Část patnáctá

Část patnáctá

---

David pomalu chystá stůl. Jejich poslední společná večeře, než se mu Alex ztratí na půl roku. Tak strašnou dálku. Povzdechne si. Už teď mu chyběl a to ho měl od sebe kousek. Strašně se snažili si ty poslední společné dny před odjezdem užít, ale nacpat půl roku do týdne, je zatraceně těžký. Stočí pohled na Alexe, který právě u linky dodělává večeři a díky bohu si ho nevšímá. Může tak na chvíli vypnout bezstarostný obličej. Nechce mu přidělávat starosti a dělat mu to ještě horší. Odloží talíře na stůl a přesune se k Alexovi. Celým tělem se přitiskne k jeho širokým zádům a vydechne. Touha po kontaktu je pořád větší. "Už to bude?" zeptá se svými rty přilepenými k Alexovu krku.

Díky soustředěnosti na to, aby večeři nepokazil, si nedovoluje zaplout v myšlenkách k tomu, že zítra v tuhle dobu už bude na hlavní základně a budou čekat na odjezd na pozici jejich štábu. Večeřet už bude taky něco naprosto odlišného. To byla celkem hloupá myšlenka. Hlavně, že vůbec jíst bude, na vzhledu už nezáleželo. Pousměje se do hrnce. Napadaly ho pěkné pitomosti. Povzdychne si. Bylo to lepší než aby myslel na to, že tu Davida nechá půl roku. Ten týden byl skvělý. Přesně podle plánů strávili každou volnou minutu spolu. Jen kdyby se tak ty pocity daly napytlovat a odvézt s sebou. Opře se zády o hrudník, když se k němu David přitiskne. "Už je to hotové." Odloží lžíci, kterou ochutnával a otočí se Davidovi v náruči. Nepodívá se však do těch šedých hlubin. Čím víc se jeho odjezd blížil, tím víc si byl jistý tím, že by pro ně misi klidně i odmítl za jakoukoliv cenu trestu. Obejme ho kolem ramen a přitiskne pevně k sobě. "Měli bychom se najíst…" Zachraptí. "Přeješ si romantiku při svíčkách?" Odkašle si a usměje se.

Pousměje se a vtiskne polibek na rty. "Přeju… Zní to úžasně. Romantika při svitu svíček." Dlaněmi pohladí napnutá ramena. "Tak se do toho pustíme ne? Kde máš ty svíčky? Než to naservíruješ, tak já si zahraju na pyromana."

Souhlasně přikývne. "Jsou tady ve skříňce. Koupil jsem je… no… připravil jsem se na to." Usměje se a ukáže na skříňku pod umyvadlem, kde měl utěrky a na nich schovanou krabičku se svíčkami i sirky. "Můžeš pálit." Políbí ho na tvář a otočí se zpátky, aby vzal talíře a nandal jim.

Ještě pohladí Alexe po boku, než se sehne do skříňky. "A svícen nějaký máš?" zeptá se zvědavě. Zvedne k Alexovi svůj pohled a prostě se na něj jen tak dívá.

Zamyslí se. To mu nedošlo. Ale nějaký historický by tu měl mít určitě. Sáry vtípky a její pokus a zvelebení jeho bydlení... "Zkus se podívat v obýváku. Druhá police s knihami, tak za nimi… to víš, běžně takové vymoženosti nepoužívám." uculí se.

"To je škoda. To musíme do budoucna napravit. Romantika je pěkná a já ji asi začnu přicházet brzy na chuť. Tak já jdu hledat." pousměje se a na chvíli zmizí v obýváku, aby prohledal druhou polici v knihovně. Zpátky se vrátí vysmátý se svými úlovky. "Co to prosímtě je? Nic proti romantice, ale tohle je už skoro moc."

Zvedne pohled od talířů, které zrovna pokládá na stůl a zasměje se, když spatří svícen v Davidových rukách. "Našel jsi. No…trochu romantické historie k romantické večeři?" Uchechtne se. Ten svícen byl opravdu starý. "Asi po prapraprababičce."

