Princ a zvíře 4/5

4/5

---

Překvapeně shlédne na prsty, které ho začnou zbavovat oděvu. Usměje se. Nemá potřebu se nijak bránit. Pocit důvěry je až abnormální. Nechá ho udělat co chce. Sám prsty sklouzne na hrudník mezi nimi. Ty svaly… vydechne muži do rtů. Má pocit, jako by se to mělo stát. Lákalo ho přitisknout své nahé tělo k tomu druhému. Co to jen bylo za kouzla?

Arlan Illiana pomalu zbaví oblečení. Jemně ho položí do mechu, přitiskne se k němu a začne jeho tělo pokrývat polibky. Dlaně hladí chvějící se tělo. Neboj se, má lásko. Zahřeju tě.

Nechá sebou manipulovat dokud není položen do měkkého mechu. S očima doširoka otevřenýma hledí na toho muže. Plně mu důvěřuje, nepociťuje žádný strach. Dokonce se přistihne, že se lehce usmívá. Stulí se do té laskající náruče.

Arlan zkoumá a laská Illianovo tělo. Netouží po ničem jiném, než dopřát svému princi něhu a vášeň. Prsty sklouzne do klína. Buď můj, Illiane. Miluji tě. Toužím se tě dotýkat, spojit nás v jedno tělo.

Tohle nebylo úplně místo, kterého by se dotýkal někdo jiný než Illian sám. Zmateně vydechne, když se ty štíhlé prsty dotknou na intimním místě. Jen ho tak pohladí a Illian už cítí vzrušení. Bylo to něco, co si odpíral, aby nikdo nepřišel na to, na co myslel. Možná by mohl… tady v lese… s tímhle němým neznámým… sklouzne rukou na jeho bok, dotkne se rozpačitě hýždí.

***

Arlan stále ještě svíral v náruči chvějící se tělo. Ale nebylo to zimou. On sám byl ještě trochu mimo z prožité rozkoše. Líbal, hladil a laskal Illianovo tělo. Ze rtů mu slíbával slastné vzdechy, když se jejich těla spojila a našla shodný rytmus. Teď už bylo po všem. Patřím ti, má lásko. Tak jako ty patříš mě. Hřál ho vlastním tělem, i když to v tuhle chvíli nebylo vůbec potřeba. Kéž by svítání nikdy nepřišlo. Do dalšího úplňku je tak daleko.

Ani v nejdivočejších snech si nepředstavoval, že by mohlo být milování s někým tak intenzivní. Stále se chvěl po tom prožitku. S obličejem ukrytým v mužově krku, aby nemohl vidět jeho rudé tváře a lesklé oči. Cítil se tak… naplněný. Celistvý. "Co se to stalo?" Nepochyboval o tom, že si ten muž také všiml. Když dosáhli vrcholu, tak se najednou stalo něco, co se u milování nejspíš nestává. Illian cítil obrovskou energii mezi nimi, jak najednou intenzivní byl každý dotek, skoro jako by měl začít každou chvilku pálit. Nejzvláštnější však bylo to lehké třepotavé světlo, které z nich obou vycházelo. Mužova kůže zářila takovou modro-zelenou a Illianova červeno-zlatou, když vyvrcholili, změnila se záře na bílou. "Bylo to nějaké kouzlo? Jsi opravdu čaroděj?" Není vyděšený. Jen podivně… šťastný.

Arlan Illiana nepřestává jemně hladit. Cítil jsem tebe, lásko. Byli jsme jeden. Na okamžik se z nás stalo jedno tělo a jedna duše. Cítil jsi vlka ve mě. Jeho sílu a vyvinuté smysly. Já cítil tvou jemnost a laskavost. Bylo to jako vlny, přelévaly se přes mou mysl jako oceán. Jemné jako ty. Cítil jsem tvoji duši. Našel jsem životní lásku. Nevím, jak to vím. Cítím to. Cítil jsem to každou částí těla i mysli. Jen se modlím, abys to cítil stejně. Políbí Illiana zpočátku jemně, pak polibek prohloubí. Netušil jsem, že někdy budu milovat. Že budu po někom tak silně toužit jako po tobě. Že je to vůbec možné. Že jsem toho doopravdy schopný.

