Část třicátá první

 "Já vím, Daví, já to nemyslím takhle…se Sárou jsme probírali spíš co doma… otec a tak... Tenhle návrat byl trochu chaotickej. Je to pořád jen pár dnů. Navíc jsem se domů strašně moc těšil." Přitiskne ho k sobě. "Už nechci být sám. Ne, když můžu mít vedle sebe tebe. Je to složitý, mluvit o všem… některé věci jsou děsivé i pro mě. Ale dám se do pořádku, není to snadné… teď už začínám chápat všechno to upozorňování kolem a kartičku na psychologa." Usměje se. "Ale já mám svýho psychologa u sebe." Zastaví jejich kroky, aby mohl Davida vděčně políbit.

"Psychiatra možná, ale k psychologii jsem moc nepřičuchl." ušklíbne se a nechá se políbit. Vtáhne Alexe do hry jazyků. Než se odtáhne. "Já vím, že tě spíš do blázince přivedu, jsem moc složitá osobnost." uculí se spokojeně. "Ale jedno vím, když je něco pro jednoho děsivý, pro dva už je to děsivý míň. Dáš se do pořádku, to víš, že jo."

Pousměje se do toho polibku. "Třeba se tam přivedeme navzájem a nakonec stejně skončíme spolu." Uchechtne se a vezme Davida zase kolem ramen, aby mohli pokračovat v noční procházce. "Prostě se mi… vrací se mi některé situace, kdy šlo opravdu do tuhého. Kdy nešlo jen o život toho, koho jsme měli zachránit, ale i nás všech. A když potom začnou dohromady fungovat i moje představy nebo jiné prožité situace… letos je to nějak víc intenzivnější." šeptne omluvně.

"Kdo ví, kde jednou skončíme…" pokrčí ledabyle rameny. Prohrábne vlasy. "No, popravdě… já s tím problémy nemám. Noční můry moc nemívám. Ale jsi v pořádku, byl jsi v nebezpečných situacích, ale všechno to dopadlo dobře. A máš mě… No, jestli příčinou těch nočních můr nebudu spíš já."

Pousměje se. "Spíš ten poslední rok byl docela náročný… vlastně od minulé mise to nebyl ani rok a jak se to pořád střídalo, tak mi to asi nesedlo… tělo si prostě svoje žádá u každého jinými způsoby... jen potřebuju pořádně načerpat síly a začít znovu. Teď už žádné mise neplánuju. Zatím mi to stačilo." Usměje se.

"To jsem moc rád." Zvedne k němu pohled a pousměje se. "Teď máš obrovskou misi tady. Krotit mě…" uculí se rošťácky.

Usměje se a stiskne Davidovi rameno. "To máš tedy pravdu. To je mise na zbytek života." Prudce se zastaví, skloní se a v nestřeženém okamžiku si přehodí Davida přes rameno. "Takže bych s tím měl asi začít… ale nejdřív si tě přivážu k posteli a několik dní si pořádně odpočinu." Uculí se.

"Hej, tohle je co za manýry… Alexíííí." vypískne a trošku se zazmýtá. Brzy toho raději nechá, protože se mu nelíbí představa, jak by žuchnul nebo byl shozen na zem. "Jak jako přivážeš k posteli… to mě tam jako necháš nebo co?"

"To si ještě rozmyslím, co s tebou provedl, abych si tě zkrotil." Zazubí se pobaveně a poplácá Davida na půlkách. "Tak co… vyrazíme zpátky nebo se ještě projdeme?" Pomalu ho spustí zpátky na nohy a přitiskne si ho okamžitě k sobě, aby mu neutekl.

Zavrní a přitiskne se k Alexovu tělu. "Ještě chvilku, je tu teď tak příjemně. Klid, nikde nikdo, tma rušená jen málo světly… hmmm, co se jít ztratit do parku, hm?"

