Část osmnáctá

Část osmnáctá

---

Roztřesenými prsty roztrhne nedočkavě obálku, kterou před chvíli ukořistil ze schránky. Vydrží to až do postele, kde se zhroutí a přitulí k plyšákovi.

Daví, zlato…

Dnes byla šílená noc. Nesnáším spaní v plně oblečeném stavu. Měli jsme večer poplach a nebylo jisté, jestli nezavolají na pomoc i nás, tak jsme se všichni natáhli do postelí v plné výbavě… stejně nikdo pořádně neusnul. Jen jsme tak podřimovali a střádali si síly. Jsem rozlámaný jako balíček tyčinek. Ale večer se snad dostanu trochu do posilovny a protáhnu se. Už nás převeleli na hlavní štáb. Čas se krátí a mě to strašně utíká. Ale i tak jsme v pohotovosti do posledního dne. Včera jsme tu měli výbuch miny… nepochybuji, že o tom média neinformovala. Bylo to vážně nepříjemné. My jsme s nimi letěli…

A taky jsme teď poslední týden lítali s kynologem a jeho psem. Čmuchá tady nastražený výbušný systém. Ten pes je geniální. Jmenuje se Rex. Příhodné jméno. Poslouchá svého pána na slovo a ve službě je snad i když spí. Během oběda způsobně vyčistí svou misku a sedí a čeká, až se my, zástupci lidí, uráčíme zvednout. Vždycky má takový šíleně inteligentní výraz. Líbil by se ti. Jinak je to mazel. Vlezl mi do postele, ale jen na skok, protože páníček už byl za jeho zády a kdyby ho tam viděl, dostal by vynadáno. Na něm je vidět, že ho ta práce baví. Je majestátní a přitom dokáže blbnout jako štěně. Baví nás tady všechny.

Nemůžu se dočkat domů. Řekl bych, že kdybych nemusel mít čisté oblečení ve chvílích, kdy je to potřeba, tak bych už měl dávno zabaleno. Takhle je to šílené. Mimochodem… kluci objevili moji skrýš s poslední čokoládou, ale zvítězil jsem a sobecky jsem si jí naládoval do pusy. Dobrá, rozdělil jsem se. Každému jednu řádku, ale víc ani ťuk. Ono jí taky už moc nebylo…

Daví… už to nebude dlouho trvat a ty se nedostaneš z postele. Nemůžu se dočkat svojí matrace a toho, jak tě na ní povalím. A nepustím. Pevně věřím, že státnice zvládneš a než přijedu, tak z tebe bude doktor. Jen to s tím učením moc nepřeháněj, abys někde neomdlíval únavou, ano? A taky nepij tolik toho kafe… nebo se z tebe stane závislák. (Já mám co povídat, viď?) Je hrozné, jak nás vlastní práce nutí měnit naše návyky. Ale píšu to spíš proto, aby ses pořádně vyspal… mám o tebe starost, když tě nemůžu chvílemi trochu rozptýlit. Ani pomazlit nebo tě v noci držet v náruči a… je to se mnou špatný. Těším se domů jako malé děcko. To u mě nebývalo zvykem, ale s tebou je teď všechno jiné. Už se nevracím do prázdného bytu. Všechno s tebou nabralo příjemný směr.

A ty sny… kdyby mi někdy docházela inspirace, tak mi připomeň, že si mám vzpomenout… jsou šílené a frustrující. Už se těším, až mi zase budeš sténat do ucha. Tak mě napadlo… Nejsem si teď jistý, jestli je dobrý nápad po mém návratu zamířit rovnou domů. Jestli bychom neměli někam na nějaké velmi odlehlé místo… rozhodně nechci, aby ses držel zkrátka. Já to v plánu tedy nemám. A nedovolím to ani tobě. Potřebuju tě slyšet, dotýkat se tě, líbat tě a… ty víš co. Není moc snadné to příliš podrobně popisovat, protože se mi ihned vybavují ty sny a vzpomínky na to, jak moc žhavý jsi. A způsobuje mi to opravdové problémy.

