Část šestnáctá

Část šestnáctá

---

S povděkem převezme od kolegy, který si hraje na pošťáka, svůj dopis. Měli půl hodiny po obědě volno a on si ho chtěl přečíst ještě před tím, než zase zasedne do vrtulníku.

"Abys mu neurazil ruce, Alexi. Kvůli jednomu dopisu." Protočí Felix vedle něj očima.

"Hele, nezáviď jo, já za to nemůžu, že tobě nikdo nepíše." Pokrčí rameny a už hledá po kapse svůj nožík, aby dopis neroztrhal příliš horlivě. Mirek se jen s pochechtáváním usadí vedle nich do stínu. Upře pohled do řádků.

Ahoj Alexi,

tak ta zkouška dopadla dobře. Asi jsem už prostě samolibej, ale ani ti radši nenapíšu za kolik. Ale prostě ji mám. Spokojeně se usměje, David i po dlouhé pauze byl schopný bez problémů navázat na to, co zameškal. Takže jsem zase o krok blíž, aby ze mě byl doktor. Dneska byla ve městě prakticky kalamita. Napadlo šíleného sněhu, tak nic nejezdilo. Málem jsem tu zkoušku nestihl. Ale dorazil pozdě i profesor, tak to vzal sportovně a přimhouřil oči. "Hele, kluci, u nás je kalamita. A my si tady válíme zadky pod sluníčkem a sedmnácti stupni." Houkne k nim pobaveně. Ale počasí tady se měnilo každou hodinu. Ráno mohli vyletět se sluníčkem v zádech a večer se vraceli sněhovou bouří. Teď v zimě to bylo nevyzpytatelné, ale teplota postupně klesala i tady. Věřil by tomu, že příští týden už budou na nule přes den. Noční teploty klesaly pod bod mrazu normálně. Byli přece v horách.

Dneska jsem taky mluvil s Míšou. Zval mě k nim na Vánoce, ale nějak nevím. Kazit těm hrdličkám vánoční romantiku se mi moc nechce. Ale stejně si myslím, že to dělají jen proto, aby mě měli na očích. Lex mě poslední dobou pořád kontroluje, jestli se nepřepínám a tak. Tys ho navedl, že jo? Úplně tě v tom vidím, Bystroočko. Tvoje práce. Zatváří se jako andílek. Ne, v tom prsty rozhodně neměl. Možná něco klukům naznačil, ale nenutil je, aby na to přistupovali. Jen nechtěl, aby byl David sám. Začal jsem zas trošku trénovat, ale vážně jen trochu, tak se neděs jo? Nechci se zničit. Taky jsem dost přemýšlel, co teď se sebou. Kvůli těm pitomým jizvám nemůžu pokračovat v tom, co jsem dělal. Mluvili jsme o tom s Lexem a Míšou no a tak nějak z toho vylezlo, že bych mohl zkusit trénovat karate. Jen si musím udělat trenérské zkoušky, ale to až budu zase ve formě. Ale ten nápad se mi celkem zalíbil. Napřímí se v látkovém skládacím křesílku.

Je mi tu bez tebe smutno… Kluci se sice snaží mě rozptylovat, ale stojí to za houby. Mají i tak svých starostí dost. Míša se vzteká, a Lex vlastně taky, že se zase zdržela stavba jejich domu. Asi to bude ještě na dlouho. Každopádně to vypadá, že to bude ještě zajímavé… a rozhodně není dobré se jich ptát, kdy budou bydlet v novém. Lex většinou jen prská a Míša se mračí. Občas si půjčuju Xitta na venčení, abych se víc hýbal. Dneska spolu zas půjdeme ven. Míša říkal, že se přidá, jestli stihne jednu zakázku. Už se nemůžu dočkat, až Xitta proženu a Míšovi nasypu za krk trochu sněhu, aby z toho zase něco měl.

