Část třicátá pátá

 

“Daví… no tak… je to jen pozvracené tričko. Stanou se i horší věci. Tohle nic není… není ti dobře. Vážně, zlato… podívej se na mě.” Drží v rukách jeho tváře a čeká jestli se dočká pohledu od šedých duhovek, které se tomu jeho teď statečně vyhýbají. Neujde mu to popotáhnutí, ale nereaguje na to. Netuší, jak se David cítí, ale příjemné to určitě nebude. Jenže jak mu má vysvětlit, že něco takového se mu stává u záchranky několikrát do měsíce? Sice to dvakrát nevonělo, ale nebyl z těch, které by to nějakým způsobem urazilo. Tohle nebyla věc kvůli které by musel dělat scény.

Vydechne a teprve pak zvedne k Alexovi opatrně svůj lesklý pohled. Z toho všeho už začíná být lehce mimo. “Je mi to moc líto…” zopakuje potichu a s lehce vyděšeným pohledem. “Omlouvám se…” Připadá si jako debil. Takhle začít dovolenou… Alex se na ni tak těšil a on to od začátku kazí.

Povzbudivě se pousměje. “No tak… přece bys kvůli takové prkotině neplakal.” Zareaguje na lesklé oči. “Vážně to za to nestojí.” Vtiskne mu další polibek na čelo a pomalu se zvedne. “Zkusím zachránit co se dá a uvidíš… až to uschne, nebude po tomhle incidentu ani památky.” Usměje se a přetáhne si tričko přes hlavu, aby ho rozložil na malém pultíku u umyvadla. Natáhne se pro ubrousky v zásobníku, aby je namočil. “Nebo bych mohl… co myslíš… tvářilo by se osazenstvo letadla hodně pobouřeně, kdybych se tam promenádoval nahoře bez?” Zamrká na něj pobaveně a nakroutí se jako model na nějaké přehlídce, u toho napne svaly na vypracovaných rukách. Potřebuje trochu odvést Davidovu pozornost, aby se na to přestal soustředit. 

 

Příliš to nepomáhá. Cítí se snad ještě hůř a vidí všechno ještě černěji. Nedokáže to teď brát jako Alex. Provinile sklopí pohled. “Omlouvám se.” zopakuje znovu potichu. Vydechne a zaměří pohled raději na podlahu. 

Povzdychne si. “Daví… ale teď vážně… trocha obsahu tvého žaludku na mém tričku mě nemůže rozhodit. Nebo bys byl raději, kdybych tu ječel jako hysterka a vyčítal ti to? Víš moc dobře, že to se na mě zrovna nehodí. Ne u tohohle… Pojď ke mě.” Přejde ty dva kroky zpátky k němu a přitiskne si jeho hlavu ke svému břichu, rukama přejede přes jeho ramena na paže, aby si je umístil kolem pasu a dlaněmi sklouzne zase zpátky. “Je to alespoň trochu lepší?”

“Moc ne…” odpoví potichu a s povděkem přitiskne tvář k horké pokožce Alexova bříška. Vydechne a zavře oči. “Moc mě to mrzí…” zopakuje už nejmíň po sté, ale nějak si nedokáže pomoct. Občas se dokáže cítit tak neuvěřitelně zranitelně, že ho to až děsí. Alex v něm občas budí takové pocity, které na sobě nikdy nedával znát. A teď jakoby si to chtěly všechno vynahradit. 

Vklouzne svými prsty do Davidových vlasů a začne se jimi jemně prohrabovat. David vypadá jako vystrašené koťátko, proto ho k sobě jen tiskne, aby ho nějakým způsobem ještě víc nerozhodil. Chápe, že se cítí hrozně. Přeci jen… jak často se vám za život podaří pozvracet svého přítele? “To nic…” zopakuje znovu. “Tričko se vypere a my na to zapomeneme, jo?” Pousměje se a pohladí ho po ztrápené tváři.