Za pár týdnů už se uvidíme. Zní to jako hudba pro uši. Budu v letadle šíleně netrpělivý. Přiletět bychom měli v ten čas, jak jsem ti psal minule. Ještě trochu odložili start na později, ale neptej se mě proč. Naštvali mě tím, protože tě uvidím až o hodinu později než bylo plánované. Ale tu hodinu už nějak přežiju… den nebo dokonce týden… to už bych asi vyrazil napřed pěšky.

Budu končit… zase už startujeme. Felix se mi směje, protože se na to vůbec nesoustředím. Ale vděčím mu za to, že můžu tenhle stroj řídit a velit mu. Tak nemůžu říct ani fň.

Dej na sebe pozor, ano?

Těším se na tebe, šíleně moc. Asi se z toho brzy zblázním.

Alex

Vydechne. Už se to blíží a nemůže se dočkat, jenže má pro Alexe i špatnou zprávu…

***

Natáhne se pro dopis, který mu podává kolega. S díky ho převezme a ještě za chůze ho rozbaluje. Už jich má pěknou hromádku a kapsa bundy se pěkně nadouvala. A v teple, které tu už panovalo, je nemohl nosit stále s sebou.

Bystroočko,

jsem tak trošku v háji. Nikdy jsem před zkouškami nevyšiloval, ale myslím, že teď k tomu mám nebezpečně blízko. Najel jsem na intenzivní přípravu a už ležím v učení tři dny. Chodím si akorát ven zaběhat a do tělocvičny na tréninky. Snad mě nepřerazíš, ale ten binec asi uklidnit nestihnu, než se vrátíš. Mám poznámky rozložené všude po bytě. Vypadá to tam jak po boji. Sára se stavovala a říkala, že vůbec nechápe, jak takhle můžu existovat. Asi už zapomněla na svoje státnice. Včera jsem hledal poznámky z parazitologie a našel jsem je ve vaně. Dobře, přiznávám, že už mám asi vážně dost. Ale neboj, pořád ještě to zvládám. Robin se za mnou většinou staví po službě, když teda není moc náročná, a je hrozně hodnej. Dost mi s tím vším pomáhá. Roman z toho nadšený asi není, ale myslím, že podezření z nevěry už je zažehnáno. Co je jídla týče, tak si mě adoptoval Lex s Míšou. Asi se báli, že bych tu sám umřel hlady. Takže mě zásobují kvanty jídla. Ale já stejně nemám moc hlad. Chtěl bych tě tu moc mít, Alexi. Asi prostě potřebuju pomazlit a pořádně pomilovat, abych trošku upustil páru… Už brzy, Daví, už brzy. Ještě pár dní musíme vydržet.

Zlato, já tě na letišti nestihnu. Strašně mě to mrzí, ale napsali mě na rozpis zrovna ten den. Nedalo se s tím už nic nedělat. Strašně moc mě to mrzí. Kdo ví, jak se to povleče a není možnost, že bych se s někým vyměnil. Je mi to moc líto, chtěl jsem tam být… Dobrá nálada mu klesne na bod mrazu. Sklopí hlavu, ale hned se dá zase do čtení dopisu. Na tom se svět nezboří. Prostě se potkají až doma.

Domluvil jsem se s kamarádem, že mi zas půjčí tu chatu. Víš, kterou, ne? Ale musel bys to vydržet a já taky. Večer už bychom tam mohli být spolu a… všechno nachystám, sejdeme se v bytě a vyrazíme tam, ano? Pamatuj si všechny ty sny, protože je budu chtít znát. Nemůžu se dočkat, až budeme zase spolu. Chybíš mi, šíleně moc. Už chci být krocený, Bystroočko. Obojek zahálel tak strašně dlouho.

