Část sedmdesátá šestá

"Prosímtě, já mám do půl hoďky vytráveno." pokrčí rameny. "Mám dost rychlý metabolismus. Fakticky. Proto pořád tak žeru." usměje se. "A tys toho zas tolik nesnědl…"

"Pořád, jo? To v mojí přítomnosti asi neplatí… protože mi přijde, že jíš spíš minimálně. Když nepočítám tohle…" mávne rukou k pizze. "A nevěřím, že by to bylo tím, že neumím vařit. Jídla je tady plno."

---

"Tak jsou chvilky, kdy zrovna nejím, že jo…" mávne rukou. "Nemůžu zas jíst pořád, kam by to vedlo… ale jím hodně často… když zrovna nejsem někde mimo kolej samozřejmě…."

"Tak jez, ať kvůli mě nemáš ještě podvýživu." S úsměvem položí svůj talíř na stolek a natočí se k Davidovi. Umístí svou paži zpátky na jeho rameno. Spokojeně si ho začne prohlížet takhle z profilu.

"Proč bych měl mít? Přijdu ti moc hubený?" stočí na něj tázavý pohled. Pak se ale začne věnovat svému kousku pizzy.

"Ne… zatím mi přijdeš hubený tak akurát. Ale mohlo by to vypadat jako že ti nedávám najíst, když v mojí přítomnosti tolik nejíš… to je jedno." uculí se. Prsty si začnou hrát s krátkými vlasy a probírat se jimi.

"No, spíš bych to vyhodnotil jakože mě najíst nenecháš." pokrčí rameny a nevinně se na Alexe zadívá. "Tys už nebudeš jíst?"

"Nenechám? Promiň." stáhne svojí ruku a způsobně se usadí na pohovku, když mu pohled sjede na knihu, kterou si rozečetl. Okamžitě se zvedne, aby ji uklidil do police. "Asi už ne, aby ti víc zbylo a taky jsem trochu jedl, když jsem přišel z práce…" usměje se na něj.

"Hmmm." zahuhlá s plnou pusou a pak se ohlédne po Alexovi a rychle polkne. "Hele, co to čteš? Teda, prvně bych měl říct něco jako… jééé, páni, ty i čteš?" zazubí se. "Prvotní šok překonán, teď mě zajímá co…. Je hezký vědět, že tu knihovnu nemáš jen na ozdobu…."

"Myslíš, že bych si kupoval knížky jen proto, abych dělal děsnýho intelektuála? No… možná taky trochu, protože když se koukneš na její obsah, tak padesát procent je lékařská tématika." Zazubí se. "Ale ne, vážně umím číst a čtu celkem i rád. A tohle? No… jen jsem si koupil nějaké fantasy, abych nebyl zase tak mimo… dlouho jsem nic jen tak pro pohodu nečetl. Otevřel jsem to chvíli před tím než jsi dorazil." Zařadí knihu do knihovny s úsměvem a vrátí se k Davidovi.

"Ty čteš fantasy?" zadívá se na něj mírně podezřívavě. "Přijdeš mi jako těžce racionální člověk, které by si radši usekl ruku, než by sáhl po něčem, co je mimo realitu…" svraští obočí. "Asi jsem tě špatně odhadl."

Pokrčí rameny. "Kdysi dávno jsem četl snad všechno, co se dalo… potom to trochu upadlo a potom jsem se dal spíš na odbornou literaturu, ale není na škodu občas si odskočit a přečíst něco nenáročného, u čeho si člověk odpočine. Mě jiné světy nevadí, takže ano, špatně jsi mě odhadl. Ale spíš jsem se pohyboval ve sci-fi, to je pravda. Bavily mě i komiksy. Jenže… to bylo dřív."

"Stane se." pokrčí rameny. "Nemůžu vždycky odhadnout všechno. Každý má právo na to občas trošku vybočit ne? Já mám odborné literatury někdy tak plné zuby, že musím sáhnout po něčem jiném." Odloží prázdný talířek a natáhne se po půllitru.

"Tomu rozumím… ale třeba thriller bych si asi dobrovolně nevzal. Krve mám v práci dost… a detektivky... Ty taky nemusím, ale kdyby mě něco opravdu chytlo, nebránil bych se." Pousměje se. "Dojedeno nebo chceš nějaký nášup?"

"A máš tu něco dobrého?" zadívá se nejprve na prázdnou krabici a pak na Alexe. "Něco bych si možná ještě dal… trošičku…" pousměje se naprosto nevinně. Odloží půllitr a natáhne se po Alexově dlani. "Dík, žes mě rovnou nevyhodil."

