Část třicátá čtvrtá

 

Jednou rukou držel obě jejich tašky a u druhou měl lehce omotanou kolem Davidova pasu. Přidržoval si ho tak u svého těla, aby se mu někde v davu lidí neztratil. Nečekal, že by tady mohlo být tolik lidí. Ale všichni letěli nebo přiletěli na dovolenou, měl s tím počítat. Pomalu postupovali řadou až k pultu, kde jim měli vydat zamluvené letenky. Byl rád, že si to David nakonec rozmyslel a kývl na společnou dovolenou. Byl mu za to vděčný. A mělo to i výhody navíc. Budou spolu dva týdny mimo civilizaci ve svojí vile s vlastní pláží. To byly skvělé vyhlídky. Když věděl, že David poletí s ním… nebylo nic, co by si mohl přát víc. Skloní se vtiskne mu polibek do vlasů. Pousměje se sám pro sebe. Nedbá lidí kolem nich, i když svým chováním mohl připoutat jejich pozornost. Momentálně mu to bylo naprosto jedno a David se zatím netvářil tak, že by mu to nějak zvlášť vadilo. “Máš ty pasy i ty papíry s potvrzením o zabookování letenek?” Zeptá se, aby se ujistil, i když věděl, že je Davidovi ihned po vystoupení z auta strkal do zadní kapsy kalhot. 

Je lehce nevrlý, že se do toho nakonec nechal přemluvit. Ale Alex vypadal, že tu dovolenou doopravdy potřebuje. A popravdě on nechtěl sedět doma na zadku a čekat, až Alexovi z toho všeho přeskočí nebo tam zůstat sám. Tak prostě kývnul, i když uvnitř měl podivný pocit. Jen doufal, že časem si zvykne a začne takové věci přijímat v klidu. “Jo, jasně, že mám. Ptáš se už potřetí.” zahučí. “Nechceš si je vzít radši k sobě?”

Zavrtí hlavou. “Já hlídám naše tašky.” Uculí se tomu zamručení. Přitiskne ho k sobě. “Daví, toho letadla se vážně nemusíš bát. Neukousne nás. A za pár hodin už se budeme válet u moře a… hmm…” zavrní mu natěšeně do ucha. Když si však všimne Davidova ne moc nadšeného výrazu, nechá toho laškování. “No tak, užijeme si to, slibuji. Nebudeš chtít letět zpátky.”

“Tak se mě pořád neptej, jestli je mám. Myslíš, že jsem neschopný a ztratím je, když se chvíli nezeptáš?” zamručí rozladěně. Nebýt Míši, který mu tak nějak promluvil do duše a Alexova ujištění, že příště ho nechá platit dovolenou, až konečně nastoupí do práce, tak by tu vůbec nebyl. Tvrdá rána pro jeho ego. “S letadlem nemám problém.” zahuhlá. Neměl Alexovi vůbec říkat, že ještě neletěl.

“Kdybych měl pocit, že jsi neschopný, tak ti je vůbec nedávám.” Pousměje se omluvně. “Jen vyhledávám možnost komunikace, když jsi tak zamlklý.” Uculí se. Těšil se jako malé dítě až budou sami, odhodí věci a zaplují do chladivé mořské vody. “Protože moje řeči o průzračné vodě tě musí určitě už nudit.”

Pokrčí rameny. Hlavou se mu honily různé myšlenky, tak Alexovy řeči ani moc nevnímal. “Jo, měl bys dělat reklamu u cestovky.” Zamračí se na jednu ženskou, co se na ně podezřívavě dívá. “Už se nemůžu dočkat, až vypadneme z letiště.”

“Máš takový pocit? Prodali by na mojí reklamu spoustu zájezdů?” Uchechtne se a otočí se stejným směrem, kterým se dívá David. “Co se děje?” Přimhouří oči na dámu stojící kousek od nich. Sevře Davidův bok. “Je tu trochu přeplněno…”

“Poněkud…” odtuší a stočí pohled na Alexe. “Nebudeš mít ponorku, když budeš jen se mnou takovou dobu?” zeptá se. Té ženy už si všímat nebude.

Zavrtí hlavou. “To vůbec ne. Vyloženě se na to těším. Nebude nikdo, kdo by nás otravoval. Jen my dva. Naprosté soukromí a šumění moře.” Zasní se. “Stává se ze mě těžký romantik.” Zazubí se. “Asi stárnu.” Podotkne pobaveně.

Sjede ho kritickým pohledem. “No, asi stárneš.” přikývne nakonec. Polkne dodatek, že on už nejspíš taky. Ale když pomine těžkou ránu na svém egu, docela se těší. Uculí se. Nakonec to možná nebude tak hrozný. Přesto v něm hlodá trochu pocit, že je vydržovaná milenka. Ušklíbne se.

“Daví, no tak. Ty změny v tvojí mimice mě začínají trochu děsit.” Přitiskne si ho k sobě, když se ujistí, že se jejich fronta zase zasekla. “Je to v pořádku, ano? Můžeme v září jet na další dovolenou a tu zaplatíš ty. Já se rád nechám rozmazlovat.” Uculí se. Umí si představit, co se Davidovi honí hlavou. Bavili se o tom dlouho do noci, než se dohodli na společném kompromisu a dostali se až sem.

