Část sedmdesátá pátá

Uculí se. "Když ty jsi tááááák milej…." Prsty sjede po jeho tváři a nevinně se usměje. "Jak přesně se to nemám vrtět? A co by to podle tvých divokých představ mělo změnit?"

"Takže milej, říkáš? A neutečeš mi, když zjistíš, jak moc špatný milenec jsem, že ne?" Zatváří se jako boží umučení. Přivře oči, když se na něm David pohne, ale nijak ho nezastavuje.

---

"Hm, a jak moc špatný milenec jsi?" zeptá se nevinně. "To si budu muset někdy ověřit… Do budoucna."

"Co že si to chceš ověřovat? Nějak jsem se ztratil…" přizná se, protože byl lehce zaujatý Davidovými rty, na které se díval. "Jsem hodně špatný milenec… ten nejhorší. Nechceš se raději přesvědčit?" začne přesvědčivě přikyvovat, ale koutky mu pobaveně cukají.

"Myslím si, že mi teď parádně kecáš… i když… tak proto jsi měl vždycky milence jen na jednu noc?" zeptá se tázavě. "To by hodně vysvětlovalo." natáhne deku a stáhne ji z nich, protože se mu pod ní už strašně špatně dýchá. "Lepší." nabere do plic vzduch.

"Možná maličko…" naznačí mezi prsty mikroskopickou mezírku a zazubí se. "Zase to s tím obnažováním nepřeháněj, ještě nejsi tak úplně fit… abys nenastydnul podruhé." Pohodlně se zavrtá do pohovky a s připitomělým úsměvem si začne Davida prohlížet. Jeho zpocené a zčervenalé tváře, z uvěznění pod dekou, jsou pro něj teď jako afrodiziakum.

"Hm." zamručí a přitáhne si deku tak, aby se do ní schoval. Kouká jen hlava. "Tak jo, budu na sebe dávat pozor." Pousměje se. Zamotaný v dece se přitulí k Alexovi. "Je mi s tebou strašně fajn."

"To bych byl rád. Sice se mi tahle tvoje rekonvalescence líbí, ale určitě tak nechceš strávit ještě i další týden…" Překvapeně omotá ruce kolem zakukleného Davida a přitiskne si ho k sobě. "Teď už jsi motýl soukromníček?" Pousměje se. "Mě s tebou taky." řekne tiše do jeho vlasů. Uchopí ho za boky a pomalu ho převrátí do lehu pod sebe. Ještě, že se tak rád roztahuje a má všechno dostatečně prostorné. Rukama se opře vedle jeho hlavy. Ocitnou se ve velmi zvláštní poloze. David zakuklený až po hlavu, ale čouhající nohy jsou omotané kolem jeho boků.

"Nechci. Musím do školy…" zavrní a prudce vydechne, když se ocitne na zádech. "Copak to děláš?" pousměje se. Ruce má uvězněné pod dekou, jak se předtím zachumlal. "Soukromníček?" pousměje se. "Takový motýli nejsou… aspoň myslím…"

"Ano… soukromníček. Před chvílí jsme byli ještě spolu. Já se tedy v motýlech moc nevyznám… co se musí stát, aby kukla praskla a byl z housenky krásný motýl?" zeptá se zájmem, ovšem jeho ruce už dávno šmátrají pod vrstvou deky na Davidových bocích.

"Nooooo… ono to chce čas." uculí se. "Víš, než se pořádně vyvine… a nesmíš jim pomáhat, jinak jim taky můžeš zabrzdit vývoj a motýlek chcípne…" zatváří se vážně. "To mi říkal jeden entomolog."

"Aha… takže nepomáhat… to si zapamatuji." stáhne svoje dlaně s vážnou tváří. "A co by moje kukla řekla na to, kdybych začal používat svůj sosáček?" zazubí se. Sklouzne z Davidova těla až do odhaleného klína. Škádlivě ho vezme do úst a začne se spokojeným mručením sát.

"Že jsi hajzlík zákeřnéééj." zahučí vzrušeně. Ale naproti svým slovům odtáhne stehna víc od sebe, aby měl Alex dost prostoru.

