Princ a zvíře 5/5

5/5

---

Bylo to už několik dní. Arlan bloumal po hradě jako tělo bez duše. V noci se mu zdály vlčí sny. Přes den měl pocit, že se mu v hlavě převaluje těžká mlha, která halí něco strašně moc důležitého. Co je to, na co si nemůžu vzpomenout? Vím, že tu je něco strašně důležitého. Co to je? Co znamenají mé sny? Je to tak matoucí nevědět. Co se se mnou dělo celý ten rok?

Otec přijal pozvání do sousedního království za něj. Král nechtěl opustit svého novorozeného syna. Ale koneckonců, korunní princ byl stejně tak dobrý jako král sám. Navíc doufal, že jeho syn přijde na jiné myšlenky. Udála se s ním změna. V některých ohledech k lepšímu. Ale nelíbilo se mu, jak se potuluje po hradě jako duch. Jako by něco hledal. Něco, co mu chybělo.

Arlanovi se z hradu příliš nechtělo. Nakonec ale vyjel se svou gardou a početným doprovodem, jak se slušelo na budoucího krále. Uvítal ho druhý budoucí král. Arlana to setkání netěšilo tak, jak by ho těšilo před tím, než se ztratil. Kéž bych si dokázal vzpomenout… Pořád mám pocit, že jsem zapomněl na něco důležitého. Ale co to bylo? Proč si nedokážu vzpomenout na rok života? Co se se mnou dělo?

Komnaty, kde ho ubytují, jasně ukazují na to, jak si hosta cení. Velmi luxusně zařízené. Ale ani v téhle zdech Arlan nemá stání. Zdá se, že je tu snad ještě nervóznější. Tohle není místo, kde bych měl být...

Illian byl stočený do klubíčka na studené vlhké zemi. Ve sklepení byla tma, jen světlo z malé svíčky se mihotalo tam a zpět. Vítr ji nejspíš brzy zhasne, ale ani to Illiana neodradilo od toho, aby tu svíčku a stíny, které vrhala, nepozoroval. Představoval si co by ty stíny mohly znázorňovat. Byl to jediný způsob, jak se tu zabavit a hned nezbláznit. Měl hlad a hrdlo spalovala suchost. Pocitově mu přišlo, že naposledy jedl a pil před několika dny. Nikdo se tu u něj od zavření nezastavil. Zapomněli na něj? Nebo ho tu chtěli nechat na pospas osudu dokud neumře na nedostatek živin? Bylo mu zle a ten pocit prohluboval chlad, který jeho tělem procházel. Už nepomáhalo ani, když se snažil chvilku pohybovat. Cela byla příliš malá a studená na to, aby se tu dostatečně zahřál. Bylo mu velmi smutno. Za bratra i otce, kterým nejspíš mladší bratr a syn nechyběl. Ostatně to nebylo překvapení… ještě smutněji mu bylo, když se myšlenkami vracel k úplňkovým nocím v lese. Jednou za měsíc se vydával za úplňku ze zámku bez kontroly ostatních. Vzpomínal na muže a jeho vlka. Nikdy je nespatřil spolu, ale měl pocit, že ty dva pojí nějaké pouto. Ty noci patřily jim. Illian byl… cítil se v jejich přítomnosti šťastný. Doopravdy to nebyl ten jeden, ke kterému cítil vděčnost za záchranu života. Němý muž ho objímal, líbal a laskal s takovým citem… Illian vyhledával jeho hřejivou náruč s takovou touhou, kterou nikdy nepoznal. Myslel na toho muže a jeho vlka se zářivýma modrýma očima. Z oka mu vyklouzne slza. A hned za ní další. Mlčky se rozpláče, schová tvář v dlaních. Už ho nikdy neuvidí. Neuvidí, protože ho zabili bratrovi muži. Viděl šíp, který byl namířený na Illiana, jak trčel z hrudi muže, na kterém mu začalo tak záležet. Postavil se do rány, která mu nepatřila. Zachránil mu život znovu. Podruhé. Byl to jeho jediný přítel. Tichý přítel. Potom šokovaného Illiana svázali a odvlekli sem, do sklepení odkud nedávno Illian propustil vlka na svobodu. Illian věděl, že by ho bratr stejně dostal. Že oběť vlčího muže byla zbytečná. Illianovi nebylo souzeno žít dlouhý a spokojený život. Vlk bude teď v lese strádat, když tam nebude jeho lidský přítel.

