Princ a zvíře 3/5

3/5

---

Illian ztuhne v překvapení. Tváře mu najednou zrudnou, když ho muž políbí. Odtrhne se od něj a skloní hlavu, i když má pocit, že to co ten muž udělal, nebylo vůbec zlé. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc. "Tohle nedělej. Už tak mám problémů dost." Řekne smutně. Kdyby bratr zjistil, že se líbal s mužem… no líbal… ta pusa se líbáním asi nazvat nedala, ale stačilo jen to podezření, že nemá zájem o ženy. Jenže on ho doopravdy neměl. Odvrátí se stranou a přitom se nevědomky vmáčkne víc do hřejivé náruče.

Tázavě se na něj zadívá. Nemám to dělat? Proč? Nelíbí se ti to, nebo máš strach z bratra? Ale teď tu není nikdo mimo nás dvou. Cítil bych to, kdyby ano. Ach můj maličký, jsi tak nevinný… Prsty jemně přejede po dlouhé jizvě na tváři. Znovu hořce zalituje, že mu ji udělal. Odpusť. Ani netušíš, jak moc mě to mrzí. Přizvedne si jeho obličej. Kdybys byl dívka, tak jsou tvé vlastnosti ceněné. Jako muže tě všichni považuji za slabocha. I já kdysi… Ale ty nejsi slabý. Jsi jen jiný… Laskavý, zatímco já byl krutý. Být laskavý v tomhle světě vyžaduje spoustu síly a odvahy. Ne, můj drahý. Ty nejsi slabý. Znovu se skloní a nezaváhá ani na okamžik, než jejich rty spojí znovu. Tentokrát je to už opravdu polibek. Nedokážu odolat. Vím, že máš strach, ale já tě ochráním.

Illian nemá tušení, co za sílu ho drželo tak blízko neznámého muže, možná to bylo to brnění, které projelo mezi jejich rty. Nebo jeho teplo? Za normálních okolností by přece utíkal velmi rychle a daleko z dosahu cizího muže, který ho chtěl líbat. Nakonec ale… pootevře svá ústa místo aby se znovu odtáhl. Bylo to tak příjemné… a jemné. Naprostý opak toho násilí, které Illian znal z domova.

Ach, Illiane. Ten pocit, když tě líbám, je nepopsatelný. Jako by to bylo to nejsprávnější na světě. Ty v mé náruči. Využije pootevřených rtů, aby polibek prohloubil. Nikdy necítil nic takového. Tak silného. Jemně přejíždí dlaní po zádech skrytých kožešinovým pláštěm, aby ho zahřál. Druhou dlaň vplete do jeho vlasů. Zlehka se zamračí, když odtud vyplete větvičku. Musel jsi být vystrašený k smrti, můj milovaný. Kéž bych dokázal zabránit tomu, aby tě lovili jako nějaké zvíře.

Tiskne se k tomu dokonalému zdroji tepla. Jako by muži v žilách kolovala velmi horká krev. "Jak se jmenuješ?" Zkusí se znovu na něco zeptat, aniž by se na muže podíval. Místo toho si položí hlavu na jeho rameno vdechujíc vůni lesa. Zdálo se, že ten muž je té vůně součástí. Otevře oči a zahledí se na hladinu jezera, kde se odrážel zářivý měsíc. Povolí sevření svých dlaní. Ani si neuvědomil, že je tak pevně svíral.

Jak sdělit jméno, když člověk nemá hlas? Kdybys znal mé jméno, věděl bys kdo jsem. A nenáviděl bys mě. Ale ty nenávisti nejsi ani schopný, viď? Jemně pohladí zjizvenou tvář. To já ti udělal tohle. Znáš mé jméno. Jen jsi mě nepoznal. Jsem za to vděčný. Jinak by ses ke mě netiskl s takovou důvěrou. Neopětoval bys mi polibek… Občas jemně vklouzne do vlasů.

