Část sedmnáctá

Část sedmnáctá

---

Vyhrabe se z nemocničního stanu. Musel na kontrolu se svýma ušima a pár oděrkami, které utržil při výbuchu několika nepřátelských bomb, které byly neočekávaně svrženy přímo na jejich štáb. Nechápal to nikdo, ale po týdnu už se všechno zase vracelo do normálu. Napáchané škody byly napraveny a oni se postupně vraceli do služby. Jenže na to si on ještě chvíli počká. Doktor řekl ještě tak týden. Takže si tu hrál na pomocníka. Neměl závažné zranění, jen mu museli sešít jeden prasklý ušní bubínek, aby slyšel a ten druhý mu každý den potírali nějakou vodičkou, aby podpořili zahození praskliny. Nepustili ho do řídícího stanu, když se to stalo. Byl tu všude shon a všichni měli moc práce, takže se opozdila i pošta. Ale teď už měl Davidův dopis schovaný v kapse a hledal nějaké vhodné místo, kde by si ho přečetl.

Alexi, ahoj Bystroočko…

očekávej balíček, zlato. Poslal jsem ti pár dobrůtek, abys mi tak tam nestrádal. Nevím, kdy dorazí, ale snad tě tam ještě stihne. Překvapeně zamrká. Potom se usměje. David si vzal k srdci jeho spílání o tom, jak jim chyběla čokoláda? Tak teď bude běhat na řídící každý den, aby si balíček pohlídal. Chodili vždycky později, protože museli projít kontrolou. A ještě než se pustíme do detailů, tak si s tebou musím něco vyřídit. Nechci od tebe žádné peníze. Nehodlám dělat nějaké těžké přestavby, tak na to zapomeň jo? Sáře to klidně vysvětlím taky. A tebe nakopnu, až se dostavíš. Nejsem žádná vydržovaná milenka, jasné? Povzdychne si. Přesně takhle to nemyslel. Jediné, co chci, je aby ses vrátil.

Ta fotka je úžasná. Taková autentická. Musím si na ni sehnat nějaký pěkný rámeček. Nebo ji možná budu nosit zastrčenou v diáři, abych ji měl pořád s sebou. Je skvělý, že se tam nenudíte. Je potřeba něco dělat a aspoň se zabavíš. Já musím tu svou práci ještě docela dost předělávat, ale aspoň mi ji nehodil na hlavu. Tak trošku jsme to probírali s Robinem a kluci tě moc zdraví. Je fajn mít poblíž už hotového doktora, který to zas vidí trošku jinak než banda studentů. Navíc je úžasné, že má takové zkušenosti z terénu.

Jak to myslíš tu krizi? Nevybavily se ti zase nějaké ošklivé vzpomínky? Máš myslet na mě, jen na mě. Tak strašně moc se mi stýská. Nemůžu se dočkat, až se uslyšíme. Uvidíme… Asi to takovou dobu ani nevydržím. Tak strašně moc se těším.

Zlato, já nevím s tím letištěm. V té době mají probíhat státnice a ještě není známý rozpis. Posmutní, doufal, že jim to vyjde. Doufám, že to nevyjde přesně, ale člověk nikdy neví. Dám ti vědět co nejdřív, hned jak se to dozvím. Chci na tebe čekat na letišti, ale ty zatracené státnice… Budu doufat, že budu mít štěstí a vyjde to až po nich.

