Princ a zvíře 2/5

2/5

---

Illian nepochyboval o tom, že dřív nebo později ho bratr začne ze zmizení vlka podezřívat. Bylo obrovské pozdvižení, jak se mohl velký divoký vlk dostat z mříží a přes několik stráží. Někdo ho přece vidět musel. Jenže se nenašel nikdo takový. Jen Illian znal tajnou cestu ze sklepení ven. Objevil ji kdysi ve starých knihách. Očekával normální výprask. Nebyl by první ani poslední od jeho bratra. Otec vše zdárně přehlížel. Illian byl sice princ, ale druhý a na trůn se nejspíš ve svém životě nedostane. Srdce mu zběsile bušilo, když se v roztrhaném oblečení prodíral křovím v lese. Snažil se utéct bratrovým strážím. Cítil krev na rameni. Museli ho zasáhnout a on si to ani ve spěchu neuvědomil. Byl vystrašený. Měl pocit, že ho nyní doopravdy chtějí zabít. Brzy se dostane k jezeru, co bude potom dělat? Nadběhnou mu. Oni měli koně a psy. Srdce mu snad ani nebušilo. Nestíhalo. Vzlykne za běhu. Doopravdy umře takhle? Princ zemře v lese jako vysoká zvěř?

Arlan zavětří. Štěkot psů slyšely jeho citlivé vlčí uši už z dálky, ale teprve před chvílí začal rozeznávat jednotlivé pachy. Muži, koně, psi a... Illian. Cítil jeho jemnou vůni, cítil jeho strach. Ne, neublížíte mu. To nedovolím. Pro vlka není nic těžkého dostat se rychle na místo. Těch mužů není moc. Pokud bude dobře taktizovat, dokáže je zneškodnit. Smečky psů se nebojí. Mají před svým větším příbuzným respekt. Navíc nejsou na lov vlka vycvičení. Jen tiše zavrčí, než zaútočí. Skupina mužů je ve vysokém podrostu u jezera a před malým okamžikem se rozdělili. Strhnout muže z koně není pro šelmu jeho rozměrů problém. Dokáže ulovit dospělého jelena, člověk se brání méně. Navíc je jeho výhodou chvíle překvapení a temná noc. Měsíc skryly mraky a jemu taková tma vyhovuje. Pohybuje se lesem tiše, jako přízrak. Zabíjí jednoho muže po druhém. Vlk v něm chce pomstu. Arlan ochránit Illiana. Stejně jako on zachránil jeho. Vydrž, můj princi. Za chvilku budu u tebe. K Illianovi se dostane ve stejnou chvíli jako poslední dva muži. Vynoří se z podrostu přesně ve chvíli, kdy chtějí zaútočit. V mohutném skoku strhne jednoho z mužů k zemi a jeho čelisti najdou cíl neomylně. S čumákem lepkavým teplou krví se s hrdelním zavrčením otočí na druhého muže. Odhalí zuby. Poslední.

Illian byl skrytý v křoví, když k němu dolehly další zvuky, nejen ty štěkajících psů. Co to bylo? Proč ti muži najednou křičí tak jinak? Když se dva z mužů přiblíží k jeho úkrytu, tak vyskočí. Chce se vydat na útěk. Na poslední zkoušku úniku, když ho zarazí to ostré vlčí zavrčení. A pak už se jen dívá, jak vlk trhá jednomu z mužů hrdlo. Roztřese se strachy. Všude byla krev. Rudá tekutina. Ale ty modré vlčí oči by poznal kdykoliv. To byl jeho vlk.

Arlan je rychlý a smrtící. Posledního muže ale nechá uniknout. Ať ostatní vědí, že s vlkem si nemají zahrávat. Rozhodně ne s ním. Navíc ho teď vážně nechtěl honit po lese. Illian byl vyděšený. Chtěl ho uklidnit, jestli to v téhle podobě vůbec šlo. Zvedne hlavu, aby si prohlédl vyděšeného Illiana. Neboj se. Mě se nemusíš bát. Ty jediný ne. Udělá krok k němu, pak druhý. Musí vypadat opravdu děsivě. Chlupy slepené krví, divoce oddechující.