"Nějak mi sem nesedí." rozesměje se. "Ale proč ne. Poslouží stejně, ne?" Uloží ho opatrně na stůl. Pak se znovu natáhne pro svíčky a začne je aranžovat do svícnu. "Nakonec to snad nebude tak zlé, co myslíš?"

Prohlédne si výsledné dílo a zakroutí hlavou. Omotá svou paži kolem Davida boku a vtiskne mu polibek do vlasů. "Když budeš sedět u stolu ty, tak to zlé nebude ani v nejmenším." Ještě se natáhne pro zápalky, aby je Davidovi podal. "Mám už volat hasiče?"

"Prosímtě…" uculí se. "Já to s ohněm umím." Vtiskne polibek na jeho krk. "Když to ale pojmeš takhle. Chceš radši místo romantické večeře vysvětlovat hasičům, proč jsi je volal?"

Zakroutí hlavou. "Samozřejmě, že ne. Jen se bojím té tvé zmínky o žhářství, to víš.. nikdy nevím." Uculí se a odtáhne se, aby podal sklenice s vodou. "Dáš si třeba víno nebo něco jiného?"

Zavrtí hlavou. "Ne, voda mi bohatě stačí. Nemusím pít alkohol. A od té svatby jsem vlastně vůbec nepil." pousměje se. "Jednou mi to stačilo."

"Já vlastně taky ne. Teď jsem opilý dost. Tebou." Usměje se. "Tak můžeme?" Pokyne mu ke stolu, aby se posadil. Má pár překvapení, se kterými by měl počkat, než se atmosféra trochu uvolní. Byli napjatí oba dva. Cítil to.

"Jasně. Můžeme." Ještě škrtne zápalkou, aby zapálil svíčky. Usadí se u stolu a zadívá se na Alexe. "Už mám docela hlad."

Přikývne, ještě se natáhne, aby zhasnul velké světlo a nechal rozsvícené jen malé nad kuchyňskou linkou a usadí se na své místo. Svíčky tomu dodávaly podivnou atmosféru, kterou ještě nezažil. Ne takhle naplněnou emocemi. "Dobrou chuť, Daví." Usměje se na něj přes talíře a zlehka se dotkne pod stolem nohou té Davidovy. Alespoň měli nějaký kontakt.

…

Večeře probíhala v příjemném tichu protkaným spoustou pohledů a úsměvů. Takže hned po ní skončili v posteli, nazí a pod peřinou. Přitáhne si Davida do náruče, prsty se dotkne brady, aby měl lepší přístup ke rtům, políbí je. "Dalo se to jídlo jíst, že jo? Dal jsem si extra záležet." Zazubí se. "Mám pro tebe malý dárek…" řekne jen tak mimochodem.

"Děláš si legraci? Bylo to výborný." pousměje se a přitiskne se k horkému nahému tělu. Zavrtí se a trošku se nadzvedne, aby viděl do Alexovy tváře. "Malý dárek? Hmmmm." Pohledem zajede ke stolku vedle postele. "Taky pro tebe něco mám…"

Zvědavě zamrká. "Ano? A copak? Nějakou svojí pěknou fotečku, abych se měl na co dívat až budu potřebovat sledovat něco krásného?" Usměje se. David mu očividně omlátí jeho dárek o hlavu, až se dozví, co pro něj krabička ukrývá, ale přišlo mu to jako celkem dobrý nápad.

"No, vlastně… je to tvoje." pokrčí rameny a natáhne se do stolku, aby vytáhl řetízek s přívěskem vrtulníku. "Dal jsi mi ho na praxích, že ti ho pak vrátím. No, asi je teď čas. Měl jsi ho přece pro štěstí." pousměje se. "Jen jsem ti tam něco přidal, abys měl i něco ode mě."

