Část dvacátá první 2/2

"Ty seš fakt… ne, dobře… zapomínám, už o ničem nevím." zamručí naštvaně. Nemá tohle chuť řešit.

Povzdychne si a promne spánky. To jim to pěkně začalo, sotva se vrátil, už Davida stihl naštvat. David nechtěl přijmout fakt, že s ním chtěl strávit společnou dovolenou a tak mu jí dal jako dárek. Nechápal, proč dneska tak obrátil, když včera vypadal celkem nadšeně… navíc ta vila, kde měli soukromou pláž a nebyli by nikým vyrušováni, to bylo jako sen. Ale asi jen pro něj. Je vážně idiot.

Fakt nechápe, co po něm Alex chce. Chtěl s ním na společnou dovolenou, ale nelíbilo se mu, že by měl všechno platit Alex. Měl za to, že snad už pochopil jeho přístup k těmhle věcem. Dárek nedárek, to si vážně myslel, že to jen tak přijme? Včera se o tom, že už jsou koupený letenky ani nezmínil. Teď to na něj vybafne a čeká, že mu to hezky odsouhlasí. A když ne, tak to rovnou zruší. "Taky nemusíme nikam. Já jsem celkem spokojený i tady."

"Kdyby ti Michal s Lexem dali letenku i s dovolenou jako dárek, taky bys je odmítnul?" Prostě mu to nedá, musí se zeptat. Cítí se teď příliš odmítnutý, než aby raději držel jazyk za zuby. I když je mu jasné, že čím víc to bude rozpitvávat, tím to bude horší. Naštěstí už chata nebyla daleko. Až bude moct vystoupit a podívat se na Davida zpříma, bude se cítit jistěji.

"Co ti dva s tím mají společného?" zamračí se. "O co ti jde? Jen se mi nelíbí, že to chceš všechno platit sám… ty hned, že teda mám zapomenout. Oukej, zapomenu a můžeš si jet kam se ti zlíbí… Sám." zavrčí. "A nebo si s sebou vezmi Felixe, ten by to jistě přijal nadšeně."

Naštvaně vydechne vzduch nosem. Dvakrát se nadechne, aby potlačil prvotní naštvání. "Jediný, co jsem platil, byly ty letenky. Tu vilu dostaneme, bychom dostali… jen za fakt směšnou cenu. Mě sakra nejde o peníze, ale o to, že jsem chtěl být s tebou. Jestli je ti to málo, dobře." A stejně se přistihne, že zvýšil hlas víc než chtěl.

Zastaví. Možná sešlápne brzdu prudčeji, než by chtěl. Otočí se na Alexe. "Tak za prvé…" pronese tiše, ale skoro se třese potlačovaným vztekem. "Ty si fakt myslíš, že vyvádím kvůli tomu, že mi to přijde málo? Víš co, Alexi? Běž do prdele." Rychle odepne pás, sáhne dozadu pro svůj batoh a prakticky vyskočí z auta. Na tohle nemá. I kdyby měl jít domů pěšky, tak s ním už dál nepokračuje.

Zakleje, když David vyskočí z auta. Sáhne pro klíčky a vyskočí za ním. Přidá do kroku, aby ho dohnal. "Sakra, Davide. Zastav prosím tě a pojďme si o tom promluvit jako dospělí lidé." Zavolá za ním. Nasadil docela tempo. "O co ti teda jde? O peníze? Dobře… tak se nějak dohodneme a rozdělíme si to, jestli ti to udělá radost. Proč to prostě nemůžeš přijmout?" Hlesne a zastaví se. Je z toho unavený.

"Už jsme mluvili a já řvát fakticky nezačal. Nech mě být. Od tebe nechci už nic. Všechno je mi málo. Běž si za někým, kdo to dokáže přijmout bez problémů. Určitě se takový najdou. Nemám zájem s tebou nikam jezdit." Ani se neotočí. Alex se dotknul citlivého místa. Na tohle nemá nervy a řvát na něj taky nebude. Kvůli tomu na něj půl roku nečekal.

