Nenáviď mě dnes - část desátá

Část desátá

betaread: Martin

---

***

S nečitelným pohledem vyčkávavě postává vedle auta a čeká na jakýkoliv pokyn, že má vlézt do auta, a kam. Vůbec netušil jaké bylo uspořádání tohohle vozu a rozhodně ho nechtěl ani nijak narušovat. Je trpělivý až do chvíle, kdy se strhne hádka o to, kdo bude sedět vepředu a kdo vzadu uprostřed.

Rozsekne to až Martin. "Já jsem řidič, já určuju pořadí. Vedle sedí Kuba, protože ho chci mít na očích. Jestli mi pobleje auto, bude ho čistit. To platí i pro ostatní. Alexi? Sedneš si mezi ty dvě zelinky? Ať jsou když tak připraveni vyskočit z auta a zvracet někde mimo něj. Davide, dobrý?" přejde k tomu, který dorazil poslední.

Kuba se zadívá na přítele. "Bylo mu pořád špatně, tak mu kluci dali nějaký prášek. Tak snad to bude lepší." vysvětlí za něj.

"Díky, že tu má někdo ještě stále čistý rozum. Jdu doprostřed. Na zvracení se necítím. Měl jsem i oběd." zazubí se na Martina, ale potom zvážní, když si znovu prohlédne Davida. Má nutkání mu nějak pomoct, ale jak to má udělat, když ho dost očividně nemá rád. Raději stiskne jazyk za zuby a nic neřekne. Nezeptá se na druh prášku.

"Tak nasedat, nemáme na to celý den. Vojtěchu, jestli budeš zvracet, tak ještě teď a tady." pozorní ho Martin a naskočí do auta. David příliš neřeší, kudy poleze do auta Alex. Je mu to fuk, prostě si sedne a připoutá se. Pak jen zavře oči. Je mu vážně dost mizerně. A ten prášek zrovna dvakrát nepomáhá. Vojta protočí oči a ukáže Alexovi. "Tak šup, řidič je nervní a plýtvá vtipem."

"Nedivím se mu, já bych se o interiér svého auta taky bál." popíchne ho, ale bez odmlouvání se nasouká doprostřed sedadla. Díky své rozložitosti a taky tomu, že jsou všichni tři kluci, se chtě nechtě natiskne svými stehny na oba dva spolucestující. Nahmatá pás. "Doufám, že jezdíš bezpečně?" zapochybuje trochu. Už dlouho ho autem nikdo nevezl. Vždycky jezdí on.

David stiskne zuby, ale neřekne vůbec nic. Alexova přítomnost a takhle blízká mu nedělá zrovna dobře. Štve ho a zároveň…. vynadá si za takové myšlenky. Tělo na přítomnost druhého reaguje. Ale naštěstí mu je zle natolik, že to jakékoliv choutky přebíjí.

"Já vždycky." pousměje se Martin. "Věř mi, že máš toho nejlepšího řidiče."

Vojta se uchechtne a jakoby náhodou se víc natiskne k Alexovi. "Tak vyrazíme, ne? Čím dřív jsme doma, tím dřív si můžu domlouvat rande."

"Ty budeš randit?" zeptá se zmateně Kuba. "S kým proboha?"

"To doufám, protože si svého života velmi cením." Mrkne na něj do zrcátka a zasměje se. "Jsi si s tím stále tak jistý? To dnešní jsi prospal." zazubí se. Pohodlně se zaboří do sedadla a opře hlavu o opěrku.

"Únava materiálu no. Ale doma se dám do kupy. Čestné. Další rande už nezmeškám, když mi dáš ještě šanci." přislíbí Vojtěch.

Kuba se ušklíbne. "Jsi blázen, když si začínáš s tímhle cvokem. Já vím o čem mluvím, já s ním chodil."

Zakroutí pobaveně hlavou. "Říkal jsem mu, jak složité to se mnou je, ale nenechal si to vysvětlit. Vlastně… bylo to večer, takže si to možná už ani nepamatuje. Hm?" otočí pohled na Vojtěcha. "Ale možná se přemluvit dám, když budeš hodný."

"Hodný." ušklíbne se David. Tohle už taky slyšel. Od bystroočka. Tahle vzpomínka skoro až fyzicky zabolí. Zavře oči a snaží se je nevnímat. Jen je hrozně těžké neposlouchat, když si tu domlouvají přímo před ním rande. Hajzl. Včera ošukal jeho a už si domlouvá dalšího.

Vojta pokrčí rameny. "Já jsem hodný vždycky. Hele, Davide, máš s tím nějaký problém?" zadívá se na něj přes Alexe.

Kuba se zamračí. "Hele, dej mu svátek. Fakt mu není dobře. Zlato," otočí se na Martina a pohladí ho po ruce. "Mohl by jsi trošku piánko pustit rádio? Ať je tu aspoň zdání soukromí." Martin jeho přání vyhoví.

Zmateně se ohlédne na Davida. Proč mu přijde, že každé slovo, které ten kluk vypustí z úst je jako nějaká tajná indicie? Nechápe to. A asi nepochopí. Hlavou mu probleskne vzpomínka na odhalené nohy, které stihl zaregistrovat, než se zpakoval za keř. Přece nebude shánět seznam všech hostů a kontrolovat jim nohy? "Nerad tě zklamu, Kubo, ale je nás pět v autě. Pět dospělých mužů. Všichni gayové. Přijde ti to jako soukromí?"

"Mně to zní jako celkem slušný orgie." zazubí se Vojtěch spokojeně. Z přední části auta na něj přiletí balíček kapesníků.