Usměje se, když uvidí svůj přívěsek, který dostal od Sáry. "A co kdybychom je rozdělili, ty sis nechal vrtulník, protože jsem ti ho dal a protože taky budeš potřebovat spoustu štěstí…" Dotkne se dlaní přívěsku, který mu tam přidal. "Caduceus? To je velmi příhodné. Děkuju." Natáhne se, aby mu vtiskl polibek. "Znovu si prohlédne přívěsek. "Je pěkně propracovaný, to asi nebylo snadné sehnat, co?"

"Mám svoje zdroje." pousměje se. "Já je nechci dělit. Musí jít spolu." zavrtí hlavou. "Chci, abys je měl oba. Budeš se muset vrátit a vrátit mi ho osobně." pousměje se.

"Dobře, tak jo." Rezignuje nakonec. Rozepne řetízek, aby si ho připnul na krk. "Teď o mě budou všichni vědět, protože budu cinkat jako rolnička." Zasměje se pobaveně. "Teď ty, ano?" Zašmátrá rukou přes okraj postele, aby pod ní nahmatal svou krabičku. Položí ji mezi jejich těla. "Slib mi, že nebudeš vyvádět." Nahodí psí oči.

Sjede Alexe zvědavým pohledem. "Zkusím nevyvádět. Slíbit nemůžu, když nevím, co to je." Nakloní se, aby Alexe políbí na rty.

Vklouzne rukou do jeho vlasů a přitáhne si ho o kousek blíž, aby jejich polibek prohloubil. "Nechceš se mi přeci jen namáčknout do tašky? Budu chodit a létat klidně nahý, jen abych tě tam nacpal." zamručí.

"Nechci." zavrtí pobaveně hlavou. "Tak velkou tašku nemáš. A navíc, to by se dědulovi líbilo. Ani omylem." přitiskne tvář k Alexově hrudi a zadívá se na krabičku. "Tak co to je, když nemám vyvádět?"

"Popravdě tak velkou tašku bych i měl. Jen jsi jí neviděl. Mám bagáž s vojenským oblečením v kasárnech, aby to ráno naládovali do autobusů, než se tam začnou tvořit zástupy. Tašku, co mám doma… to je jen na maličkosti." Usměje se. "Tak otvírej, ať je to za námi."

Přikývne. "No tak dobře, ale jestli je to nějaký podraz, Bystroočko, přerazím tě a nikam nepojedeš." uculí se a sundá víčko krabičky.

"Oh, sakra, právě jsi odhalil moje tajné plány. Ale nikomu to neříkej, ano?" Usměje se. Vydechne, když se víčko krabičky nadzvedne a přikrčí se. Očekává příval velmi nehezkých slov.

Přimhouří oči, když se podívá do nitra krabičky. "Co to je?" zeptá se vážně. "Alexi?" Nechápavě se zadívá na svého přítele, který se krčí před ním. "K čemu to jako je?"

"Přemýšlel jsem, komu bych svěřil klíče od bytu, aby mi zaléval kytky a tak… trochu se mi tady o to za ten půl rok postaral. A… no… když jsem tě sem už tak trochu nastěhoval… říkal jsem si, že bys tu mohl mít větší klid na učení a tak… a to auto… věřím, že bys ho taky využil. A třeba mi… když mi to teď nehodíš na hlavu, tak mi třeba mráz nezničí baterku." Nahodí psí pohled a upře ho na Davida.

"To myslíš vážně? Alexi, vždyť zas tak dlouho spolu nejsme a… co na to řekne tvoje sestra, že se sem nastěhuju. Z toho bude průšvih. Vážně. Já si uvědomuju, že tady už mám skoro všechny věci z koleje, ale není to trochu divné? Já vím, že jsem se stěhováním zpátky na kolej nespěchal, ale… sakra…" vydechne. "Jak tu můžu být, když ty tu nebudeš?"

"Sára o tom všem ví a nedělá jí to problém. Jen bys… kdybys toho využil, tak raději počítej s tím, že se může zastavit na návštěvu. Myslím, že říkala něco o drogách a párty doupěti… ale neber jí vážně. Uvědomuju si, že spolu nejsme dlouho, ale… věřím ti. No co… je to jen byt, maximálně se vrátím a bude vybílenej, no." Mávne nad tím ledabyle rukou a zazubí se. Pohladí Davida po tváři. "Můžeš tu žít, jako by to bylo tvoje. Já tu na tebe budu dýchat z každého rohu." Uculí se.

