Část dvacátá devátá

***

Probudilo ho nepříjemné zvonění telefonu. Nevrle si k sobě přitiskne Davidovo spící tělo a pevně sevře víčka, aby ten otravný zvuk dostal z hlavy. Budil se celou tu dobu, co spali. Neustále se ujišťoval, že David je stále vedle něj. Musel se ho dotýkat, aby tomu věřil, proto obětoval kvalitní spánek a pohodlí. Jenže to vyzvánění se mu vůbec nelíbilo. Navíc to nebyl ani jeho telefon, ale nechtěl Davida budit, aby to šel zvednout. Po dlouhé a horké vaně usnul opravdu tvrdě, jenže s tím vytrvalcem na druhé straně komunikačního kanálu bude David probuzený raz dva. Se zavrčením se pomalu zvedne, aby ten nebohý přístroj umlčel. Ještě však než to udělá, sjede pohledem na jméno volajícího. Lex? Hledá Davida? Opustili bar včera celkem hloupě… "Doufám, že potřebuješ něco důležitého, protože jakmile Davida probudíš, jsi mrtvej muž." Zavrčí. Nějak se na něm podepsalo to nevyspání i nepříjemné probuzení.

Zarazí se a zmateně se podívá na Míšu vedle sebe. "Alexi? Co se… David spí?" podívá se na hodiny. Už je celkem pozdě na nějaké vyspávání. "Jen jsem chtěl vědět, jestli je v pořádku… Zmizel z té oslavy… oba jste zmizeli brzy a bez rozloučení."

Prohrábne si rozcuchané vlasy rukou. "Spíš jsme oba zmizeli hned po jejím začátku? Jo, David je v pořádku, jen spí. Oba jsme spali. Prostě náročná noc." Povzdychne si. Nějak nemá chuť se s Lexem teď vybavovat.

"Aha. Omlouvám se. Ozvu se radši později. Promiň. Ale jste oba v pořádku, ano?" zeptá se s mírnými obavami. Nelíbilo se nikomu, že se tak ztratili oba dva.

"Víš moc dobře, co se stalo… nebo se to k tobě alespoň muselo donést. Jsme v pořádku… alespoň v rámci možností." Povzdychne si. "Chtěl jsi ještě něco nebo mám Davida probudit, aby ti potvrdil, že je v pořádku?" řekne už trochu mírněji.

"Ne, to je v pořádku. Nebuď ho. Popravdě nemám tušení, co se stalo. Omlouvám se. David se nikdy nezmínil o konkrétním člověku. Jen řekl, že jednoho kolegu nesnáší. Pozvali jsme všechny kolegy. Vážně mě to mrzí. Neměl jsem ani tušení, že je to až… takové." Na chvíli se odmlčí. "Navrhuju náhradu. Jen vy dva… a my. Uvařím něco skvělého."

"Nechci o tom mluvit… ne po telefonu… nevím, Lexi. Nechám rozhodnutí na Davidovi, jo? Ozve se ti, až se probudí…" Sklouzne pohledem na hodiny. "Ale dřív jak na večeři nás nečekejte…"

"Jistě. Zařídíme se podle vás. Tak zatím ahoj."

David se zavrtí a zamžourá Alexovým směrem. "Co se děje?" Zapře se o loket a druhou rukou si promne rozespalé oči. "Kolik je?"

"Dobře… ještě se ozveme… zatím se měj. Pozdravuj Michala." Vytípne hovor. Nějak neměl náladu se vykecávat, ale to neměl nikdy, když byl takhle probuzen. Otočí se za Davidovým hlasem a přejde k němu, aby zalezl zpátky pod peřinu. "To nic, ještě spi… bude poledne… Lex měl obavy, jestli jsi v pořádku." Pohladí ho po paži a přitáhne si ho k sobě.

"To je od něj hezký…" zamumlá ještě v polospánku. Přitiskne se k Alexovi a znovu zavře oči. Pevně se k němu přimkne a přehodí si přes jeho stehna svou nohu.