"Chceš něco sladkého? Nějakou čokoládu bych tu určitě našel…" pousměje se. Podívá se na Davidovu dlaň držící tu jeho. "Proč bych tě asi tak vyhazoval? Myslel jsem na tebe, ale nechtěl tě rušit… po tom minulém telefonátu už mám z tebe dost respekt." Zazubí se. "Chyběl jsi mi… to není důvod k vyhození."

"Který telefonát myslíš?" pousměje se spokojeně. "Já na tebe taky myslel. Stýskalo se mi po tobě." Vstane a usadí se na Alexově klíně. Dlaněmi přejede po Alexových širokých nahých ramenech. "Měl jsem zajímavý sen, co jsme se neviděli…" uculí se. "Chtěl jsem ti ho vyprávět, ale asi jsem ho zapomněl."

"Ten, ve kterém jsi mě no… už jsem raději zapomněl, jaké přívlastky jsem dostal za to, že tě zase obtěžuju." uculí se, ale přehání to. Nebylo to tak horké. Překvapeně roztáhne ruce a přijme Davida na svém klíně, když se mu na něj usadí. "Takže zajímavý sen? A o čem byl? Mám ti snad pomoct vrátit paměť?"

"Byl jsem jen trochu nervózní… a asi jsem měl hlad… zrovna…" pokrčí rameny. "No, měl jsem… zdálo se mi…" skloní se. Přede rty po Alexově uchu než zašeptá. "Vzbudil jsem se úplně zpocený a nadržený…"

"Nepovídej..?" Zadívá se na něj s hranou nevěřícností. "To musel být velmi žhavý sen…" pousměje se. Vklouzne svými dlaněmi pod lem Davidova trička a trochu si ho stáhne víc do svého klína.

"Ale jen sen… ty jsi přece hrozný milenec, ne?" uculí se, ale ani náhodou se neodtáhne. "Byl žhavý… přišel jsem za tebou do práce… vtáhl jsi mě k sobě do auta a tam… hádej…"

"Přesně tak… ten nejhorší, takže doufám, že sis ten sen parádně užil…" usměje se na něj. Začne pomalu vyhrnovat látku trička nahoru. "A tam?" obočí se mu nakrabatí v přemýšlení. "V autě se dá dělat velká spousta věcí." uculí se škádlivě. Je jen zvědavý na podrobnosti.

Zvonivě se zasměje. "Tam jsi mě prostě ošukal. A bylo to zatraceně dobrý." prsty přejede po Alexově tváři. "Ale pořád mám ještě hlad…"

Usměje se velmi zářivě. "To jsem chtěl slyšet…" Je spokojený s touhle odpovědí. Přejede dlaněmi na Davidovo bříško, pohladí ho. "A co by sis dal? Mě? Nějakou sladkost? Nebo mám jít snad něco uvařit? Co by sis přál?"

"Vařit radši nechoď… ale něco sladkého… jestli máš." Pomalu sklouzne z Alexova klína a usadí se zpátky na pohovce.

"Takže… máš ještě hlad na to, abys zvládnul třeba rohlík s marmeládou? Nebo krupicovou kaši s kakaem? Minule se mi celkem povedla… až na těch pár hrudek." Zazubí se. "Nebo tu mám zásobu obyčejné čokolády s celými mandlemi. Můžeš si vybrat." Pohladí ho s úsměvem po hřbetu dlaně.

"No, a máš ještě tu dobrou meruňkovou?" zadívá se na něj tázavě. "Na rohlík s ní by se tu místo ještě našlo." poplácá si břicho. Znovu se natáhne pro pití. "Ty zvládneš krupicovou kaši? Vážně? Odkdy? Měl jsem za to, že připálíš i vodu na čaj…." uculí se.

Pokrčí rameny. "Jednou se to muselo zlomit, ne?" Pousměje se tajemně a zvedne se. "Meruňkovou marmeládu tu mám celý rok v zásobě… hned to bude."

"Počkej, ty něco kuješ?" zadívá se na něj a sleduje ho pohledem až do kuchyně. Odloží půllitr a pohodlně se zavrtá do gauče. Zívne. Měl dneska docela honičku. Možná měl s návštěvou Alexe počkat, ale tak strašně se mu stýskalo. Do rána by určitě nevydržel. Sám na kolejním pokoji…

Vykoukne z kuchyně, rohlík v ruce. "Já? Máš snad ten pocit?" pousměje se a zase se ztratí za roh. Nenápadně odklidí kuchařku, kterou si nedávno pořídil, z dohledu zvědavých očí. Už tam měl i několik záložek a hodlal ty recepty v nejbližší době vyzkoušet. Vytáhne z lednice marmeládu a společně s nožem to všechno položí před Davida na stolek. "Namaž si dle libosti, nerad bych, abys řekl, že ti vůbec nedopřeju. Tak si dej, ať máš dost."