Byl to tak intenzivní pocit. Chvilku si myslel, že byl tím mužem. Že cítil divokou a horkou vlčí krev, která mu kolovala v žilách. Což bylo přeci nemožné, ne? Opětuje polibek. Najednou toho muže vnímal mnohem intenzivněji. "Chtěl bych… ještě." Zase a znovu prožívat ten pocit. Nechat se unášet na vlnách rozkoše a zakázaného ovoce. Být někým milován… milován… to byl pocit, který mu měl být zapovězen, ale on… ne… celý svůj život bojuje. Nebude to měnit ani teď. Přitiskne se k tomu muži. Nutili mu pocit, že ho nikdo nikdy nebude milovat, že je pro ženy příliš slabý. Pro ženy ano, ale on po ženách netoužil. Raději sklopí pohled a vyhledá mužovy rty.

Arlan se usměje. Vtiskne polibek na rty, prsty přejede po zjizvené tváři. Ještě? Miláčku, nic neudělám radši. Dlaň jemně sklouzne po těle, až do klína. Do úsvitu je ještě dost času. Udělal bych pro tebe cokoliv na světě. A tohle… tohle nejraději.

Unikne mu jemný sten, když z doteků pozná, že jeho přání bude vyslyšeno. "Staň se mým druhem… buď se mnou navždy. Neodcházej nikdy z mého života. Prosím." Vydechne prosebně do horký sladkých rtů. Nikdy nic podobného nezažil a už nyní věděl, že to chce zažívat navždy.

Budu kýmkoli si budeš přát, můj drahý. Kéž bych ti to mohl říct. Kéž bych aspoň na chvilku měl svůj hlas zpátky. Sevře Illiana v náruči. Pomiluje ho znovu. Noc ještě nekončí. A do příštího úplňku je šíleně daleko.

***

Arlan Illianovi úplně propadl. Cítil ho i na dálku, jak jejich pouto s každým úplňkem sílilo. Cítil pokaždé, když Illian zamířil za úplňku za ním. Celou noc až do úsvitu trávili v mechu ve vzájemném objetí, jako neoddělitelná součást jeden druhého. Miloval ho. S ním byl úplný. Kdykoliv mohl Illiana sevřít v náručí, byl šťastný. Laskal ho, pokrýval chvějící se tělo polibky a věděl, že takhle přesně to má být. Že by v tu chvíli nebyl nikde raději. Bez něj se krajem potuloval vlk. Vlk, který ve všech lovcích budil hrůzu a vyhýbali se mu. Vlk byl bez svého prince tak osamělý. Za noci se často dostával až k hradu, kde svým vytím volal Illiana k sobě. Úplněk za úplňkem bylo čím dál těžší přečkat do dalšího.