"Nemůžeš to ani napsat?" Povzdychne si zvědavě a přitom trochu zvedne pohled, když se mužova ruka znovu dotkne jeho tváře. Tváře, na které měl od dětství jizvu způsobenou prstenem. Sundá tu ruku ze své tváře. "Nedělej to. Nikdo se mě tady nedotýká. Nemusíš ani ty." Zůstane hledět na štíhlé mužské prsty ve své ruce.

Usměje se a zavrtí hlavou. Dotýká se tě vůbec někdo? Pohladí? Prohrábne vlasy? Já se tě chci dotýkat. Nevadí mi jizva. Jsi krásný i s ní. Znovu jemně pohladí poznamenanou tvář. Nikdo ti tenkrát nevěřil, kdo ti ji způsobil, viď? Tolik mě mrzí, jak jsem se tehdy zachoval. Teď už vidím, jaká jsem byl stvůra. Jak moc jsem byl posedlý mocí a sám sebou. Myslel jsi to dobře. Chtěl jsi zachránit laň i její mladé. Bez ní by neměli šanci přežít. Vím. Teď už ano. A miluji tě ještě víc za tvou laskavost a nesobeckost. Potrestali mě. Ale teď mám spíš pocit, že je to požehnání. Vidím to, co jsem dřív neviděl. Vidím tebe. Už se nedívám skrz tebe, jako bys neexistoval. Jako bys byl jen přítěž. Otravný hmyz. Teď už ne. Konečně.

Kdyby tak rozumněl tomu intenzivnímu pohledu. Vypadal tak, jako by k němu muž doopravdy mluvil. Možná ano, ale číst myšlenky byla úroveň vysokých čarodějů, kteří se lidem jen tak neukazovali, jen za vyšším úmyslem. Na to byl Illian pouze obyčejným druhorozeným princem. "Proč mi je s tebou tak dobře? Tak… jako by se mi už nic nemělo stát? Nejsi čaroděj, že ne? Ti přeci nazí po lesech neběhají."

Zavrtí hlavou. Ne, já nejsem čaroděj. I když začarovaný jsem. A okouzlený. Tebou. Usměje se. Prsty polaská tvář. I mě je s tebou dobře. A ochráním tě. Ať už jako vlk nebo jako muž. Přitiskne se k němu a znovu políbí.

Povzdychne si do toho jemného polibku. Nic nechápal. Nechápal přítomnost neznámého muže, jeho nahotu, jeho laskavost. Ani fakt, že ho to k němu táhlo tak záhadným způsobem jako nikdy k nikomu. "Uvidím tě ještě někdy?" Nebo byl jen snem? Ano, to mohlo být celkem skutečností. Illian byl tak vyděšený… mohl si to vysnit nebo blouznit, ztratit se na chvilku do fantazie. Do světa, kde není sám a je někdo, kdo ho má rád. A ráno se probudí zpátky do kruté reality.

Arlan se na Illiana zadívá. Chtěl by ho ještě vidět? Přikývne. Zlehka natáhne ruku, aby ukázal na měsíc v úplňku. Když budeš chtít… Budu s tebou pořád, ale v lidské podobě jen za úplňku. Bude to stačit? Budeš na mě čekat? Sám si přál, aby mohl Illiana držet takhle v náruči. Naplňovalo ho to nevýslovným klidem. Jako by ho ten mladý muž v jeho náručí očaroval. Vydechne a znovu se usměje. Snad jednou dostanu příležitost ti to všechno říct. Vysvětlit.

Nechápavě zvedne pohled k nebi, na kterém zářil měsíc v úplňku. Co tím myslel? "Za úplňku?" Mohli se potkat zase za úplňku? Co ten muž dělal celé ty dny a noci? Nebylo to vlastně jedno? Vtiskne se do teplé náruče. Přivře oči. "Noci v úplňku jsou prý magické… tak uvidíme, zda je to pravda."

Pro mě magické rozhodně jsou, můj princi. Usměje se. Jestli ho opravdu Illian vyhledá i v téhle podobě, udělá ho to nevýslovně šťastným. Tak tedy za úplňku, Illiane. A teď odpočívej. Vtáhne si ho pohodlně do náruče. Princ musel být vyčerpaný tím útěkem i strachem. Měl by se prospat. Arlan ho ochrání.