"To ano…" Vydechne a pohodlněji se uvelebí. Zavře oči, ale už byl probuzený a teď nebude moct usnout. Povzdychne si. Začne jemně přejíždět po Davidově paži svými prsty a vdechovat jeho vůni. Alespoň aby se vyspal on. To je teď důležitější.

***

Položí na stůl poslední obložený chleba, který připravil a ještě podá hrnečky s horkým čajem. "Omlouvám se, že to není nic extra, ale nic moc tu není. Ještě jsme nebyli na pořádném nákupu…" Pousměje se omluvně a posadí se za stůl naproti Davidovi. Vstávali teprve před chvilkou. Už byl čas spíš odpolední svačiny než snídaně, ale ani jeden si s tím nějak nedělal starosti. "A asi bude lepší se moc nepřejídat, jestli pojedeme do bytu k Lexovi s Míšou…" Nejraději by sice zůstal doma, ale kluci si zasloužili vysvětlení a s tím souhlasil i David, takže nebylo co řešit. Zastaví se u nich, alespoň na chvíli. Pohlédne na Davida přes stůl. Pořád mezi nimi visela včerejší událost, ale ani jeden nenacházel vhodná slova, aby začal. Měli by si promluvit.

"To je v pohodě. Stejně nemám moc hlad." pokrčí rameny a usadí se u stolu. Natáhne se pro jeden z krajíců, aby se do něj zakousl. Zamyšleně pozoruje čaj v hrnečku a přemýšlí. Měli by si promluvit, ale na druhou stranu se mu do toho vůbec nechtělo. Alex nebyl naštvaný a taky ho nevyhodil, takže to nejspíš bylo v relativním pořádku. I tak se ale necítil moc dobře.

Mlčky si přisune jeden krajíc z velkého talíře k sobě a zakousne se do něj. Žvýká však zcela automaticky a ani moc nevnímá, co vlastně jí. Zase chleba odloží. Sklouzne pohledem po stole až na Davida a nadechne se. "Omlouvám se, že jsem se naštval, místo abych se tě zastal."

Zavrtí hlavou. "Ne, měl jsi pravdu. Neměl jsem právo se s Felixem dohadovat takhle na veřejnosti. Omlouvám se, už se to nebude opakovat." Takovou radost mu už znovu neudělá.

Sklopí hlavu, ale ihned ji zase zvedne. "Udělali jsme chybu oba, Daví. To se stává. Já jsem… rád, že jsi přišel. Bál jsem se, že už se nevrátíš. Felixovi jsem to osvětlil ještě večer… já to… nechápu. Myslel jsem si, že je mu to jasné. Ale asi prostě má potřebu být viditelný a provokuje tě. Je mi líto, že jsem nezakročil. Měl jsem."

"To už je jedno. Chápu, o co mu jde. Jen mě prostě už štve, s jakou jistotou mi to dává všechno sežrat." zamračí se. "Fakt o něm už nechci mluvit. Jestli tě tak moc chce, mohl se snažit už dávno a ne čekat, až u toho budu já."

Promne si spánky. "Já jsem… prostě jsem byl proti němu citově mimo. Něco jsem k němu dřív cítil, ale byl to spíš obdiv a… nebyl nikdo, kdo by byl pro mě lepší… alespoň jsem si to dřív myslel. Ale i já dospívám a teď jsi v mém životě ty a já to nechci měnit."

"Je ti třicet, neměl bys být dospělý už dávno?" sjede ho kritickým pohledem. "Chápu, že prostě exmilenec v každém něco zanechá, ale většina i ví, kdy už toho má nechat. Dost jsem o tom přemýšlel, měl jsem na to koneckonců celou noc." Vydechne. "Alexi, já tě miluju. Doopravdy moc, ale jestli tě to k Felixovi táhne, tak proti tomu bojovat nemůžu. Můžu mu nakopat prdel, a věř mi, že na to mám neuvěřitelnou chuť, ale nemůžu bojovat s ním proti tvým citům. Sakra… Už mě sere ta jeho jistota, že stačí písknout a ty mu padneš k nohám. Já vím, že jsi se mnou a že to nechceš měnit, věřím ti to… a věřím, že i kdyby to tak nebylo, tak se mnou nehraješ špinavou hru. Štve mě to kvůli tobě. Ty nejsi nějaká hadrová panenka nebo něčí děvka, aby stačilo jen písknout. Nemůžu si pomoct, ale prostě mu chci za ty blbý kecy rozbít nos. A nejsem žádný štěně. Jsem sakra doktor, co je on? Mimo toho, že je blíž důchodu…" zamračí se. Trošku se rozohnil, ale to při takovém tématu ani nejde jinak.

