Část čtyřicátá sedmá
Část čtyřicátá sedmá
Přikývne. "Kdybych tě chtěl vystrnadit, tak to můžu i kdybys tu bydlel. Nenápadný návrh, že je čas navštívit rodiče by to určitě vyřešil. A třeba ty sám budeš chtít časem zpátky." pousměje se. "Pokud by ti nevadilo, že tu zůstane Roman. Nechci ho vyhodit, slíbil jsem mu, že ho tu nechám, než dostuduje. To je jediná věc, ve které bych ti neustoupil. V té době jsem ještě ani netušil, že potkám tebe. Jinak bych moc rád, kdybychom spolu bydleli oficiálně. Ale je to čistě na tobě, jak se rozhodneš. Víš, že já si přeju žít s tebou... ehm, a Romanem... v jednom bytě." pousměje se provinile. "S Romanem tedy jen dočasně. A s tebou, pokud to se mnou vydržíš. I když, stejně mám pocit, že už tu prakticky bydlíš. Jen bych ti oficiálně uvolnil ještě pár poliček ve skříni."
"Jenom pár poliček? Ne celou skříň?" uculí se. "Roman mi tu nevadí, spíš bych se měl ptát já, jestli nevadím já a můj pes jemu. Bydlí tady mnohem déle..." pousměje se. "Jsi příjemným společníkem, ať už děláme cokoliv, nevidím důvod, proč bych měl chtít zpátky k rodičům. Buď bych si pořídil vlastní byt a dál k tobě jezdil jen na návštěvu nebo se rovnou přestěhoval k tobě. Když mě budeš chtít vyhodit, tak se pokusím sehnat něco nového. Takový je můj plán. A když ses zmínil o těch Vánocích, tak mi došlo, že ani ty jsi nevymyslel, co bys chtěl mít pod stromečkem."
"Však když vyklidím těch pár poliček, tak už tu celou skříň mít budeš." zasměje se a sehne se, aby Míšu políbil. Vzápětí rychle zamíří ke sporáku, aby to raději promíchal. "Roman není můj partner, je jasné, že ty máš ve všem absolutní přednost. Ale dal jsem mu slib a nerad bych ho porušil. Jemu tu určitě nevadíš. Myslím, že si tebe i Xitta docela oblíbil. A já už se taky smířil s tím, že prostě budu mít v domácnosti tak velké zvířátko." pousměje se. "Já už ti říkal, co chci pod stromeček. Tebe, naprosto nahého jen omotaného rudou stuhou. A klidně by to mohlo být jen velmi decentní omotání."
"Tím velkým zvířátkem myslíš Xitta nebo mě?" zasměje se. Uloží rozdělanou práci a vypne notebook, aby ho sklidil do pouzdra. "A netušíš, jak by to měl Ježíšek udělat? Nenaklonuje mě, abych s tebou mohl večeřet a moje kopie mohla ležet omotaná rudou mašlí pod stromkem. A tys přitom o ničem nevěděl, to potom není překvapení." uculí se.
Otočí se na Míšu. "Myško, to vůbec nemusí být překvapení. Já na překvapení stejně moc nejsem, ale radost by mi to určitě udělalo. Občas si to jen tak představuju. Víš, jak si ten dáreček rozbaluju." stočí pohled zpět k pánvičce. "Vy oba jste pěkný zvířátka, ale zrovna teď jsem myslel Xitta. A co vlastně říkali vaši na to stěhování? Mluvil jsi s nimi o tom, že budeš bydlet se mnou?"
Pousměje se nad tím. "Nemluvili jsme přímo o tom, že bych se stěhoval k tobě, ale často padaly návrhy na nějaké přijatelné bydlení. Takže na moje stěhování jsou určitě připravení dostatečně. Navíc, posledních několik týdnů jsem pořád jen u tebe, tak si myslím, že už s tím ani problém nebude. Jen s tím asi budu potřebovat pomoct, kdybych se opravdu stěhoval. Ke mně do auta se to asi vejít nebude. A to nemám žádné velké množství věcí." řekne důležitě s úsměvem.
"S převážením věcí si nedělej starosti. Zverbuju kluky a jsi přestěhovaný za půl hodiny." pousměje se.
"Až tak rychle? Kolik by těch kluků bylo? Aby chudáka mámu nekleplo z toho, že se jí najednou do baráku dostane tolik mužských. Na to není zvyklá." uculí se.
"No, asi určitě Roman. S tím počítám. No a Martin s Kubou by se určitě taky zúčastnili. Vojta času moc nemá, když není v práci, tak se motá kolem toho svého Tomáše." pokrčí rameny. "Dělá s ním moc velké tajnosti. Začínám si myslet, že to jeho přítel je vymyšlený." zazubí se. "A kdy by ses chtěl stěhovat?"
"Zase tolik věcí nemám, ale asi bych to... no... neříkám, že tvoje postel není příjemná. Je skvělá, ale víš, jak to se svými zády mám a... mám doma speciální matraci. Je celkem nová a máme postel oba dva asi stejně velkou, tak jsem si myslel... vadilo by ti to hodně?" zase tak moc ještě do jejich života zasahovat nechce. "Je dobrá určitě i pro tebe."