Arlan neměl chuť trávit čas na lovu, vůbec ho to nebavilo. Proč zabíjet zvířata jen pro zábavu? Co se za ten rok stalo, že jsem se tak změnil? Proč mám tak zvláštní pocit? Když ho jeho hostitel pozve do sklepení, jen pozvedne obočí. Prý nebude litovat. Zlatý hřeb lovu. Arlan neměl tušení, ale bylo mu jasné, že se to dozví ať chce či ne. A že se mu to jistě nebude líbit.

Když ve zvířecí kleci spatří člověka, je si jistý, že krutost budoucího krále je ještě větší než bývalá ta jeho. "Nuže?" Zeptá se a snaží se, aby to znělo lhostejně. Ale jedno mu to nebylo. Třeba by mohl něco… Obejde klec, aby se podíval na oběť princovy krutosti. Ten chlapec vypadal zbídačeně. Ani nezvedl hlavu, když vstoupili.

"Můj bratříček… co myslíš, jak dlouho vydrží slaboch jako on utíkat před honícími psy?"

Když mladší princ zvedne hlavu za hlasem svého bratra, má Arlan konečně možnost pohlédnout mu do tváře. Záblesk ostrého bílého světla. Návrat vzpomínek je prudký. Nečekaný. Vlčí podoba, zajetí ve stejné kleci a Illian. Jeho laskavost. Sladké rty a jemná kůže. Vůně, která byla tak opojná. Jako by se v něm probudil i vlk.

Illiane, lásko moje. Jak jsem na tebe mohl zapomenout? Co ti to provedli? Musí se hodně ovládat, aby se nevrhl na budoucího krále a nezabil ho. Nemohl. Čemu by to pomohlo, kdyby dal volnost svému vzteku? Znamenalo by to válku. Jeho země by vyhrála, ale opravdu chtěl ničit zemi i lidské životy kvůli něčemu, co mohl vyřešit lstí?

"Dlouho ne." pronese a snaží se znít lhostejně. "Ale když jako budoucí král zabiješ vlastního bratra, nebude to vypadat hezky." usměje se a otočí se k němu. "Dej mi ho. Zbavíš se ho a já se o něj postarám, to ti přísahám." Vydrž, lásko. Dostanu tě odsud a potom tě vezmu daleko od tvého krutého bratra.

"Dobře. Rád se podívám, jak bude trpět…"

Vlk v Arlanovi zavrčí, muž ale zůstane klidný. "Mám tvé slovo budoucího krále, že je můj?"

"Jistě."

"Výborně. Otevřete tu klec!" Přikáže. Stáhne z ramen plášť a vstoupí dovnitř. Plášť přehodí přes chvějící se tělo. Prsty zvedne jeho bradu, aby se mu zadíval do očí. "Illiane, odpusť." Illian neměl možnost vidět ho za denního světla v lidské podobě. Jinak by podle zářivě modrých očí nejspíš brzy odhalil, jak je to s vlkem.

Protesty Illianova bratra umlčí mávnutím ruky. "Dal jsi své slovo, nebo mi chceš ukázat, že je budoucí král téhle země lhář? Chceš válku? Nevyhrál bys…" odpoví klidně. "Měl bych tě zabít. Dvakrát mi tví muži usilovali o život. Ale já umím být velkorysý." Sevře Illiana v náruči. "Slíbil jsem ti, že se o něj postarám. A to udělám." Opatrně zvedne Illiana do náruče.