Alex mě už v posteli děsně rozčiluje. Je hrozně neskladný, neumí se tulit a pořád z té postele padá. Nevím, co mi to kluci vybrali za troubu. Už se nemůžu dočkat, až budu mít v posteli tebe a přísahám, že tam s tebou celý měsíc vydržím… a budu ti plnit všechna přání, všechny tvé rozkazy a budu moc poslušný. Až si mě teda zkrotíš, protože mám pocit, že jsem za tu dobu dost zvlčel. O naše hračky se starám zodpovědně, líp jak o kytky, jestli tě to zajímá. Asi to o mě něco vypovídá jako o člověku, že jo? Hraju si s nimi velmi intenzivně, ale pořád mi u toho někdo hodně podstatný chybí. Ale o silikon musím pečovat, stejně jako o sebe, abych pro tebe byl připravený, Bystroočko… půl roku. Budu se hodně divit, když po sobě neskočíme hned na letišti a neskončíme někde na záchodcích, abys mě… to asi ani nemusím psát, viď že jo. Já vím, že jsem hrozný, už tu svou sexuální frustraci vypisuju i do dopisů. Ale tak strašně moc mi to chybí, ty mi chybíš… ach jo.

Měl bych se zas soustředit plně na učení a na práci na své práci. To zní děsně, co? Musím to zvládnout, abych pak mohl být celé prázdniny jen tvůj. Stýská se mi a nemůžu se dočkat, až tě budu mít zase zpátky. Dávej tam na sebe pozor. Myslím na tebe.

David

Složí si dopis pečlivě do kapsy. Hned jak se dostane do stanu, tak na něj odpoví. A třeba přijde ještě dřív než si zavolají. Těšil se na to. Snad David nepozná, že se něco stalo… nechtěl mu to říkat. Nechtěl ho děsit. Byl naprosto v pořádku. Bylo pár vážnějších zranění než jeho prasklé ušní bubínky. Řekne mu to možná až doma. Až bude v bezpečí a bude moct Davídka objímat.

***

Daví…

dnes to bude asi jen v rychlosti pár řádků. Máme tady docela shon. Všichni pobíhají kolem a něco vyřizují… měli jsme teď na základně trochu problémy...

Dnes mi přišel balíček… jsi zlatíčko, ale vůbec jsi nemusel nic posílat. My bychom to ještě těch několik týdnů vydrželi. Podělil jsem se s klukama. Muselo ti tou dobou pěkně pištět v uších. Vychvalovali jsme tě do nebes… a Felix taky. Říkal, že ti bude muset asi poděkovat, a že prý nakonec třeba nebudeš tak špatný. Tak jsem si vzpomněl na všechny ty výhružky, které mám od tebe a musel jsem se smát. Kdyby to věděl, tak si nevezme ani kostičku, protože by si myslel, že jsi tu čokoládu záměrně otrávil. Bylo to skvělé překvapení, děkuji. I když se podle data odeslání docela zdrželi… to víš, bezpečnost. Tak doufám, že mi na celnici nějakou neujedli. To bych kousal.

Jsem rád, že ses s Romanem a Robinem tak spřátelil. Robinovy zkušenosti nejsou k zahození. A určitě ti poradí rád. Navíc do toho vidí i tak trochu jako kantor… děkuji za pozdravy. Ne, Daví. Žádné ošklivé vzpomínky. Naštěstí ne. Spíš na mě dolehl stres, trochu ponorka a to, jak moc intenzivně mi chybíš… je to hrozné. Ale mluvil jsem o tom s pár lidmi… jen tak okrajově jsme se bavili. A nejsem jediný. Prostě to přijde na každého.

Myslíš, že bychom na to hupli už na letišti? Ne… po takové době tě chci mít hezky v posteli. Nahého a jen mého. Žádná rychlovka na letišti. Zlobíš se? Na záchodky tě přeci můžu zatáhnout kdykoliv. A schopný toho jsem.

Takže Alex tě zlobí? A víš čím to bude? Určitě tou mojí žárlivostí. Nějak telepaticky ho ovlivňuji a závidím mu, že tam může být s tebou a ty se k němu tak pevně tiskneš… Takže trouba proto, aby nebyl lepší než já.

Už to nebude trvat dlouho, Daví. To nejhorší máme za sebou. Teď už se nám můj příjezd jen blíží. A potom pro tebe udělám cokoliv, jen abys byl šťastný, ano? Takže by sis měl začít sepisovat seznam. A obrnit se. Až přijedu, tak už se mě nezbavíš.