Zvedne se ze židle a přejde k Davidovi, aby ho odsunul od stolu a mohl se mu obkročmo posadit na klín. Vezme do dlaní jeho tvář a zahledí se mu do očí. "Podívej se, Daví. Podívej se na mě a řekni, co vidíš? Máš snad pocit, že by mě to k Felixovi táhlo? Měl jsem za to, že jsi to ty, koho líbám každé ráno a o koho se bojím, když máš pět minut zpozdění. Já jsem jen… v tom baru jste mě postavili do zvláštní situace. Nevěděl jsem hned, jak na to mám reagovat. Měl jsem se tě zastat hned. Nemělo z toho vyplynout něco takového, jako že bych snad chtěl Felixe. Já miluju tebe a ten nos jsem mu rozbil já… teda… bradu. Nic takového už se nestane."

"Cože jsi mu?" Zadívá se na něj překvapeně. Sevře dlaně na Alexově pasu. "Já vím, omlouvám se, ale je tak strašně těžký tomu čelit, když on se tak vychloubá. Nedokážeš si představit, jak těžké to bylo. Být tady a ty tam… s ním." vydechne. "On je si hodně dobře vědomý, kam zamířit, aby to bolelo…"

"Jen jsem si s ním přátelsky popovídal pomocí své zatnuté pěsti. Byl jsem naštvaný." Sklopí pohled k Davidově krku. "Já si uvědomuju, že nejsi v jednoduché situaci. Vím, že je můj bývalý a že rád dává najevo svojí převahu. Už se to nestane, jsem si tím téměř jistý. Dal jsem mu jasně najevo, co si myslím." Pohladí Davida po zádech.

"Tys na něj byl až takhle zlej…? A kvůli mě?" pousměje se. Vyjede dlaněmi na Alexova ramena a přes ně pak na krk, aby pohladil jeho tváře. "Já tě vážně miluju…" pousměje se. "A mrzí mě, že jsi kvůli mě měl starosti."

"Chtěl bych, abys byl šťastný. A nechci tě trápit tím, že tě terorizuje můj bývalý. Když jsme byli na misi… říkal mi, že mi to závidí… to, že jsem šťastný. Ale tím ho nechci omlouvat. Je dospělý a měl by vědět, co se sluší a patří." Podívá se mu do očí. "Měl jsem strach… Roman se tvářil tak divně, bál jsem se, že jsi mu řekl… nebo on něco řekl… a že už tě neuvidím."

"Že jsem mu řekl co?" Zvědavě se na něj zadívá. "V dost věcech měl pravdu, ale myslím, že Roman by byl první, kdo by vyšiloval být na mém místě. Kdyby mu kolem Robina někdo takhle kroužil… Ach jo. Já si taky přeju, abys byl šťastný. Závidí? On? To nemyslíš vážně…"

"Že je konec nebo něco podobného." Vydechne. Mluvilo se o tom stejně těžce, jako se mu o tom v noci přemýšlelo. "Roman je…nezdá se, ale dokonce i on dokáže občas vést chytré řeči." Zazubí se. "Zachoval by se tak asi každý… Ano, závidí nám to, že jsme šťastní, že máme vztah…"

"Chvíli jsem o tom uvažoval… o tom, že to skončíme…." přizná se tiše. "Ale když jsem se ráno vrátil sem, tak jsem z toho začal mít panickou hrůzu. Ale kdyby sis to přál, tak bych zmizel… vážně…"

Zakroutí vehementně hlavou. "Já si to nepřeju. Neexistuje nic, co bych si nepřál míň. Já tě miluju, Daví. A klidně se vzdám všeho, jen abych mohl být s tebou a mohl bych tě dělat šťastného, věř mi."

