Část dvacátá pátá

Usměje se. Ještě prsty poupraví límeček košile, kterou Alexovi vybral. S troškou jeho hračiček na zakrývání nedostatků a postaveným límečkem není modřinka na krku skoro ani vidět. Když o ní nikdo neví, nebude ji hledat. "No, je to sice trošku jiný odstín, než by se k tobě hodil, ale nikdo si toho nevšimne, pokud ti nebude civět na krk a garantuju, že to nikomu nedovolím." Uculí se, když se Alex zavrtí. Ošukal ho teda doopravdy důkladně. Přesně dle přání. "Jsi v pohodě?" Zeptá se klidně. Po tom, co se mu skoro zřítil do vany, měl docela strach. Trošku nešikovněji a mohl skončit s otřesem mozku. Vydechne. "Vypadáš skvěle." zhodnotí práci, když pohladí Alexe po tváři a poodstoupí. Sám si dopne tmavě modrou košili, kterou na sebe natáhnul dost rychle. Zdrželi se ještě nějakými… záležitostmi a teď už trošku nestíhali. "Tak vyrazíme?"

Nechá Davida, aby si s ním dělal co chce. Ostatně jako celý dnešní den. Měl dost a to se ještě měli jít bavit do baru, kde to vypadalo na dlouhou zábavu. David vzal jeho přání doslovně a i když měl občas problém s pohybem, byla ta bolest dostatečným zadostiučiněním. Byla to příjemná bolest s ještě příjemnějšími vzpomínkami. Až na okamžik těsně po vyvrcholení, kdy už to nezvládl a zahučel Davidovi k nohám. Usměje se, když se mu to vybaví. Potom se otočí k zrcadlu, aby zkontroloval Davidovu práci. "No… trochu jiný odstín? Jsem asi o dost tmavější než ty. Ten odstín je totiž jiný opravdu dost viditelně. Ale to je fuk… stejně se to podle mě za chvíli setře a všichni budou mít na očích tvojí slastnou práci. Ale má to výhodu. Budou si moct být jistí, že je o tebe skvěle postaráno." zazubí se samolibě. "Taky ti to sluší, ta modrá ti jde k očím." Pochválí jeho výběr. "Doufám, že nebudu muset celý večer odhánět obdivovatele." zamračí se trochu a majetnicky si k sobě Davida přitáhne. "Jsi jenom můj." Zamručí a přejede svými rty po jeho. "Ano, vyrazíme."

"Hele, zas tak hrozný to jako není." hájí svoji práci. "Ty to vidíš, protože o tom víš… mám to teda sundat? Protože si nebudou myslet, že je o mě skvěle postaráno, ale spíš o tebe. Jsem v posteli ďábel." rozesměje se. "No, to asi budeš muset. Mám obdivovatelů hromady, ale neboj. Jsem tvůj." natáhne k Alexovi ruce, aby mu pomohl se postavit. "Tak vyrazíme ne? Chceš pod ten zadek polštářek?" uculí se nevinně. Nebýt toho pádu na konci, měl by z toho zatraceně dobrý pocit. Jenže takhle měl spíš výčitky, že si mohl Alex ublížit. "Nehnu se od tebe ani na krok. Slibuju… A večer ti tu prdýlku pofoukám, jestli budeš chtít…." přislíbí s mírným úsměvem.

"No dobře, jen tě škádlím… prostě se to nějak vyvine. Beztak si ze mě budou utahovat celej večer." Pokrčí rameny. "Můj zadek to zvládne, to se neboj. Bylo to skvělý." Zavrní mu do ucha a otře se svou tváří o jeho, aby ho mohl následně políbit. "Já ti nedovolím jít beze mě ani na záchod." Zazubí se. "S tím nepočítej, protože by tě někdo ukradl pro sebe a co já potom tam? V houfu supů? To nemůžeš dopustit." Pořád se mu tam nechtělo, ale ani se o tom Davidovi slůvkem nezmínil. Nechtěl mu kazit radost. Navíc to byla oslava na jeho dosažení titulu a oslavit to bylo potřeba.

"Budou…" pokrčí s úsměvem rameny. "Ale jen proto, že můžou zezelenat závistí. Dostal jsi mě, a to se jen tak nepromíjí." Natáhne se, aby si vzal ze stolku klíčky od auta. "Tak pojď. Radši budu řídit já. Užijeme si to a pak se vrátíme domů a já ti to všechno vynahradím. Myslím, že nakonec si to užiješ taky. Je to i tvá oslava." uculí se. "A byla by dřív, kdybych tě nezapřel a neuzurpoval si tě jen pro sebe. Ošklivej Davídek." rozesměje se a zamíří ke dveřím. "Věř mi, že jestli se někde domáknout, žes přijel v ten den státnic, je po mě."

