Část dvacátá osmá

Už svítá, když se zastaví před domem, ve kterém se nachází Alexův byt. Vydechne. Celou noc nespal a toulal se městem. Neměl chuť vracet se zpátky na oslavu a už vůbec se mu nechtělo domů. Nechtěl čelit Alexovu rozčílení. Roman měl pravdu, měl se ovládnout a poslat Felixe do prdele přímo a bez dohadování. Vydechne. S trochou štěstí bude Alex buď ještě spát a nebo se zdržel v baru. Každopádně už musí domů. Nikdo nechápal, jak mizerně se cítil celý ten půl rok. On tak daleko od Alexe a ten arogantní dědek tak blízko. Nejvíc ho děsilo, že kdyby se Felix opravdu snažil, možná by se k němu Alex vrátil. Povzdechne si. Felix byl vzor, hodný obdivu. Ušklíbne se. Jak pro koho. A jestli ho Alex pořád ještě chce , tak co s tím nadělá. Nebyl si jistý, jestli Felix už opravdu vytáhl všechny trumfy, ale znal Alexe déle. Byl s ním v práci. Měl nejlepší podmínky pro útok. Myšlenky na Felixe ho akorát rozčilovaly. Nemohl si dovolit být právě teď rozčílený. Odemkne si spodní vchod do domu a vydupe k bytu. Prakticky nevěděl, co očekávat. V jakém rozpoložení Alexe najde. Vydechne. Tiše strčí klíč do zámku a otevře si ztichlý byt.

Hodiny pomalu odtikávaly minuty, které se stále protahovaly. Ale čas plynul stejně, to jen on stále častěji sklouzával pohledem k budíku na nočním stolku. Ležel natažený na boku na posteli, před sebou obřího medvěda a hypnotizoval ho pohledem. Mobil v pohotovnostní pozici, kdyby se třeba David rozhodl… Povzdychne si. Bylo mu hrozně. Měl něco udělat. Neměl od těch dvou odcházet, měl tušit, jak to dopadne, ale naštvalo ho, že se o něj přetahují jako o kus něčeho bezcenného, když on už dal jasně najevo, kde se vidí. A od Felixe to byla pěkná podpásovka. Myslel si, že už to mají vyřešené, byl to přece on, kdo finálně ukončil všechno, co by mohlo znamenat něco víc, i když si uvědomoval, že by to nebylo ono. Proto na Felixe nereagoval. Už ho nechtěl. Spíš to před tím bylo jen z toho důvodu, že měl pocit, že už se neobjeví nikdo, kdo by ho chápal. Jenže potom se v jeho životě objevil David a obrátil mu ho vzhůru nohama. A on shledával, že to je to, co chce. Ten pocit bezpečí, to, že přijde domů a byt nebude prázdný, že tam budou věci někoho dalšího, který se vrátí a budou spolu. Už žádná samota. Ale teď mu přišlo, že se to všechno zhroutilo jako domeček z karet jen díky něčemu, co on měl vyřešené, Felix schválně provokoval, aby Davida rozlítil a poštval proti němu. Skončí to s ním. Neviděl jiné východisko. Dokud mu bude dělat takové věci, tak to prostě nepůjde. On byl proti němu imunní, ale David ne. A on ho nechtěl takhle poštvávat proti sobě. Povzdychne si. Nemohl z toho ani usnout. Prostě jen ležel a zíral na toho medvěda, jehož umělé oči se mu vysmívaly. Klíč rachotící v zámku ho vytrhne z apatie. Srdce se rozbuší.

Potichu za sebou zavře dveře. Nerozsvěcuje pro případ, kdyby Alex byl doma a spal. Tiše stáhne tenisky a zůstane chvíli stát, aby se zaposlouchal do ticha. Nezdá se, že by Alex byl doma. Jo, možná je s Felixem a někde si užívají. Rýpne si jeho žárlivé já. Prohrál. Snažil se a prostě neobstál v takové soutěži. On byl proti Felixovi fakt jen štěně. Vydechne a tiše zamíří do koupelny. Začne tam, tam je jeho věcí asi nejmíň. Navíc to byly věci denní potřeby. Měl by prostě vyklidit pole. Nemělo smysl, aby zůstával a nechával si ubližovat. Musel by oba zaškrtit, kdyby je viděl spolu. Ale aspoň se nezdá, že si užívají tady. Zatřese hlavou, aby odehnal ošklivé myšlenky. Alex by mu přece něco takového neudělal. Přestože proti Felixovi neřekl ani popel. Prostě je tam nechal a odešel. I když slíbil, že se od Davida ani nehne. Měl počítat s tím, že je na Felixe sám, protože Alex si ho prostě nechtěl rozházet. Opře se dlaněmi o umyvadlo a svěsí hlavu. Posral to. Měl prostě chytit Alexe a jít s ním pryč. Pryč od těch Felixových blbých keců. Šlo mu přece o Alexe, ne o toho arogantního parchanta.

