pár dní v prázdném bytě." Přisaje své rty na odhalenou bradavku. "Mám na tebe strašnou chuť." zamručí spokojeně. Se zbytkem se nezabývá, prostě košili přetáhne Lexovi přes hlavu. "Ale to oblečení není mokré." odpoví se smíchem. "Ale nastydnout rozhodně nechci. Ta vana vypadá moc lákavě na to, abychom tu zůstávali." přidřepne si k Míšovi. Natáhne ruku, aby pohladil tvář. "Vážně tě moc miluju, ale to odčarování prádla ti nevěřím ani trošku." Zamračí se. "Tak je navlhlé... určitě, jak jsi přešel ze zimy do tepla, tak se na tobě srazila pára. Prostě se to musí sundat. Nevěříš?" posmutní. "Ani maličko?" ...

Část šedesátá druhá Ještě se za Míšou podívá, než nasedne do auta, aby přejel k domu. Zaparkuje, vynosí zásoby jídla nahoru, uloží do lednice. Z botníku vezme rukavice a vyrazí ven, aby našel Míšu a Xitta v parku. Kousek od místa kudy Lex určitě do parku projde, se sesune z vozíku na zem. Neumělecky zahučí na svá necitlivá kolena. "Hlídej, Xitte." S přiblblým úsměvem začne hrnout všechen sníh, který má kolem sebe, aby vytvořil malého sněhuláka. Lex ho zabije. Tomu věří. Když si všimne Míši na zemi, první myšlenka patří tomu, že upadl. Rozběhne se k němu, ale brzy zjistí, že si Míša na zemi staví sněhuláka. Doběhne k němu a zapře se dlaněmi o kolena. Od úst utíká horká pára. "Vylekal jsi mě. Myslel jsem, že jsi upadl." zavrtí hlavou. "Co tu vůbec vyvádíš?" Ani si nepředstavuje, že kdyby se třeba zdržel, tak mu tu Míša nachladne. "Je zima, budeš celý promočený." To na něj tedy dává pozor. "Nastydneš a chytíš nějakou nemoc." "Nekaž mi...

Část šedesátá první "To už je síla zvyku. No, nechávám vás o samotě a půjdu se podívat na to jídlo." Opustí s úsměvem obývák, aby jim dala chvilku soukromí. "Tykáš si s mojí matkou?" vykoktá ze sebe překvapeně Michal a trochu zamračeně přejede blíž k Lexovi. "To jste stihli navázat tak přátelskou konverzaci nad mými nahými fotografiemi z období kojence?" "Už to tak vypadá." pokrčí ledabyle rameny a pousměje se. "Měli bychom pomalu vyrazit. Rád bych dorazil domů ještě za světla." Přikývne. "Tak se běž obléknout, zřejmě dostaneme zásobu jídla sebou, tak to omrknu a budu brzdit, abychom to nejedli ještě na jaře." "Dobře." přikývne. "Zdůrazni, že vařím. Rád a dobře, takže není třeba nás zásobit." zamíří do chodby. S igelitkou napěchovanou krabičkami na klíně se o chviličku později přidává k Lexovi v chodbě, aby si navlékl bundu a mohli odjet. Položí ji vedle sebe, připne způsobně sedícímu Xittovi vodítko, strčí...

Posledních pár částí a jsme na konci. :) Část šedesátá *** Nechal si pomoct na vozík, i když to nebylo potřeba. Pečlivě odhrnutý sníh z příjezdové cesty mu usnadňoval další pohyb. S úsměvem předjel Lexe, aby mohl odemknout dveře od domu a vpustit je do příjemného tepla. Taška v Lexově ruce skrývala společný dárek, který vybrali pro jeho rodiče. Pověsí svou bundu na věšák, odepne Xittovi obojek. "Můžeme?" Otočí se na Lexe s připitomělým úsměvem. Pořád si před odjezdem kontroloval, zda není pod košilí límečku vidět ona značka, kterou mu včera Lex v zápalu vášně udělal. Pousměje se a sundá si kabát, aby ho mohl přidat k Míšově bundě. Ještě se nakloní k Míšovi, aby mu upravil límeček. Pousměje se tomu. Vzpomínka na včerejšek vyvolává úsměv. "Můžeme, jsem připravený." přikývne. Odsune dveře. Je mu jasné, že rodiče o jejich příjezdu ví. Z kuchyně je slyšet cinkání talířů a skleniček. "Ahoj mami, tati." vjede za nimi s úsměvem a s Lexem v zádech. "Konečně js...