Jen zamručí. Na tohle nemá potřebu odpovídat. “Já už chci mít prostě tohle pitomý letiště za sebou. Nudím se tu.”

“Už to bude.” Usměje se, když se fronta konečně pohne. “Asi tam byl nějaký problém…” Pokrčí rameny. “Tak připrav pasy, za chvíli budeme konečně na řadě.”

***

Pohodlně usazený v letadle upře svůj pohled na Davida, kterému galantně přenechal místo u okýnka, aby se v případě zájmu mohl podívat ven. Vezme jeho dlaň do své. “Nechceš nějaký prášek? Jsi strašně bledý, Daví.” řekne starostlivě. “Nebo ukecám letušku na skleničku alkoholu, co ty na to? Pomohlo by ti to?”

Automaticky proplete své prsty s Alexovými, když sevře jeho dlaň. Nějak mu neudělalo dobře, jak letadlo rolovalo a to stoupání to jen dorazilo. “Jsem v pohodě.” odpoví tiše s pohledem zapíchnutím do sedadla před sebou.

Volnou rukou zaloví v kapse kalhot a vyloví balíček žvýkaček. Nabídne jednu Davidovi. “Sice mi to nikdy nepomohlo, ale třeba to na tebe bude fungovat… na zalehlé uši je prý žvýkání nejlepší. Já už jsem na výšky zvyklý.” Pokrčí rameny. Pohladí palcem hřbet Davidovy ruky a usměje se. Pomalu se nakloní k jeho uchu. “Nebo bych věděl ještě o jednom malém rozptýlení…” Vtiskne jemný polibek na odhalený krk. Žvýkačky zůstanou zapomenuty. “Aby nám ten let utekl co nejrychleji.”

Zmučeně vydechne. “Alexi, proboha neprovokuj…” Velmi opatrně a pomalu stočí svůj pohled na Alexe. “Nemyslím si, že zrovna teď bych byl schopný…” vydechne a znovu se zadívá na sedadlo před sebou. Smál by se, kdyby si nepřipadal jak v plechovce vyhozené do vzduchu. Trošku ironie, příteli pilota se dělá v letadle blbě. Opravdu trefa.

“A nebylo by ti třeba líp, kdybych šel ukecat pilota a ukázal mu svůj průkaz? Víš, kdybych letěl já…” Zazubí se do Davidova krku. Položí žvýkačky na stoleček před sebou a pohladí Davida po tváři. Připadá si hrozně, že on se směje a David je bledý jako stěna. “Já jsem vždycky jedině hodný. Zlobit vůbec neumím.” Nasadí andělíčkovský výraz a jemnými polibky vyjede až na Davidův lalůček.

“Netušil jsem, že máš licenci i na dopravní letadla…” ušklíbne se. Úšklebek ale zase rychle zmizí. “Alexi, prosímtě… mohl bys toho prostě nechat?” zeptá se a sevře jeho dlaň. “Prostě jen mlč jo?” Lehce se zavrtí a sklouzne napůl do Alexovy náruče. Opře si hlavu o jeho rameno a přivře oči. 

“Nemám, ale nemyslím si, že by to bylo o moc těžší… knipl poznám a když se něco děje, tak řvou kontrolky.” Uchechtne se. “Jen jsem to zkoušel, kdyby ti to udělalo radost, šel bych to zkusit.” Vtáhne si ho do náruče jako plyšového medvídka a sevře ho. Jejich spojené paže uvězní mezi jejich těly a volnou dlaní vklouzne do Davidových vlasů, aby se jimi začal probírat. Políbí ho na temeno hlavy. 

“Ne, neudělalo by mi to radost, když to chceš slyšet.” zamručí. To by ho tu nechal a to se mu líbilo ještě míň. Ukonejšený jemným dotykem a teplem Alexova těla zavře oči. Je mu jasné, že Alex to na něm poznal už při startu, že je nervní. Vyšilovat ještě nezačal, ale začínal mít pocit, že brzy začne. Těsněji se přimkne do Alexovy náruče a pevně sevře víčka. “Nemohl bys mi vyprávět něco bezletadlové, výškové a tak podobně?”

Pohodlně se zavrtá do sedadla tak, aby měli oba pohodlí a pousměje se. “Například něco o potápění ve vlnách moře? Zabalil jsem nám dva šnorchly, chci, abys viděl moře i pod hladinou.” Uculí se. “Nebo bys raději slyšel něco o mém plánu, jak tě po příjezdu do vily povalím do postele a minimálně pomazlím?” Zabrouká mi do vlasů tak, aby to slyšel jen David. “Nemůžu se dočkat až tě budu moct celého namazat opalovacím krémem…” zavrní. “Budeš tak příjemně kluzký… úplně celý.”