Vklouzne rukama do Davidových vlasů a přitiskne si ho k sobě. "Nic proti, ale tady bych něco takového asi neriskoval. Policajti tu dost často chodí… Daví… nezlob se, ale opřít o strom mě můžeš jedině v divočině jako je kolem chaty. Nemůžeme si ani jeden dovolit mít zápis v rejstříku." Uchechtne se.

"Ty jsi ale srab…" zasměje se pobaveně. "Museli by nás nejdřív chytit… A jen tak mimochodem, jsi teda pěkný zvrhlík. Já řekl ztratit se do parku, ne šukat se do parku. Se mi zdá, že ten sluch pořád ještě nemáš v pořádku." pousměje se a vezme ho za ruku. "No tak, ale muchlovat se na lavičce snad můžeme ne?"

Odfrkne si. "Jen slovíčkaření. Jo, muchlovat bychom se mohli." Pousměje se a nechá se zatáhnout do městské zeleně, aby si našli nějakou příhodnou lavičku. Stiskne Davidovy prsty ve svých.

Zatáhne Alexe k lavičce dostatečně z cesty a ponořené v příjemném šeru. Stáhne ho k sobě. "Já miluju muchlování…. člověk je po něm tak příjemně nadržený…" zavrní Alexovi do ucha. Přitiskne se k jeho boku a rty polechtá krk zdobený tetováním.

Přitáhne si Davida k sobě na klín, aby si byli blíž. Vklouzne dlaněmi pod mikinu, aby mohl pohladit horkou pokožku skrytou pod nimi. Svými rty se dotkne ucha, které se mu objeví v zorném poli, jak se chce David věnovat jeho krku. "Takže příjemně nadržený?"

Spokojeně se na Alexově klíně zavrtí. "Hm… nemáš rád ten pocit, když dlouhou dobu po někom toužíš a víš, že stačí vydržet domů a je tvůj?" zavrní. "To sebeovládání… když ho pak můžeš hodit za hlavu. To když víš, že stačí jen pár minut a ten neuvěřitelný chtíč bude konečně ukojený." jazykem lehce přejede zdrsnělou kůži krku. Usměje se. "Je hrozně rajcovní, když máš takové strniště."

Prsty se samovolně stisknou v Davidových vlasech. "Čekal jsem půl roku, to bylo dost náročné, ale teď…" Zavrní spokojeně a olízne jazykem konturu citlivého ucha. "Jo… ten pocit mám hodně rád." Sklouzne svými rty po čelisti až na rty. Vklouzne jazykem do Davidových úst. Políbí ho hluboce. "Můžu tě svým strništěm škrábat kde budeš jen chtít."

"Pár nápadů bych měl…" vydechne spokojeně a zavrtí se na Alexově klíně. "Že jsi to ty, tak mě můžeš škrábat kde jen budeš chtít…" Dlaněmi přejede po horké kůži krku. Vyjede až na Alexovy tváře. "Já vím, ten půl rok byl náročný… ale ne víc než ten poslední týden." nahne se k Alexovu nosu. Vtiskne na něj polibek. "Jako by to všechno vygradovalo až těch pár dní před návratem."

"Takže kde budu chtít?" Zavrní spokojeně. Opře své čelo o Davidovo a sklouzne z jeho vlasů rukama na ramena a paže. "Jen se nám to všechno hloupě nahromadilo. Teď už bude všechno jinak, slibuju."

"Tak v to doufám. Když jsi říkal, že se nejbližší dobu nikam nechystáš… Nebude to trochu nuda nakonec?" uculí se.

Zavrtí hlavou. "Teď určitě ne." Sevře Davida v pase a stáhne si ho víc k sobě na klín. "Jen teď nechci plánovat nic velkého… chvíli budu doma určitě rád." Usměje se.

"Jo, chvíli… moc dlouho ti to nevydrží… ty jsi dobrodruh." pokrčí rameny. "No co, já stejně budu mít práce sám se sebou víc než dost."