Včera jsem byl za Martinem, něco mi slíbil, tak to už konečně musel splnit, aby to k tobě stihlo dorazit. Koukni se pak do přílohy, ale opatrně jo? Nebudu tě napínat, máš tam pár tématických fotek. Martin se snažil a já taky, tak to koukej ocenit. Jakub nám do toho pořád kecal, tak ho musel Martin vyhodit. Měl jsi to vidět. Čapl ho za límec a vyšoupnul za dveře. Jakub šíleně nadával. Byla to sranda, ale pak to šlo podstatně líp a rychleji. Vidíš, málem bych zapomněl. Kluci pozdravují. Na Silvestra se chystá v baru velká akce, tak ti pak pošlu nějaké fotky. Asi radši mailem, i takhle tahle obálka musí vážit aspoň kilo. Je pravda, že z natěšenosti na čtení si ani neuvědomil, že obálka opravdu poskytovala ještě i další obsah. Potlačí zvědavost, aby se nepodíval hned a začte se do dalších řádků.

Když tak nad tím přemýšlím, tak ty dvě hrdličky asi na svátky prudit budu. Neměli mě zvát a aspoň nebudu sedět sám v bytě a přemýšlet nad tím, co by kdy by. A aspoň se budu mít s kým pomazlit. Myslím samozřejmě Xitta, tak nevyšiluj :-)

Strašně se mi stýská. Měl jsi pravdu, že na mě budeš dýchat z celého bytu. To bylo teda strašně krutý. Ještěže mám hodně učení a dokončování práce, protože jinak bych asi nedělal nic jiného než civěl do zdi. Mimochodem, kytky zalévám, nebo se o to snažím… Mám ošklivý pocit, že ten velký kaktus jaksi nepřežije moji intenzivní péči. Prostě já a kytky.

V pondělí se tu stavila Sára. Ptala se mě, co a jak a jestli něco nepotřebuju. Jsem jí řekl, že potřebuju. Tebe. No a tak jen pokrčila rameny a dali jsme si kafe. Proč jsi mi zatajil existenci svého alba z dětských let? Ta potvora. To udělala schválně. No, snad Davida moc nevyděsila. Ne, že ji za to budeš chtít škrtit, jen se zmínila a ty víš, jak umím být otravný, když něco chci. Ještě teď se rozplývám, jaké jsi byl sladké miminko… Ne, vážně… Takhle dospělý se mi líbíš mnohem víc.

Musím se jít ještě učit, za dva dny mě čeká další zkouška a to už nebude tak jednoduché, jako ta dnešní. Díky bohu za to učení, aspoň nemusíš pořád škytat.

Doufám, že se tam máš aspoň trošku hezky a že jsi v pořádku. Stýská se mi strašně moc, tak fakt doufám, že na to nejsem sám.

Dneska budu hodnej a žádné nemravnosti dopisovat nebudu, stačí ty fotky. Pochopíš, Bystroočko. Buď tam hodnej… a jestli Felix otravuje, máš svolení se přiblížit a pořádně ho nakopnout. A nášup dostane hned, jak se dopracujede do ČR. Teda hned, jak se dokážu odtrhnout od tebe. Nemůžu se dočkat, až budeme zas spolu.

Pusu

David

Pousměje se a sáhne do obálky, pro balíček fotek. Vybalí je z další obálky a strne, když se na něj skoro vysype hromádka více či méně odvážných fotografií. Zazubí se a rychle je schová, aby kluci neočumovali. Ale nalistuje jednu, která je slušná a ukazatelná i ostatním. Zahledí se na ní. Taky mu chyběl. Moc. Přejede přes ni palcem. Omrkne hodinky, jestli má ještě čas něco napsat. "Felixi, půjč mi propisku."

"Ses zbláznil, ne? Zase jí někde ztratíš a co já potom?" Zamračí se na něj kamarád, ale bez dalších řečí vytáhne z kapsy své bundy propisku a podá mu ji.