Musím teď dopis ukončit, ale náš nedělní hovor stále platí. Já tam budu, Daví. Budu netrpělivě čekat celou hodinu, jestli se mi ozveš nazpět.

Držím sevřené pěsti, abys všechno zvládnul… jsi šikovný a určitě to dáš. Věřím ti.

Pusu,

Alex

***

Obsadil volný počítač, ke kterému se napsal již s předstihem. Na uších měl sluchátka a doufal, že mu ten zvuk nebude dělat problém. Dnes poprvé po dvou týdnech vlezl do stroje a přetlak při stoupání mu navodil dost nepříjemnou bolest hlavy, kterou naštěstí zahnal jeden prášek proti bolesti. Naťuká do systému skypu Davidovo číslo a s roztřesenými prsty klikne na tlačítko volat.

Čeká pro jistotu už od rána, aby Alexe neprošvihnul. Šťastně se rozesměje, když mu blikne Alexovo jméno zeleně a brzy se ozve vyzváněcí tón. Radostí skoro nadskočí a chvíli si dopřeje, než stiskne zelené tlačítko. Zadrží dech, když začne načítat obraz.

Nepřiznal by se, že se cítí nervózně, ale opravdu byl. Nevěděl, jestli David bude na druhé straně hovoru nebo ne. A to čekání na přijetí hovoru bylo strašné. Srdce mu vynechá dva údery, když je hovor přijat a kamera začne snímat obraz. Ještě se urychleně překontroluje, zda nemá někde nějaký nedostatek. Chce být přece dokonalý. A zářivě se usměje, když před sebou uvidí Davida. "Ahoj Daví." Prsty automaticky vystřelí k obrazovce, jak se chce dotknout jeho tváře.

"Alexi… " usměje se nadšeně. "Já… ahoj…" Měl toho tolik připraveného, co říct, a teď najednou neví čím začít. Má v hlavě prázdno. Jen nadšení, že ho může vidět a slyšet. To všechno totálně přehlušilo. "Alexi… "

Usmívá se. Nepřestává se usmívat a jen si Davida před sebou prohlíží. Vypadá dobře. Moc dobře. I když mu přišlo, že oči byly trochu unavené. "Vypadáš skvěle." Vydechne nesmyslně. "Díky, že jsi přišel a… zvedl mi to. Děkuju." Řekne vděčně. Fotografie nikdy nemohly znázornit to, co bylo očividné živě. "Jak…" odkašle si. "Jak ti to jde ve škole, povídej… co ta práce? Už ti jí uznal? Já… mluv prosím trošku hlasitě, hůř tě tady slyším tak… abych rozuměl." Řekne ještě omluvně. Ale nebylo to kvůli tomu, že by kolem něj byl hluk. To sice byl, ale jeho poraněné bubínky ještě stále zlobily.

"Hele, já… Alexi… všechno ti můžu napsat, ale tohle ne… Sára mi to řekla, můžeš mi vysvětlit, proč jsi mi sakra nenapsal, že tě zranili? Víš, jak jsem se vyděsil, když jsem to viděl ve zprávách? Uhodil jsem hned na Sáru… jakože jí to řekneš a já nesmím nic vědět? Mohl jsem umřít strachy." řekne vážně a zamračí se.

Uhne pohledem z obrazovky počítače. Měl počítat s tím, že se taková věc rozkřikne médii a hned budou mít všichni závěry, i když oni ještě neotevřeli ani vyšetřování. Povzdychne si. "Já jsem to Sáře neříkal… kdykoliv se tady něco stane, někdo se zraní nebo tak… informuje se o tom rodina. A není to nic vážného, opravdu. Nechtěl jsem tě děsit. Jen mi praskly bubínky a pár oděrek… trochu to se mnou hodilo… a víš, že nesmím moc popisovat. Ty dopisy by se mohly dostat do špatných rukou. Promiň mi to…. nechtěl jsem, aby ses o mě bál. Jsem v pořádku." Usměje se na něj.