"Možná maličko…" uculí se nevinně, potěšený tím, že jeho počínání nezůstalo bez odezvy. "To máš za to provokativní kroucení se v mém klíně… ale líbilo se mi to, to nezapírám." stiskne jeho půlky ve svým dlaních a znovu ústy zaútočí na již vzrušený penis.

"A zas nepobírám tvou logiku." uchechne se. "Tak se ti to líbílo? A tohle mám za trest nebo za odměnu?" Zmoženě vydechne. "Alexíííí…."

"Můžeš to brát jako trest i odměnu najednou." Uculí se a oblízne ho po celé délce až na špičku kterou jemně nasaje do svých úst. Dlaní přejede po dokonalém stehně, než se oddálí a vrátí se k němu nahoru. Uvelebí se mezi roztaženými stehny.

"Když to pak pozbývá nějaké logiky, oboje naráz… to nejde…" zavrtí hlavou. Vpije se do Alexových čokoládových duhovek a vydechne. "Jsem hrozně unavený, Alexi… Vadilo by ti, kdybych si šel ještě chvíli lehnout?"

"Někdy musí logika stranou…" pousměje se, než z něj sklouzne. "Samozřejmě." Vezme tu svojí kuklu do náruče a už ho unáší do ložnice, aby ho položil na postel. "Klidně spi." Pohladí ho po tváři.

Zachytí ho za zápěstí a stáhne k sobě. Usměje se. "Víš, že většina by mě to takovém prohlášení prostě vyhodila z bytu?" prsty přejede po tváři. Alex je jiný. Je tak… starostlivý, plný zájmu… chápavý. Zavře oči, ale jeho ruku nepustí. "Prosím, buď tu se mnou."

"Kruci, zrovna jsi zmařil můj plán, jak utéct z vlastního bytu." Uchechtne se a místo odchodu hupne vedle Davida. Začne hledat cíp peřiny, aby se pod ní mohl vetřít. "Je ti doufám jasné, že tohle dokonale kazí mojí image drsňáka?" Zazubí se. "Měl bych si nechat vytetovat delfínka nebo něco podobně ujetýho."

"Ty nejsi drsňák. Ne doopravdy. Jen si na něj celkem úspěšně hraješ. Ale stejně tě vždycky něco prozradí…" zamumlá ospale a přitiskne se k Alexově tělu. "Jenže mě neoklameš, víš? A delfínka néééé…"

"Ty mě prozrazuješ naprosto dokonale, to mi stačí." Stáhne si ho do náruče a trochu naaranžuje, aby se mu leželo pohodlněji. "Ne? Tak mi můžeš během spaní vysnít nějaký zákeřný motiv."

***

Již po několikáté udělal kolečko svým bytem. Měl dávno po práci a víkend před sebou. Snad úplně první víkend bez příslužby. Bylo to divné, že mohl vypnout pager. Jistě. Mohli v nouzi volat kdykoliv na mobil, ale pager byl… jenže zase takovou spokojeností nehýřil. S Davidem si nedokázali dohodnout setkání tak, aby to vyhovovalo oběma. Ale respektoval to, že měl David zkoušky a potřeboval se na ně učit. Chápal, že v tu chvíli jde všechno stranou. Však to taky zažíval... Jenže v tuhle chvíli už to byla zase pěkná doba, co se viděli naposledy. Nejen že ho začínala stíhat sexuální frustrace, kdykoliv na Davida pomyslel, doháněla ho i frustrace ze samoty. Nikdy dřív ho prázdný byt neobtěžoval, naopak. Zato teď, když si navykl na Davidovu přítomnost… Nakonec zasedl v obýváku s knihou, kterou stejně nevnímal. Mobil na stolku mohl hypnotizovat jak chtěl, stejně se nestal žádný zázrak. Nechtěl Davida otravovat svým voláním, i když ho svrběly dlaně. Musí si vymyslet nějakou smysluplnou činnost, aby přežil víkend.