"Myslím, že to bude bezpečnější. Nejsem si jistý, že bych dokázal zvednout nohu z plynu. Ještě pořád mám nohy jako z rosolu." Pousměje se s přiznáním. Vydá se za Davidem, aby vklouznul do tenisek a zamknul za nimi. "Já jim to říkat nebudu, otázka je, jak moc jsou všichni zvědaví a umí pátrat." Usměje se. "Navíc mám pocit, že něco o tom bylo i ve zprávách. Při nástupu jsme tam měli televizi… Ale Davídek není ošklivej, Davídek je moje zlatíčko." Vtiskne mu pusu do vlasů a propustí ho, aby si na schodech ještě neublížili.

***

Zastaví před barem a zatáhne brzdu. "Alexi?" zadívá se na něj tázavě. "Vážně jsi v pohodě? Přijde mi, že nejsi ve svý kůži. Jestli se ti tam nechce, tak tam nemusíme. Oslavil jsem to s tebou, to stačí. Ostatní jsou mi ukradený."

"Ale já chci, aby ses bavil a dneska večer se budeme bavit se všemi, ano? Byl jsem půl roku zavřenej v kasárnech v poušti, určitě to zvládnu, slibuju. Jen je to trochu nezvyk. Víš… aklimatizace a tak. Bude to v pořádku. Musíme se všemi oslavit ten tvůj titul, zasloužíš si to, když jsi tak šikovný. A kluci by ti neodpustili, kdybychom to zrušili a ještě kvůli mě." Usměje se a dotkne se Davidova stehna. "V pořádku, ano?"

Natáhne ruku, aby sevřel v dlani tu Alexovu na svém stehně. "Pomůžu ti s tou tvou aklimatizací. Budeme se dobře bavit ano? Oba. Jinak odjíždíme domů. Kluci to pochopí. Nechci na tebe tlačit. Možná jsem je s tím měl poslat někam."

Stiskne nazpět Davidovy prsty a usměje se. "Přijde mi to teď horší než lepší, ale nejlepší je léčba šokem ne?" Pousměje se. "Na mě netlačíš… a zasloužíš si to, opravdu, Daví." Polkne myšlenku o společné dovolené, kterou mu dal jako dárek a o které se od té poslední hádky ještě nebavili. "Kluci pro tebe budou mít určitě spoustu překvapení."

"Alexi…" upře na něj šedivý pohled. "Nehnu se od tebe, slibuju. Stačí slovíčko a kašlu na celou oslavu. Ten poslední rok jsem zvládl díky tobě. Po tom… no, po tom, co mě ten pošuk napadl… nedokázal bych se z toho vzpamatovat tak rychle, abych ten rok neztratil. Nikdy jsem ti za to nepoděkoval." řekne tiše. Natáhne ruku za sebe, aby odepnul pás a nahne se k Alexovi. Sevře v dlaních jeho tvář a vtiskne na rty jeho polibek. Díky tomu, jak se k němu celou tu dobu choval, začínal mít pocit, že je doma. Konečně se měl doopravdy kam vracet. K Alexovi. Vydechne. "Tak půjdeme?"

Pohlédne do šedých duhovek a vděčně přikývne. "Daví…" Zkusí ho zastavit, ale nakonec si to rozmyslí. Pokud mu to David chce říct, ať to udělá. "Nemusíš mi děkovat za nic z toho, ano? Udělal bych to pro tebe kdykoliv znovu, ale budu rád, když se příště takovým situacím obloukem vyhneš." Pousměje se a pohladí ho. I když už to byl skoro rok, stále to bylo čerstvé a nejednou se budil i na misi se špatným pocitem. Jenže to nechtěl Davidovi říkat. Něco mu ze svých snů řekl, ale nechtěl ho děsit těmi dalšími, ve kterých figuroval on. Dokud ho měl živého a zdravého vedle sebe, byl spokojený. "Chci aby ses cítil dobře." Chvíli ještě mlčky sleduje šedé hlubiny, než pomalu kývne. "Půjdeme."

"Ale já se dobře cítím. Co jsi doma, tak pořád." otevře dveře a vyskočí z auta, aby ho obešel a otevřel dveře i na Alexově straně. "Pojďme." natáhne k němu ruku a jak ji jednou ukořistí, už ji nehodlá pustit.

Usměje se, když mu David otevře dveře. "Teď se cítím jako nějaký velvyslanec." Ale pevně stiskne jeho ruku a nechá ho, aby auto zamknul. "Tak do jámy lvové?" Usměje se a vydá se směrem k hlavním dveřím baru s Davidem po boku.

Paží ho obejme kolem pasu. "Proč tak pesimisticky. Bude to fajn a skvěle si to užijeme, ano?" pousměje se a vtiskne polibek ze strany na Alexův krk. "Bude tam Míša s Lexem, rádi tě uvidí. Vážně." Volnou ruku natáhne, aby otevřel dveře. "Tak jdeme na to."

"Tak jo, budu ti věřit. "Usměje se. Pokud tam nebude žádný rejpal, který by jim chtěl dělat zle, tak to určitě dopadne dobře. "Myslíš? A neplánují na mě spíš nějaký podfuk? Něco jako zkoušku, jestli tě náhodou nějak nemučím a nestrádáš u mě?" Usměje se a vejde za Davidem do útrob baru. Překvapeně zamrká nad obsazeností. Myslel si, že to bude trochu komornější.