"Utři si sliny a laskavě mlč." okřikne ho Martin. "Nebo si nech takový řečičky."

"Zdání jsem řekl, Alexi. Zdání." zavrtí Kuba hlavou, odepne pás a otočí se tak, aby viděl dozadu. "Všechno vždycky musíte brát doslova. Davide, zlato? Jak je ti? Lepší?"

"Je mi fajn." odpoví dotazovaný, ale přesvědčivě to nezní.

Zavrtí hlavou. Do čeho se to pustil? "Orgie nepřipadají v úvahu. Raději se připoutej, vážně tohle vidím nerad." pobídne ho rukou. Otočí se na Davida. "Nevíš, co ti to dali?"

"Sakra, je mi fajn." odsekne zpruzeně a zadívá se na Kubu.

Kuba se podívá po Alexovi. "Něco na bolest hlavy. Nevím přesně co. Zlato, nemáš horečku? Zdá se mi, že máš nějaké divné oči."

"Jakube, sedni si na prdel a připoutej se. Hned." nakáže Martin. "Alex to snad zvládne zjistit sám. Nepotřebuje tvou asistenci."

Povzdychne si. Obrní se proti všemu, co může přijít, než vztáhne ruku a dotkne se lehce bledé tváře. Druhou znovu uvězní zápěstí a mlčky změří tep. "Nic jsi nejedl, že ne?" řekne tiše, jemně. Konstatuje. Nechce se s ním hádat. Nechápal, proč po něm tak vyjížděl. V hlavě mu naběhne spousta spojitostí s prázdným žaludkem a léky na bolest. "Co přesně ti bylo než do tebe nacpali ten prášek?"

Ten dotek je pro něj jako mučení. Výsměch. Upře na Alexe prázdný pohled, než odvrátí hlavu k okýnku. "Ne, neměl jsem hlad. Bolela mě hlava." odpoví, aniž by se ně něj podíval. "Nic mi není, prostě jen pitomá kocovina."

Stáhne ruce zpátky do svého klína, ale nespustí z něj pohled. "Vzít si prášek na bolest na prázdný žaludek plný alkoholového oparu taky nemusí být dobré. Má někdo vodu? Vlastně ne." sáhne dolů k Vojtěchovým nohám, kam sklouzla jeho poloprázdná lahev. Otevře ji a vtiskne mu ji do ruky. Hlavou mu probleskne vzpomínka jak takhle v noci někomu podával flašku s alkoholem. Zarazí se, ale jen na nepatrný okamžik. "Pořádně se napij a zkus usnout."

Neochotně se na něj otočí, ale poslechne. Napije se pořádně, i když má pocit, že mu to obrací žaludek. Vrátí láhev a zase odvrátí pohled ven z okna.

Kuba si jen povzdechne a konečně se spořádaně usadí. Natáhne ruku a jemně přejede po té Martinově. "Máš hodně fotek, zlato?" začne se bavit s přítelem a zbytek osazenstva už si přestane všímat.

Zavře flašku a spustí ji zpátky tam, odkud ji vyhrabal. Pohled mu padne na mikinu, kterou má položenou v klíně. Co se stane, když mu ji nabídne, odmítne? "Chceš něco pod hlavu?" zeptá se tiše. Přistrčí mikinu na Davidův klín. "Bude to pro tebe pohodlnější." Má nutkavý pocit o něj pečovat. Přitom je to neznámý člověk. Nebo ne? Dotek stehen je pro něj známý, ale seděl takhle těsně už spoustukrát vedle někoho jiného, mohlo mu to jen připomínat...

Neodpoví. Jen unaveně zavře oči. Nechápe, proč mu najednou tak ochotně pomáhá. Včera spolu spali, sakra. A on dělá, jakoby nic. A klidně si domlouvá rande s Vojtěchem. Zamračí se. S Vojtěchem sakra. A ještě, když je u toho přítomný on. Chce ho ponížit? Hučení jedoucího auta je uklidňující. Pomalu ho uspává.

Povzdychne si. Jak má někomu vysvětlit, že má od jisté chvíle večer totální okno. Prostě černočernou tmu, kterou nedokáže prorazit. A dokud se mu ta hlava nějak neurovná, tak ani nebude vědět, co špatného udělal nebo řekl. Najednou se cítí opravdu divně. Sevře rty do úzké linky, z klokaní kapsy mikiny vyhrabe brýle a hodí si je na oči. Takhle to bude lepší. Mikinu místo opětovného složení přehodí Davidovi přes nohy. Kdyby si to třeba rozmyslel. Mrkne na Vojtěcha na druhé straně.

Vojta se pousměje. "Jsi jako zdravotní sestřička. Takže jak jsi na tom s časem příští týden? Nechci vypadat nedočkavě, tak nenavrhnu hned zítřek." zazubí se.

Pokrčí rameny. "Asi nemoc z povolání. Příští týden?" zamyslí se. "Musím si vyřídit ještě spoustu záležitostí a odjíždím na pár dní do kasáren, abych všechno uvedl do pořádku, je to teď hektičtější. Myslím ale, že hned v pondělí mám volné odpoledne. Zítra taky, ale už jsem zamluvený."

"Takže teda v pondělí?" Vojta zaštrachá a vytáhne z kapsy mobil. "Naťukej mi tam svoje číslo. Ozvu se ti zítra večer a domluvíme se na detailech jo?" pousměje se spokojeně.

David už tvrdě spí a jejich hovor nevnímá. V jedné zatáčce, kterou Martin vezme trošku víc zostra, se pomalu sveze tváří na Alexovo rameno. Nevzbudí se, jen se povědomě přitiskne ke známé vůni a teplému tělu.