"Dík. Až jí budeš chtít hledat, tak se ozvi." Zazubí se a zvedne se, aby přešel na štáb a vyžebral ještě pár papírů.

***

Radostí skoro zavýskne, když na něj vypadne ze schránky dopis. Okamžitě ví, od koho je. Alex. Jeho písmo pozná už naprosto bez zaváhání. Chystá se sbalit si pár věcí a vypadnout za klukama, aby si užili svátky ve třech. Vlastně ve čtyřech. Rychle vydupe schody, div se nepřerazí ve dveřích o práh. Zakleje, shodí z ramen tašku a zamíří do kuchyně, aby vytáhl nůž a dostal se do obálky. Nadšeně se usměje a vyskočí si na linku, aby se pohodlně usadil. Prvně si to přečte a až pak bude řešit všechno ostatní. Natěšeně vyloví složený list papíru z obálky. Opatrně ho rozloží a pousměje se.

Daví,

zrovna máme povinnou půlhodinovou pauzu po obědě, tak píši na koleni, ale snad to zvládnu do večera dopsat, aby ti dopis hned zítra poslali. Od rána lítáme a jsme v neustálém nasazení, ale zatím jen převážíme drobně raněné nebo nemocné z nemocnice do nemocnice. Jsou mezi nimi i místní, takže jsme opatrní a většinou nás doprovází i několik ozbrojených vojáků navíc. Napsal bych ti toho, co děláme, mnohem víc, ale bohužel to nejde. To víš, bezpečnost. Jen nás před dvěma dny převeleli na jiné stanoviště. K ránu tu pěkně mrzne a než posnídáme, tak je patnáct stupňů a svlékáme se do triček, ale je to normální. Jsme výš v horách a počasí se tu mění každou hodinu…

Jsi šikovný, že tu školu takhle zvládáš. Těší mě to. Hlavně kvůli té vynucené pauze, kterou sis musel dát. Ale ty to zvládneš, já vím. A až přijedu, už z tebe bude pan doktor.

Strávit Štědrý den a celkové Vánoce s klukama je určitě fajn nápad. A opravdu v tom prsty nemám. Možná trošičku. Uculí se. Věděl to. Prostě věděl. Bude se mi lépe spát, když budu vědět, že jsi s někým jako jsou Lex s Míšou. A Xitt, samozřejmě. Pořádně ho zmuchlej, ti dva ho určitě zanedbávají. My tu Štědrý den budeme mít taky, ale postupně, podle toho, jak budeme plnit služby. Někdo dokonce šíří fámu, že kuchař se chystá udělat bramborový salát, ale moc tomu nevěřím. Nakonec bude zase dušená zelenina a kousek masa, co se tváří jako podrážka z vyhozených kanad. Přidají se k nám i vojáci z jiných států, takže určitě bude veselo. Major vyhlásil turnaj ve vzpírání a shybech, tak se možná zasmějeme, až budeme naplnění podrážkami a zeleninou a budeme tu zápolit s hrazdou. Určitě se teď bavíš tou představou. Uchechtne se, když si to představí. Já vlastně taky. Je to šílené, ale ne neobvyklé. Každý kdo chce cvičit, tak si vždycky najde nějaký kámen nebo tak… posilovna je jen na hlavním štábu. Tam je vlastně skoro všechno, na co si vzpomeneš. Místní občas zajdou s nějakými věcmi a předraženými suvenýry... Je to takové malé mobilní městečko.

Daví, ty trenérské zkoušky zní skvěle. Mohl bys potom předávat dál to, co jsi sám dovedl až k černému pásku. Udělal jsi mi tím obrovskou radost. Jen mi slib, že na sebe dáš pozor. Ale vážně. Žádné přepínání. Běhání s Xittem je v téhle době určitě fajn. To psisko je určitě skvělý společník.