"Ale já se bál… Hrozně jsem se bál. Já vím, Sára mi to vysvětlila, ale stejně. Jak jsi mi mohl něco takového zatajit?" zeptá se lehce vyčítavým tónech.

Povzdychne si. "Bál by ses mnohem víc, kdybych ti do dopisu napsal, že jsem byl zraněný… Nezlob se, prosím." Upře na něj smutný pohled. Nechtěl, aby byl šílený strachy, proto to zatajil. "Kdyby to bylo vážné, tak už jsem v nemocnici doma… nebo v Německu… vážně mi nic není. Jen prasklé bubínky. A i ty se krásně hojí."

"Už mi nic nezatajuj. Bál bych se míň, kdybych věděl, co se stalo. V té televizi to vypadalo tak strašně, Alexi. A ty se mi ani nezmíníš… To je jedno. Je to tvá věc. Nebudeme tím ztrácet čas." zavrtí hlavou. "Takže… nestrádáš tam? Teda jestli tam nestrádáš moc… Klidně ti ještě něco pošlu." pousměje se. "Už jste to všechno stejně zdlábli ne?"

"Média si vždycky přikreslují podle aktuálních potřeb… promiň, už se to nestane, ano?" prohrábne si své dorůstající vlasy a usměje se. "Ne, šetřím si. Jsem strašný sobec, víš? Ale musel jsem to všechno pečlivě schovat, aby mi to kluci nevyčmuchali. Jsou vážně strašní. Ale bylo to od tebe milé. Vážně jsi nám šíleně zlepšil den. Povedlo se ti to." Usměje se vděčně.

"Tak já ti… vám… ještě něco pošlu jo? Máš chuť na něco ještě jiného? Vůbec si nedovedu představit, že bych byl bez čokolády… Teď ji likviduju po tunách." pousměje se. "Není sex, tak nějak musím zvládat stres ze zkoušek a z učení." pokrčí rameny. "A můj plyšový Alex je zrovna uražený. Zas sedí vedle postele a tváří se nabručeně."

"Máme tady různé sušenky, ale jsou buď slané nebo sladké verze a jsou to jen takové keksy. A není čas, zajet do města a zkusit něco místního… lezou nám už i ušima." Uculí se. "Čokoláda je nejlepší sladkost a skvělý obalovač nervů." Zakroutí hlavou. "Nemusíš nic posílat, já si budu hrát na sobce a šetřit si." Usměje se vděčně. "Takže uražený? Copak jsi mu provedl, že se urazil? Ukážeš mi ho? Jsem zvědavý na svou konkurenci."

"Nemusím nic posílat, ale zlobit se nebudeš, když pošlu…" pousměje se spokojeně. "Čekej další balík, Bystroočko. Chceš ho vidět? No, nevím… není moc společenský… ale zkusím ho sem dotáhnout." Na chvíli zmizí z dosahu webkamery, aby se před ní za chvíli vynořil obrovský chlupatý medvěd.

Pobaveně se zasměje. "Dobře, snad si o mě nebudou myslet, že tu místním lezu do zelí a zavádím tu nějaké nekalé čokoládové praktiky. Neposílej toho moc, ano?" Usměje se a chvíli čeká, když mu David zmizí z dohledu. Rozesměje se nad obří chlupatou příšerkou. "Budu si musel s klukama vážně promluvit. Copak jsem takhle chlupatý?"

"Nemyslím, že by se zabývali podobností s tebou." rozesměje se a medvěda odloží, aby se znovu mohl usadit před kamerou. "Aspoň mi tu není tak smutno. V noci je to nejhorší, Alexi… ale začal jsem zas pořádně trénovat a běhat, takže když se neučím nebo nesepisuju práci, tak lítám venku nebo v tělocvičně. Moc volného času nemám. Ty trenérské zkoušky jsem si naplánoval na podzim, tak se do toho musím zase dostat. Díky tomu aspoň padnu do postele a spím. Ale i tak… nebyl jsem nikdy zvyklý sám."