Vdechuje mužovu vůni. Voněl mechem a jehličím, jako by do toho lesa patřil. Někde v dálce kvákala žába, ale Illiana nijak nerušila. Na chvilku si dovolí zapomenout na všechno, co se mu dělo doma. Nechá se vtáhnout z prožívaného snu do dalšího. S rukama a tváří přitisknutýma k mužově hrudi v místě kde mu bušilo srdce, usne.

…

Do chladného rána se probouzel jen velmi nerad a pomalu. Bylo mu příjemné teplo i přesto, že kolem něj byla spadaná rosa a nad vodní hladinou jezera se válela mlha. Sluneční paprsky se jen velmi pomalu a postupně dotýkaly plochy pod sebou. Illian se zavrtí a přimkne víc k horkému tělu. Prsty vklouznou do jemné srsti. S leknutím se posadí. Bušící srdce a vykulené oči jsou známkou jasného šoku. Jeho pohled se střetne s jasně modrým, vlčím. "Vlčku…" vydechne zmateně. Usínal přeci v náruči nahého muže… nebo ne? Doopravdy si ho vysnil? Toužil tak moc být někým objímám a milován, že se jeho mysl takhle podílela na vlastní genocidě? Obejme sám sebe oběma rukama kolem hrudi a posmutní. Projede jím trochu chlad, když už se netiskl ke zdroji tepla.

Arlan nespal. Jeho tělu stačilo spát jen krátkou chvíli. Další výhoda téhle kletby? Jakmile na obzoru začalo objevovat slunce, změnilo jeho tělo podobu. Z muže se stal opět vlk. Proměna tímhle směrem byla rychlá a sotva ji postřehl. Přitiskl se hřejivým kožichem k Illianovi a zavřel oči. Citlivé uši by zachytili jakékoliv narušitele na dálku. Zvedne hlavu a zadívá se na vyplašeného Illiana. Drcne do něj hlavou. No tak, nebuď smutný.

Na rtech se objeví lehké pousmání, když do něj strčí vlhký čumák. Pohladí vlčí hlavu. Vlka se přestal bát už když ho bratr věznil ve sklepě. Tehdy se z nich stali takoví přátelé, ale kdo mohl vědět jak takový vztah mezi člověkem a divokým zvířetem vydrží? "Nesnědl jsi toho muže, že ne?" Kde ten muž vůbec byl a kde se tady vzal zase vlk? V noci přece utekl. Po té bitvě… nebo se mu to celé doopravdy jen zdálo? Sáhne si na rameno. Rána tam byla pořád, dokonce i čelist ho bolela, takže to se mu nezdálo. Snad jen toho muže si představil, že ho přišel někdo zachránit. Někdo kdo ho měl na chvilku držet v náruči.

No dovol?! Lidi nežeru. Dokonce ani jako vlk ne. Zlehka pobaveně štěkne. Chybí ti má lidská podoba? I mě, maličký. Takhle tě nemůžu obejmout. Políbit. I když… Vlk se postaví, otře se o Illiana a horkým jazykem mu zlehka olízne tvář. Chutnáš moc dobře. A stejně dobře voníš. Šťouchne do něj znovu hlavou.

Překvapeně zamrká a rozesměje se, když ho vlk najednou olízne. Vlhký jazyk si dá záležet na tom, aby po něm na Illianově tváři zůstala vlhká stopa. Jako by mu vlk doopravdy rozumněl v tom co říkal. Obejme vlčí hlavu a přitiskne se k němu. Voněl lesem stejně jako ten muž v noci. Musel to být sen. Zavře oči a povzdychne si. "Budu se muset vrátit. A ty bys měl opravdu zmizet. V těhle lesích už není bezpečno, vlčku. Tady mezi stromy kouzla nefungují, pokud jimi nejsi součástí. A já nejsem čaroděj, nedokáži tě víc ochránit." Řekne smutně. Nejraději by utekl hluboko do lesa a už se nikdy nevracel. Vezme do prstů vlčí hlavu a pohlédne do hloubky modrých vlčích očí.