Vydechne a raději se odtáhne, když mu žaludek znovu udělá kotrmelec. “Myslím, že… ustup prosímtě…” zasténá. Prudce vstane, aby rychle zvednul prkénko a blíže se seznámil se záchodovou mísou. Nečekal, že mu bude dělat létání takhle špatně.

Poslechne, co mu David říká a ustoupí. I když v tom malém prostoru toalety to nejde zase tak moc. Povzdychne si a přitiskne svou dlaň na Davidova nahrbená záda, zatímco se jeho přítel dáví. V jemných kruzích jej začne hladit, aby mu pomohl uklidnit rozbouřený žaludek. Netušil, že letadlo bude pro Davida takový problém. Kdyby ano, jeli by autem a potom trajektem nebo prostě nějakou lodí. Bodne ho vlastní výčitka, že na tohle ani nepomyslel. Nebo kdyby nikam nejeli… kdyby nenaléhal… mrzelo ho, že je Davidovi kvůli němu takhle špatně. “Promiň, Daví.” Šeptne potichu.

Zničeně vydechne. Má pocit, že tohle už bylo doopravdy všechno. Pomalu narovná nahrbená záda. Hřbetem dlaně přejede přes rty. Musí se zbavit té pachuti v ústech. “Za co se omlouváš?” zeptá se zmateně. Zapře se dlaněmi o okraj mísy a pomalu se narovná. “Už je to… lepší.”

Pomůže mu vstát nebo ho spíš trochu přidrží, aby měl trochu kontroly, kdyby se mu znovu udělalo nevolno. “Za to, že je ti špatně můžu tak trochu i já.” Cítí se vážně provinile. “Zkus se trochu opláchnout, třeba ti to trošku pomůže. Zeptám se pak letušek jestli nemají nějakou kolu. Ta by ti na ten rozbouřený žaludek měla pomoct.” 

 

“Ale houby můžeš…” odsekne, když se opře o umyvadlo, aby pustil vodu. “Nikdy jsem neletěl, netušil jsem, že se mi udělá zle… Možná jsem něco snědl, nevím…” zamručí a ponoří ruce do vody, aby si chrstnul vodu do obličeje. 

Přikývne na souhlas, i když stále tak trochu pochybuje. Jedli přece to samé… ale nevyvrací mu to. Myslí si, že Davidovi je to jasné stejně jako jemu. Ještě jednou ho pohladí po zádech, než sklopí prkýnko a usadí se na něj místo Davida. Vážně tady bylo dost málo místa, když oba stáli a chtěl Davidovi nechat trochu prostoru pro vzpamatování. “Za hodinku nejdýl budeme na zemi.” Pronese, když zkontroluje čas na hodinkách.

Studená voda na pokožce obličeje mu udělá dobře. Skloní hlavu, aby pod kohoutek ponořil celou tvář a mohl si vypláchnout ústa. Vyplivne vodu a natáhne ruku pro papírové ubrousky, aby se trošku osušil. Prsty prohrábne vlhké vlasy. Pak stočí pohled na Alexe. “Mrzí mě to. Nezačíná nám ta dovolená moc dobře, co?” pousměje se nešťastně a pomalu klesne na Alexův klín. Ovine paže kolem jeho krku a čelo položí na nahé rameno. “Tu hodinu už snad zvládnu… teď už tě… no, zvládnu to.” 

Obejme ho pažemi kolem pasu, když se mu usadí na klín a přitiskne ho k sobě. Dlaněmi přejede po celých zádech nahoru a dolu. Pousměje se. “Aspoň máme nějaké vzrůšo a není to jen nuda.” Uculí se. “Až budeš připravený na návrat, tak mi řekni, ano? Nemusíš spěchat.” Usměje se a zaboří svůj obličej do Davidových vlasů. Vtiskne do nich polibek. “Stejně mi v tom tričku bylo horko.” Uchechtne se.

“Nech toho jo? I tak z toho mám špatný pocit.” zamručí do pokožky ramene. “Vrátíme se jo? Potřebuju si na chvíli sednout a… no, myslím, že to bude pohodlnější na sedadle…” Ale nemá se k tomu, aby vstal z Alexova klína. Spokojeně se přitiskne k teplému tělu a přivře oči. 