Uvidíme se. Už brzo. Já se zas půjdu učit, tak…

David

Poskládá dopis a vloží ho zpátky do obálky. David to měl teď dvojnásobně těžké, ale děkoval v duchu klukům za to, že se o něj tak starali. Nikdy se neocitl na druhé straně, tak nepoznal, jaké je odloučení s vědomím, že druhá polovička je v nějakém nebezpečí. Takhle se mohl o Davida jen strachovat, aby to příliš nepřeháněl. Ale snad věděl, kde jsou jeho hranice. Povzdychne si. Čím víc se návrat blížil, tím těžší to bylo. A zřejmě pro oba. Protože čas běžel stále stejně rychle a vůbec jim to neulehčoval.

***

V armádním speciále byl skoro mezi prvními. Protlačil se rotou vojáků, vyslechl si několik pobavených nadávek a pak se usadil na své místo. Těšil se domů. Ale šíleně. A proto mu celý let přišel nesnesitelně pomalý. Jen díky tomu, že se Felix s Mirkem bavili jeho nedočkavostí, nechodil uličkou tam a zpět jako lev v kleci.

"Tak pojď, ty nedočkavče… myslíš, že na tebe bude čekat?" Vezme ho Felix přátelsky kolem ramen a se zazubením ho dotlačí k východu z letadla. "Kluci, uhněte, máme tady jednoho natěšence, přece mu nepokazíte radost, že jo."

David sice říkal, že to asi nestihne, ale taky se vyjádřil tak, že se pokusí to stihnout. Vezme z pásu svou bagáž a otočí se za zbytkem. Měli ještě uvítání s generálem a slavností ukončení jejich mise. Mezitím se rodiny vojáků shromažďovaly v jedné místnosti, kterou pro ně na uvítanou připravili, aby měli klid od médií. Stejně nechápal, co na tom ty novináři viděli. Do přivítací místnosti se však dostávali postupně podle toho, jak byli seřazení, takže se mačkat nemohl. A k jeho smůle se řadil skoro až na konci. Těšil se. Strašně moc se těšil, až sevře Davida kolem ramen a přivine ho k sobě. Ale taky si uvědomoval, že nebyl všemocný a pokud to nestihne, tak se sejdou až doma. Postupně se namáčkne do haly, aby se kolem sebe začal rozhlížet. Batohy mu spíš překážejí, než aby mu byly k užitku. Hledá známou tvář. Doufá, že by tam mohl být. Natahuje krk, aby ho zahlédl v množství lidí, které tam je. Všichni se nadšeně vítají se svými rodinami. Tečou dokonce i nějaké slzy, ale on nemůže najít tu pravou osůbku. Felix, který kolem něj projde, ho soucitně poplácá po rameni a připojí se ke své rodině. Schlípne. Nadšení se vytratí. Hodí batohy ke zdi a znovu se rozhlédne, zda přeci jen nepřehlédl, ale nezdá se… takže až doma. Jak se domluvili.

Z fakulty vyletí jako namydlený blesk. Celou dobu přešlapoval a čekal, když už konečně ukončí to šílenství a sdělí jim, že prošli. Teď už letí k autu. Využil toho, že mu ho Alex svěřil a doufal, že by ho ještě na tom letišti stihnout mohl. Když se nikde nezasekne. Rychle se nasouká do auta a než nastartuje, ještě vrhne pohled na sedadlo vedle sebe. Obrovská oříšková čokoláda převázaná červenou stuhou tam čeká a asi bude pěkně rozteklá v tom teple. Vydechne, bylo toho dneska na plánu prostě moc. Díky bohu, aspoň cesta proběhne bez problémů a už brzy parkuje a řítí se jak tornádo k hale. Chvíli trvá než najde tu správnou místnost. Díky tomu, že je pořád ještě narvaný v obleku a neměl čas sundat ani sako, je teda parádně orosený. Akorát zralý na sprchu. Ale nechtěl se zdržovat. Vletí do místnosti a rozhlédne se. Zas tak pozdě nejde. Většina lidí ještě prostory neopustila. Všimne si Alexe sklesle opřeného o zeď. Strašně ho zamrzí, že už tu nemohl být dřív a čekat. Prodere se davem až k němu. "Alexi?" osloví ho, když se prodere dostatečně blízko.