Vlk pobaveně natočí hlavu na stranu. Líbí se ti to, maličký? Olízne mu i druhou tvář. Nevracej se tam. Tvůj bratr je krutý. Ublíží ti. A já tě na hradě ochránit nemůžu. Zůstaň se mnou. Já bez tebe nikam neodejdu. Nechápeš? Nechci být bez tebe.

Znovu se zasměje a začne z tváří otírat vlčí sliny tím, že se jimi pomazlí o vlkův kožich. U toho se uvolněně směje, jako by se nic zlého nikdy nestalo. "Co mi to chceš říct, vlčku?" Zeptá se bez šance na odpověď. Byl zmatený. Ale ten vlčí pohled vypadal tak… jako by mu chtěl opravdu něco říct. "Chceš jít kousek se mnou?"

Půjdu s tebou třeba na konec světa, když o to budeš stát. Máš tak krásný smích, můj milý. Škoda, že není slyšet častěji. Vlk se vymaní s jeho objetí. Shodí Illiana do mechu, aby ho mohl pořádně pomazlit. Je spíš jako pes, než divoký vlk. Je mi s tebou tak krásně, malý princi.

Vyhekne, když je povalen do mechu. Není mu dovoleno jít zpátky? Rozesměje se opravdovým smíchem, když na něj začne dorážet vlčí čumák i jazyk. "Tohle by vlk dělat neměl. Měl bys být důstojný a majestátní, ne?" Dostane ze sebe mezi smíchem. Nijak se nebrání. Smích byl tak… uvolňující.

Vlk pobaveně zavrčí. Měl, ale tvůj smích je mnohem lepší než to, abych byl důstojný a majestátní. Kvůli tobě budu klidně ochočený pejsek. Ale jen pro tebe, milovaný.

***

Chodby rodinného sídla byly tiché. Illian si dnes přes svůj oděv přehodil tmavě modrý kabátec, aby splynul snadněji mezi stromy. Jeho návrat se před měsícem nenesl moc hezky. To ostatně nebylo žádné překvapení, ale díky vlkovi a celé mrtvé posádce, měl relativní klid. Illian byl několikrát nařknutý, že se spolčil s čaroději. Nemohl přece zabít jednotku mužů úplně sám. Měl pocit, že ho k tomu bratr nechával sledovat a tak se přes den zdržoval svými obvyklými činnostmi. Nikomu nebylo divné, že mladší princ se vrátil z lesa potlučený. Byl přeci nešikovný, nebylo to poprvé. Se sklopenou hlavou vyslechl kárání o tom, že se nemá po nocích toulat venku. Ale dnes byl jiný den. Dnes byl úplněk. Měsíc už byl dávno na nebi. Illian proklouzl chodbičkami pro personál hradu až do sklepení, kde velmi opatrně našlapoval dokud neproklouzl až za hradby. Nesvítil si svíčkou. Ty chodby znal, šel s rukou přitisknutou ke stěně a děkoval, že chodba vedla místy mimo podzemí a tak se mu dostalo jemného světla. Křoví kolem strouhy mu poskytlo úkryt před zraky stráží na hradbách. Vydechl až vklouzl hlouběji do lesa. Byl odhodlaný zjistit, zda si toho muže jen vysnil nebo si z něj někdo jen hloupě vystřelil.

Arlan tentokrát očekával úplněk ještě netrpělivěji než dříve. Přijde Illian? Jako vlk ještě před chvílí chodil sem a tam. Pak ucítil první známky přeměny. Bolest těla zmírnila ledová voda jezera, když se do ní ponořil. Jeho stále velmi dobrý čich ucítil známou vůní. Tak příjemnou. Vydechne a vystoupí u jezera, aby si vymačkal vodu z delších vlasů. Zadívá se k pěšině v podrostu. Ach, Illiane. Ani netušíš, jak moc jsem doufal, že dnes přijdeš.