Mlčky poslouchá Davidovy kroky po ztemnělém bytě. Neví, jestli má vstát z postele a jít za ním nebo ho raději nechat, aby přišel sám. Není si jistý vůbec ničím. Povzdychne si a sklouzne pohledem na svého plyšového jmenovce. Chtěl by to nějak urovnat, omluvit se za svoje chování, kdy se vlastně nezachoval nijak. Neřekl nic. Prostě jen přihlížel tomu, jak se jeho přítel dohaduje s jeho kamarádem o jeho osobě. Měl zasáhnout jinak, když se jednalo o něj. Měl se Davida zastat a Felixe poslat k čertu už v té chvíli. Ne až když bylo všechno pokažené. Na to teď bylo pozdě. Musí se soustředit na to, jak to dát dohromady a přesvědčit Davida o tom, co je pravda. Nepodváděl ho s Felixem a ani nechtěl. Čekal ten půl rok jen na něj. Nevadilo mu to, i když to bylo frustrující. Těšil se.

Možná to nebylo všechno ještě tak špatné. Možná se to dalo nějak urovnat. Jestli teda tím, že tak odešel, nevehnal Alexe přímo do spárů toho důchodce. Zamračí se. Jestli ne, měl by udělat všechno pro to, aby se to urovnalo. Nechtěl o Alexe přijít. Byl jedním z mála lidí, které si pustil k tělu. A Alex se mu vryl hluboko pod kůži. Miloval ho, i když nikdy nepředpokládal, že by něco takového k někomu mohl cítit. Bylo pro něj těžké se takhle obnažit až na kost a pak snášet slovní útoky bývalého. Když Alexe tak moc chtěl, proč ho opouštěl? A proč ho teda nezískal zpátky, jen o tom mluvil. Zamračí se. Chtěl je rozeštvat, proto to ten zmetek dělal. Protože k zraněnému Alexovi by se dostal mnohem snáz. Zavrčí, jak se nedokáže odvládnout. A on mu na ten jeho trik skočil jak nějaká pitomá nanynka.

Ví, že je David zalezlý v koupelně. Slyšel, jak dveře tiše klaply. Zvažoval, co udělat, protože ho nechtěl vylekat. Byt byl ztichlý… třeba si David myslel, že není ani doma. Musel zaparkovat o blok dál, protože jinde nebylo místo. Vypadnul z té zpropadené oslavy jako blesk a nepřemýšlel nad ničím, natož pak nad hledáním místa někde blíž. Když se mu nemohl dovolat, tak nějak tajně doufal, že ho zastihne doma. Že tu bude, a že to dají dohromady, ale mýlil se… a tak čekal, jestli třeba nepřijde. A když přišel a měl ho na dosah pár kroků, začínal se bát toho, co přijde. Řekne mu David, že na to nemá a odejde? Opustil by to všechno jen kvůli někomu, jako byl Felix? Uvědomoval si, do jaké ho stavěl situace. Zavře oči. Bylo to těžké. A ještě těžší vysvětlit… dokázat… promne si unavené oči. Měl toho dost. Ale chápal to. Proto musel přijít na způsob, jak Davidovi ukázat, že to myslí vážně.

Nechce odcházet. Nedovede si představit, kam by teď šel. Jasně, kamarádi by ho u sebe určitě nějaký čas nechali. Na koleje už neměl nárok a než sežene jiné bydlení… Navíc si nedokázal představit, že by bydlel zase sám. Na koleji měl sice spolubydlící, ale to bylo jiné než žít s přítelem. Chybělo tam to očekávání, kdy se Alex vrátí z práce, aby mohli být spolu. Vydechne a pomalu se narovná. Možná by bylo lepší prvně začít v ložnici. Stejně by to nepobral. V tichosti se sbalí a… a co? Vyklidí pole? Tak to ani náhodou. Už jednou Felixovi jednu ubalil a jestli to bude nutné, ubalí mu další. Ne, žádné takové. Přejde k ložnici. Radši si ani nerozsvítí. Nechce se dívat na postel. I tak ale zaznamená siluetu na posteli. Vydechne. Alex byl tady? A vzhledem k tomu, že tam byla jen jedna jediná osoba… zůstane zaraženě stát. Najednou neví, co dělat.

Překvapeně stočí pohled na dveře, když se v nich objeví David. Nějak se zamyslel a úplně přeslechl jeho kroky z koupelny k ložnici. Možná by se to na to setkání trochu lépe připravil, ale… změnilo by to něco? Pohne se, aby dal najevo, že je vzhůru, aniž by musel promluvit. Možná by tím spíš Davida vyděsil. A teď nějak neměl odvahu ho ještě i lekat, i když to nemyslel zle. Peřina složená pod jeho tělem zašustí do nastalého ticha. Neobtěžoval se ani vysvléknout nebo snad rozestlat.