Zapře se o zeď nad svými bágly a trochu nepřítomně kouká před sebe. Mirek se kolem něj otočil s tím, že ho hodí domů, ale ještě stále se vítal s rodinou, tak trpělivě čekal. Zamrká, když k němu známým hlasem dolehne jeho jméno. Ne, určitě už má halucinace a prostě si představuje, že by k němu David teď přišel a… nedá mu to. Otočí se k houfu lidí a tam… rozbuší se mu srdce. Nechá batohy tam, kde je hodil na zem a dvěma rychlými kroky se ocitne u Davida. Nezdá se mu to. Není blázen. "Daví…" vyhrkne ze sebe nadšeně, hlasitě, že se po nich polovina přítomných ohlédne, ale nedbá toho. Je mu to fuk. Vrhne se na Davida před sebou. Prudce ho k sobě přitiskne a vydechne.

Prakticky Alexovi naběhne do náručí. Nechá se obejmout, až uslyší křupnutí tabulky čokolády. Pobaveně se rozesměje. Dnešek byl pro něj neuvěřitelně složitý, ale asi i nejšťastnější. "Bystroočko…" zamumlá do jeho krku a pevněji se k němu natiskne. "Omlouvám se, dřív jsem to nestihl… strašně zdržovali." Odtáhne se, aby dlaněmi vjel do delších vlasů. Přejede na tváře a vtiskne polibek na rty. Tolik se na to těšil.

Tiskne se k jeho tělu, k uším mu doléhá smích a jemu dojde, jak moc po tom toužil. "Sluší ti to…" Vyhrkne ze sebe, než se jejich rty střetnou. Konečně je cítí na těch svých. Ten polibek je prudký, jemný a šíleně procítěný. Zavře oči, pod náporem emocí, které se proženou jeho tělem. Stiskne ho pevněji, skoro jako by se bál, že je tohle sen a rozplyne se. S pohledem upřeným do těch šedých očí se odtrhne, aby se mohli nadechnout. Vtáhne si ho do náruče. Sklouzne tváří po tváři. Prsty vklouznou do vlasů a jeho rty vtisknou polibek na spánek. "Miluju tě, Daví, miluju." Vzlykne šťastně do jeho ucha tak, aby to slyšel jen on. Tak strašně moc mu chyběl. Tak moc o tom přemýšlel. Bylo to šílené. Moc šílené, ale už to nebyl sen. Držel Davida ve své náruči a tisknul ho k sobě. Konečně ho měl u sebe.

"Alexi…" zavrní spokojeně, když se ocitne znovu v jeho náručí. Lehce sebou trhne, když znovu uslyší Alexův hlas. Ta slova, která ještě od Alexe neslyšel. Vlastně od nikoho. Nějak najednou neví, co si s nimi počít. Svým způsobem ho to vyleká, ale vlastně to i čekal. Rozhodně měl. To jejich mám tě rád už dávno nestačilo. Vydechne, aby srovnal své vlastní myšlenky. Přitiskne se těsněji a uculí se. Čert to vem. "Taky tě miluju, Bystroočko." Ani to nebolelo. Usměje se. "Tak… půjdeme domů ne?"

"Hmm…" zabrouká šťastně. Nechce se mu ho pouštět. Srdce mu divoce tepe z toho všeho. "Jsem strašně rád, že jsi to nakonec stihl." Vtiskne mu polibek na čelo. Dlaněmi projede vlasy a sklouzne až na ramena. Trochu se oddálí. "Mám pocit, že mezi námi něco křuplo… nebylo to nic důležitého, že ne? Mobil nebo tak..?" Zeptá se s úsměvem. Ale ani zlomený mobil by mu teď nezkazil náladu. Ten se nahradit dá. Nedokáže se na něj vynadívat.