Takže kaktus nepřežije? Zajímavé, říkal jsem si, že ten jediný to nezalévání vydrží. Alespoň dokud byl v mé péči. Mě to nevadí, na kytkách mi nezáleží tak jako na tobě. Kytky se nahradit dají. Mimochodem… překvapil jsi mě… takže Sára se zastavila? Nemučila tě moc, viď že ne? Ona umí být často neúnavná. A ty fotky si s ní ještě vyřídím. Potvora. Myslím, že až se vrátím, tak k ní zajdu na návštěvu a pochlubím se Martinovi na oplátku s těmi jejími.

Chybíš mi… a ty fotky… prohlédnu si je pořádně večer, až budou všichni spát. Teď je tu moc zvědavých očí, ale… je to dokonalé. Tak jako ty. Děkuji za ně. Je to alespoň jeden světlý bod ve všem tom kamení, hluku a zelených nebo hnědých maskáčů. Jsem pryč teprve tři týdny a už bych se vrátil. Je to šílené. Loni jsem na téhle misi žil. Letos taky, ale už to není ono, když tak intenzivně myslím na to, co asi děláš, jak se máš a jestli mi nějak nestrádáš. To není výčitka, jsou to milé myšlenky. Myslím na tebe rád. Ale vážně, jinak se soustředím na práci. Nerad bych někde havaroval. Mám teď na starost hlavní lety...

Budu muset končit, zase se ti ozvu. Máme teď hlášený akutní let, tak složím tenhle dopis a ještě za běhu ho hodím i v připravené obálce (ano, mám u sebe připravené a nadepsané obálky), rovnou na velitelství, aby ho koukali doporučit co nejdřív.

Nepřestávám na tebe myslet…

Posílám pusu, Daví.

Alex

P.S. Kluci pozdravují, ale říkal jsem si, že bys za to Felixovi dal raději pěstí, tak jsem ho nešetrně shodil ze židle, protože mu trvalo, než se z ní zvedl. Moc se fláká, dědula. A závidí mi. Jemu rodina píše jen maily. A je problém se dostat k počítači… takže pozdravuje alespoň Mirek, náš palubní technik.

Usměje se. Prsty pohladí popsaný papír. Tak strašně mu chyběl. V povzdechem seskočí z linky. Zabalí se, aby mohl vyrazit a ten dopis si pak přečte v klidu ještě jednou.

***

Vyběhne z vrtulníku v podstatě ještě než se zastaví vrtule. Za zády slyší pobavený smích Felixe a Mirka, ale ukáže jim jen dětinsky zdvižený prostředník a pádí dál na velitelství. Nemůže se dočkat další pošty. Všechny dopisy od Davida si chovával. A spoustu jich měl u sebe v kapse. Mohlo to vypadat divně, ale dodávalo mu víc energie, že má kousek z Davida u sebe. Zadýchaně vběhne do řídícího stanu, kam byli odkázáni na doručenou poštu. Zasalutuje, když spatří nadřízeného a horlivě pobídne s přátelským pozdravem staršího mužíčka, který se stará o rádiové spojení, aby mu dal poštu. Konečně měl trochu volna a nemusel sepisovat na koleni a číst za chůze. Houkne na kluky, že za chvíli přijde a s obálkou pevně sevřenou v prstech se odklidí na klidnější místo.

Bystroočko, ahoj…

tak jsem poslal školiteli svou práci a teď se klepu, aby mi to moc neomlátil o hlavu. Co jsem slyšel, je ten doktor docela náročnej a jen tak něco přes něj neprojde. Ale tak snad to nebudu muset přepisovat všechno. Chybíš mi tu. Potřeboval bych se přitulit. Ta postel je tak strašně prázdná… Teď tam se mnou bydlí Alex. Zastaví se mu srdce, ale ihned běží očima dál po řádku, aby si přečetl objasnění. Nelekej se, dostal jsem od kluků k narozeninám gigantického plyšového medvěda. Ale pořád je to jen ubohá náhražka. Až se mi vrátíš ty, letí z postele bez zaváhání. A promiň, že jsem si ho pojmenoval jako tebe. Ale aspoň nemám pořád pocit, že jsem tu sám. Pousměje se, to bylo od kluků velmi milé. Mohlo ho napadnout něco podobného, než odjížděl.