Beze slova se přitiskne k Alexovi. "A uvědomuješ si, že až se vrátíš, budeš už muset bydlet se mnou? Nebo je to jen dočasné? Musím nějak vyřešit kolej…" řekne po chvíli tiše. "Teď je to něco jiného, ale… pak už… Alexi, vážně si to dobře rozmysli…"

"Přemýšlel jsem o tom už dlouho předtím… Nenabízel bych to, kdybych si neuvědomoval, co to bude obnášet až se vrátím, ale… mě se s tebou žije dobře." Usměje se. "Kdybys chtěl, tak kolej můžeš pustit, uvědomuju si, že jí teď platíš v podstatě zbytečně… tenhle byt je můj a platí se jen energie, ale to mi jde rovnou z účtu, o to se bude během mé nepřítomnosti starat Sára… nechám ti tu na ní číslo.. kdybys občas našel ve schránce nějaké důležité psaní, aby se o to postarala… Stejně jsem přemýšlel, že až se vrátím, tak bych se rád přestěhoval do něčeho… většího…" Přizná se. "I kdybychom měli být nakonec jen spolubydlící…" Je smířený se vším. Přemýšlel o tom hodně dlouho a intenzivně.

"Chceš se stěhovat?" zeptá se nechápavě. "Proč? Vždyť tenhle byt je fajn." Pak raději tyhle úvahy opustí. Je to Alexova věc. "Ještě jsi ani neodjel a už plánuješ, jak budeme jen spolubydlící?" zamračí se. "No to pěkně děkuju."

"Jen mě to tak napadlo… mohl bys mít nějaký svůj koutek." Usměje se. Odloží krabičku s klíči na noční stolek a vrhne se na Davida, aby ho povalil pod sebe. Dlaněmi se dotkne zamračené tváře. "Jen konstatuji, co by se mohlo stát… třeba si najdeš někoho mladšího...hezčího… a já ti najednou budu připadat jako dědula." Usměje se omluvně. "Promiň, to nebylo vůbec hezký."

Zamračí se. "Ne, tohle bylo přímo nefér. Jak sakra pořád můžeš myslet, že… slez ze mě. Nebudeme to protahovat."

Zavrčí. "Ani náhodou. No tak… Daví… vždyť já tě mám rád a… už teď se těším na to, jak se za půl roku vrátím, povalím tě do postele a nepustím tě z ní celý následující měsíc, protože budu chtít dohnat ten půlrok. No tak. Nemrač se na mě." Začne ho opusinkovávat na celém obličeji.

"Nech mě. Ty mi vůbec nevěříš. Nejradši bys mě strčil někomu jinému… mladšímu a hezčímu, že jo… Alexi, sakra… přestaň. Asi jsem to prostě měl čekat. Vzhledem k tomu, čím se živím… čím jsem se živil, tak ode mě nic jiného čekat nemůžeš."

"Kdybych ti nevěřil, tak jsem ti před týdnem řekl, ať si odstěhuješ věci, že se sem pro ně během mé nepřítomnosti nedostaneš." Řekne vážně. "Prosím, Daví, nezlob se na mě. Jen… budu půl roku někde v čudu v divočině, kde široko daleko kromě vojáků potkáš tak kozy nebo povstalce a… nechci to. Vážně ne, ale prostě… promiň." Povzdychne si. Protáhne ruce pod jeho krkem a pevně ho k sobě přitiskne. "Jsem idiot."

"To teda sakra seš. Už to přede mnou nikdy neříkej, jinak přísahám, že tě doopravdy opustím. Víš, jak mě to uráží? To si fakt myslíš, že jakmile odjedeš, tak vojedu půlku města? Taky mám svoje potřeby, ale dokážu se sakra ovládat. A budu mít jiný starosti. Tak mě přestaň tak ponižovat a sebe taky. Jestli nevěříš sobě, tak to je tvůj problém. Ne můj. Já chci tebe a taky pro to dokážu něco udělat. Tak si takový kecy schovej pro někoho jiného."