Pousměje se. "Možná dobrodruh, ale i dobrodruzi dospívají. A vůbec…" Zvedne se prudce z lavičky i s Davidem pevně v náruči. "To budu řešit, až mi bude končit dovolená nebo až bude po ní. Teď si chci užívat se svým přítelem." Zavrní.

"Vááážně?" Protáhne. "Takže sprint domů?" zadívá se na něj tázavě. Spustí nohy. Alexe je o kousek vyšší, tak musí na špičky.

Pozvedne obočí. "Sprint? No jestli si chceš zaběhat..?" Uchechtne se a pustí Davida ze svého sevření, aby se k němu nemusel tak natahovat a chytne ho za ruku. "Proč ne?"

"No vlastně, proč ne? Rozproudí se krev… tak sprint to být nemusí, ale tak…" Drcne do něj nečekaně, že Alex zavrávorá a usadí se zpět na lavičku. "Chyť si mě." rozesměje se a zamíří po cestičce pryč.

Překvapeně vyhekne, když se ocitne zpátky na lavičce, ale okamžitě vystartuje se smíchem za Davidem. Nabere na rychlosti, aby ho dohnal, ale i ten malý náskok dává Davidovi výhodu. Ale i tak ho má na dosah, stačilo by natáhnout ruku. Jenže proč by měl kazit tuhle hru?

Zakličkuje a zločinně vběhne na trávník. Rozesměje se. Je v dobrém rozmaru a chce si hrát. Teď když je Alex zase doma, je rozhodně dobře vyladěný na hry.

Přeskočí palisádu oddělující chodník od udržovaného trávníku a zatočí za kmen stromu z druhé strany, aby si Davidovi nadběhnul. Se smíchem se proti němu vrhne. "Ty jsi ale mrška kluzká." Zazubí se, když mu zase proklouzne.

Uchechtne se. Dovolí si jen krátké ohlédnutí na Alexe. "Holt se musíš víc snažít…" Probíhá zrovna kolem mohutného dobu a to ohlédnutí ho stojí škobrtnutí mezi vyčnívajícími kořeny. "Sakra…" zavrčí, když se zvedá ze země. Prohlédne si dlaně umazané od trávy. "Sakra…"

Doběhne k němu přesně ve chvíli, kdy se před ním natáhne na zem. Rozesměje se a okamžitě po něm hmátne, aby ho zvedl. Přitáhne si ho k sobě do náruče. "A mám tě." Uculí se nevinně a místo čekání na odpověď rychle políbí jeho rty.

Nespokojeně zamručí. Není to fér. "Kdyby tu nebyl ten pitomej strom, tak bys to tak snadný neměl…" zamračí se. Zkušebně zahýbe nohou v koleni, aby bolestně zaklel. Spadl na kořen moc šikovně. "Krucinál…"

"Ale byl tu a ty málo zvedáš nohy…" Uculí se. Trochu od něj poodstoupí, když zakleje. "Copak se ti stalo? Máš bebíčko?" S potutelným úsměvem klesne do dřepu, aby zachytil Davidovo koleno. "To si asi žádá ošetření."

"Jen jsem se trochu narazil no. To dřevo je tvrdý. Bude to v pohodě." zamručí lehce nespokojeně. "A já nemám žádný bebíčka…" zavrčí rozčíleně. "Já jsem náhodou velkej kluk a bebíčka se omezují na téměř smrtelná zranění."

Vklouzne prsty pod lem nohavice, aby se dotknul kotníku. "Takže jsi smrtelně zraněn?" Zvedne k němu pobavený pohled. Šmátravé ruce však přejedou od kotníku přes naražené koleno až do třísel, postupně s tím se zvedá, aby se ocitl s pohledem upřeným do Davidových očí. "Chceš mi skočit do náruče? Odnesu si tě jako nevěstu do postele a prosouložím tě matrací takovým způsobem, že na nějakou bolest okamžitě zapomeneš." Zavrní.