Mám špatnou zprávu. Kaktus nevydržel moje zalévání a jaksi zplesnivěl. Koupím ti nový jo? Až bude trošku tepleji a hezčí počasí, tak jsem se rozhodl vymalovat ložnici. Překvapeně se na ta slova zadívá znovu. Zavzpomíná, kdy naposledy maloval on. A když přijde na to, že je to hodně dávno, jen nad tím mávne s úsměvem rukou. Jen ať se David baví. Teď je to přece jejich společné hnízdečko. Jestli se děsíš, děláš správně. Ale neboj, zeptám se Míši, která barva teď frčí a pak to stejně vymaluju podle svého. Potřebuju se něčím zabavit, tak vymýšlím nesmysly. Učit se nemůžu pořád, že jo?

A už jsem se pomalu vrátil do tréninkového režimu. Zatím jedu jen tak na padesát procent a nejdu do kontaktů, ale i tak mě hrozně těší, že už zas můžu s klukama trénovat. Doktor už mě na poslední kontrole skoro vyrazil, že už tam nemám co dělat. A že když to nepřepálím hned na začátku, tak ať si třeba lezu po skalách. Noooo, víš, že jeden můj kamarád leze a říkal, že mě klidně někdy vezme na stěnu? Ale zatím na to nemám. Pořád ještě to při určitých pohybech bolí, tak namáhám břicho spíš jen rekreačně. Budu přidávat postupně.

Chtěl bych ti toho říct tolik, Bystroočko. Poslední dobou mám tak šílené erotické sny. Strašně mi chybí tvoje doteky. Začínám z toho asi cvokat. Včera jsem měl chvíli pocit, že jsi v kuchyni a voláš na mě. Asi nějaký otisk minulosti nebo tak. A nebo prostě už jen blbnu. Učil jsem se dlouho do noci, tak halucinace nejsou vyloučené. Nejradši bych se k tobě v posteli přitulil, přetáhl přes nás deku a dělal s tebou samé nemravnosti. Zdá se ti o mě aspoň někdy? Každou noc, Daví. Včera jsem se tak nostalgicky přehraboval tou tvou krabicí s hračkami. Přiznám se ti, byl jsem ti trošku nevěrný s tím průhledným fešákem, ale… Bystroočko, je to na houby. Není to ani zdaleka takové jako s tebou. Místo, abych se trošku uvolnil, jsem jen víc frustrovaný. Sakra, tak strašně mi tu chybíš. Doufal jsem, že se to časem nějak… zmírní, že trošku otupím, ale je to čím dál horší. Vážně jsem vděčný, že jsem v posledním ročníku, protože jinak bych musel myslet jen na tebe a to bych asi nepřežil. Asi si zase půjdu radši zaběhat. To celkem pomáhá. Mám tě rád, Bystroočko. Pořád na tebe myslím. Opatruj se mi tam.

Nejradši bych se ti poslal sám, ale takhle jen pusu.

David

Zabalí dopis zpátky do obálky a trochu si porovná malou neplechu v klíně. Erotické sny měl pokaždé, když se odebral ke spánku a nebyl k smrti unavený, takže se dost často vytrácel na noční procházky do kabinky záchodů a potupně se tam o sebe postaral. A Davidovy fotografie mu na klidu taky příliš nepřidávaly. Povzdychne si. Už chtěl být doma ve své posteli s Davídkem v náruči a milovat ho, souložit a prorážet matraci. Frustrace byla opravdu velká. A zvyšovala se s blížícím se datem odjezdu. Opře se do něj studený vítr, který ho vytrhne z myšlenek. Zvedne hlavu k nebi. Bude muset jít pomoct klukům. Zapne si bundu. Vzrušení tady rozchodí jedna dvě.