Přikývne. "Omlouvám se." David by s ním nemusel být, kdyby to nechtěl. Na to si až moc cíleně šel za tím, co chce. Zvedne se, lokty se zapře vedle Davidovy hlavy a rukama začne prohrabovat jeho vlasy. Líbilo se mu to. Skloní se, aby ho smířlivě políbil na rty. "Takže… můžu se spolehnout na to, že se mi postaráš o květinky? A o sebe taky?"

"Jo, asi můžeš." odpoví ještě lehce zamračeně. "Ale s těma kytkama nevím. Máš k nějaké z nich nějaký citový vztah? Abych si dal pozor." pousměje se.

Zasměje se. "Spíš jsem čekal otázku, jestli vůbec nějaké kytky mám. No… asi ne. Mám je tady, abych měl pravidelný přísun kyslíku a trochu živého organismu v bytě. Taky na ně dost často zapomínám." Uculí se.

"Skvělé." pousměje se a přitiskne se k Alexovi. "Aspoň nebudu mít výčitky, až je odrovnám. S kytkama to moc neumím." Dlaněmi přejede po Alexových bocích. "Pomiluješ mě?" zeptá se s ohníčky v očích.

"Občas jim dej trochu vody… ony si poradí. Tady si musely zvyknout na tvrdé podmínky. Nejsem žádný zahradník." Uchechtne se. Potom přikývne. "Ano, myslím, že bych mohl. Nebo… určitě chci." Skloní se, aby ho políbil.

Spokojeně zavrní do Alexových rtů a svým tělem se natiskne blíž tomu Alexovu. "Určitě bys měl." Zamručí.

***

Probudil se pár minut před zazvoněním budíku. Bylo dost brzo, venku za okny byla ještě tma. Nechtělo se mu vůbec opouštět teplou náruč svého přítele, ale nezbývalo mu nic jiného. Opoždění nepřicházelo v úvahu. Navíc za necelou hodinu se tu měl ukázat Felix s někým z rodiny, aby ho svezli. Chtěl nechat své auto před domem, aby neměl David nějaké starosti. Pomalu se vyprostil ze sevření a s povzdechem nahradil svoje tělo polštářem, aby se o něj David mohl opřít místo něj. Potichu přejde do koupelny. Dá si rychlou sprchu, trochu se zkulturní a zkontroluje, zda má všechno, i když o tom nepochyboval. Díval se do tašky několikrát. Na hrudi mu zacinkají přívěsky a on se musí při tom zvuku usmát. Prohrábne si nyní celkem dlouhé vlasy. Odložil ostřihání až na dnešek. Ještě to stihne v kasárnech. Toho se neobával. Navlékne se do maskáčů. Zastaví se v ložnici, kde David tiše oddechuje. Věděl, že se na něj bude zlobit za to, že se vykrádá jako zloděj, ale nechtěl prohlubovat smutek z rozdělení tím, že by se od sebe nemohli odtrhnout. Vtiskne Davidovi polibek na čelo, pohladí spící tvář a přikryje ho až ke krku, aby mu nebyla zima. Nazuje se do vysokých kanad a zamkne za sebou. Klíče hodí dole do schránky, David je určitě najde. V Afghánistánu je nepotřeboval. Boty si zaváže až dole, na chladném vzduchu. Nadechne se. Měl by jít vyjít vstříc přijíždějícímu autu, ale neodpustí si ještě jeden pohled k oknům svého bytu.