"To po tobě přece nikdo nechce… já se časem toho senilního tlučhubu naučím tolerovat. Jen je to teď těžké, tak brzy po vašem návratu… Prostě má teď výhodu, byl s tebou ten půlrok, co já nemohl…"

Obejme ho pevně a přitiskne k sobě. "Já vím, Daví. Ale já… nosil jsem některé tvé dopisy pořád u sebe. I do terénu." Přizná potichu. Byl to jediný takový rádoby kontakt.

"Já je míval pod polštářem…" pousměje se. "Měl jsem pak krásný sny… Tak strašně jsi mi tu chyběl…" Přitiskne se k Alexovu tělu. Najednou se to všechno vrátí.

"Ty mě taky. Strašně moc… mysle jsem na tebe pořád. Když jsem šel spát, když jsem snil, když jsem vstal… ve vrtulníku, kdykoliv jsem se nemusel soustředit na to, abych uhlídal všechny problémy, které se mohly stát… bylo to jako toužit po droze a vědět, že ji mít nebudu." Pevně ho stiskne. Přitiskne svou tváří k jeho a zavře oči. "Děkuju, že jsi to se mnou nevzdal."

"Nevzdal? Šílíš?" pousměje se. "Já to jen tak nevzdávám. Navíc nevidím důvod, proč bych měl… díky tobě… no, je to pro mě všechno strašná změna… Nikdy jsem… to je jedno… hlavní je, že jsme zas spolu… a že to nevzdal nikdo z nás."

Souhlasně přikývne. "Pro mě je to taky změna… po tolika letech jsem si odvykl bydlet s někým, ale s tebou je to všechno strašně příjemné." Šťastně se usměje. Vezme znovu Davidovu tvář do dlaní a prudce ho políbí, než se na malý kousek odtáhne. "Měli bychom se najíst nebo potom přijdeme ke klukům přejedení a to Lex určitě neuvidí rád."

"A nemohli bychom se nějak omluvit a domluvit se na někdy jindy… mě se nikam zoufale nechce. Nejradši bych si zalezl do postele a spal." povzdechne si. "Já vím, že bylo dost hnusný, jak jsem se ztratil z vlastní oslavy, ale…"

Pokrčí rameny. "Pokud to vysvětlíš Lexovi přes telefon ty, možná by to pochopit mohl. Mám zvláštní dojem, že mě vůbec nevěří. Ale dlužíme jim vysvětlení, proč jsme se z vlastní oslavy ztratili tak brzo. A pochybuju, že na nějaké nadržení by nám skočili, když jsem tam potom… no… si vyřídil tu situaci s Felixem." Pousměje se omluvně.

"Proč by ti neměl věřit?" Zadívá se na něj zvědavě. "On je jen… opatrný. A co jsem slyšel o Míšovi a tobě, jak jsi zrovna no… ale o mě jsi se tak krásně staral, když jsem byl v nemocnici… Doopravdy si myslím, že Lex nemá už ani jeden důvod nevěřit ti. A já… zavolám mu jo?" Prsty pohladí Alexe po nose. "Takže sis tu situaci vyřídil s Felixem… hmmm, škoda, že jsem to neviděl…" hraně posmrkne.

Odvrátí od Davida pohled. Tohle nerad řešil. To, že byl hloupý si uvědomoval i sám. Nemuseli to ostatní ještě i propírat. Neměl to rád. Myslel si, že některé věci mají zůstat jako důvěrné jen mezi minimem lidí. Jenže se zdálo, že tady to prostě nešlo. Začne se pomalu zvedat z Davidova klína. "Tak mu zavolej, čím dřív, tím líp."

