Tmavě modrý šuplík

3/5 Illian ztuhne v překvapení. Tváře mu najednou zrudnou, když ho muž políbí. Odtrhne se od něj a skloní hlavu, i když má pocit, že to co ten muž udělal, nebylo vůbec zlé. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc. "Tohle nedělej. Už tak mám problémů dost." Řekne smutně. Kdyby bratr zjistil, že se líbal s mužem… no líbal… ta pusa se líbáním asi nazvat nedala, ale stačilo jen to podezření, že nemá zájem o ženy. Jenže on ho doopravdy neměl. Odvrátí se stranou a přitom se nevědomky vmáčkne víc do hřejivé náruče. Tázavě se na něj zadívá. Nemám to dělat? Proč? Nelíbí se ti to, nebo máš strach z bratra? Ale teď tu není nikdo mimo nás dvou. Cítil bych to, kdyby ano. Ach můj maličký, jsi tak nevinný… Prsty jemně přejede po dlouhé jizvě na tváři. Znovu hořce zalituje, že mu ji udělal. Odpusť. Ani netušíš, jak moc mě to mrzí. Přizvedne si jeho obličej. Kdybys byl dívka, tak jsou tvé vlastnosti ceněné. Jako muže tě všichni považuji za slabocha. I já kdysi… Ale ty nejsi slabý. Jsi jen...

Část šestnáctá S povděkem převezme od kolegy, který si hraje na pošťáka, svůj dopis. Měli půl hodiny po obědě volno a on si ho chtěl přečíst ještě před tím, než zase zasedne do vrtulníku. "Abys mu neurazil ruce, Alexi. Kvůli jednomu dopisu." Protočí Felix vedle něj očima. "Hele, nezáviď jo, já za to nemůžu, že tobě nikdo nepíše." Pokrčí rameny a už hledá po kapse svůj nožík, aby dopis neroztrhal příliš horlivě. Mirek se jen s pochechtáváním usadí vedle nich do stínu. Upře pohled do řádků. Ahoj Alexi, tak ta zkouška dopadla dobře. Asi jsem už prostě samolibej, ale ani ti radši nenapíšu za kolik. Ale prostě ji mám. Spokojeně se usměje, David i po dlouhé pauze byl schopný bez problémů navázat na to, co zameškal. Takže jsem zase o krok blíž, aby ze mě byl doktor. Dneska byla ve městě prakticky kalamita. Napadlo šíleného sněhu, tak nic nejezdilo. Málem jsem tu zkoušku nestihl. Ale dorazil pozdě i profesor, tak to vzal sportovně a přimhouřil oči. "Hele, kluci, u n...

Část patnáctá David pomalu chystá stůl. Jejich poslední společná večeře, než se mu Alex ztratí na půl roku. Tak strašnou dálku. Povzdechne si. Už teď mu chyběl a to ho měl od sebe kousek. Strašně se snažili si ty poslední společné dny před odjezdem užít, ale nacpat půl roku do týdne, je zatraceně těžký. Stočí pohled na Alexe, který právě u linky dodělává večeři a díky bohu si ho nevšímá. Může tak na chvíli vypnout bezstarostný obličej. Nechce mu přidělávat starosti a dělat mu to ještě horší. Odloží talíře na stůl a přesune se k Alexovi. Celým tělem se přitiskne k jeho širokým zádům a vydechne. Touha po kontaktu je pořád větší. "Už to bude?" zeptá se svými rty přilepenými k Alexovu krku. Díky soustředěnosti na to, aby večeři nepokazil, si nedovoluje zaplout v myšlenkách k tomu, že zítra v tuhle dobu už bude na hlavní základně a budou čekat na odjezd na pozici jejich štábu. Večeřet už bude taky něco naprosto odlišného. To byla celkem hloupá myšlenka. Hlavně, že vůbec jíst bude,...

Část čtrnáctá Nechal Davida ležet v posteli, aby dál odpočíval a zalezl si do sprchy. Potřeboval ze sebe smýt důkazy o nočním řádění a své rozválenosti. Nebyl zvyklý trávit tolik času válením se v posteli a taky chtěl připravit nějakou dobrou pozdní snídani. Ušklíbne se. Spíš už vlastně oběd, když jim do postele před nějakou dobou přinesl hrnky s čajem a rohlíky namazané marmeládou, aby se mohli dál společně válet. Z přemýšlení nad tím, co by mohl uklohnit dobrého, ho vytrhne zaměnitelný zvuk zvonku u jeho dveří. Zamračí. Kdo tu co chtěl v takovou dobu? Vypne sprchu, aby si udělal klid a když se zvonek ozve podruhé, je ujištěn, že ten někdo ví, že bude v tuhle dobu doma. "Daví? Mohl bys tam prosím zajít?" Zavolá přes přivřené dveře koupelny. "Ať je to kdo chce, pošli ho k čertu." Zazubí se. Protáhne se. Spokojeně jako kocour. "Jasně, už tam letím." zavolá zpátky na Alexe a začne pod postelí hledat nějaké oblečení. Večer se nějak neřešilo, co kam letí. Naví...

Část třináctá Vytáhne ruce za dřezu a podá Davidovi další talíř, aby ho mohl utřít a uložit. Se smíchem na něj foukne trochu pěny, která se mu zachytila na zápěstí. David u něj byl už několik týdnů a zdárně se zotavoval. Ani jizvy už nebyly tak citlivé a doktoři se tvářili nadmíru spokojeně s vývojem. Takže neměl důvod, proč by se mračil. A zajímavý byl i fakt, že Davidovy věci se z koleje postupně stěhovaly k němu a tak nějak šikovně se rozmisťovaly tak, že nikomu nepřekážely a vypadalo to, jako by tam měly být. Najednou mu přišlo, že vidina domácnosti sdílené s Davidem se mu vůbec nepříčila. Naopak to bylo příjemné. Obzvlášť ve dnech, kdy měl volno a oni mohli spoustu času proležet nebo prosedět vedle sebe, i když každý dělal naprosto něco jiného. Najednou začínal chápat, proč se Michal s Lexem vždycky tvářili tak spokojeně. Otře talíř a zamračeně se podívá na pěnu, která mu skončila na předloktí. Soustředěně ji otře do utěrky a následně s ní přetáhne Alexe po zadku. "Přestaň bl...