Illian byl na pokraji vyčerpání, než aby mohl nějak reagovat. Ale bratrův hlas ho donutil se lehce pohnout, nadzvednout hlavu. Probleskne mu myšlenka, co teď bude. Zabijí ho konečně? Už neměl proč dál zůstávat, když byl jeho němý muž, kterého pasoval na svého prince, mrtvý. Vlk jistě dávno utekl, pokud ho tedy nezabili hned poté, co Illiana zajali. Illian ho nikde nezahlédl a tak doufal, že je vlk dost chytrý na to, aby doopravdy utekl. Neposlouchaly ho ruce ani nohy, když ho zahalil plášť a najednou se jeho brady někdo lehce dotkl. To nemohl být bratr, ten se ho nikdy jinak než agresivně nedotkl. Zamhouří očima, aby ve světle loučí viděl víc než stíny ze světla svíčky. Ta tvář… odněkud ji znal. Dokonce i ten dotek byl…. Ta jemná bříška prstů. A najednou se objeví ten silný pocit bezpečí, který zažíval, když…. Když byl s němým vlčím mužem venku za úplňku v lese. Zůstane na něj zírat tak moc, jak jen mu to jeho stav dovolí. Mluvil. Mluvil na něj a ten hlas… Illian ho odněkud znal.

Arlan se usměje, přejede něžně prsty po jeho tváři. Jemně Illiana sevře v náručí a i s ním vyjde z té odporné klece. Bez ohlédnutí zamíří se svým drahocenným nákladem do svých komnat. Ví, že má své lidi v těsném závěsu. Snad není Illianův bratr takový idiot, aby se je pokusil napadnout. Jen, co bude Illian schopný sednout na koně, odjedou odsud. Vezme ho na svůj hrad. Jestli o to bude Illian stát. Až zjistí, kdo jsem… Tolik se toho bojím, má lásko. Přikáže svým lidem, ať nachystají jídlo, pití a koupel. Osobně se postará o to, aby se jeho malý princ dal co nejdřív do pořádku. Vypadal tak strašně zbědovaně. Jak dlouho tě držel v té hrozné kleci? Co jsem zmizel? Ach, Illiane. Je mi to tak líto. Cítí, jak se mladík v jeho náruči třese. Ve sklepení bylo chladno, musel byl promrzlý. Jemně ho uloží do své postele a přikryje kožešinami. "Illiane…" prsty hladí jeho tvář. "Slyšíš mě? Víš, kdo jsem?"

Nechá se nést v náruči někam pryč. Snaží se aktivovat svůj mozek zpátky, aby mohl víc přemýšlet, ale je tak moc unavený… přál si být v teple horké náruče nebo vlčí srsti. Smět se na chvilku schovat před světem. Jenže to už se nikdy nestane. Že se možná mýlí, ho přesvědčí tmavě modrý pohled, když se k němu ten muž znovu skloní a on si ty oči mohl prohlédnout zblízka. "Ty jsi… ty jsi… mluvíš." Vydechne zničeně. Dotkne se své zjizvené tváře roztřesenými prsty. "Veličenstvo." Mozek je zmatený. Nedokáže si dát dohromady souvislosti. Proč mu tohle mozek dělal? Tohle nebyl muž, do kterého se zamiloval. Jeho muž… kterého si zvolil za druha, měl být mrtvý. Viděl, jak ho zasáhli, jak se postavil do rány… jak se poté všude objevilo bílé světlo, jenže to už byl Illian mimo. Roztřese se. Zda zimou nebo něčím jiným, to sám netušil. Po tvářích sklouzne několik slz, jak se nekontroluje.