Zvedne pohled od svého kolena k Alexovi. "Zvládnu to i bez toho nošení. Dovol." odstrčí jeho pomocnou ruku, aby se rozešel k domovu. Kolínko ale brnkne a leží na zemi znovu. "Doprdelééééé…" zavrčí vztekle a začne se zvedat zpátky na nohy. "Já to zmáknu jasný? Dej mi chvilku. Nosit se nenechám, ten zbytek klidně. Akorát si můžeš zahrát na sestřičku. Asi si to radši stáhnu."

"To vidím, ty hrdino." Protočí Alex očima a čapne si Davida do náruče. "Já si tě chci odnést. Na sestřičku si taky klidně zahraju. Pofoukám cokoliv. Tak neprotestuj." Zarazí ho a rozejde se s ním k domovu.

"Ježiší, a co moje sebedůvěra ve vlastní mužnost!? Úplně mi ji podkopáváš. Stačilo by podepřít nebo tak nějak." Zazmítá se v Alexově náručí. "Není to fér." Zabručí, ale vzdá pokusy o to, dostat se na zem.

"Kdyby tu bylo spoustu lidí, proč ne, ale takhle? Jsme tu úplně sami. Můžu si to snad dovolit, ne?" Zavrní. "Za chvíli budeme doma, tam si můžeš hrát na hrdinu před plyšovým Alexem." uculí se.

"Ale jsem tu já…" přimhouří oči. "A vůbec… tak si dělej, co chceš… Stejně máš na všechno argumenty." přimhouří oči a opře si hlavu o Alexovo rameno. Prostě to dál nebude řešit. Bude se radši soustředit na to prosouložení matrací. Uculí se.

"Správně. Vždycky si všechno dokonale okecám… ale neboj se… zase ti to vynahradím." Tím nadběhnutím parkem se dostali blíž k domu, takže teď nemuseli absolvoval stejně dlouhou cestu zpátky. Dotkne se svou tváří Davidovy hlavy a usměje se. Bylo to příjemné.

"No to nevím… v čem spočívá to vynahrazování. Nějak jsem dostal hlad." uculí se a zvedne k Alexovi tázavý pohled.

"Hlad?" Podívá se na něj nevěřícně. "A sexuální nebo prostě hladový?" Pozvedne tázavě obočí a zapřemýšlí, co mu bude moct nabídnout, když to bude ten hladový. Moc toho neměli, jen měl něco málo připravené na vaření na druhý den. Ale třeba palačinky… ty by v rychlosti splácat mohl.

"Nooooo… tak nějak obojí…" pokrčí rameny, co mu to Alexova náruč dovolí. "Je s tím problém?" zeptá se zvědavě.

Trochu přikrčí ramena. "Vlastně ne… jen si vymysli, čím chceš ten svůj hlad ukojit." Pousměje se. Takhle v noci snad ještě nevařil. "Nějaké těstoviny? Nebo palačinky?"

"Palačinky?" zeptá se mlsně. "No, to zní hodně dobře. Palačinky bych si dal. Se spoustou marmelády." pousměje se. "Tím bys mě mohl udolat."

Pousměje se. "Proč ne… pomůžeš mi nebo se budeš jen dívat? A mohl bys vylovit klíče…" řekne, když se ocitne před vchodem do domu. "Nerad bych totiž svoje pracně unesené zboží pokládal na zem."

Sklouzne rukou po Alexově boku, aby klouzl dlaní do kapsy Alexových džínů. "Můžu ti pomoct, i když nevím jak přesně."

"Teď zatím odemkni… já ti potom nějakou pomoc najdu." Usměje se a vtiskne mu polibek na tvář. "Určitě tě zaměstnám minimálně tím díváním se." Podívá se na něj významně s úsměvem.