"Alexi?" zachytí ho za paži. "Řekl jsem něco špatně?" zadívá se na něj překvapeně. "Promiň, já… nemám právo mluvit o tom, co bylo dřív… Já jen… jeden čas jsme si byli s Míšou docela blízcí a… no, svěřil se mi… omlouvám se."

Zavrtí hlavou. "To máš jedno… stalo se to… byl jsem prostě vůl. A je mi líto, co všechno jsem způsobil, i jak jsem Michalovi ublížil." Konstatuje. "Měl bys zavolat tomu Lexovi… alespoň na to přestanu myslet, protože teď mám tendence hlídat čas…" Pokusí se odvést pozornost jinam.

"Ale už vůl nejsi… udělal jsi chybu. Ale o Míšu je teď úžasně postaráno… a ty… ty to teď všechno napravuješ. Je fakt, že na jiném člověku, ale já jsem ti za to moc vděčný. Jsi… jsi moje zázemí… Já nikdy žádné neměl. Vždycky jsem spoléhal jen sám na sebe, protože jsem nikomu nevěřil a nikoho jsem nezajímal, ale teď mám konečně pocit, že… No, jdu radši zavolat Lexovi jo?"

Přikývne. "I tak mám prostě pocit, že to mezi mnou a Lexem bude stát pořád. Ať už udělám cokoliv." Pokrčí rameny a přejde zpátky k Davidovi, aby ho objal. Ta slova zněla tak zvláštně, ale jistým způsobem ho to strašně těšilo. "Děkuju… děkuju, že tě mám. Teď už nemusíš být na nic sám, rozumíš?"

"Je to možná jen ve tvé hlavě, Alexi… Lex je velkorysý. A já… no, platí to i opačně ano? Už nejsi na nic sám." Přitiskne se k Alexovi. "Tak já jdu volat…"

"Ano, správně… velkorysý. Myslím, že mě respektuje jen kvůli tomu, že jsme se trochu znali z dřívějška a teď proto, že jsem s tebou." Pousměje se. "Tak šup, ať už to je za námi. Tulit se můžeme potom klidně celý večer."

"Ty se s ním znáš z dřívejška?" překvapeně na něj vykulí oči. "Neříkej mi, žes s ním taky spal, prosím, to mi neříkej." zamračí se.

Zamračí se. "Ne. S Lexem jsem nikdy nespal. Jen jsem měl… v jistou dobu dost slabou chvilku a jak jsem se tak potácel svým životem, tak jsem se ocitl u něj v baru. Jen jsme si povídali, nic víc."

Přikývne. "Dobře, promiň, já jen, že… no, s Lexem spal skoro každý, kdo se kolem něj nachomýtnul. Existují i výjimky, ale… vzhledem k tomu, co sis prožil… no, já bych se ani nedivil, kdyby tě zachraňoval on…" Pousměje se. "Omlouvám se."

"Asi nejsem jeho správný typ na zachraňování." Zazubí se. "Prostě jsem ta výjimka." Pousměje se. "Řešil jsem tehdy docela závažné věci… ale já jsem takový, že se lidem nesvěřuju. Ne s… ty víš... pak jsme se nějaký čas neviděli, proto mě překvapilo, když jsem ho uviděl v parku s Michalem… ale poznali jsme se hned." Pokrčí rameny. "A vzhledem k tomu, že… že jsem provedl Míšovi to, co jsem provedl." Sklopí pohled. "Prostě mám pocit, že mojí přítomnost respektuje jen kvůli tobě. To nevadí… hlavně, že mám tebe… že jsi mi dal šanci… napravit se a dělat tě šťastného." Pohladí ho po tváři.

"Časem se to určitě zlepší…" pokrčí rameny. "Můžeš už to přestat opakovat? Já jsem šťastný a už mi tím trošku lezeš na nervy. Mám pak z toho takový divný pocit." povzdechne si. "Dali jsme si snad šanci navzájem ne?"

Přikývne. "Necháme už toho." Usměje se a vtiskne mu polibek. "Tak běž zavolat tomu Lexovi a uvidíš, co ti řekne…"