Spánek lehce naruší bouchnutí dveří. Zmateně se zavrtí, ale ještě na pár minut upadne do spánku, než hmátne rukou vedle sebe a jeho ruka narazí na prázdní prostor. Zamračí se a otevře oči. Pohled na budík ho ujistí, že ještě nezvonil. Zavolá Alexovo jméno, ale z ještě setmělého bytu odpověď nepřijde. Zanadává. Měl to čekat, že se Alex ztratí bez rozloučení. Vyskočí z postele, aby rychle zapadnul do koupelny. Sprška studené vody do obličeje ho rychle probere a s kartáčkem v puse přeběhne do ložnice, aby se rychle nasoukal do džínů a trička. Zamračí se. MHDéčkem nemá šanci Alexe stihnout. Zavrčí nespokojeně. Za tohle mu ještě vynadá. Tohle se nedělá. Ještě na chvíli zapadne do koupelny, aby se zbavil kartáčku a zbytku pasty. S mikinou v ruce a klíči od auta vletí do tenisek a vyrazí z bytu. Při troše štěstí ho ještě stihne u kasáren a zmlátí ho tam, že nebude moc odletět. Naštěstí už párkrát Alexovu audinu řídil, díky bohu.

Moc nevnímá Felixovo vtipkování na svůj účet. Teď je pořád ještě myšlenkami ve své posteli s Davidem. To vynadání, které mu David uštědří za to, že ho neprobudil, si za rámeček určitě nedá. Ušklíbne se a raději si sundá bundu i tričko, aby ho mohli vzít strojkem a nemusel potom kousavé vlasy lovit až v trenkách. Čas do odjezdu utíká celkem rychle. Shon kolem něj ho dost zaměstnává, takže se ani nestačí pořádně rozkoukat, kdo všechno letí, až už stojí na nástupu.

Zanadává. Musí zaparkovat o pár ulic dál, protože už je všude plno. S pohledem na hodinky znervózní ještě víc. Jestli odletí a nestihne ho, tak ho seřve při první příležitost. I když raději by dělal jiné věci. Trošku se tím sprintem ke kasárnám zadýchá, jak už jeho tělo za tu dobu odvyklo fyzické námaze. Uškrtí ho. Všechno štěstí je ale při něm, když konečně dorazí na nástup. Chvíli mu trvá než svého přítele objeví, protože ten sestřih je teda něco. Má co dělat, aby nevyprsknul smíchy. Díky ruchu kolem si ho Alex vůbec nevšiml. Štěstí pro něj. A k jeho smůle stojí Felix na jeho vkus až moc blízko. "Snad sis nemyslel, že se ztratíš jen tak." zabručí za Alexovými zády. "To nemáš slušný vychování nebo co?"

Chvíli musí počkat, než jim přistaví jejich autobus, první skupina už odjela na letiště. Překvapeně se otočí. Zamrká na Davida a naprázdno otevře pusu, jak mu dojde veškerá slovní zásoba. "Davide?" Vydechne nakonec jen. A pak si uvědomí, že to opravdu není přelud. Vrhne se k němu, aby ho objal. "Co tady děláš?"

"Blbče, snad sis nemyslel, že tě nechám odjet jen tak. Měl bych ti za to jednu vrazit." Pevně ho sevře v náručí. "Zasloužil bys. Ta pokuta za špatný parkování jde na tebe." uchechtne se. Ulevilo se mu, že Alexe stihnul. "Vypadáš legračně." zazubí se a pak věnuje nepřátelský pohled Felixovi.

"Jestli ti to udělá radost… nechtěl jsem tě budit, když jsi tak hezky spal." Vtiskne mu polibek na krk. Je mu jedno, jestli je mezi přítomnými nějaký homofob. O Felixovi to bylo známé veřejně a o něm… vlastně taky. Usměje se. "Pošli kdyžtak vyúčtování Sáře. Takže legračně? No… je to celkem pohodlné." Uchechtne se.

Natáhne ruku, aby přejel dlaní po vyholené hlavě. "No praktické asi jo, ale vypadáš divně." pousměje se. Zařekl se, že to nebude dělat Alexovi těžší. "Měl jsi mě vzbudit. Chtěl jsem tu být. Přece se musím na vlastní oči ujistit, že fakt jedeš." Znovu se přitiskne k Alexovi. Na Felixe jen vyplázne jazyk. "A pamatuj si, výhružky kdyžtak dodám. Nebo ho mám ještě preventivně zmlátit, aby to měl v živé paměti?"