Bez dechu doběhl na kolej. Mrštil s věcmi na postel a na chvíli si dovolil zastavit se a popadnout dech. Z nechutí odvrátil pohled od stolku pokrytého zápisky a výpisky a vším možným. Pohledem zkontroloval hodinky. Kdyby sebou hodil, dal si rychlou sprchu, zabalil věci, tak by ještě stihnul poslední jakž takž přijatelný spoj a mohl se vypravit za Alexem. Pokud byl tedy doma. Mluvil o víkendu bez příslužby, ale to se mohlo změnit, když ho tak uzemnil s tím, že se musel učit. Jenže ho to na koleji dost žralo. Zapadne rychle do sprchy, aby smyl pot z tréninku a ještě mokrý, jen s ručníkem kolem pasu, vylítne do pokoje, aby si pobalil. Na buňce byl sám, tak ho čekal jen nudný večer nad učením, ale… usmál se. Jestli vážně dorazí za Alexem, tak on nebyl takový, aby mu nevyhradil chvíli pro učení. A může se učit cestou a taky… Uculí se, prostě si jen hledá výmluvy, aby za ním vyrazil. Zadívá se na mobil na stolku… Ne, nebude mu volat. Prostě to zkusí. Přinejhorším ho doma nezastihne a zase pojede zpátky. Bude to takové překvápko. Pro jednoho z nich určitě. Rychle shrne poznámky a skripta do batohu, nahází tam pár věcí, bez kterých určitě nepřežije, rychle se oblékne a s mobilem a klíčema v ruce opustí kolej. Stejně by tu byl sám. Cestou ještě, jen tak pro jistotu, koupí mega pizzu. Pro případ, že s ním Alex vůbec nepočítá, jakože ne. A taky proto, že na ni má děsnou chuť. A ještě vůbec nevečeřel. Vyzbrojený krabicí maxipizzy a petkou se svou oblíbenou limčou, zazvoní u dveří Alexova bytu. Povedlo se mu protáhnout se tam nějaké starší paní. Obdařil ji svým nejlepším úsměvem a vysvětlil, že jde navštívit kolegu. Že udělal zkoušku a potřebuje to oslavit. Že kamarádi a kolegové jeli na víkend domů a on tu prostě zůstal. Má dobrou náladu, takže s tou paní celkem hezky popovídají, než vytlapou schody.

Překvapeně zvedne pohled od knížky, když se bytem rozlehne zvonek. Docela se mu povedlo se začíst do děje a musel uznat, že napsáno bylo skvěle. Zmateně se zvedne. Nikoho nečekal a Sára by se se zvoněním určitě nenamáhala. Pohlédne na svoje kraťasy, jestli je všechno v cajku, holá hruď nemohla nikoho pohoršit… byl doma a bylo teplo. S kamennou tváří otevře dveře. Mohla by to být nějaká sousedka, že zapomněla něco koupit… zaraženě se zahledí na Davida. Nezmůže se ani na slovo. Obří krabice ze které se line vůně pizzy a popruhy od batohu… Zamrká, jestli to náhodou není jen výplod jeho fantazie.

Ještě mávne paní, které míří ještě o patro výš a uculí se na Alexe. "Čau… koukáš jak čerstvě vyoraná myš. Dobře, jdu bez ohlášení, ale nesu pizzu." vrazí mu krabici do ruky a protáhne se dovnitř, protože ho postávání na chodbě zrovna moc nebaví. Teprve, když je krabice v Alexových rukou a dveře bezpečně zavřené, stočí na něj znovu svůj pohled. "Snad ti nevadí, že jsem tě takhle přepadl. Přišel jsem na kolej a… prostě mi tam bylo nějak smutno. Kluci v prachu a já měl vyhlídku jen na nudu nad učením, žádné rozptýlení a tak… i když jsem měl fakt v plánu se učit. Jenže pak jsem si vzpomněl, že jsi říkal, že budeš doma a že nemáš příslužby a mě se fakt stýskalo. Tak jsem se sbalil, skočil na bus a pro případ, že bys mě chtěl vyhodit koupil pizzu. A tu zkoušku dopoledne jsem dal. Pak jsem musel ještě na trénink, kluci by mě zabili, kdybych nepřišel no a… teď jsem tady. Zlobíš se?" vychrlí jedním dechem.