Arlan chápe Illianovo zmatení. Sám byl zmatený. Sleduje, jak se prsty dotkne jizvy. Takže už věděl, kdo je. Pamatoval si, kdo mu tu jizvu udělal. Zachytí jeho ruku, vtiskne polibek do dlaně. "Neplakej, můj milovaný. Všechno ti vysvětlím." Natáhne se, aby přes Illiana přetáhl další kožešinu. Najednou netuší, kde začít. Jemně se dotkne jizvy, kterou on sám způsobil. "Odpusť. Byl jsem krutý. Netušíš, kolikrát jsem toho litoval… Už ti nikdo neublíží. Přišel jsem si pro tebe."

Illian netuší co říct. V ústech měl vyschlo a rty popraskané. Jen zavře oči. Když se ruka cizího muže dotkne jeho tváře, tak sebou lehce cukne. Oči znovu otevře. "To nesmíte." Poznal toho muže po hlasu. Byl to následník trůnu druhého království. Byl to přítel jeho bratra. "Co se mnou chcete dělat? Zabijte mě. Prosím." Vydechne zoufale. Blouznil, proto měl pocit, že se dívá na muže, ke kterému se za úplňku vracel. Ty modré oči… mimoděk zvedne ruku, aby se dotknul tmavých vlasů. Byly tolik podobné.

Usměje se. "Za úplňku ti to nevadilo…" řekne tiše. Láskyplně vklouzne prsty do jeho vlasů. "Zabít tě? Ach, Illiane, copak bych mohl? Zachranil jsi mě. Díky tobě jsem se mohl vrátit domů. Nebýt tebe, zůstal bych ve vlčí podobě napořád. Bez tebe by mě tvůj bratr ve vlčí podobě uštval. Netušil bych, jak moc hloupý a krutý jsem byl. Bez tebe bych nepoznal, co znamená milovat. Jsem tvým druhem. Pamatuješ, sám jsi mi to řekl, když jsme poprvé spojili naše životy." Na chvíli se odmlčí, když do pokoje vstoupí služebnictvo s podnosy jídla. Arlan se natáhne pro pohár s vodou. Jemně Illiana podepře a přiloží mu pohár ke rtům. "Pij pomalu, po malých doušcích." Sleduje, jak Illian pije. "Čaroděj mě potrestal za mou krutost. Proměnil mě ve vlka. Lidskou podobu jsem mohl mít jen za úplňku, od půlnoci do úsvitu. Jsem to já, má lásko. Vlk i němý muž."

"Cože?" Vydechne zmateně. Ohlédne se na příchozí služebnictvo. Byli stále u nich? Nic mu nezapadalo do sebe, myšlenky se jen volně proplétaly, ale když se princ zmíní o vlkovi… "Jak to víte?" Vydechne prvně, ale potom… ty oči a vlasy… tvář… Ne… to byl snad zlý sen. Tohle byl… Arlan. Muž, který ho nesnášel jako jeho bratr. Když byl malý, společně ho rádi naháněli po lese a schválně se do něj trefovali. Ta jizva… od té doby se mu Illian vyhýbal jak jen mohl. Dlouhé roky ho potom neviděl. Žíznivě polkne několik doušků vody. Chutnala tak… jako by to byl ten nejlahodnější nápoj. "Vy nemůžete být…" řekne zoufale. "Čaroděj…" vydechne. Proč? Co komu udělal, že se zamiloval do muže, který ho nesnášel jako jeho bratr?

Arlan se dívá, jak žíznivě pije. Odloží prázdný pohár, ale Illiana nepouští. "Já vím. Provinil jsem se na tobě. Udělal ti tohle z pouhého rozmaru." Prsty jemně přejede po jizvě. "To prokletí mě změnilo, můj milovaný. Tvá laskavost. Bez tebe bych byl mrtvý. Dlužím ti svůj život. Tolik jsem si přál, aby mi ten čaroděj nechal můj hlas. Chtěl jsem ti všechno říct. Chtěl jsem ti říct, že tě miluji." Arlan se bál, že mu Illian neuvěří. "Umřel bych pro tebe. Znovu. Tisíckrát."