***

Zachytí pošťačku už mezi dveřmi, tak na ni vymámí dopis od Alexe. Nepřítomně s ní prohodí pár slov, ale vlastně ani neví o čem je řeč. Odpovídá automaticky a tiskne dopis majetnicky k sobě. Strašně se mu stýskalo a ty dopisy byla jedna z mála radostí, které teď měl. Spíš jen samé starosti. Vyběhne do bytu, aby za sebou zapráskl dveře a hned za dveřmi se nedočkavě vrhnul na obálku, aby ji roztrhnul a rychle vylovil složený papír. Uculí se, když na něj vypadne fotka, ale ještě na chvíli ji odloží. Opře o vchodové dveře a ještě v bundě a botách se pomalu sesune po nich na zem. Všechno počká...

Daví…

zrovna jsem vylezl ze sprch a… musel jsem počkat až všichni odejdou. Ne že bych okukoval ostatní, to vůbec (každý má svou dřevěnou kabinku jen pro sebe, takže vidíš pouze nohy), ale představil jsem si tě v tu nejméně vhodnou chvíli, jak si hraješ a… nebudu zapírat. Kdybychom nemuseli řešit tak často stresové situace, stál by mi jako stožár nepřetržitě. A ty… ty potvůrko, mi ještě píšeš, jak jsi nostalgicky otevřel naší krabici. To od tebe bylo velmi zákeřné. Ne… hrát si není nevěra. Naopak, jsem rád, že je nenecháváš zpuchřet, přeci jen… je to silikon a ten má taky jen omezenou životnost. To chválím. Ale přísahám, že jakmile se ocitneme sami, nepustím tě několik dní vůbec z postele a dokážu ti, jak moc jsi mi chyběl. A jak moc jsem lepší než ta umělá hračka. Žárlím na ní.

Musím odbočit od tématu, jinak se budu muset zase vytratit.

Včera mě přepadla malá krize. Působí tu sice spousta psychologů a jsou nám kdykoliv k dispozici, ale nechtělo se mi za nimi jít. Tak jsem ležel v posteli a snažil se usnout, abych nemusel přemýšlet. Měli jsme volné odpoledne. Potom se přiřítil Mirek, že by se potřeboval odreagovat, tak mě vyzval na souboj ve střelbě. Minule se nepoučil, zase jsem ho porazil. Ale alespoň nás to na nějakou dobu zabavilo.

Daví, víš na co jsme přišli? Že jídlo, které nám tu opravdu chybí, je čokoláda. Pravá mléčná čokoláda se spoustou oříšků. Slintali jsme nad představami jako Pavlovo psi a představovali si, že to, co nám tady vydávají za čokoládu, je to, co opravdu chceme. Je zvláštní, jak tu člověk přijde na spoustu takových věcí. Ale bez čokolády se asi opravdu nedá žít. Chvíli to vydržíš, ale s ohledem na žádnou pestrost ve stravě se člověk v myšlenkách vrací k těmhle neřestem. A tím nemyslím ty umělé náhražky, které tu dostáváme. Když létáme a není čas na jídlo, máme takové pytlíkové potraviny, spíš gely. Chutná to třeba jako guláš, ale není… Jsou sice energeticky pro nás vhodnější, ale víš jak to je. Když sedíš, hledíš před sebe a víš, že to prostě mít nebudeš. Co se dá dělat. Myslím, že až přijedu, že nakoupím spoustu čokolády, rozpustím ji a celého tě jí poliji, abych ji potom z tebe mohl slízat. Usměje se a prsty pohladí hustě popsaný papír. Znělo to dobře, možná by mu měl poslat aspoň malou tabulku. Už zase jsem u toho. Začíná mi to lézt na mozek…

Pomalu už stříhám každý den metr. Už to nebude trvat zase tak dlouho a já tě budu moct umačkat na letišti. Přijedeš, viď? Psal jsem Sáře, aby pro mě nejezdila, že se u ní potom zastavím, že tam chci tebe… taky jsem jí psal, aby vybrala nějaké peníze z mého účtu a donesla ti je, abys mohl zvelebit to naše hnízdo i podle svých představ. Zamračí se. Však není nějaká vydržovaná princezna. Já vím, teď se na mě budeš zlobit, ale šetři si svoje peníze na ty trenérské zkoušky. Úplně slyším, jak mi spíláš. Ale ten byt už je můj jen papírově. Jinak je Náš. A já chci, aby ses v něm cítil dobře.