"Ahoj… jsem v těžkém šokovém stavu z překvapení. ke zkoušce gratuluji." uculí se potěšeně. Pizza v jeho rukách je ještě stále horká. Vycouvá do kuchyně, aby jí položil na pult a vrátil se zpátky za Davidem. Sám se culí jako pitomeček. Takové překvapení by nečekal ani ve snu. Myslel si, jak je David svědomitý a prostě se bude učit bez jakéhokoliv rozptylování, ale teď byl tady a…bylo mu smutno? Po něm nebo po něčí přítomnosti? "Ne, nezlobím se, vůbec se nezlobím." Dvěma rychlými kroky se ocitne v jeho těsné blízkosti. Jedna ruka se omotá kolem pasu, druhá vjede do vlasů. Řekl by, že jsou ještě trochu vlhké. Bez čekání na souhlas se hladově vrhne na jeho rty. Chyběl mu tak strašně moc…

"Počkej, počkej… " Se smíchem se odtáhne, aby shodil poměrně těžký batoh ze zad. Ta skripta přidala dost váhy. "Ale musíš mi slíbit aspoň pár hodin denně na učení, jinak se budu muset vrátit na kolej a to by mě moc mrzelo… slibuješ?" pousměje se tázavě. "Fakt se musím učit, ale nechtěl jsem trávit čas bez tebe… teda další čas…."

"Ty se ke mě stěhuješ?" zamrká pobaveně. Nic by proti tomu rozhodně neměl… Zvedne do vzduchu dva prsty. "Čestný skautský. Přece bych tě nevyhnal, když jsi zamnou přišel… bez ohlášení… s obří pizzou… s obřím batohem… děkuju." Zavrní mu spokojeně do rtů. Paže se omotají kolem Davidova trupu, přitisknou ho na svou nahou hruď.

"Nestěhuju…" zabručí trucovitě. "To je učení a pár drobností." Přimhouří oči. Nechá se obejmout. "Jo, ještě jsem nevečeřel. A taky mám v batohu zázvorku. Tu tady nemáš, že ne?" zvedne k němu pohled. "Chci slavit zkoušku a to tím, co mám nejradši. S tím, co mám… ehm… Prostě chci slavit." usměje se. "Dnešní večer. A zítra se budu učit, ano?"

"A netáhneš s sebou ještě i spolubydlícího?" zabublá pobaveně s pohledem za Davidovo rameno. "Já bych tě tu uvítal i kdyby ses stěhoval. Tak se hned nečerti." Zamručí mu smířlivě do rtů. Potom přikývne. "Jak si přeješ. Můj byt je ti k dispozici." O krok od něj odstoupí, ale nepustí ho ze svého objetí. Jen aby mu viděl do tváře. "Takže chceš jít jíst? Abys mě potom od hladu nezačal ohlodávat, kdybych odpíral tvým potřebám dobré jídlo."

"Mám hrozný hlad. Stihl jsem si dát jen sprchu a letěl jsem za tebou." zazubí se spokojeně. "Jsem hodně hladovej. Mohl bych začít ohlodávat tebe. Nevadí? Teď to vypadá, že jsem se k tobě přišel jen najíst."

"A když se zamyslíš nad tím, u koho se nacházíš… mohl bych si tu pizzu vzít dost osobně." uchechtne se. Vezme ho za ruku a vydá se do kuchyně přes obývák, kde Davida usadí na pohovku. "Tak si hezky sedni, vybal si co potřebuješ a já donesu pizzu a talíře."

"Jsi zlato…" usměje se David a usadí se na gauči. "Dáš si se mnou, že jo?" sáhne do batohu, který stihl ještě tak tak popadnout. Vytáhne petku s limčou. "Na. Ať k tomu máme co pít."