"Co? Ne, ne. Mobil ne. A tomuhle to nevadí…" vytáhne z pod saka tu čokoládu. Upřímně se diví, že ještě zvládla křupnout, když už musí být totálně rozteklá. "Napadlo mě, že bys mohl mít chuť, až se vrátíš." pousměje se. Prsty přejede po Alexově tváři. "Jsi opálený…"

Zasměje se, když uvidí velkou čokoládu s oříšky. Znovu Davida prudce obejme. Ty pocity v něm jsou skoro až nemožné, ale opravdu se to děje. Políbí ho prudce, hladově. "A nejen na obličeji." Uculí se. "Chci jít domů… chci být s tebou sám, bez tolika zvědavých očí." Vydechne. "Všechno ostatní počká…"

Přikývne a trošku se odtáhne, ale zároveň proplete svoje prsty s Alexovými. "Tak jo, dáme si sprchu, stáhnu ze sebe tuhle maškarádu a můžeme vyrazit, jestli chceš… Zamluvil jsem tu chatu. Klíče mám doma na stole…"

Stiskne vděčně jeho prsty. Ohlédne se po svých taškách a místo ven, zamíří k nim, ale Davida nepouští. "Jen si vezmu věci…" Na záda si hodí batoh a dvě velké tašky vezme do jedné ruky. Nechce se vzdát Davidovy dlaně. Přitočí se k němu s úsměvem. "Nejsem si jistý… jestli to ještě dneska zvládneme… někam vyrazit… ale nikdy není pozdě." Skloní se, aby ho ještě jednou políbil. Je mu jedno, že dělají divadýlko ostatním. Měli se rádi, tak v tom nebyl žádný problém. "Jak jsi dopadl?" Zeptá se zvědavě.

"Ukaž, pomůžu ti s tím." natáhne se, aby Alexovi jednu tašku zabavil. "Uvidíme, jak se budeš cítit." pousměje se. On je teď přímo nabitý energií. Jen pokrčí rameny. "Co bys myslel? Máš doma doktora." řekne prakticky lhostejně.

Málem že si nehodí jednu z tašek na nohy, jak je zase upustí. "Říkal jsem, že to zvládneš." Přivine si ho k sobě šťastně. "Takže…. to máme o důvod víc k oslavám. To si žádá něco speciálního. Pane doktore." Lípne mu pusu na tvář a sehne se. "Musíme být doma co nejdřív. Těším se na sprchu a no… nejlíp, když zůstaneš dnes celý den nahý, protože plánuju se tě neustále dotýkat."

Pousměje se. "Tak to doufám. Ale prvně si dám sprchu, když dovolíš. Co myslíš tím, něco speciálního?" zeptá se zvědavě. Čapne jednu Alexovu tašku. "Tak jdeme ne? Čím dřív se dostaneme domů, tím líp. Nemůžu se dočkat, až budeme konečně sami."

"K tomu se postupně dostaneme, neboj se." Usměje se a přikývne. "Ano, čím dřív, tím líp. S klukama se loučit nemusím, neuvidí mě teď nějaký čas rádi." Zazubí se a kývne na Mirka, který se k nim zrovna v tu chvíli otočí a zvedne palec. Mávne nad tím rukou. To si s ním vyřídí později. Vydá se za Davidem z místnosti ven. Stejně tam začínalo být nějak dusno.

"Vzal jsem si auto, abych to stíhal, takže budeme doma rychle." pousměje se a otočí se na Alexe. "Můžu s tebou počítat, že mi pak na promoci doneseš kytku, že jo?" zasměje se a s neuvěřitelnou úlevou opustí tu příšerně přeplněnou místnost. "Klukům jsem nakecal, že přijedeš až zítra, takže máme naprosté volno… promiň. Lex s Míšou plánovali oslavu, ale trošku jsem je umírnil, že to klidně pár dní počká. Že budeš mít spoustu jiných starostí… se mnou a taky budeš muset vyhodit plyšového Alexe. Nějak se mu nechce z postele, prý si své teritorium bude hájit." Plácá nesmysly, ale to je tím, že se mu konečně ulevilo. Alex je tady, zase s ním, živý a zdravý, a je tolik věcí, co si neřekli.