Nerozuměl. Takže princ Arlan byl… byl jeho vlk? Jeho němý muž? Takže to nebyl vlk kdo patřil k němému muži, byla to jedna a ta samá duše? Proto ty modré oči. Ty zůstaly. Oči, které s ním mluvily, i když ani muž ani vlk mluvit nemohli. Zavře oči. Copak to nemohlo být jinak? Nebyl si jistý zda se má radovat, že nikdo neumřel nebo plakat, protože tohle přeci nemohla být pravda. "Já… já ho taky miloval." Trochu pookřál díky těm teplým dekám, do kterých byl zabalený a také trochu vody, kterou vypil. Povzdychne si a znovu oči otevře. Teď viděl trochu jasněji. Modré oči byly tak upřímné, jenže on… z tohoto muže měl před lety strach, mohlo se to tak snadno změnit? V lese ho nepoznal. A zamiloval se do něj.

Arlan přikývne. Miloval. Vydechne, a potlačí zklamání. Snad to zlepší čas. Illian ho znal z dřívějška. Je jasné, že takovou změnu mu nemůže jen tak uvěřit. Pomůže mu posadit se a podá mu jeden z táců s jídlem. "Najez se. Vedle v pokoji je nachystaná vana i čisté oblečení, až se na to budeš cítit. Odpočiň si. Až se zvládneš udržet na koni, odjedeme odsud. Kdybys cokoliv potřeboval, mí sloužící jsou ti k dispozici." Potřebuje na vzduch. Na chvíli se mu zasteskne po životě vlka. Po úplňcích s Illianem v náruči.

Na jednu stranu chce být sám. Chce zmizet. Kamkoliv kde nikdo nebude. Jenže… objeví se i pocit, že když bude sám… když ho Arlan opustí… zachytí jeho zápěstí. Nedokáže nijak pevně sevřít, ale pokusí se o to. Nemůže být sám. Jeho bratr by ho… schoulí se. Chtěl by obejmout, vnímat zase tu sílu, která je pojila, cítit vůni lesa. Pevné sevření silných paží, které ho uklidní, ujistí, že není sám. Bál se. Tehdy v noci měl pocit, že o něj přišel a on byl tady…

Arlan se zastaví, když ucítí dotek na svém zápěstí. Otočí se k Illianovi. Vydechne. Pak vklouzne k němu pod kožešiny a sevře ho v náruči. "Já už nejsem ten tyran, kterým jsem byl kdysi. Jaký jsem teď víš ty nejlépe ze všech, Illiane. Jsem tvůj vlk, tvůj němý druh. Nic se nezměnilo. Se mnou jsi v bezpečí. Jestli se tvůj bratr pokusí znovu ti ublížit, zabiju ho." Stejně, jako zabil ty vrahy v lese. Ochrání svého milence za každou cenu.

Jeho druh… přitiskne se automaticky k živému zdroji tepla, i když je Arlan oblečený. Byl to takový nezvyk… viděl ho teď každý úplněk nahého a němého… a vlk… tak proto se k němu tak lísal. Celou dobu to byl Arlan za kterým chodil několik posledních úplňků na jejich místo ukryté v houští u jezera. Uleví se mu zázračně rychle. Asi to kouzlo mezi nimi stále pracovalo. Arlan byl… kdyby mu stále nevěřil, tak tohle by byl jeho důkaz. "Nemluv o něm." Vydechne prosebně.

Arlan pevně sevře Illiana ve své náruči. "Cokoliv si jen přeješ." Prsty vklouzne do jeho vlasů. "Najez se. Jsi zesláblý, musíš zase nabrat sílu. Vezmu tě s sebou domů, tam ti už nikdo neublíží. Přísahám." I kdyby se na Illiana měl jen zbožně koukat.

***

Illian procházel stále spícím hradem. Snad jen služebnictvo začalo za úsvitu vstávat. Za zády ho následovali tři vlci. Dostal je od Arlana, který je jako štěňata zachránil z nějakého kočovného cirkusu, který byl v podhradí. Illian si dal tu práci, aby je vychoval do dokonalé poslušnosti. Symbol vlka pro něj kdysi nabral velmi důležitý význam. Vlk jej tehdy zachránil ze spárů bratra. Bratra, kterého již neměl za zády. Po boku krále Arlana se velmi mnoho změnilo.