"Omlouvám se, nechtěl jsem zvýšit hlas." Opravdu nechtěl. Nechápal, co se to s ním dělo. "Jenže já bych chtěl tebe ne někoho jiného." Vydá se pomalu za ním, hledí na vzdalující se záda a připadá si jak kdyby ho polili studenou vodou. Zase je zklamaný spíš sám ze sebe, i když to odmítnutí taky není dvakrát příjemné. "Já ti nelhal, když jsem říkal, jak moc si mi chyběl. Myslím to vážně. Zastav prosím tě..." Nechce se mu doprošovat, ale tohle posílání do háje bylo řečeno z momentálního naštvání a on ho nechtěl nechat jít. "Daví, prosím…"

Zastaví se, aby se zhluboka nadechl. "Co po mě chceš? Bylo ti málo, že jsem na tebe jak idiot půl roku čekal? Neměl jsem se k tobě stěhovat. Měl jsem zůstat na kolejích a byl by klid. Tohle nikam nevede." Ušklíbne se. Ještěže moc věcí nemá, takže to stěhování zpátky nebo kamkoliv jinam nebude složité. "Už takhle… žiju u tebe, využíval jsem tvý auto… jestli tohle není vydržování a jo, je mi to sakra málo. Jestli jsi mi chtěl tohle vmést, tak výborně. Povedlo se a já to pochopil. Dej mi pár dní a já vypadnu definitivně." vydechne nešťastně. "Už ti překážet nebudu."

Zklamaně odvrátí pohled. "Kolikrát ti mám říkat, že to není vydržování, kolikrát ti to mám zopakovat, abys tomu začal věřit? Vždyť já tě mám rád. Nechci abys to bral takhle… abys to dělal jen kvůli tomu, abych ti dal pokoj. Nechci abys odešel." Pomalu k němu dojde, aby zastavil pár desítek centimetrů od něj. Nechce ho vidět ani takhle nešťastného. Uvnitř něj se to taky pralo. "Klidně mi… klidně mi dej to slibované pěstí. Zasloužím si to." Potom překročí vzdálenost mezi nimi. Připravený na odstrčení. Prostě si Davida vtáhne do náruče. "Mě nepřekážíš… nikdy… byl bych bez tebe jako ztracený. Jen jsem… blbec a všechno kazím, protože se neumím vyjádřit." řekne potichu.

"Ty jsi takový blbec…" zavrčí lehce popuzeně, ale nechá se vtáhnout do obětí. "To si sakra myslíš, že když zaplatíš celou dovolenou, že to nevypadá ani trochu jako… strč si to někam, já nepotřebuju, abys za mě platil… Možná jsem teď tak trošku mimo hru, ale pořád ještě… sakra, vždyť já budu mít za chvíli vyšší plat než ty…" ušklíbne se. "Nechápeš, že pro mě je to složitý? Víš o mě dost věcí na to, aby… Včera jsi se nezmínil, že už jsi koupil letenky… Já nemám rád takový překvápka…" vychrlí na něj. Nechce od něj odejít. Popravdě, to by byla ta poslední možnost. "Už o mě nikdy neříkej, že… mě to rozhodně není málo. Nechal jsi mě u sebe bydlet a… jak jsi mohl něco takovýho vůbec říct?"

Pomalu přikývne. "Už se to nestane…" Řekne omluvně. Nemyslel to tak. Mohl být dospělý kolikrát chtěl, ale v tomhle prostě neuměl chodit. Neuměl mluvit tak, aby to zase nepodělal. Pousměje se. "Jen to je pořád dárek a… až budeš mít vyšší plat než já, tak můžeš takový překvápka dělat ty." Vtiskne mu polibek na tvář a usměje se. Rukama si ho stále tiskne k sobě a nehodlá ho jen tak pustit.