"Dík." uculí se. Hned se natáhne a začne na rohlík kupit bohatou vrstvu marmelády. "Ale aby sis pak nestěžoval ty, že ti tu vyžeru veškeré zásoby." Ještě než si ukousne, mocně zívne. "Aáááá, ještě bych měl dodat, že mimo to, že jsem nejedl jsem toho ani moc nenapsal. Ještě jsem si večer opakoval a nějak se mi to protáhlo…"

"Toho bych se zase nebál. Věř mi. Moje zásoby jsou opravdu velké." Usměje se. Měl ji taky rád, to nepopíral. Takže nemohla chybět. "Tak dojez a moje postel je ti k dispozici… vždyť víš, že když jsi tady, tak se tu máš chovat jako doma." Pokrčí rameny.

***

Ležel na studené špinavé podlaze. Slídivý hlas kolem něj šeptal urážky a zvyšoval se či snižoval podle toho, jak se jeho majitel vzdaloval. Nesouvislé věty k němu doléhaly a zabodávaly do něj pomyslné nože. Bolelo to. Skoro ani nedýchal, nehýbal se, jak se bál, že by jakýkoliv podnět mohl vyvolat reakci, kterou nechtěl zažít. Když se stříbrná čepel nože dostala zpátky do jeho periferního vidění, zalomcoval rukama. Pokusil se vysvobodit, ale sevření bylo příliš velké. Bál se. Maniakální hlas se přiblížil k jeho uchu. David byl už dávno mimo sebe. Dávka drogy, kterou si pustil žilou přímo před jeho očima, začala působit přesně podle podaného množství. Kdyby se nenacházel v takové situaci, možná by se tomu od srdce zasmál, ale teď… s nožem přitisknutým ke krku, když se kolem nich začínal ozývat nežádoucí šum. A hlas, který ho urážel. Opakoval svá slova dokola, přidával další. Cítil slzy bezmoci, které mu stékaly po tváří, pot, který se vsakoval do trička na jeho zádech. Téhle osobě věřil. Tenhle šílenec ukradl kus jeho osobnosti, aby teď takhle trpěl. Vykřikne překvapením i bolestí, když se nůž zaryje do jeho krku. Zadunění za plechovými dveřmi ostře protne ticho, které tu jinak panovalo. Ucítí silné škubnutí Davida za sebou. A nůž, zarývající se do jeho obličeje. Vykřikne. Prudce sebou cukne, jak se probudí ze snu. Výkřik stále na rtech. Oči široce rozevřené dokořán. Prsty sevřené do pěsti a nehty zarývající se do otevřených ran. Ledový pot, stékající po zádech. Zpropadené slzy vytékající z očí a srdce bušící o závod.

Probudil se. Ještě byla tma. Přetočil se na záda, zavřel oči a znovu se pokusil usnout. Jen to nějak nešlo. Stočil hlavu, aby ve tmě zahlédl obrys spícího těla. Usměje se. I když zrovna nebyli přímo v objetí, pohodlí je pohodlí, bylo příjemné slyšet pravidelný dech spícího milence. S úsměvem se přetočí na bok, podloží si dlaní hlavu a snaží se, aby se oči přizpůsobili tmě. Rád se dívá, i když obrysy Alexovy tváře tuší jen matně. Když se nervózně zavrtí, je mu jasné, že ho sužuje nějaký sen. Ale má zasahovat? Jen natáhne ruku a zlehka se dotkne Alexova zápěstí. Prsty je lehce obemkne. Když si uvědomí, že se na něj upírá vyplašený pohled, přestane se mu to líbit. Prsty se na zápěstí sevřou pevněji.

Cukne sebou, když se něčí prsty dotknou jeho zápěstí. Stále ještě napůl uvězněný v příliš živé noční můře. Krev hučící v hlavě a bušící srdce mu nedovolí se vrátit zpátky. Tělo zachvátí třas. Ale pomalu se začne orientovat v prostoru. Je u sebe doma. V posteli. Tady mu snad už nic nehrozí. Byl to jen hodně špatný a bolestivě známý sen. Ruka na zápěstí ho neopouští. Nešikovně se přetočí na bok, pokrčí nohy, jak se chce zkroutit do klubíčka, ale šok probíhající tělem mu to nedovolí. Zamrká na osobu vedle sebe, když si uvědomí, vedle koho to leží. Zalape po dechu. Pokusí se silou vytrhnout, odkopne ze sebe peřinu. Musí vypadnout. Musí pryč do koupelny. Přece… David ho nesmí vidět v tomhle stavu.