"Vůbec ne." zavrtí hlavou. "Ty ji potřebuješ a mě je to celkem jedno. Víš, že nemám problémy, usnu na čemkoliv... skoro. Takže ne, nevadilo by mi to ani trošku. Asi budeme muset vymyslet, jak ji přestěhujeme, ale s tím si poradíme. Neboj."
"Myslím, že by táta mohl sehnat dodávku. A pokud by ti bylo líto vyhazovat tu svojí, můžeme to prohodit. Našim to vadit nebude. A jak ses ptal, kdy bych se chtěl nastěhovat, tak já bych se nastěhoval klidně hned." uculí se. "Je zvláštní říkat, že bych se nastěhoval hned, když už tu měsíc prakticky žiju."
"Náš vztah je tak trošku takový paradox. Šli jsme na všechno docela dost rychle, takže proč ne. Klidně příští víkend můžeme spáchat tu stěhovací akci." přikývne. "A Vánoce? Kde ty chceš trávit? Chceš být s rodiči?"
"Mohli bychom je strávit spolu, co myslíš? Jen my dva." potutelně se usměje, na okamžik zasní. "K rodičům bych vyrazil až potom. Pokud mě doprovodíš, budu určitě moc rád. A i oni tě rádi uvidí. Docela mě překvapilo, jak dobře tě vzali. I když se mi mamina svěřila s tím, že si nemohla zvyknout na to, že se taky jmenuješ Alexander, ale to je malý detail. I když... teď mi tak došlo. Netrávíte Vánoce v nějakém širším okruhu, ne? Abych neboural nějaké zaběhnuté plány."
"Ne, netrávíme." zavrtí hlavou. Natáhne se do skříňky, aby připravil dva talíře. "Bylo by hezké trávit Vánoce s tebou. Jsem rád, že proti mně tví rodiče nic nemají. Asi by to nebylo dobré, kdyby ano. Klidně mi může říkat Alexi, já nemám problém s žádnou zkratkou mého jména. Ale napadlo mě, taky bychom měli tvé rodiče pozvat sem, aby věděli, kde bydlíš. V jakých podmínkách a tak. Až se zabydlíš, nebo spíš vybalíš své věci, mohli bychom je pozvat třeba na večeři. Ještě jsem neměl možnost předvést pořádně svoje kuchařské umění."
"Když ti to nebude vadit. Určitě se rádi podívají, kde jejich synátor zapustil kotvy. A ty alespoň konečně ukážeš, že se mám s tebou dobře, viď? Potom se s tebou budou všude chlubit." uculí se. "Chtěl jsem s tebou mluvit ještě o jedné věci. Jak jsme se bavili o mých příbuzných. Myslel jsem, že bych za nimi ještě před Vánoci jel. Přemýšlel jsem nad tím docela dlouho. Asi by to bylo opravdu vhodné. Kdyby to vyšlo, byl bych rád. Kvůli mámě, víš. I když by to pro ni byl asi ze začátku šok."
"Myslím, že bys měl." odkýve mu to. "Jak ti v tom můžu pomoct?" zeptá se, zatímco servíruje oběd. "Musím vymyslet, co uvařit. Mají vaši nějaké oblíbené jídlo?"
"Doprovodil bys mě tam? Pořád někam jezdíme, všimnul sis?" pousměje se, když mu to dojde. "Co mají oblíbené? To se ptáš toho pravého. Nejsem si moc jistý, ale určitě je ničím neurazíš. Rozhodně nejsou vybíraví a ty určitě přijdeš na něco skvělého. Jiné nápady ani nemáš." Rozjede se k příborníku, aby vytáhl příslušné příbory a mohl je prostřít na stůl. "Chceš s něčím pomoct?"
"Doprovodil." přikývne a položí na stůl dva talíře. "Není potřeba. Jen kdybys ty příbory..." kývne k příborníku. "Dobře, já tedy něco vymyslím. Možná nějakou českou klasiku. Ale zpátky k těm Vánocům. Existuje něco, po čem vážně toužíš, ale sám si to nechceš kupovat? Zas nechci vybírat nějaké hlouposti, aby ti to pak k ničemu nebylo."
"Teď mě zrovna nic nenapadá, ale i tak. Já dárky nepotřebuju, Lexi. Mám jeden svůj velký dáreček přímo před sebou. To mi ke štěstí stačí." Přejede rukou po Lexových bedrech, když kolem něj projíždí. "Ale co třeba klíče od bytu jako dárek na stvrzení společného bydlení?" uculí se.
"Nechám přidělat." přikývne. "Hned v pondělí to vyřídím. Už je na čase." Usadí se u stolu. "Tak pojď jíst, než to vystydne. Máš nějaký plán na odpoledne?" zeptá se, protože na ničem domluvení nebyli. "A neříkej mi, že chceš pracovat. To neberu."
***
Komentáře
Okomentovat