Pokud mohlo Illiana stále něco držet na tomto světě, tak to byl ten nahý muž, který na něj čekával o úplňkových nocích ve stínech stromů tak, aby ho stráže z hradeb nezahlédly. Illian se uměl skrývat. Byl malý a mrštný v křovinách. Pokud by stráže zahlédly pohyb, mohli si myslet, že to byla jen srna nebo zajíc. Naštěstí nechával bratr Illiana po nocích v klidu. Trávil je ve společnosti tolika dívek, až se Illian podivoval, co s nimi všemi dělal. Jemu stačil jeho němý neznámý. Na mladšího bratra si v noci ani nevzpomněl, což byla výhoda, kterou Illian vítal. Sotva se ocitli sami na jejich místě, svlékal se, aby svůj stud ukryl v náruči muže. Bylo to spalující, ta touha, která ho k muži tiskla. Bylo to jako nějaké kouzlo. Nejlíp se cítil, když byli oba dva úplně nazí a objevovali tělo toho druhého. Tady Illian ztratil trochu ze svých zábran. Tolik se mu to líbilo. Po čase začal muže oslovovat princi. Byl to jeho princ. Zachránil ho před zkázou, před úplným zblázněním. Často přemýšlel, že by do lesa šel muže hledat i mimo úplněk, bylo tak bolestivé být bez něj. Vídával vlka na okraji lesa, jak vyl směrem k hradu. Jenže to nebylo dobré. Jeho bratr začal mít podezření. Poslední dobou býval vůči Illianovi agresivnější a Illian se obával toho, že jeho bratr něco tuší. Pomalu se mu ta myšlenka začala vkrádat do hlavy a pracovala. Illian měl obavy. Nechtěl, aby bratr vlka zase chytil. Nejspíš by ho rovnou zabil. To nemohl Illian dopustit, jenže vlk jako by jeho prosby neslyšel. Vracel se s pravidelností. "Bojím se, že můj bratr něco tuší. Dávám si pozor, v noci ho nezajímám. Služebnictvo mě nezradí, ale… bratr slýchává vlka a já se obávám, že ho chce zabít." Tentokrát se po dlouhém a něžném milování nedokázal uklidnit tak jako vždycky. Jeho obavy nabraly na síle. Dnes v noci byl v hradu podezřelý ruch. Něco se dělo. A Illian nemohl zůstat v posteli. Byl úplněk. Musel za svým princem. Za svým druhem.

Arlan dával dobrý pozor na to, co se na hradě děje. Chránil tím tak nejen sebe, ale hlavně Illiana. Nelíbilo se mu, že je jeho milovaný pořád v blízkosti bratra. Neudělal mu nikdy nic hezkého. Arlan si často všímal modřin na těle svého milence. O to něžnější se k němu snažil být. Chtěl mu všechno vynahradit. Kéž by mohl udělat i něco víc, než ho jednu jedinou noc v měsíci laskat ve svém náručí. Dokonalé smysly dokázala oslabit jediná věc. Illian ve chvíli, kdy se Arlanovi úplně poddal. To byl dokonale pohlcený jeho tělem a vášní, která mezi nimi skoro probíjela. O to drsnější byl pak ten pocit poté. Něco bylo špatně. Arlan měl najednou zatraceně špatný pocit. Něco se dělo. Nervozita vibrovala jeho tělem. I když se nechce ještě loučit, měl by Illian raději jít. Políbí ho. Prudce a naléhavě. Sám vstane a podá Illianovi jeho oblečení. Musíš jít, můj drahý princi. Něco se děje, cítím to. A není to nic dobrého. Nesmí tě najít v lese se mnou. Vím, že ještě pár hodin svítat nebude, ale musíš pryč.

Illian jen překvapeně zvedne pohled ke svému muži, když ho tak naléhavě políbí a pak náhle vstane a začne mu podávat oblečení. "Co se děje?" Vydechne překvapeně. Proč tak náhlá změna a intenzivní energie jako by měl okamžitě jít? Copak ho už nechtěl? Co se stalo? "Udělal jsem něco špatně?" Srdce se mu v panice rozbuší. Sevře své oblečení v náruči a nechápavě na muže hledí. Teď se přeci milovali tak krásně a intenzivně… automaticky se začne oblékat. Kalhoty, košile, zapnout kabátec. Jedná automaticky, v očích smutek, šok i zranění. Svítat přeci ještě nemělo nějakou dobu, tak proč měl jít dnes dřív?

Zavrtí hlavou. Ne, lásko, tys nic špatně neudělal. Nedívej se na mě takhle. Miluji tě. Ale něco se děje. Něco zlého. Cítím to. Přejde k němu, sevře ho v náručí a políbí. Příští úplněk bude zase náš, ale teď se musíš vrátit. Vezme ho za ruku. Doprovodím tě. Musím se ujistit, že dorazíš v pořádku. Nepustím tě samotného. Cítím nebezpečí příliš blízko.