Pousměje se. Ale není to veselý úsměv. Spíš smutný. Možná neměl Davida nechávat u sebe v bytě… na koleji by kolem sebe někoho pořád měl. Tiše si povzdychne. "Já vím, Daví… tady je to podobné… pokud nelítáme v noci, tak… vždycky mi trvá než se mi podaří alespoň trochu zabrat, protože mi chybíš. Zvykl jsem si na tvojí těsnou blízkost. I na to, že kdykoliv jsem se v noci probudil a otočil se, měl jsem tě na dosah ruky… jsem rád, že sis takhle zaplnil volný čas a netrápíš se tím moc… pořád přemýšlím, jak ti to vynahradím. Asi to nepůjde snadno, ale až budu doma, tak už budu jen tvůj, ano?"

Mávne rukou. "Prosímtě, já kašlu na nějaké vynahrazování. Prostě jsi musel odjet, tak co s ním naděláme… až se vrátíš, tak budeme prostě spolu a budeme si to užívat. Kdybychom se měli přetrhnout, abychom si to vynahradili, stejně by to stálo za houby… Já si s tím nějak poradím." Natáhne ruku, aby prsty přejel po monitoru v místech, kde se mu zobrazuje Alexova tvář. "Tak strašně mi chybíš…"

Přikývne. Když tak za Davidovými zády vidí kousek ze svého bytu, už by tam chtěl být s ním. Sklouzne prsty po monitoru ve stejném gestu jako David. Škoda, že nejde cítit ten dotek. Smět ho alespoň pohladit po tváři. "Ty mě taky… hrozně moc." Prohlubovaly se v něm pocity, které vůči Davidovi cítil a už ho neděsily jako v začátku, když se poznávali, když to byla jen jakási hra. "Mám tě moc rád." Vydechne potichu. Je mu najednou strašně smutno. Když ho tam tak vidí a ví, jak velká vzdálenost mezi nimi je.

Povzdechne si. O co lehčí by bylo, kdyby ho rád neměl. "Já vím… já tebe taky." stáhne svou ruku. Skype dotyky nepřenáší a jediné, čeho tím docílil bylo zapatlání monitoru. "Ale už se blížíme… uteče to. Nemůžeme mluvit takhle vážně, Alexi. Za chvíli bychom na sebe jen civěli a vůbec nemluvili… a opovaž se mě rozbrečet…"

"Teď zrovna na tebe civím moc rád." Nakloní hlavu do strany a usměje se. "Nechci abys brečel, to nemůžeme dopustit." Zaloví v paměti, co pěkného by mu řekl. "Dneska ráno si ze mě kluci dělali srandu. Prý jsem vypadal jako ufon… doktor mi na noc zalepil uši. Nic příjemného. A ono se to trochu pohnulo… já bych se přirovnal spíš k pocuchanému králíkovi." Uculí se.

Pousměje se. "Tak králík jo? Chudáčku můj, muselo to být hrozně nepříjemné. Ale hlavně, že budeš v pořádku." povzdechne si. "Asi se radši přestanu dívat na zprávy. Dávej na sebe pozor, prosím tě."

Zakroutí hlavou. "Tohle bylo dost nečekané… my jsme základna spíš zdravotníků… ale měli jsme tu nějaké spojenecké vojáky… někomu se to asi nelíbilo. A víš, že média si to zkreslují, Daví. To mi raději napiš o podrobnosti a já se to pokusím dát do takové formy, abys to pochopil, ano? Podobné akce se tu dějí skoro každý den. Proto neustále lítáme… v terénu je spousta různých poranění." Pokrčí rameny. "Ale dávám na sebe pozor, neboj, neustále pamatuju na to, že mám z Felixe živý štít." Usměje se.