Illian sleduje vlka s doširoka rozšířenýma očima. Bál se. Teď si vlk podá i jeho. Bylo jedno, že mu nedávno pomohl. Byl člověk. A lidi vlkovi ubližovali. Když k němu vlk udělá dva kroky, jen se vyděšeně přikrčí. Illiana chtěl přeci každý v tomhle království zabít. A tohle byl divoký vlk ne jeho přítel. Illian neměl přátele. Snad jen komorníka a hlavního kuchaře mohl považovat za bližší. "Nezabíjej mě, prosím." Nechtěl být roztrhán jako kus zvěře.

Vlk pobaveně nakloní hlavu na stranu. Neboj se. Tobě neublížím. Jen tě chráním, nevidíš to? Udělá těch pár zbývajících kroků k Illianovi a drcne do něj čumákem. Podívej, jsem docela hodný vlk. No tak, maličký. Cítím tvůj strach a nelíbí se mi. Se mnou se bát nemusíš.Jsi tu kvůli tomu, žes mě pustil, viď? Copak bych ti mohl ublížit? Už jsem udělal dost. Tvá tvář… kéž bych to mohl vzít zpátky.

Illian sebou cukne, když se ho dotkne vlk čumákem. Doopravdy se na něj díval jako by si z něj dělal legraci? To ale vlci neuměli, nebo ano? Prsty ale automaticky sevřou srst. Byla stále tak jemná, i když zamazaná od krve. "Měl by ses vykoupat." Řekne s tlumeným smíchem a pak sykne, když mu dojde, že je sám zraněný. Dotkne se svého ramene. Jen škrábanec, i když trochu hlubší. Vydechne a klesne na kolena. Měl takový strach, když ho honili. "Zachránil jsi mi život. Děkuji." I když to v jeho případě vlastně život nebyl.

Koupel by rozhodně potřeboval. Zůstala mu na srsti spousta krve a teď začala zasychat a nepříjemné napínat chlupy. Zvedne hlavu, když člověk vedle něj sykne. Zavětří. Illian je zraněný? Tiše zavrčí. Měl zabít i toho posledního. Olízne princi tvář, když klesne na kolena. Musí být vyčerpaný. A tys zachránil můj. Kdybys mě nepustil z té klece, byla by ze mě předložka u postele tvého bratra nebo… Chlupy na krku se naježí. Cítí to. Úplněk je dnes a brzy bude půlnoc. Udělá krok od něj. Pak další. Musí od něj dřív, než se přemění zpátky. Proměna nebyla nic hezkého. Navíc, bylo to sice pár let, co se viděli naposledy, ale co kdyby ho v jeho lidské podobě Illian poznal? Muže, který mu ubližoval. Který nebyl o nic lepší než jeho bratr.

"Vlku…" vydechne nešťastně, když zvíře v takové rychlosti zmizí. Ani se nestihl uklidnit a vlk byl pryč. Chtěl se k němu přitisknout. K tomu živelnému teplu. Až nyní si uvědomí, že mu je doopravdy zima. Byl vedle vody a bylo stále jaro. Noci byly chladné a jeho oblečení roztrhané. Přitiskne si dlaně na obličej, ukryje se před světem a rozpláče se. Nevšimne si tak muže, který je pozoroval v křoví a který hodlal využít vlkova útěku. Stihne jen vykřiknout, když se ho dotkne jeho ledová ruka. Zbytek přestane vnímat. Jen první ránu pěstí do obličeje si uvědomí.

Proměna ve vlka byla vždy rychlá. Naopak to bylo horší. Tělo bolelo, jako by do něj píchali tisíce jehel. Pomáhala voda. Ta v jezeře byla ledová a dokázala tělo opět probudit. Navíc spláchla zasychající krev. Arlan se protáhne. Zdálo se mu, že díky vlkovi je jeho tělo i v téhle podobě silnější a rychlejší. I když byl nahý a jeho tělo pokrývaly kapky, z dlouhých tmavých vlasů voda jen crčela, nebylo mu v tom studeném nočním vzduchu zima. Usměje se. Do úsvitu mu bude dopřána jeho vlastní podoba. Radost mu naruší výkřik. Illiane! Rozběhne se zpátky k němu. I v lidské podobě byl rychlý. Nechal jednoho muže žít. Jen doufal, že si tu chybu nebude vyčítat.