Natáhne ruku, aby vložil klíč do zámku. "Dívat se? A budeš vařit nahý?" zeptá se zvědavě. Pousměje se. Zámek cvakne a on otevře dveře. "To by bylo velmi… zajímavé."

Uchechtne se. "Tak nevím… lezeš mi do hlavy? Protože mě napadlo zrovna to samé." Zakroutí se smíchem hlavou a bokem zatlačí do dveří, aby pohodlně prošel i s Davidem ve své náruči. Začne pomalu stoupat do schodů, aby ještě nezakopl. "Tak uděláme palačinky… bude to asi to nejrychlejší, co v tuhle hodinu budeme schopní splácat." Usměje se.

"Já palačinky miluju… a jestli budeš u sporáku jen tak, tak si to neskutečně vychutnám." uchechtne se a vtiskne polibek z boku na krk. "Svléknu si tě sám…" zavrní.

"Ještě se ukáže, jestli jsem to za ten půl rok nezapomněl." Uchechtne se. "Ale tohle zní víc než dobře." Zavrní spokojeně a trochu skloní hlavu do strany, aby měl David lepší přístup k jeho krku. "Odemkni, ať už to můžeme konečně zrealizovat." řekne potichu, když se ocitnou před dveřmi bytu.

Trošku se vykloní z Alexovy náruče, aby dosáhl klíčem do zámku. "Určitě nezapomněl. Už se nemůžu dočkat, až zase budeme oba fungovat normálně. I když, takhle tvá dovolená je taky úžasná…"

Pousměje se. "No asi jo… ale za chvíli už budu potřebovat zase začít něco dělat, abych nekynul na gauči a neflákal se jen. I když ještě pořád uvažuju o tom, že tě někam unesu, když to nechceš přijmout dobrovolně. Vážně potřebuju ještě vypadnout někam mimo civilizaci, abych si postupně zvykl…" Povzdychne si.

"Ještě to probereme jo?" odsune tohle téma na později. Nechce se o tom teď moc bavit. Natáhne se, aby vzal za kliku a vytáhl klíč ze zámku. Přece ho nenechají z venku. "Teď vyřešíme ten můj… ty moje hlady…" uculí se.

Přikývne. vejde do bytu a zabouchne za nimi dveře nohou. Skopne boty a přejde do koupelny, aby posadil Davida na okraj vany. "Ale nejdřív se podíváme, co sis udělal a důkladně ošetříme." Usměje se potutelně.

"Jen jsem si debilně narazil koleno, to je všechno. Nic to není. Pár dní budu nadávat a pajdat a pak se to srovná." Zavrtí se na hraně vany a zadívá se na Alexe. "Prostě to jen stáhnu a bude to fajn. Naražení přežiju."

"Vážně?" Podívá se na něj, poklekne před ním a dotkne se zipu u kalhot. "I tak to nevyvrací nic na tom, že by sis měl svléknout ty špinavé kalhoty a umýt ruce." uculí se.

"To jistě. Nic takového jsem ani neříkal…" sjede ho pobaveným pohledem. "A ty tu teď děláš přesně co?"

"Svlékám tě? Ty pomůžeš mě a já zase tobě?" Uculí se nevinně a zip i knoflík povolí. Ještě sundá boty, aby měl to stahování potom lepší. Podívá se Davidovi vyzývavě do očí než vklouzne dlaní za povolený lem kalhot.

"Na ničem takovém jsme se rozhodně nedomlouvali…" zamručí. Sjede pohledem po Alexovi až na jeho dlaň mizící v jeho kalhotech. "Jsem si jistý."

Nakloní se k němu, aby mohl odvést pozornost a políbí ho. Dlaň se dotkne mužství ukrytého pod látkou kalhot. Spokojeně zamručí. Nebyl to vůbec špatný nápad, jít naostro.

"Alexi… ty zákeřná bestie…" zavrčí, ale nezní to nespokojeně. "Tohle ti vrátím i s úroky. S tím počítej. Ale klidně pokračuj…"