Tmavě modrý šuplík

Už svítá, když se zastaví před domem, ve kterém se nachází Alexův byt. Vydechne. Celou noc nespal a toulal se městem. Neměl chuť vracet se zpátky na oslavu a už vůbec se mu nechtělo domů. Nechtěl čelit Alexovu rozčílení. Roman měl pravdu, měl se ovládnout a poslat Felixe do prdele přímo a bez dohadování. Vydechne. S trochou štěstí bude Alex buď ještě spát a nebo se zdržel v baru. Každopádně už musí domů. Nikdo nechápal, jak mizerně se cítil celý ten půl rok. On tak daleko od Alexe a ten arogantní dědek tak blízko. Nejvíc ho děsilo, že kdyby se Felix opravdu snažil, možná by se k němu Alex vrátil. Povzdechne si. Felix byl vzor, hodný obdivu. Ušklíbne se. Jak pro koho. A jestli ho Alex pořád ještě chce , tak co s tím nadělá. Nebyl si jistý, jestli Felix už opravdu vytáhl všechny trumfy, ale znal Alexe déle. Byl s ním v práci. Měl nejlepší podmínky pro útok. Myšlenky na Felixe ho akorát rozčilovaly. Nemohl si dovolit být právě teď rozčílený. Odemkne si spodní vchod do domu a vydupe k bytu...

Opře se o bar, aby shlédnul na Michala s Lexem. "Mockrát vám děkuju, víc jsem si vážně nemohl přát." Mávne na barmana, aby si vyžebral sklenici s vodou a nalije ji do sebe na jeden zátah. Nereaguje na překvapené pohledy, které se na něj upřou. "Skvělá oslava… tak proč se všichni nebaví?" Ušklíbne se a raději se přesune k jednomu z volných stolků. Je mu fuk, co si o nich ostatní myslí, i když teď to vážně nebylo příjemné. Sjede Felixe nevraždivým pohledem. Taky se mohl chovat jako dospělý. A David to taky mohl řešit jinak. Lex si vymění nechápavý pohled s Míšou. "Stalo se snad něco? Kde je David?" rozhlédne se nechápavě. "Pohádali jste se?" Nevěnoval pozornost dění kolem. Bavil se na baru s Míšou a Kamilem. Spíš tedy s Míšou, protože Kamil byl v plné polní za barem. "Jo, stalo se. Pozvali jste Felixe. To se stalo." Zavrčí naštvaně. Rozhlédne se po baru, aby zjistil, že David v něm není. Zatrne v něm. Kam šel? Jenže byl naštvaný, tahali s...

Vojtěch si odkašle, aby na sebe upozornil, ale není mu to moc platné. Odkašle si tedy znovu a doplní to zatleskáním. "Hele, jako vážení… byl jsem pověřen řečněním, tak laskavě sklapněte jo?" Chvíli počká, než se všichni uklidní. "Sešli jsme se tu dnes… ne, žádná svatba, děkuju pěkné…" hodí pohled po mračím se Romanovi. "Jednak jsme tu dneska proto, abychom řádně uvítali Alexe zpátky mezi civilním obyvatelstvem. A ano, víme všichni, že dorazil už před pár dny. Davide, počítej s tím, že to ještě schytáš…. Mě osobně je to fuk, ale tak… Takže Alexi, vítej zpátky. S Davidem už stejně nebylo k vydržení a moje nabídky, že mu od sexuální frustrace pomůžu, tvrdošíjně odmítal." pokrčí rameny. "Druhou záležitostí proč jsme tu je, že David zvládl v termínu a s červeným diplomem státnice… takže pánové, pokud trpíme hemeroidy či jinými neduhy, támhle…" mávne rukou do davu směrem k Davidovi. "Máte čerstvého doktora…. ještě je neokoukanej, nesemletý systéme...

Usměje se. Ještě prsty poupraví límeček košile, kterou Alexovi vybral. S troškou jeho hračiček na zakrývání nedostatků a postaveným límečkem není modřinka na krku skoro ani vidět. Když o ní nikdo neví, nebude ji hledat. "No, je to sice trošku jiný odstín, než by se k tobě hodil, ale nikdo si toho nevšimne, pokud ti nebude civět na krk a garantuju, že to nikomu nedovolím." Uculí se, když se Alex zavrtí. Ošukal ho teda doopravdy důkladně. Přesně dle přání. "Jsi v pohodě?" Zeptá se klidně. Po tom, co se mu skoro zřítil do vany, měl docela strach. Trošku nešikovněji a mohl skončit s otřesem mozku. Vydechne. "Vypadáš skvěle." zhodnotí práci, když pohladí Alexe po tváři a poodstoupí. Sám si dopne tmavě modrou košili, kterou na sebe natáhnul dost rychle. Zdrželi se ještě nějakými… záležitostmi a teď už trošku nestíhali. "Tak vyrazíme?" Nechá Davida, aby si s ním dělal co chce. Ostatně jako celý dnešní den. Měl dost a to se ještě měli jít bavit do baru, ...