"Bohužel nejedu na módní přehlídku, ale než se vrátím, tak to budu mít zpátky." usměje se. Než však stačí něco říct, přitočí se k nim Felix.

"Jsem netušil, Alexi, že sis našel dítě. Máš zvláštní choutky."

Povzdychne si. "Felixi, prosím tě… čelem vzad, díky. Dneska na tohle fakt nemám náladu." Zamračí se na svého přítele. Měl ho rád, to nezapíral, ale mohl si své řeči občas odpustit. Otočí se zpátky k Davidovi ve své náruči. "Měl bys mi začít vytvářet seznam." Zamručí a uculí se do prohlubně jeho krku.

"Měl by si dávat pozor, aby mu to dítě nenakopalo tu jeho namyšlenou prdel." odsekne dost hlasitě na to, aby to slyšelo i pár lidí kolem. "To doufám, takhle ti to moc nesluší." pousměje se. "Ještěže sis to nechal až teď. Musel bych ještě pár věcí jinak přehodnotit."

Pobaveně se zasměje. "Tak to jsem rád, že jsem s tím tak otálel." Na Felixovo zpětné brblání ani pobavený smích ostatních nereaguje. Podívá se na přijíždějící autobus. "Budu muset… pomalu jít." Pohladí ho ve vlasech a přitáhne si ho k polibku.

Přitiskne se k němu celou svou vahou, aby mu byl co nejblíž. Odpoví na polibek a pak se odtáhne. "Uteče to. Za chvíli zas budeme spolu a pořádně si to užijeme." pousměje se. Alexovu ruku ale ještě nepouští. "Dávej na sebe pozor jo? Kdyžtak se kryj za dědulou." uculí se.

"Na začátku června budu zpátky jako na koni." Usměje se. "Ozvu se ti hned jak to půjde ano? Všechno potřebné máš napsané v kuchyni na lednici a kdyby se cokoliv dělo, nemusíš se bát zavolat Sáře, ano? Věřím, že si nějak poradíš. Mám tě rád, Davide." Znovu ho k sobě přivine. Nechce se mu ho pouštět, ale ví, že je to nevyhnutelné.

"Poradím si, neboj. Číslo na hasiče znám. Bude to v pohodě." pousměje se a nechá se znovu přitáhnout. "Taky tě mám rád, tak se mi prosímtě vrať. Budu na tebe netrpělivě čekat."

"Alexi, mákni, nenuť mě vytáhnout kapesník. Opusť tu svojí hrdličku a padej do autobusu. Nebude se čekat jen na tebe." Ozve se za jeho zády Felix.

Nespokojeně zavrčí. "Jo, myslím, že ho budu využívat jako živej štít." Zamumlá Davidovi do rtů. "Vrátím se. Musím. Za tebou." Vyhrkne mezi polibky a odtáhne se. S pousmáním ho pohladí ještě naposledy po tváři. "Ahoj Daví." Udělá pozpátku krok dozadu, aby se připojil k nastupujícím vojákům.

"Hodnej." pousměje se na Alexovu hlášku a dost neochotně ho pustí. Ještě se zamračeně otočí na Felixe. "Ten kapesník si připrav určitě, ať máš do čeho chytat tu krev, co ti nejspíš brzy začne téct z nosu. Blbe." Zůstane stát na místě a dívá se už je na Alexe. "Ahoj, Alexi."

"Nebo mi ho rovnou půjč, myslím, že mě budeš muset celou cestu utěšovat." Drbne do Felixe loktem pobaveně a otočí se zpátky čelem k Davidovi. Bylo to zvláštní. Se Sárou se taky loučili dlouho, ale v tomhle případě. Zastavil svoje emoce pěkně hluboko, aby David neviděl, že je ten odjezd pro měj těžký. Pousměje se. Zvedne ruku na pozdrav a zmizí definitivně na půl roku z jeho dohledu.