Rozesměje se. "To je moc dobře. To vážně musím něco poslat a nabídni Felixovi, ať se za ním dobře schovává. Až budeš doma, tak pořídím tolik čokolády, že ji nesníme ani za rok." usměje se zasněně. "Soukromé čokoládové lázně."

"To jako, že bych se pokusil ho trochu vykrmit, aby zvětšil objem?" Zazubí se. "To zní dobře. A nezapomeň, co jsem ti napsal. Mám to v plánu aplikovat. Máš se na co těšit." Usměje se natěšeně. "A jinak je všechno v pořádku? Netrápí tě Sára moc?" To by na jeho sestru skvěle pasovalo. "Nebo sousedky?"

"Jo, přesně tak jsem to myslel." přikývne spokojeně. "A tam na to se moc těším. Sára? V pohodě, občas se staví na kafe. Okouknout, jak úspěšně likviduju kytky a jestli není potřeba zavolat hasiče."

"Tak to bys měl poslat něco extra výživného a tučného, protože my tady na té dietní stravě nemáme šanci přibrat." Usměje se. Přikývne. On se na to taky těší. "Zbyly ještě nějaké? Myslím kytky." Usměje se. Ale vůbec mu na nich nezáleželo. "A co ta ložnice? Jakou barvu má teď? Mám se bát? Nebo to bude překvapení až přijedu? Ani ses nezmínil, jestli jsi nakonec maloval nebo ne."

Zavrtí hlavou. "Zatím jsem na to nenašel dostatečně dlouhou časovou mezeru. Možná to asi nechám, až se vrátíš. Stejně jsem přemýšlel, že by bohatě stačila jen čistě bílá… Nebo víš, která barva…. zvyšuje sexuální chutě?" pousměje se.

"Jaká? Fialová?" Zasměje se. Přikývne. "Tak to nech až se vrátím a potom spolu… ty budeš malovat zdi a já budu malovat tebe, to zní dobře, ne?" Uculí se jako andílek.

"Zeptám se Míši, ten to bude vědět. No dobře, počkám s tím na tebe. A kytky ještě zbyly. Zatím teda." pokrčí rameny. "Ten kaktus ti vážně koupím jinej."

Zasměje se. Začne vrtět záporně hlavou. "To není třeba, opravdu. Stejně se mi moc nelíbil… víš proč jsem tam měl největší zrovna kaktus? Protože ten nevyžaduje tolik péče a ostatní můžu likvidovat dle libosti. S tím si nemusí dělat starosti." Usměje se. Pohled mu padne na příchozího kolegu, který mu ukáže na hodinky. Ještě mají chvilku, ale mnoho času nezbývá. "Daví…"

Pousměje se. "Hmmm?" Je to moc krátké. Sotva se po té dlouhé době trošku rozmluvili, už je zas skoro konec. Zadívá se na monitor, jakoby si chtěl ještě pořádně užít Alexovu tvář na něm.

Usměje se nazpátek. "Budeš mi chybět… řekl bych, že teď ještě víc. Snad to tam s Alexem chlupáčem zvládnete ještě nějaký čas." Jestli jim měli rozhovory domů pomáhat psychicky, tak jeho to spíš ubíjelo.

"Budeme si psát… já vím, že je to málo, ale strašně se těším na každý dopis. Pošťačka už mě zná jménem a hlásím mi už zdáli, jestli něco přišlo nebo ne." uculí se. "Hrozný co? Já to zvládnu, neboj se."

"Mě se kluci vždycky smějí, že na komunikační běžím jak nadrženej pes… no co… nemůžu si pomoct. Haf." Pokrčí se smíchem rameny.

Povzdechne si. O nadržení ví svoje. "Ať se smějou. Závidí. Jim určitě dopisy tak často nechodí. Tak je nech. Alexi? Kdy budete už doopravdy vědět přesné datum?" zeptá se vážně. Pořád mu to straší v hlavě s těmi státnicemi.