“Kdybys to udělal schválně, bylo by to něco jiného.” řekne škádlivě a uculí se. Tohle tulení se mu líbí a nějak se mu nechce vracet do kabiny, ale je mu jasné, že tady nemohou zůstat moc dlouho. Toalety v letadle byly celkem frekventované. “Až budeme na místě, tak se od tebe nehnu, bude ti to už nepříjemné, jak mě budeš mít pořád nalepeného na zádech.” Přitiskne ho na svůj hrudník pevněji. Tyhle chvilky se mu víc než zamlouvaly.

“Vsadím se s tebou, že za pár dní toho budeš mít dost ty…” namítne a unaveně zavře oči. Docela ho to zmohlo. “Nemůžu se dočkat postele…”

“Neboj se, já určitě ne.” Pomalu se zvedne i s Davidem v náruči. Pomalu ho postaví na nohy. “Půjdeme dopředu, seženu ti tu kolu a deku. Můžeš si na mě ustlat a chvilku si zdřímnout.” Usměje se. “Za chvíli to bude dobrý, uvidíš.”  

“Už je mi líp.” připustí nakonec a spustí nohy, aby došlápl na zem. “Dobře, zní to fajn. A můžu… tu žvejku? Mám pořád v puse divnou pachuť, potřebuju se toho zbavit.” Dlaní přejede po Alexově paži. “Vážně mě to moc mrzí… to tričko a tak.”

Pobaveně zakroutí hlavou. Natáhne se pro zmiňované tričko a sbalí ho do neforemné kuličky. “Ptát se, jestli nemáš v příručním zavazadle nějaké náhradní tričko je asi zbytečné, co?” zeptá se škádlivě. “Samozřejmě. Můžeš si vzít třeba celý balíček.” Mávne nad tím rukou a skloní se, aby ho políbil na špičku nosu. “Budeš si to potom muset nějak odčinit, abych neměl trauma. A ty taky ne. Co ty na to?” Mrkne na něj hravě. Uculí se nevinně a popostrčí Davida ke dveřím.

“Jak to jako myslíš?” zeptá se zmateně. “Jak odčinit?” Nechá se postrčit ke dveří a protáhne se ze stísněného prostoru ven. Zamíří rovnou ke svému místu.

“Třeba budeš celý týden vařit obědy.” Zazubí se. I když to myslí jen v legraci. Stejně v tom horku nebudou mít ani moc chuť jíst nějaké pořádné jídlo. Viděl by to spíš na saláty a jen něco rychlého a lehkého. Vyrazí za Davidem, aby cestou oslovil letušku a požádal ji o potřebné věci. Byl rád, že David už vypadal líp, i když začínal vypadat unaveně. Pobaveně ignoruje pohledy ostatních na své tělo.

Sesune se na své místo a zavře oči. Už je mu líp, ale dostavila se únava. Vydechne a poslepu nahmátne Alexovu dlaň. Chce se přitulit, ale na chvíli zaváhá, jestli může. Alex bez trička je poněkud jiná situace.

Poděkuje letušce za celkem rychlou odezvu. Dostane požadovanou deku i kolu. Podá sklenici Davidovi zatímco roztahuje deku. Přehodí ji přes oba dva a přitáhne si tu svojí hromádku neštěstí k sobě. “V pořádku?”

“Jo, je mi líp.” odpoví a otočí do sebe obsah sklenice. Vrátí jí Alexovi a přitiskne se k němu. Zachumlá se pod deku. 

“Zkus usnout, až budeme na místě, tak tě probudím.” Políbí ho a pohodlně se zaboří do sedadla s Davidem v náruči. Za chvíli budou sice na letišti, ale ještě je čekala asi hodinu a půl dlouhá cesta autem až na místo určení. Nemohl se dočkat. Vezme si z Davida příklad a zavře oči.