"Kousek… abych neurazil." řekne s úsměvem a převezme flašku. V kuchyni limonádu nalije do půllitrových sklenic. "Zázvor je prý dost silné afrodiziakum, mám to brát osobně?" Houkne s pobaveným úsměvem do obýváku. Potom se natáhne pro talíře a jelikož David vzal opravdu obrovskou pizzu, musí ji vzít i s krabicí. Položí to na konferenční stolek a vrátí se pro pití. "Spokojenost?" Zeptá se s úsměvem, když si sedne vedle.

Usadí se na gauči na paty a natáhne se po talířek. "Naprostá. Ten nejlepší servis." usměje se, když si nandává kousek pizzy. "Vážně? A tos někde vyčetl nebo vyzkoušel?" skulí se i s talířem k Alexovi. Opře se o něj bokem a s chutí se zakousne do pizzy. "Bože, já mám hlad."

"Asi jsem to kdysi někde četl… nebo slyšel, kdo ví." Pokrčí s úsměvem rameny a taky se natáhne pro jeden kousek. Voní to opravdu luxusně, takže se nijak nezdráhá. Jen si není jistý tím, že se jim podaří to sníst celé. Překvapeně se ohlédne po Davidovi, když se o něj tak bezelstně opře. Položí si talíř na stehno a vezme Davida jednou rukou kolem ramen. "Dobrou chuť." popřeje mu ještě než se sám zakousne.

"Díky, nechám si chutnat." pousměje se s plnou pusou, jak do sebe láduje pizzu. Vážně byl šíleně hladový. "Od rána jsem nejedl. Promiň." pokrčí nervozně rameny. "Budu se ti věnovat hned, jak dojím, jo?" navrhne smířlivě.

Pobaveně se usměje. On jí pořád svůj první kousek a David už do sebe háže několikátý… "Neříkal jsi mi, že jím dost rychle? Teď tedy rozhodně vedeš." Pohladí ho po paži. "Nemusíš se omlouvat, já nikam nespěchám, mám celý víkend volno a i dnešní služba byla celkem přijatelná…"

"To jen, když mám hlad. Nestihl jsem oběd kvůli té zkoušce. A jíst před tréninkem je blbost. Prostě jsem musel vydržet a teď to potřebuju dohnat." Natáhne se pro další kousek. "A pak budeme slavit tu zkoušku."

"Říkám ti, že mě se omlouvat nemusíš. Jen dodám, že to bylo pěkně nezodpovědné… nejíst celý den a ještě sportovat." Pokárá ho pobaveně. "Kam se vytratilo tvoje pravidelné stravování, hm? Neříkej, že tě kazím… to bych nerad." Uchopí Davidovo zápěstí s kouskem pizzy a nasměruje ho ke svým ústům, aby kus ukousnul. S pobavenýma jiskřičkama v očích ho propustí.

"Hele, na zkoušce jsem byl přes poledne, tak jsem nestihl menzu, pak jsem musel letět na kolej pro věci a trénink jsem stihnul jen tak tak… a pak jsem letěl za tebou… A navíc, na tréninku se mě všichni báli… Když jsem hladovej, jsem zlej." uculí se jako neviňátko. Znárodnění sousta pizzy Alexem přejde bez mrknutí oka.

Souhlasně přikývne. "Něco takového už jsi mi říkal… takže jsi je všechny naházel na jednu hromadu a utíkal zamnou? To je milé a žádá si to pořádnou odměnu." Uculí se než se natáhne pro druhý kousek. Když vidí s jakou chutí to padá do Davida, dostává hlad taky.

"Takhle vyloženě doslova neé, ale víceméně by se to tak intepretovat i mohlo. Jaká odměna?" zbystří s úsměvem. "Na odměny já slyším…." Zakousne se do dalšího kousku. Začíná to vypadat, že tu pizzu bez problému udolají.

"No…" pohlédne na poloprázdnou krabici a zpátky na Davida. "S ohledem na množství zkonzumovaného jídla bych to viděl spíš na to, že lehneme do postele se zafuněním a budeme rádi, že se hneme. Takže odměna až někdy jindy…" Uchechtne se.