Probudí se do pokoje ozářeného slunečními paprsky. Zašátrá rukou kolem sebe, aby zjistil, že už je v posteli sám. Zamrká na budík na nočním stolku, aby zjistil, že spal opravdu dlouho. Blížila se doba obědu a on si tu vyspával. Zaposlouchá se do zvuků bytu. Davida odhalí podle cinknutí v kuchyni. Pousměje se. Byl doma, ve svém a v Davidově. Teď už to tu bylo jejich. Sklouzne pohledem na medvěda, kterého svalili na zem a uchechtne se. Měli by mu vymyslet jiné místo, aby pořád nekončil na zemi. S protahováním spánkem ztěžklých končetin se začne pomalu hrabat z postele. Musí si dát sprchu a určitým způsobem se přivést do stavu lidskosti. Mohutně zívne a jen tak tak tak to stihne zakrýt rukou. Zapadne do koupelny. Dveře za ním lehce klapnou. Nejdřív obstará nejnutnější a potom se půjde podívat, co David provádí. Natáhne se po kartáčku na zuby, aby je přeleštil a nakonec strčí pod kohoutek celou hlavu, aby se probral. Poslepu nahmatá ručník a zaboří do něj svůj obličej. Potom se teprve zahl...

Vydechne, sevře víčka pevně k sobě a upne svoje vnímání jen na jediný bod. Byl dole v těch partiích extra citlivý a v kombinaci s Davidovým umem se nebál toho, že by za chvíli nepřišel o kontrolu nad sebou. Trochu zatlačí proti němu, chce víc. Bylo mu zatím nabídnuto málo a on chtěl hodně. Rozklepou se mu ruce i kolena, když ho hbitý jazyk začne připravovat a dráždit. Spolkne další zasténání. Přece tu nebude sténat na celý dům jako nějaký levný kousek. Šmejdí jazykem v jeho útrobách, kam jen je to možné. Cítí to chvění, které prochází Alexovým tělem. Ještě chvíli si dovolí dráždit ho. Chce, aby byl povolný a vláčný, dostatečně uvolněný, aby mohl pokračovat. Na chviličku se odtáhne. "No tak…" zavrní už lehce zatřeným hlasem. "Jak mám vědět, že se ti to líbí, když nevydáš ani hlásku?" Dlaň dráždí Alexův klín a druhá putuje po jeho těle. "Chci vědět, co právě chceš…" "Do prdele…" zavrčí. Prohne se proti Davidovi. On ví moc dobře, co právě teď chce. ...

Spokojeně se zavrtí a přitiskne se ještě těsnější ke spícímu tělu. Ráno je zastihlo v jejich vlastní posteli. A po tom, co řádili na chatě, je dostihla únava. Pravda, zas tak hrozné to s tou únavou nebylo, protože se milovali ještě i doma. Ale pak oba usnuli jako Šípkové Růženky. David se probral první, neodolal přitulení k horkému vláčnému tělu. Majetnicky přehodil ruku přes Alexovo břicho a nohu přes jeho stehna. Spokojeně vydechne a musí se usmát. Prsty jemně pohladí ještě spící tvář. Na chatě to bylo úžasné. I tu zbouranou postel zvládli nahradit. Ve městě vybrali jinou, bytelnější… A když se vydováděli se zmrzlinou, kterou si dovezli, pustili se do skládání. Užili si u toho neuvěřitelnou legraci, a chvíli to vypadalo, že i s jejich vzděláním a schopnostmi ten pitomý kus nábytku nedají dohromady. Ale povedlo se. David se cítil posledních pár dní tak neuvěřitelně šťastný. Alex jakoby se mu snažil vším, co dělal, vynahrazovat ten půl rok odloučení. Miloval ho za to snad ještě víc. Za...

Přikývne. "Nějak to dáme dohromady… nevím vůbec jak to teď bude u mě v práci, ale řešil bych to, až to nastane. Já si služby můžu vždycky nějak přizpůsobit, jo? To zvládneme." Usměje se a políbí ho. "No, budeme muset…" přimhouří oči. "Jinak to bude asi dost špatný co? Měli bychom… no, udělat něco s tou postelí co? Fakt nevím, jak tohle budu vysvětlovat." Pohladí ho po tváři. "To nějak vyřešíme, ano? Musíme, pokud chceme." Usměje se. "A tu postel…" Podívá se kriticky kolem nich na trosky postele. "Navrhoval bych zvednout se, dát si sprchu, stáhnout matraci z té hromady dříví…" zazubí se. "A až se nám bude chtít, tak může vyrazit do nějakého obchodu a podívat se po něčem… bytelnějším. Třeba to tvůj kamarád ani nepozná." Uculí se nevinně. "Já bych řekl, že pozná… ale nějak to už okecám. Spoléhám na to, že mi to projde." pokrčí rameny. "Tak jo, matrace na zemi má taky svoje kouzlo." pousměje se. ...