Na tvého nového Alexe šíleně žárlím. Doufám, že je alespoň pořádně měkoučký a heboučký. Aby ses měl s čím mazlit, když tě nevystrkuji z postele já. Neboj se, až se vrátím, tak ti to všechno vynahradím. Ale plyšový Alex půjde dolů. Chci mít v té posteli jen tebe. Nikoho jiného.

Nejraději bych ti řekl, aby ses zabalil do krabice a nechal se sem poslat, ale vím, že v nákladovém prostoru ve výšce je zima a já tě chci živého a teploučkého. Ne zmrzlého na led. Takže si ještě počkám, i když je to každým dnem horší a horší. A asi by se ti tady nelíbilo…

Měli jsme včera volno nečekaně, protože předchozí tři dny jsme lítali skoro nepřetržitě. Vždy se nám dostalo maximálně dvou hodin spánku a abychom se trochu posilnili a museli jsme zase střídat. Byl tu strašný zmatek. Nebylo by to tak, že by situace nebyla zvládnutá, ale víš jak se chová dav v místě určitého neštěstí. A když se ti pod helikoptérou motá spousta lidí, kteří v tom prostoru nemají co dělat a ty hledáš řešení, kde přistát, když všude kolem jsou nezpevněné skály… ale nemůžeme jim to mít za zlé. Nejhůř jsou na tom vždycky děti. Příští týden tu budeme předávat místní dívčí škole sešity, pastelky a tužky. Je to v rámci nějakého pomocného programu a naše letka bude mít něco jako den otevřených dveří. To mi připomnělo… někdo tu vyhrabal polaroid. Fotografa tu běžně máme, ale fotografie budou až se vrátíme… tak jsem právě ukecal na jednu fotku. Zrovna nám svítilo sluníčko, ale foukalo vážně mrazivě. A vůbec to není tak odvážné, jako ty tvoje. Jen kolem mě se pořád někdo motal. Takže jedna rozhalená fotka se strojem, kterému velím. Abys věděl, že ti doopravdy pořád píšu já a jsem natěšený na návrat domů.

Dávej na sebe pozor a nepřepínej se. Šetři síly na můj návrat a na školu… abys to zvládnul. Mám tě rád, Daví. Chybíš mi tu, strašně moc. Už se nemůžu dočkat, až tě na letišti sevřu v náruči. Snad tě neumačkám. Vynahradím ti každou chvilku, kterou jsi musel strádat.

Posílám pusu…

Alex

P.S. Na příští týden v neděli jsem si vyžádal hovor domů. Takže bych ho měl mít zajištěný. Bude to normálně přes Skype. Říkal jsi, že ho máš, stačí mi do mailu napsat číslo, Daví. A za dva týdny přesně v 16:00 můžeš čekat… chci tě vidět… musím tě vidět.

Vydechne a opře se hlavou o dveře. Prsty jemně sevře kolem psaní. Hovor přes Skype. Usměje se. Uvidí Alexe. Pomalu se vyhrabe na nohy, aby skopnul boty a stáhl bundu a rovnou zamíří k počítači. Všechno počká… musí Alexovi poslat svoje číslo. Pak vytáhne ze stolku čitý papír a začne smolit odpověď. Pak si ještě vzpomene na fotku, kterou na chvíli odložil. Vytáhne ji z obálky a pousměje se. Zároveň si udělá poznámku že musí Alexovi poslat pár tabulek čokolády. Mléčné s oříšky.