"Král se po vás již sháněl, vaše Veličenstvo." Illian se usměje na strážného, který měl dnešní noc službu v jejich křídle hradu. "Doufám, že jsi mu řekl, co jsi měl?"

"Ano vaše Veličenstvo, že jste se šel projít za úsvitu mizejícího úplňku. Jak jste řekl."

Illian přikývne, následován vlky zamíří ke dveřím ložnice. Zůstanou na svých houních v předsálí. Ložnice byla jen jich dvou.

"Jakto, že nespíš, můj králi?" Shodí svůj plášť z ramen a jen v košili vklouzne do vyhřátých peřin ke svému druhovi. Sotva to udělá, je obdařen modrým hlubokým pohledem. Miloval ho. Jeho láska k Arlanovi neustále sílila.

Od doby, co se Illian ocitl na Arlanově hradě, se toho mnoho změnilo. Nikdo si nedovolil říct proti Illianovi něco křivého. Najednou měl respekt hodný krále. Později pochopil proč. To on změnil jejich budoucího krále v lepšího a zrušil kletbu. Před pár lety Arlanův otec uvolnil místo svému synovi, aby do vlády přivedl mladší krev. Nebyl to chyba, s Arlanovým vedením zase království rozkvetlo.

Arlan byl nakonec za své prokletí vděčný. Netušil, jak by to vypadalo, kdyby prokletý nebyl, ale uvědomoval si, že by to nejspíš nebylo nic hezkého. Díky Illianovi byl lepší. Jeho lid svého nového krále miloval. Byl přísný, ale jeho druh ho naučil i laskavosti. Pokud byla na místě.

"Jakto, že ses zase vytratil ven, můj pane?" Vrátí Illianovi otázkou. Dlaněmi vklouzne pod jeho košili, aby ho zbavil oblečení a vtáhl k sobě, do vyhřátého lůžka. Sám spával nahý. Nikdy mu nebyla zima. Od té kletby měl pořád pocit, že ten vlk je pořád v něm. Brzy objevil, že jeho rod měl vlka v erbu. Kdysi, než je jeho předci na jejich území vyhubili. Arlan si vlka do erbu zase vrátil. Patřil k němu. Díky vlkovi byl teď tak šťastný. "Nemám rád, když se vzbudím a ty tu nejsi." zabručí do Illianovy kůže, zatímco ho laská a hladí po celém těle. To pouto mezi nimi bylo stále. Arlan věděl, že je Illian v pořádku. Cítil by, kdyby se něco stalo. Stejně tak cítil, když byl Illian někde poblíž. "Miluji tě, můj pane."

Usměje se. "Ty víš, že za úplňku nedokážu odolat…" řekne omluvně a nechá se přitisknout k horkému tělu."Měli bychom se tam někdy vrátit. Vytratit se za úplňku do lesa, k jezeru… na naše místo. Chtěl bych, abys mě zase jednou pomiloval tam na mechu. Jako poprvé. Pamatuješ si to?" Bez stráží a pod rouškou úplňku. V tu magickou noc, kdy je magie spalovala a postupně mezi nimi spojovala lanka. Nikdo se v království nepodivoval nad tím, že po Arlanově boku je muž, Illian. Princ ze sousedního království. I když Illian měl pocit, že důvodem byl fakt, že Arlan jako svého nástupce jmenoval svého polovičního bratra. Právě dovršil patnáct let a oni dva ho měli tak trochu jako svého potomka. "Také tě miluji." Pohladí krátké strniště na mužově tváři a usměje se na něj láskyplně. Tyranství, které celý život zažíval, se najednou změnilo na lásku. Našla si ho tam, kde by to Illian nikdy nečekal.

KONEC