Dorazí včas. Ten muž zřejmě chtěl Illianovi uštědřit pár ran, než ho zabije. Zrovna zvedne dýku, ale ta nedopadne. Ruku se zbraní zastaví pevný stisk. Zabít tohohle bastarda holýma rukama nedělá Arlanovi problém. Otec vždy dbal na to, aby se jeho syn dokázal bránit. Jeden útočník pro něj nebyl problém. Skloní se k Illianovi. No tak, Illiane. Už je to v pořádku. Podívej se na mě. Jemně nadzvedne poraněný obličej, aby se na něj zadíval. Proč ti všichni ubližují, můj maličký? Vždyť jsi tak nevinný.

Illian leknutím ustrne. Rány se najednou změní na jemný dotek něčí ruky. Na tváři, kde měl už od dětství nevzhlednou hlubokou jizvu, se ho nikdo nedotýkal. Ani on sám to nedělal moc často. Neměl z šikany od bratra moc jizev, ale takhle… ta byla jedna z těch výraznějších. A zrovna na obličeji. Každý to viděl. Otec mu tehdy nevěřil a tak nakonec začal říkat, že se zranil v lese, když zakopl a upadl. Zůstane překvapeně zírat na muže, kterého neznal. Kdo to byl? Proč zabil toho vraha, který chtěl splnit přání jeho bratra? Chvilku mu trvá, než se z toho prožitého šoku probere. Mrkne. Jednou. Dvakrát. Měl zářivě modré oči. Takovou barvu snad nikdy u nikoho neviděl. Okamžik do těch modrých očí hledí. A pak mu pohled sklouzne na zbytek těla. Nahého těla. Překvapeně ucukne pohledem zase nahoru a zrudne. Zachránil ho úplně nahý muž. A kde byl jeho vlk? Kam utekl? Mimoděk se rozhlédne kolem sebe. Nebyl tady. "Kdo jsi?" Dostane ze sebe nakonec, když si utře mokré tváře.

Nebojí se ho? To je moc dobře. Jemně prsty sjede po jizvě na tváři. Tolik mě to mrzí, můj princi. Budu tě chránit. Už nikdo ti neublíží. Zadívá se na něj. I v měsíčním světle vidí velmi dobře. To ta čarodějova kouzla. Rád by odpověděl, ale otevře ústa naprázdno. Jeho hlas byl pryč. Asi aby nemohl nikomu říct, co se stalo. Ukáže na své rty a zavrtí hlavou. Nemůžu ti říct, kdo jsem. I kdybych mohl. Sám neví, jak by vysvětlil svou nahotu, aniž by prozradil cokoliv o kletbě. Ani co by řekl o tom, kdo je. Nemohl by mu ani tak říct pravdu. Přejde dlaní po Illianově paži. Ano, tady byl zraněný na rameni. Pohledem hledá další rány. Všímá si i modřiny, která se začíná rýsovat na jemném obličeji. Zabil bych toho bastarda znovu za to, co ti udělal. Pomalu se zvedne na nohy. Zatím u něj klečel. Uvědomoval si, že je chladno, ale jeho kůže se chlad nedotýkal. Asi vážně kouzla. Přejde k mrtvému muži. Z ramen mu stáhne teplý kožešinový plášť. Jemu už k ničemu nebude a moc dobře si všímal, jak se Illian chvěje zimou. Vrátí se k němu a do pláště ho jemně zabalí.

Je tak zmatený, že ho nenapadne ani utíkat. Ten muž byl nahý a mohl… mohl ho chtít zabít stejně jako všichni ostatní. Jenže Illian už neměl co ztratit. Pak jen zůstane hledět na němá ústa, slova, která k němu nedolehnou. Posunek kupodivu pochopí. "Nemůžeš mluvit? Ty jsi němý?" Sklopí smutně hlavu. Najednou se cítí šíleně unavený, projede jím zima. Když se teď vrátí do zámku, tak ho zabijí hned první stráže. Co bude dělat? Bratr ho chtěl zabít. Za to, že pustil vlka. Jak se to dozvěděl netušil, ale Illian byl jediný kdo odešel první z večeře tu noc kdy se vlk ztratil. Takže nejspíš proto. A to prvotní podezření si pak domyslel během času. Illian bratra nikdy neviděl takhle zuřit. Že po něm jdou stráže se dozvěděl náhodou. Chtěl se zrovna uložit ke spánku, když mu komorník vběhl do pokoje celý vyděšený s tím co slyšel u šuškajícího personálu. Znovu se rozhlédne kolem. Kde byl vlk nyní? Zachránil mu život a utekl? Splatil tak svůj dluh… a proč tu vůbec zůstával? Illian mu přeci říkal ať uteče z tohoto království. Během těch pár dnů musel překonat i hranice druhého království.

