Tmavě modrý šuplík

Část druhá Dorazí další člověk, o něco starší než ten, co už sedí u baru. "Ahoj Kamile, už dorazili ti mí dva drahouškové? Dej mi prosím tě nějaký nealko. Jsem tu autem." Položí tašku s foťákem na stůl. "Čau Míšo, nevypadáš, že bys pochodil dobře." Jmenovaný zaúpí. "Ne, chci se ožrat na žal, ale tihle dva..." ukáže na Michala s Kamilem. "... mi to kazej." Kamil se rozesměje. "Čau Martine. Jasan, už tu jednu objednávku mám, vyřídím vás oba naráz." Martin se usadí vedle a sjede Míšu pohledem. "Zdravím. Ty jsi tu nový? Ještě jsem tě tu neviděl." Trochu sebou trhne, když se ozve v rozhovoru jeho jméno, ale potom mu tak nějak začne docházet, že se tak jmenuje kluk sedící vedle něj, co bude dnes zapíjet žal. Natáhne k němu ruku. "Michal, čekám tady na Lexe. A ne, máš pravdu, ještě jsem tady nikdy nebyl." prohlédne si ho. Mohl by to být ten Martin, o kterém Lex říkal, že fotí? Ta taška s fotoaparátem by tomu odpovídala. ...

Vítejte u pokračování příběhu Míši a Lexe. Autoři: Pret a Voldy Betaread: Sung Přes překážky Část první Najít Lexe bral jako bojový úkol. Jeho poslední naděje byla právě před ním. Xitt se spořádaně usadil vedle vozíku a pozoroval svého pána, jak sbírá veškerou odvahu. Měl před sebou dveře baru The Webs a tajně doufal, aby se konečně trefil. Aby byl opravdu majitelem baru Lex a on už nemusel obcházet další a další. Zhluboka se nadechne a vezme za dveře. Naučeně se vytočí vozíkem, nechá projít Xitta, jinak přivázaného k jeho vozíku a vjede dovnitř. Pohled mu ihned padne na bar, kde jsou nějací mladíci. Pár přítomných se po něm otočí, ale je ještě docela brzy, alespoň si to myslí. Trochu zapochybuje, že by tohle mohl být Lexův bar, ale tak nějak o tom, že se mu podaří ho najít, pochybuje už několik týdnů. Od toho fiaska, kdy se hnal za ním do nemocnice, aby se dozvěděl, že k němu nikoho nepustí, se bál tak trochu všeho. Přejede k baru. Nervózně si projede své delší vlasy, protože si je od...

Část třicátá devátá - poslední díl "Léta praxe mezi lidmi. Britové nejsou moc otevření společnosti, i když mají velké akce rádi, pořád jsou jako psí čumák. Člověk se jim musel dostat pod skořápku, aby rozlousknul oříšek. Asi to k něčemu bylo, ale jsi první, kdo mi to říká." pohladí prsty. "Ale ty máš taky co do sebe. Dostal jsi mě svojí povahou a chováním už v té restauraci. O síle osobnosti bychom se mohli hádat." usměje se. Nepovažuje se za nijak silného. Spíš naopak. "Praxe." pousměje se. "Jsem hodně mezi lidmi a dokážu odhadovat, kdo je co zač. I když, tebe jsem na první pohled moc neodhadnul, to se přiznám." pokrčí rameny. Ta cesta se vážně zdá poněkud krátká. "Už tam budeme." řekne poměrně zbytečně. "Viděl jsem tvoje zaváhání, když jsi mě poprvé spatřil. Co sis myslel, hm?" otočí na něj zvědavě pohled. "Neurazíš mě ničím, co řekneš. Jsem jen zvědavý." "Obával jsem se, abys nebyl příliš..." na chvíli z...

Předposlední díl. Část třicátá osmá *** Hodiny na mobilu ukazovaly pár minut po jedenácté hodině. Dost si s Lexem pospali. Ve společném obětí usnul jako miminko a neměl ani zlé sny, ani bolesti. Cítil se naprosto spokojený, šťastný a... mělo to za pár minut pominout. Pohlédl na Lexe a musel se usmát. Vypadal tak klidně. Na rtech se mu usadil spokojený úsměv a chrupkal si, natočený bokem k němu. Miloval ho. Byl si tím tak jistý, jako ještě nikdy. A to byla věc, která mu podkopávala všechny dosavadní ideály. Když si myslel, že vztah s Alexem je něco úžasného, něco naplňujícího. Nebylo to ani zdaleka tak skvělé, jako probíhal tenhle týden s Lexem. Pořád se s Alexem spíš oťukávali než, aby se řešilo něco důležitého. A Lexovi na počkání svěřil svá největší tajemství i obavy. I takové věci, které by cizím lidem říkat neměl, ale Lex byl pro něj taková výjimka. Tiše si pro sebe povzdechl. Musí to vyřešit co nejdřív, ať už to dopadne jakkoliv. Natáhne ruku před sebe a lehce pohladí spící tvář. ...