Část sedmdesátá devátá

"Stal se zázrak." zazubí se a opatrně, aby nepřevrhnul tác, si Davida za pas přitáhne k sobě, aby se mohl pohodlněji uvelebit. "Ještě mi budeš muset ale zítra ohlásit, že jsi z toho neměl nějaké střevní obtíže." Uchechtne se a natáhne se pro svůj hrnek.

---

"No, nevím. Možná ohlásím." pokrčí rameny. Nechá se přitáhnout. "Říkal jsi něco o kakau nebo jsem se přeslechl?" zeptá se nakonec. "Takže ty pečeš a nechutná to zle… Kdo jsi a cos udělal s Alexem?"

"Tady ho máš, přímo před nosem." Ukáže na hrnek na tácu. "Někdo nám tu ještě spí." uculí se. "Asi mě unesli mimozemšťani, je to dobrá výmluva?"

"Až na to, že na mimozemšťany fakt nevěřím." zamračí se. "Hele, vážně. Co se ti stalo? Šel jsi do sebe a zapsal se na nějaký kurz nebo tak nějak?" Vrtá mu to hlavou a nemíní to nijak pustit z hlavy.

"Ani maličko?" Momentálně je rád, že si sedl za Davida a nemusí mu čelit přímo z očí do očí. To by to svoje zatloukání moc dlouho nezvládal. "Tak to mě asi osvítil duch svatý." pokrčí pobaveně rameny. "To se dělá? Kurzy vaření? To se divím, že mě Sára už dávno do nějakého nezapsala." zakroutí hlavou.

"Nehraj na mě hloupého. Samozřejmě že existují takové kurzy. A dost pochybuju i o tvém osvícení. Za tím něco je, co?" ušklíbne se. "Ale dobře, tak si to nechej pro sebe. Když nebudu otrávený, tak je mi to celkem jedno…"

Pousměje se. "Prostě jsem se něco naučil." pokrčí rameny. "Tak už to chodí. To by byla ostuda, abych ještě ve čtyřiceti neuměl vařit. Lepší začít dřív. A otrávený nebudeš. Slibuji na… hmm..." zamyslí se. "Svojí ruku." zamává svou dlaní Davidovi před obličejem.

"Na svoji ruku? A nezbláznil jsi se takhle náhodou?" zavrtí nechápavě hlavou a natáhne se pro hrnek s kakaem.

"Ani náhodou. Mám dost vysoké sebevědomí, víš? A jelikož to se mnou ještě nešvihlo, tak bych řekl, že je to zdravotně naprosto nezávadné. Vlastně… jednu nevýhodu to má. Je to silně návykové." Zazubí se.

"S tím bych souhlasil, s tím tvým vysokým sebevědomím. Co myslíš tím zdravotně nezávadným? Něco v souvislosti s tou tvou rukou?"

"Kdyby to bylo zdravotně závadné, tak už mi dávno upadla, ne? Nebo rovnou celé tělo…" zakroutí hlavou. "Prostě věřím v to, že to není špatné a opravdu se ti potom nic nestane." Pokrčí rameny a raději se natáhne pro další kousek.

"Možná už na sobě pozoruješ nějaká příznaky upadnutí, tak sis pořídil mě…" pokrčí rameny. "Dobře, budu věřit tomu, že to ve zdraví přežiju… ale stejně mi to vrtá hlavou…"

"Prosím tě… prostě jsem se to naučil. Je to problém? Klidně se to zase odnaučím…"pronese vážně, ale spíš to zabrblá do hrnečku, ze kterého chtěl zrovna upít.

"Ne, pro mě to žádný problém nepředstavuje. Pro mě rozhodně ne." zavrtí hlavou. "Já mám problém támhle v batohu. Budu se muset taky učit, pekaři. Dáš mi volné dopoledne?"

Obemkne své paže kolem Davidova pasu a přitiskne se k němu. Bradu si opře o jeho rameno. "To se mi moc nechce… ale ty bys mě potom bolestivě mučil, takže…" Odsune tác z Davidových kolen do bezpečné vzdálenosti, položí na něj svůj hrnek a svalí Davida do peřin s pohledem upřeným na hrnek v jeho ruce v němž kakao nebezpečně šplouchne. "Nejdřív mě musíš trochu motivovat k tomu, abych vydržel v klidu celé dlouhé dopoledne." Uchechtne se.

"Tak to ani omylem. To by bylo naprosto kontraproduktivní. Jakmile ti dám přičuchnout k tomu, co by mohlo být odpoledne, tak mám po učení. Nic takového. Jen se můžeš těšit." ušklíbne se.

Nahodí smutný pohled poraněného štěněte. Podívá se Davidovi do očí než mu uzme hrnek s kakaem. "Ani pod výhružkou, že tě budu držet o hladu?"

"A myslíš, že bys to se mnou pak vydržel?" zadívá se na něj. "Vážně máš tolik odvahy, abys pokoušel své štěstí? No, když myslíš…"

"Přivázal bych tě k posteli a zamknul v ložnici. To bys nemohl vůbec nic." Uculí se jako andílek. "ale že jsi to ty, tak si spořádaně sednu v obýváku a nebudu tě rušit." Zvedne do vzduchu dva prsty ve skautské přísaze, ovšem pobavené ohníčky v očích ho usvědčují z čertoviny.

"Přivázal? Alexi, ty jeden lišáku… To máš takové choutky?" uculí se pobaveně. "Nebo jsem se snad lehce přeslechl?"

Trhne rameny. "Určitě ses přeslechl…" s úsměvem se natiskne svým klínem na Davidův, rukama se zapře vedle jeho hlavy a donutí ho tak klesnout ještě víc do peřin. "Náhodou… může to být… vzrušující." Pobaveně se skloní, aby jazykem olíznul konturu Davidovy čelisti a potom ho do ní kousnul. Zase se odtáhne na bezpečnější vzdálenost.

"Škoda…" zavrní. "Asi jsem se vážně přeslechl… a ty mluvíš teď z vlastní zkušenosti nebo z… druhé ruky?"

Uhne pohledem. Není si jistý, jestli zrovna o tomhle chce mluvit. Jenže to s tím taky neměl začínat. "No… mám vlastní zkušenost. Víc než jednu." Přizná popravdě a pousměje se.

"Ale, ale… takže… ty máš tyhle hry rád?" zeptá se s úsměvem a natáhne ruku, aby přejel po krku ozdobeném tetováním. "Na to je ale potřeba mít vhodného… partnera…."

"Možná… někdy." Pokrčí rameny. "Není to tak, že bych bez toho nedokázal žít. Ale jako zpestření to může být i fajn." Usměje se. "Doufám, že si teď o mě nemyslíš něco jako, že jsem masochista… horkej vosk, rozedřený rány a tak… to zatím ještě ne. A ani to neplánuju." Uchechtne se pobaveně. "Je to i o jiných věcech a rozhodně to nikomu nevnucuju. Mám tohle všechno okolo rád." Pokrčí nenuceně rameny.

"Ne, nemyslím si… čas od času jsem to taky… praktikoval…" pokrčí nenuceně rameny. "Někdo to rád a vyžaduje to… Ale všechno má své hranice…"

Zvedne se z Davida a usměje se. "Taky si myslím. V tomhle obzvlášť." řekne významně. "Budeš ještě snídat?"