Obličejem se rozlije nesmělý úsměv. “A olepený pískem…” zabručí. Alexova slova se mu zamlouvají, ale nějak nedokáže myslet dostatečně sexuálně, aby to patřičně ocenil. Tiše zakňourá, když se letadlo lehce roztřese. Pevněji se přitiskne k Alexovi. “Nesnáším letadla…” zaskuhrá tiše a přemlouvá žaludek, aby se zklidnil. Nesnáší, když ho okolnosti nutí chovat se ustrašeně. Nesnáší, když ho někdo musí zachraňovat. “Není mi dobře…” připustí nakonec. Létání zřejmě bude nejneoblíbenější způsob dopravy. Raději se od Alexe odtáhne.

“Žádný písek… táhnu s sebou pořádnou deku i několik velkých ručníků, i když…” zatváří se pochybovačně. “Je pravda, že když nám kolikrát nestačí ani postel…” uchechtne se. “Osobně z tebe sundám každé zrníčko, které tě bude otravovat.” Zmateně se na Davida podívá, když se od něj odtáhne. Byl sice celou dobu bledý, ale teď už je skoro průhledný. “Chceš na záchod? Nebo to zvládneš?” Zeptá se starostlivě s pohledem bedlivě upřeným do obličeje svého přítele, který se na něj dívá trochu nepřítomně. Stiskne pevně jeho ruku. Jeho samotného takové malé turbulence nemohly rozhodit. Z vrtulníku byl zvyklý na agresivní manévry i poryvy větru. 

Snaží se vydýchat nevolnost, která na něj zaútočí, když se letadlo znovu několikrát otřese. I když jen lehce. Hmátne poslepu po Alexově paži, aby ji sevřel skoro drtivým stiskem. “Musím…” zašeptá, když z jeho tváře vytratí i ten zbytek barvy, co tam ještě zůstával. “Budu zvracet…” vydechne. Nečekal, že to přijde tak brzy. Doufal, že aspoň stihne odběhnout na záchody.

Překvapeně zamrká nad tím drtivým stiskem, to rozhodně nečekal. Přikývne, chce se zvednout, aby zelenému Davidovi pomohl na nohy a na záchodky, ale už to nestihne, když mu na tričku přistane obsah Davidova žaludku. Do nosu ho udeří kyselý zápach žaludečních šťáv. “No… tím by byl vyřešený problém se vstáváním.” Pousměje se. Zvedne pohled od svého trička k Davidově tváři. Nemá tušení, co by na to měl říct. Jako léty zkušený záchranář zažil i horší situace, než bylo pozvracené tričko. Jenže David průhledný jako papír to tak zřejmě nevidí. 

Vůbec se mu vyprázdněním žaludku neulevilo. Spíš naopak. Je mu ještě hůř, když si uvědomí, co se právě stalo. Zhluboka se nadechne a přitiskne dlaň na ústa, jako by chtěl zabránit dalšímu zvracení. Vrhne nešťastný pohled na Alexe. “Strašně mě to mrzí… omlouvám se, já… promiň.” vydoluje ze sebe zničeně. V téhle chvíli si připadá jako by všechno úplně pokazil. Hromádka neštěstí je proti němu ještě hodně veselý společník. 

“To nic. Ano? Budu si muset odskočit, trochu se… upravit. Chceš jít raději se mnou? Bude to jen chvilička.” S úsměvem přijme nabízené kapesníčky od letušky a trochu rázněji odmítne její pomoc. Teď zrovna ho zajímal spíš Davidův stav než pozvracené tričko, ale bylo mu jasné, že takhle nemůže v kabině letadla sedět dlouho. Podá několik kapesníčků svému příteli a skloní se, aby mu vtiskl polibek na čelo. “Nic se neděje.”

Přikývne, i když je opačného názoru. Děje se a hodně. Opatrně vstane, jakoby se bál, že každou chvíli omdlí. Nemá pocit, že by do toho měl daleko. “Jdu s tebou.” odpoví chraptivě. Potřebuje se zbavit aspoň té pachuti žaludečních šťáv v ústech. “Omlouvám se…” zopakuje znovu, i když je mu jasné, že tím to neodčiní.

Zvedne se a zachytí pobledlého Davida za paži. Nerad by, aby se mu tady ještě skácel. Ubrousky, kterými setřel to největší nadělení, zastrčí do papírového sáčku, který mu tam letuška nechala. Přitiskne si Davida ke svému boku. Starostlivě si ho prohlédne. Nevypadá dobře, ale nevypadá to ani, že by měl v brzké chvíli znovu zvracet. “V pořádku?” Zeptá se, když se pomalými krůčky vydá k toaletě. Nemají to moc daleko, takže se brzy ocitnou u dveří, které za nimi zavře. Sklopí prkénko, usadí na něj Davida a klekne si před něj. Dlaněmi vklouzne do jeho vlasů a zkoumavě se mu zahledí do očí.

Nechá se jako poslušná ovečka odvézt na toalety a usadit, ale do Alexových očí se najednou nedokáže podívat. Je schopný jen pořád dokola mumlat omluvy. Připadá si hrozně. I když nevolnost lehce odezněla, jsou horší věci. Brečel by, kdyby si pak nepřipadal jako totální slaboch. Popotáhne a pevně semkne rty. Stejně už to nějaké omluvy nenapraví.