Illian nechápe. Nedokáže se příliš soustředit na mužův intenzivní pohled, který k němu jistě mluvil. Byl zmatený. Sevře mužův hrudník a schová se mu do náruče, než ho zase pustí a zachytí jeho ruku. O co jde? Pak mu to dojde, když se o pár stovek metrů později objeví u okraje lesa a Illian spatří ozbrojené muže. Už zase? Vystrašeně se podívá na muže, jehož dlaň stále svíral. Jak to mohl vědět? Slyšel je? "Nechci se tam vrátit. Zabijí mě. Poprvé si nepřeji zemřít." Přitiskne se na mužův hrudník. "Miluji tě, můj tajemný němý neznámý." Vydechne mu do prsního svalu.

Arlan jemně přitáhne Illiana k sobě. Neboj se, můj drahý. Nedovolím, aby ti ublížili. Ochráním tě. Neumřeš, pak bych umřel taky. Bez tebe žít nechci. Vtiskne polibek do vlasů. Pevně sevře jeho dlaň. Pojď, znám tady každý kmen, každou skálu. Dokážu se jim vyhnout. Ukryju tě a pak se s nimi vypořádám. Arlan tiše zamíří do podrostu, pokud budou mít štěstí, neuvidí je a až bude Illian v bezpečí, Arlan se o zbytek postará. Ať už v téhle podobě nebo té vlčí.

Illian ho tiše následuje. Ani nedutá, protože se bál, že by je mohl prozradit. Na druhou stranu důvěřuje mužovým instinktům. Musel znát les velmi dobře, když v něm žil. I když Illianovi nikdy neukázal kde, ačkoliv se ptal. Vždy mu ukázal na místo na mýtině, kde se nacházeli, ale tam nebylo žádné místo kde by mohl žít člověk. Tak se dál neptal. Každopádně tady byl víc doma než Illian.

"Tak tady jsi. Věděli jsme, že se tu s někým taháš. Vždycky jsi tak mrštně zmizel, ale to nejde navěky."

Illian se prudce otočí za chraplavým mužským hlasem. To byl jeden z bratrových najatých vrahů. Byli tady všichni? Projede jím strach, ale postaví se před svého muže. Byl nahý. Byl zranitelný mnohem víc než Illian.

"A taháš se s mužem." Odplivne si zhnuseně. "To se budoucímu králi nebude líbit, že se necháš šoustat. Víš jak skončil ten chlap minulý týden." Objeví se hnusné žluté zuby v náhražce úsměvu.

Arlan pocítí silné pohrdání. Přimhouří oči. Jen pojď blíž, a já ti ukážu, co se nelíbí mě. Nahota mu už dávno nevadila. Jen litoval, že zrovna není ve vlčí podobě, jedním skokem by byl u něj. Sevře Illianovu paži a stáhne ho za sebe. O mě se doopravdy bát nemusíš. Jsou jen tři, víc jich tu necítím. Rychle pohledem přejede okolí. Otočí se na Illiana, aby ho jemně políbil. Pak už je jak blesk. Než se stihnou ti dva zbývající probrat, je třetí z nich už mrtvý. Arlan věděl, jak zabít rychle a efektně. Byl jako princ cvičený v boji se zbraní u bez ní. A vlk v něm ho posiloval. Druhého muže odzbrojí a zabije ještě dřív, než se k němu rozběhne ten poslední. Třetí muž proti ozbrojenému Arlanovi nemá vůbec šanci. Ne takový druhořadý vrah. Otočí se k Illianovi, zhnuseně zahodí zbraň. Odpornost poslat takové poskoky na prince. Nejspíš nepočítali s tím, že tě budu chránit. Přejde k němu, sevře jeho dlaň. Musíme jít. V okolí je jich tu mnohem víc.