Zlehka přikývne, i když to Illian nemohl vidět. V jeho lidské podobě to byl první člověk, který ho takhle viděl. Pevně kolem něj ovine plášť. Cítí, jak se Illian chvěje zimou. Co mám ještě udělat, aby ti bylo líp, můj maličký? Měl by se podívat na to rameno. Vyčistit ho. Aspoň čistou vodou. Natáhne k Illianovi ruku. Pojď.

Měl velmi zvláštní pocit. Na jednu stranu by tomu muži neměl vůbec důvěřovat, ale na druhou… nepamatoval si, kdy ho naposledy někdo takhle jemně pohladil. Možná matka než zemřela, jenže to si nepamatoval. Byl tehdy ještě batole. A otec mu to dodnes nepřestal vyčítat. Povzdychne si a nakonec se na roztřesených nohou zvedne. Začne si uvědomovat bolest celého těla. Utržené rány se taky začaly ozývat a v krvácející paži mu nepříjemně cukalo. Váhavě přijme nataženou ruku. Oči už si na světlo zvykly jenže on… měl stále strach být teď sám.

Jemně sevře Illianovu dlaň. Zamíří k jezeru. Opatrně se proplétá podrostem. Znal to tu. Strávil tu spoustu měsíců, když se stal vlkem. A pamatovala si to i lidská mysl. I v téhle podobě zůstávala část vlka zachována. Hlavně jeho instinkty a bystré smysly. Ale Arlan cítil ještě něco jiného. Illianovu přítomnost někde na okraji svoji mysli. Lehce na něj otočí hlavu. Věřil mu. Cizímu muži. Nahému muži, který se zjevil odnikud a zachránil ho. Který nemluvil a nemohl nic vysvětlit. A kterého naštěstí Illian nepoznal. Díky bohům. Zastaví u jedné zátočiny. Byla kryta před nežádoucíma očima. Klidná a voda jezera byla dobře přístupná. Usadí jemně Illiana do měkkého mechu. Klekne si k němu a zlehka stáhne plášť z ramene, aby se mohl podívat na ránu. Jen hlubší škrábanec. Měl jsi štěstí, Illiane. Zůstane jizva, ale kdyby šla ta rána o kousek níž… Natáhne ruku k jeho tváři. Bříška prstů jemně přejedou po natékající modřině. Měl jsem tam být. Nemusel jsi utržit ještě takové rány. Proč jen jsi mě pouštěl na svobodu? Mohli tě zabít. Místo mě.

Nechá se vést i usadit do měkkého mechu. Za jiných okolností by si ten mech nejspíš vychutnal. Miloval jak brzy ráno mech voněl. Les byl tou vůní pokaždé provoněný celý. Ucukne pod prsty. Tentokrát je ten dotek už bolestivý. Sám se dotkne nateklého místa. Jejich prsty se dotknou a Illianem projede zvláštní pocit. Takové zachvění. Překvapeně zvedne pohled k cizímu muži a jeho očím lesknoucím se v noční tmě. Ale měsíc v úplňku plně ozařoval jezero a tak měli trochu světla. Ten muž byl zvláštní. Zdálo se, že ty svalnaté paže jsou opravdu silné. Stejně tak celé jeho tělo. Nemluvil, ale díval se na Illiana tak… něžně a intenzivně až měl pocit, že mu ten muž chce říct něco i beze slov. Jenže Illian myšlenky číst neuměl. "Proč to děláš? Proč jsi toho muže nenechal, aby mě zabil?" Vydechne nakonec, i když odpověď na otázku nejspíš nedostane.