Trhne sebou, když zjistí, že je Alex vzhůru. Nechtěl mu čelit takhle brzy. Ale nenadává mu a ani nic nevyčítá. Vydechne, než se pomalu přesune na postel. Stočí se Alexovi v náručí do klubíčka. Je unavený, strašně moc unavený. Z celé noci venku. "Neopouštěj mě, prosím." Zašeptá bázlivě. Je si vědom svojí těžké chyby.

Překvapeně zvedne ruku, když se David položí vedle něj, ale přijme to, i když čekal spíš výčitky a křik a spoustu sprostých slov. Když překoná překvapení, tak ruku položí zpátky. Obejme Davida a pevně si ho přitiskne ke svému tělu. Zaboří obličej do jeho vlasů. "Já… nechci tě opustit… omlouvám se, že jsem tě nechal myslet si… že mi na tobě nesejde. Měl jsem se tě zastat hned, ne až když bylo pozdě. Odpusť mi." Vydechne a zvýší stisk na jeho těle. Má ho u sebe. Byl v pořádku. Chvílemi ho napadaly vzpomínky na den, kdy ho napadli… bál se.

Vydechne a přetočí se, aby byl k Alexovi čelem. Přitiskne se na jeho rty těmi svými, aby nemusel mluvil a mohl všechno na chvíli zapomenout. Cítil se pod psa. Za celou noc venku byl celkem slušně prokřehlý. Ještě nebylo takové teplo, aby se mohl takovou dobu v noci promenádovat po městě jen v košili. "Je mi zima…" řekne tiše. Netouží po ničem jiném, než se přitisknout k Alexovi a spát.

Vydechne, na chvíli ho pustí, aby vydoloval zpod jejich těl peřinu, aby je mohl přikrýt. Když se ocitnou pod dekou ukrytí až po bradu, přitáhne si ho na své tělo a pevně stiskne v náruči. "Pojď sem… zahřeju tě." Řekne jemně. Dlaněmi začne třít zkřehlé paže. Měl ho hledat, i kdyby jezdil po celém městě. Ještě kvůli němu nastydne.

Zavře oči a vtiskne se do hřejivé náruče. Uleví se mu neskutečně, když ho Alex takhle jemně přijme. Měl panickou hrůzu z toho, že by ho opustil. "Miluju tě…" zamumlá do kůže Alexova krku. Není si jistý, jestli mu vůbec bude rozumět, ale je mu to tak nějak jedno. V tuhle chvíli ano. Zavře oči a spokojeně se nadechne Alexovy vůně. Vůbec nevnímá třas vlastního těla. Z části zaviněného nocí venku a z části prožitou nejistotou.

Spadne mu kámen ze srdce, když k němu dolehnou tichá, zamumlaná slůvka. Štastně ho sevře ve své náruči. Do teď se mohl David ještě pořád zvednout a říct mu, že je konec, ale teď začal věřit tomu, že se to nestane. Že mají šanci. Pousměje se. "Já tě taky miluju. Klepeš se jako rosol, lásko." Vydechne tiše do jeho vlasů. Zapřemýšlí, zda ho nemá svléknout a jít s ním pod teplou vodu, aby se prohřál rychleji.

Jen zavrní a přitiskne se těsněji k Alexovi. "Je mi fajn… to nic." zamumlá. Svými studenými dlaněmi přejede po Alexových pažích. "Chci jen spát…"

"Co kdybychom se svlékli? Přímé teplo je lepší než přes ty studené věci… a pak budeme spát, slibuju. Taky jsem unavený." Vydechne potichu a prsty vyhledá knoflíčky na Davidově košili. Čím dřív to udělá, tím líp. A budou moct spát. "Nebo půjdeme do vany? Co ty na to? Postarám se o tebe… horká vana se spoustou voňavé pěny?"

"Já miluju horkou vanu…" zamručí spokojeně. Nechá se jako hadrová panenka svléknout. Nechává se opečovávat, i když by on měl tím, kdo si to bude žehlit. Alexova slova ho těší, někde hluboko uvnitř. "Usnu tam…" namítne unaveně.

"To nevadí… já si tě do postele přesunu i spícího." Usměje se a pomalu se zvedne, aby ze sebe shodil oblečení a dostal ho i z Davida. Odhodí je někam za sebe. Tím se teď nebude obtěžovat. Vezme si ho do náruče a musí se usmát. Je jako medvídek. "Tak se mě pořádně chytni." A přejde s ním do koupelny, aby ho položil do zatím prázdné vany. Ihned však otočí kohoutkem s teplou vodou.