"Kluci píšou domů maily. A občas je těžké se dostat k počítači, ale to jsem ti psal už několikrát… Já si takhle můžu během volných minut přečíst tvé psaníčko a hned na něj odpovědět." Usměje se. Potom se zamyslí. "Možná už příští týden. Určitě už ví, kdy sem pojede druhá parta, která nás má střídat, takže… dám ti vědět hned, jak se to dozvíme, ano?"

"Skvělý, já se termín státnic snad dozvím brzy taky. Bože, doufám, že se to nebude krýt. Při mojí smůle… Udělám co půjde, abych mohl být na letišti." ujistí ho upřímně.

Přikývne. "Přiletět bychom měli někdy odpoledne. Po obědě… tak snad… ale nelam si s tím hlavu, ano? Z letiště se vždycky dostanu nejhůř taxíkem. A potom se uvidíme doma. Jen nemám klíče… asi by bylo lepší, kdybys je raději nechal u sousedky, ano? Pro jistotu… Ale datum a čas ti řeknu na sto procent." Usměje se. "Budu muset jít… čas se nám krátí, Daví…"

"Jo, dobře… to si ještě určitě napíšeme… Já… už tě chci mít zpátky doma, Bystroočko." zadívá se na něj. "Tak… buď na sebe opatrný."

"Do té doby ještě tak deset dopisů určitě." Usměje se. Natáhne ruku, aby se ještě jednou alespoň takhle dotkl smutné tváře. "Taky na sebe dávej pozor, ano? Nemůžu se dočkat, až tě budu moct k sobě přitisknout." Podívá se mu do očí. "Hlavně si na tu samotu moc nezvykej, ano? Abys mě potom nechtěl vypakovat." Usměje se.

"Budu, já na sebe dávám pozor vždycky. Ach jo, Alexi, chci tě mít už tady. Nezvyknu si ani kdybys to po mě chtěl. Nemůžu se dočkat, až tu budeš zase se mnou."

"To se mi hodně líbí. Jsem rád. Ještě to tam s Alexem chlupáčem zvládněte spolu a pak už… však víš. Budu jen tvůj. Pořád se opakuju. Taky se nemůžu dočkat domů. Pár věcí se hodně změnilo, tak…" Tajemně se usměje. "Mám tě rád a domů budu hodně spěchat."

"Alexi…" vydechne. "Taky tě mám rád a spěchej." pousměje se. "Co přesně se hodně změnilo?" Zeptá se zmateně.

"Narostly mi zpátky vlasy a už si je do odjezdu nenechám oholit. Ani za zlatý prase." Uculí se. "Potom ti to všechno povím, ano? Teď už vážně musím jít, Daví… děkuju, že jsi za mnou na tu malou chvíli přišel."

Přikývne. I když by s ním nejradši ještě mluvil. "Tak jo." řekne lehce přiškrceně. "Zase si napíšeme… Bystroočko. Opatruj se."

Nedá na sobě znát posmutnění, které jím projde, když se zahledí na Davidovu tvář. Jak se musí přemáhat. Mrzí ho to. "Ty taky, Daví. Budu se těšit. Ahoj zatím." Ještě jednou se dotkne monitoru a potom hovor vypne. Nedokázal by se od něj jinak odtrhnout. Stáhne z hlavy sluchátka a promne si spánky. Tohle bylo náročné. Ani ne tak rozhovor, jako to vypnutí a pocit, že ho teď prostě nemůže mít. Budou muset vydržet. Ztuhle se zvedne ze židle, aby opustil tenhle stan. Mrzí ho to. A ještě víc, když vidí, jak kvůli tomu David trpí.

S hlubokým výdechem se zadívá na potemnělý monitor. Tohle bylo snad ještě horší než čekání na dopis. Měl ho skoro na dosah a pořád byl tak příšerně daleko. Nadechne se, aby se trošku vzpamatoval. Vypne počítač a zamíří do koupelny, aby se zkusil aspoň trošku probrat. A pak zkusí někoho vytáhnout na kafe.