Illian by si těch dvou mužů ani nevšiml, kdyby se po nich jeho druh neohlédl. Jak to mohl tušit? Naučil se snad díky přátelství s vlkem větší obezřetnosti? Vnímal víc řeč lesa? Sleduje s jakou rychlostí jsou ti tři zneškodněni. Zase kvůli Illianovi musel zabít. Oplatí mu stisk dlaně. Musí pryč. Následuje ho hlouběji do lesa a přitom se stále pohybují směrem k hradu. Asi aby mohl Illian v nestřeženou chvilku proklouznout. A taky že ano. O chvilku později se ve zvuku řinčení zbroje ocitnou u křoví, kolem kterého Illian neviděn proběhnul každý úplněk. Otočí se na nahého muže. Bolelo ho srdce. Kousek od nich byli muži, kteří chtěli Illiana dostat. Bál se, že tohle setkání bylo dnes poslední. Byli tak blízko nich, připraveni zabíjet. Nemohl ho ztratit, ale nemohli tu ani stát. Chce mu říct, že ho miluje, když se ozve nezaměnitelný zvuk tětivy, která právě vypustila šíp. Poté se ozve křik a najednou je kolem nich tolik ozbrojených mužů. Někdo srazí Illiana na kolena k zemi. Ocitne se tak na okamžik bez kontroly situace.

Arlan je rychlý a smrtonosný, ale ne všemocný. Když je obklopí lučištníci, ví, že je to všechno marné. Šípům vzdorovat nedokázal. Ani ve vlčí podobě, ani v té lidské. Otočí se na Illiana a smutně se usměje. Nedokážu tě ochránit, lásko moje. Ne takhle. Odpusťmi. Stáhne ho za sebe, zaštítí vlastním tělem. Dokud bude dýchat, nedovolí jim přiblížit se. Citlivý sluch zachytí zadrnčení tětivy vysílající šíp. Slyší ho. Ví odkud přiletí. Copak je tvůj bratr tak krutý, že chce zabít vlastního sourozence? Arlan nezaváhá ani na okamžik, když se té střele postaví do cesty. Tupý náraz, pak jen prudká bolest. Šíp si prorazil cestu hrudí přímo k srdci. Je to rychlé. Smrt neodvratná. Illiane. Záblesk ostrého světla a pak temnota. "Výborně, princi, dokázal jsi, že tvé srdce není tak zkažené, aby se nedokázalo napravit. Dokaž, že jsi hoden."

***

Arlan procitl z divokého snu. Nepamatoval si, co se mu zdálo. Jen cítil palčivou bolest na hrudi. Otevře oči, aby zjistil, že je ve své komnatě na hradě. Je doma? Ani netuší proč, ale sklouzne pohledem na své ruce. Silné paže, dlouhé štíhlé prsty. Co čekal, že uvidí? Skrz zatažené závěsy prosvítalo slunce.

"Arlane? Díky bohům."

Arlan několikrát zamrká. "Otče? Co se stalo?"

"Nepamatuješ se?" Lehce prošedivělý muž se nad ním skloní. "Ztratil ses, synu, přes rok jsme o tobě nevěděli. Před dvěma dny ses najednou objevil v trůním sále. Obklopený stříbrnou mlhou. Pak jsi ztratil vědomí. Dva dny jsi byl mimo sebe. Házel jsi sebou, jako bys měl zlé sny. Naši lékaři nevěděli, co se s tebou děje. Jak se cítíš?"

Jako by mi někdo vyrval srdce z těla. "Je mi dobře. Jen mám takový divný pocit." vydechne. "Přes rok?" Při všech bozích, co se se mnou dělo? Nepamatuju si nic. Natáhne ruku, aby přejel po svém čele. Bylo pokryté studeným lepkavým potem. Proč jen mám pocit, že jsem zapomněl něco důležitého… Něco, co bych si měl pamatovat.

Král se pomalu zvedne. "Znovu jsem se oženil, když jsme tě nemohli najít. Trůn nemůže zůstat bez následníka."

Arlan zvedne k otci pohled. Vidí opravdu obavy? Dřív by zuřil, že ho otec chce nahradit. Že ho chce snad připravit o trůn. Dřív bych dal najevo svou nelibost. Ale jsem jiný, otče. Změnil jsem se, i když nevím, jak k tomu došlo. Ale ten klid, který je ve mě místo toho věčného vzteku… "To je dobře. Nemohl jsi vědět, co se mnou je. Jestli se vrátím." Snaží se nevidět otcovo překvapení.

"Máš měsíc starého bratra."

Arlan přikývne a zavře oči. "Přeji mu hodně zdraví a síly. Teď mě nechej odpočívat. Potřebuju ještě spát."