"Jsi skvělý." Řekne vděčně, neumí si představit, že by se pachtil někde MHDéčkem s těmi taškami. "A o tom nakecání… to jsi taky skvělý. Líp jsi to vymyslet nemohl…určitě by se na mě všichni slítli jako supi. A já si teď chci užívat hlavně tebe… lidí mám pro pár následujících dnů plný zuby." Stiskne jeho ruku. "Takže si bude hájit teritorium?" Zazubí se pobaveně. "No, to ještě uvidíme, kdo z koho. A taky mám pro tebe ještě jedno překvapení… doufám, že ode dneška za měsíc nemáš na dva další týdny nic naplánovaného?" Zeptá se a poočku zašilhá Davidovým směrem, aby se ujistil, že ne...

"No já nevím, asi ne. Nic jsem si na léto zatím neplánoval, proč?" nedůvěřivě se na Alexe podívá. "Říkal jsem Lexovi, že chci být s tebou sám, a že ta oslava je vhodná až tak příští týden." pokrčí rameny. "Jsem sobec. Chci tě mít jen pro sebe a… no, myslím, že to kluci chápou. Jo, a vymaloval jsem tu ložnici. Jen na bílo, tak se nelekej. Potřeboval jsem se nějak odreagovat a říkal jsem si, že bílou tomu neublížím a můžeme pak dodat nějakou jinou barvičku ještě… Alexi? Proč si neřekl Sáře, aby tě vyzvedla, když nebylo jisté, že to stihnu?"

"Protože se mi podařilo domluvit jednu malou vilku na ostrově ve Středozemním moři. Jeden z těch vojáků, který s námi sloužil… no, jeho strýc má na tom ostrově komplex ubytování pro turisty. Tak jsem si říkal… má to i kousek soukromé pláže mezi skálami." Mrkne na něj. "Už ses někdy miloval při měsíčku na pláži?" Uculí se spiklenecky. Pokrčí rameny. "Asi jsem tajně doufal, že to stihneš… jinak mi Mirek nabídl, že mě vezmou, tak jsem s tím Sáru už nechtěl nějak obtěžovat…"

"To zní moc dobře…" pousměje se. "Já vlastně ještě u moře nebyl." pokrčí rameny. "Tak můžeš hádat, jestli už mám takovou zkušenost. Jen aby ten měsíc zrovna byl." Pomalu míří z letiště a on se snaží moc nežvanit. "Jaký byl let, dobrý? Jsi hodně unavený? Mohli bychom si třeba… já nevím, objednat pizzu, dát si sprchu a pak si zalézt do postele… teda až vyprovodíš Alexe… No a já nevím… třeba se trošku pomazlit? Nebo si napustíme vanu? A nebo ještě večer zvládneme tu chatu? Klidně budu řídit…Nebo…" zadívá se na něj a pousměje se. "Nebo ti můžu ukázat, jak hezky jsem pečoval o naše hračky…"

Zasměje se. Strašně se mu líbí, jak David mluví. Je šťastný, že ho má a že může zase poslouchat jeho hlas. "Já si na ten měsíc klidně počkám." Zamručí. "Vlastně… takovou zkušenost taky ještě nemám." Stiskne jeho dlaň. "Let byl dobrý… kluci si ze mě neustále dělali srandu, protože jsem byl strašně netrpělivý a měl jsem co dělat, abych nepochodoval z místa na místo. Tak jsem radši jen mačkal opěrky sedadla." Pousměje se omluvně. "Nejsem vůbec unavený, Daví. Pizza zní fajn, nechce se mi teď zrovna nic vařit…" zazubí se. "Dáme si bublinkovou koupel… vyprovodím Alexe z naší postele na zem a potom se spolu schováme pod peřinu, jo?" Plány to byly hezké, jen nevěděl, jestli dokáže dodržet jejich pořadí. Chtěl se Davida dotýkat úplně všude co nejdřív. Pomazlit ho, pomilovat… "A až se dostaneme na chatu, tak mi to ukážeš, ano?"