Proklouzne lesem až k té pěšině, která postupně končila až dál nebyla jiná. Pamatoval si tu cestu. Skrčí se pod nízké stromky a po nějaké době už zaslechne šplouchání vody. Snaží se našlapovat co nejtišeji. Co kdyby u jezera nečekal ten, koho očekával Illian? Byl tu vůbec jeho přelud? Vlk nejspíš utekl. Zastaví se za stromem, nechá oči přivyknout světlu z měsíce. Byl tady. Nebyl to sen. Ten muž právě vycházel z vody, zase nahý.

Arlan zamíří rovnou k Illianovi. Tolik se těšil na to, až bude zase v lidské podobě. A bude moct Illiana sevřít v náručí. Jen bude muset ještě trošku oschnout. Usměje se. Jemně sevře Illianovy tváře ve svých dlaních a jemně ho políbí. Jsi tu, můj princi. Ani nevíš, jak moc jsem rád. Měsíc dnes svítil obzvlášť jasně. Arlan si prince důkladně prohlédne. Řekni, že jsi v pořádku, můj drahý. Že ti neublížili.

Vystoupí ze stínu stromu, když si uvědomí, že ten muž k němu míří. Díky měsíčnímu světlu snad nejsou vidět jeho rozpaky. Ty kapičky vody klouzající po mužově nahém těle… minule byl dost mimo, ale nyní si všímal i detailů, které minule svým způsobem dokázal ignorovat. Vklouzne mu raději do náruče. "Musel jsem se přesvědčit, že ses mi jen nezdál." Vydechne těžce a přitom cítí podivnou úlevu, když ho ty mužské ruce sevřou a objeví se rty, které ho jemně políbí. Nebyl blázen. Dělo se to.

Sevře Illiana v náruči. Nezdá se být zraněný. Díky bohům. Přitáhne si ho těsně k sobě a polibek prohloubí. Netušíš, jak moc jsem toužil po tom, abych tě mohl znovu sevřít v náruči a políbit. Ten měsíc byl bez tebe k nevydržení. Můj milovaný princi.

Chvilku jen vdechuje vůni druhého muže. Užívá si to pevné sevření. Tak moc mu tenhle sen, který byl doopravdy realitou, chyběl. Vydechne do mužovy náruče. On sám byl věkem již dospělý, ale nikdy nejspíš nebude takhle mužný. Zdědil po matce mnohem víc než si myslel. Ale ty svalnaté paže mu imponovaly. Viděl, že umí zasadit i tvrdou až smrtelnou ránu. "Tak strašně jsem se bál, že tady nebudeš. Že to byl jen můj sen." Vzlykne. Byl na tu myšlenku úplňku tak upnutý… dodávala mu sílu se držet, když ho bratr bil.

Usměje se. Začne polibky pokrývat jeho obličej. Neboj se, maličký. Nejsem sen. A neplakej. Budu tu čekat každý úplněk. Jen na tebe. Ubližuje ti ten parchant? Nevracej se tam. Jemně začne dlaněmi bloudit po jeho těle. Také proto, aby odhalil zranění.

"Vážně ti není zima?" Jaro bylo sice na ústupu létu, ale takové horko také nebylo. Tiskne se k nahému tělu a nevšímá si dlaní, které ho tak jemně osahávají. Usměje se. "Jak se mám o tobě něco dozvědět, když ani nevím jak se jmenuješ?"

Zavrtí hlavou. Nebyla mu zima ani trochu. A co bys rád věděl? Pokud budeš správně pokládat otázky, snad bychom se mohli nějak dorozumět. Ale opravdu potřebuješ znát mé jméno? Prsty vklouzne do jeho vlasů a umlčí ho dalšími polibky.

Opětuje polibek. Zatouží se toho muže dotýkat. Nezkušeně sklouzne rukama po mužových pažích. Bylo mu zvláštně. Ta jemná kůže a pod nimi napnuté svaly… ten jeho zvláštní pocit byl nejspíš spojený s tou vůní, která z muže vycházela. Takový klid… "Teď bych mohl umřít. Opravdu." Vydechne potichu.

Usměje se. Ne, ještě neumírej. Ještě jsi toho tolik nepoznal. Prsty sklouzne po zapínání jeho kabátce. Ukážu ti, jak krásné to může být. Pomalu a jemně ho začne svlékat.