Pevně ho objeme kolem krku. Ta chvilka, kdy byl odhodlaný se odstěhovat a hodit všechno za hlavu, byla děsivá. Ničilo ho to, ale jiný být prostě neuměl. "Omlouvám se." zašeptá provinile. Téměř zoufale se přitiskne k Alexovu tělo. Bylo by pro něj strašně těžké Alexe opustit. Na to už se mu dostal moc pod kůži. "Já to vážně neumím… přijímat cokoliv."

"Začni si na to zvykat, ano? Alespoň od mojí maličkosti. Nechci se hádat například i kvůli vyžehlenému prádlu." Uculí se. Pohladí ho po zádech a vklouzne dlaněmi pod tričko, aby se dotkl horké pokožky. Vydechne a zavře oči, zatímco svůj obličej zaboří do krátkých vlasů. Neumí si představit, že by o něj přišel tak snadno.

"Ty jsi fakt pitomec." zahučí spokojeně. "Můj…" dodá s uchechtnutím. Vydechne. "Kvůli prádlu bych se nehádal. Vyžehlenému určitě ne."

"Já vím… bohužel pro mě jsem pitomec…" Povzdychne si. "Ale jestli tvůj, tak to mění situaci." Usměje se spokojeně. Oddálí se trochu trupem, aby viděl Davidovi do očí. "Takže… můžu navrhnout návrat k autu a pokračování v jízdě? Už je to blízko… odřídím to…" Dlaněmi na zádech nepřestává pohybovat. Líbí se mu, takhle se Davida dotýkat.

"Jo, asi pokračovat můžeme." pokrčí ještě trochu zaraženě rameny. "Jak chceš…"

Obejme Davida paží kolem pasu, přitiskne ho na sebe a druhou rukou vjede do jeho vlasů, aby ho políbil. Vždyť nemusí nikam spěchat… a chtěl si být jistý, že je to alespoň trochu v pořádku, i když to nejde jen tak přejít. Proto se pokusí Davida trochu rozptýlit polibkem.

Ještě lehce napjatě vyjde Alexově polibku vstříc. Necítí se dobře. Ta výhružka s odstěhováním byla drsná. Ale spíš má pocit, že tím ublížil víc sobě. Nedovedl si představit, co by dělal. Jistě, zvládnul by to, jako všechno ostatní předtím. Ale s Alexem byl ten život takový veselejší.

"Je to v pořádku, ano?" Dlaněmi jemně hněte napnutá ramena a lehce se dotýká svými rty o jeho. "Pořád jsem tvoje hospodyňka a… budu, dokud si to budeš přát. Vlastně dokážu zvládnout i jiné role..." Uculí se. "Miluju tě." Vydechne jemně a tiše. Tak zvláštně ho ta slova brněla na jazyku.

Ještě těsněji se přimkne k tělu před sebou, když uslyší ta dvě slova. Trošku se odtáhne, aby se mohl dravě vrhnout na Alexovy rty. "Jsi pro mě… jako rodina." vydechne tiše, když se po chvíli odtáhne. To, že by to mohl ztratit se vlastně rovná panické hrůze.

Přitiskne ho k sobě a oplatí mu polibek. Vydechne, když se od něj David odtáhne, ale po těch slovech ho doslova uvězní ve svém pevném objetí. Stiskne víčka k sobě, tohle bylo opravdu silné, ale jeho srdce zběsile bušilo a snažilo se vyskočit z hrudníku. Vážil si toho víc než vlastního života.

"Měli bychom… no, pokračovat…" vydechne mírně přidušeně. Než si tu začnou vylévat srdíčka a na to vážně nebyl zrovna ve formě.

Přikývne a pomalu ho propustí, aby od něj odstoupil a mohl ho vzít za ruku. Kdyby si to chtěl náhodou rozmyslet a třeba se zase otočit. Palcem přejede přes hřbet jeho ruky a pomalu se rozejde zpátky k autu. "Tak jdeme. Ať už jsme tam."