Arlan v duchu prokleje čaroděje, že mu vzal hlas. Tak rád by Illiana uklidnil. To kvůli tobě, můj princi. Proto jaký jsi. Natáhne ruku, dotkne se jeho hrudi v místě srdce. Protože mě k tobě všechno táhne. Protože chci být s tebou. Chránit tě. Protože… Sám se zarazí nad svými myšlenkami. Opravdu? Doopravdy cítil to, co si myslel? Ještě nebyl nikdy zamilovaný. Nebyl nikdo, koho by předtím miloval. Byl sobecký, myslel jen na sebe. Ach můj Illiane… kéž bych tuhle lekci dostal dřív. Kvůli mě teď trpíš i ty. Kdybys mě nepustil… Prsty jemně vklouzne do jeho vlasů. Miluji tě, můj laskavý princi.

Zmateně na muže hledí. Co tím myslel? Proč mu pokládal ruku na srdce? Bylo to zvláštní. Přitáhne si kolena k hrudi a obejme se. Byla mu zima, bolela ho tvář i rameno a kdyby ho ten muž teď chtěl zabít, nejspíš by se vůbec nebránil. "Nepotkal jsi tady toulavého vlka? A vůbec… proč jsi nahý v lese?" Dojde zmatenému mozku nakonec. Chce se nějak odprostit od těch myšlenek, které ho mátly ještě víc.

Usměje se. Tolik mu záleželo na vlkovi? Proč nemyslíš víc na sebe? Trošku by ho měl uklidnit. Zlehka přikývne a pak ukáže do hlubšího lesa. Ať si třeba myslí, že vlk šel lovit. Na otázku své nahoty jen pokrčí rameny. Jak něco takového vysvětlit? Měl bych s tím potíže, i kdybych měl svůj hlas. Posadí se vedle Illiana, plášť mu přitáhne těsněji k tělu, jemně sevře jeho dlaně ve svých, aby je zahřál. Jemu zima nebyla. Aspoň jedna výhoda toho prokletí. Kéž bych pro tebe mohl udělat víc.

"A to ti není zima?" Vydechne se skoro drkotajícími zuby. Takže vlk utekl. Posmutní. Vlastně to byl jediný tvor, který ho kdy bránil. Který kvůli němu zabil. Jako ten muž před ním. Měl by jim oběma být vděčný, on by to nedokázal. Zachumlá se do pláště a povzdychne si. Zavře na chvilku oči. Co bude teď dělat? Možná by si mohl trochu zdřímnout a potom popřemýšlet o tom, co bude dělat dál. Musel se vrátit. Co by dělal tady venku? Byl syn krále. I když se zdálo, že nechtěný. Posmutní ještě víc. Kdyby žila matka, chránila by ho? Nebo by byla na straně otce a prvorozeného? Opravdu byl takový odpad?

S úsměvem zavrtí hlavou. Necítil chlad. Bylo mu akorát příjemně. Nebuď smutný, můj princi. Co mám udělat, abych tě aspoň trošku utěšil? Tvůj vlk se vrátí. Při prvních slunečních paprscích budu mít zase srst a ostré zuby. A budu tě chránit. Ať už je má podoba jakákoliv. Je ti zima, maličký? Teď bych si přál být vlkem, má srst by tě dokázala zahrát. Jemně si vtáhne zkřehlé tělo zabalené do pláště do náruče. Hřál. Nebylo to jako teplý hustý kožich, ale i tak jeho tělo vydávalo teplo.

Trhne sebou leknutím, když ho najednou obejmou silné paže. Vydechne. Ten muž hřál jako by nebyl nahý… nesmyslně se přimkne k tomu zdroji. Přisuzoval své chování prožitému zážitku. Zavře oči, jeho dech se skoro vzápětí změní z přerývavého na klidný. "Děkuji, žes mi zachránil život." Hlesne nakonec. S uchem přitisknutým k hrudníku se nechá bušením srdce neznámého ukonejšit. To teplo bylo tak… odzbrojující. "Kde ses tady vůbec vzal? Nerozumím tomu."

Pevně ho sevře ve své náruči. Líbí se mu to, co cítí, když Illiana tak objímá. Nedokážu ti odpovědět, můj drahý. Jsem tu, protože jsi tu ty. To tys zachránil mě, pamatuješ? Vlka zavřeného v kleci. Prsty jemně polaská jeho vlasy. Pořád z něj cítil tu jemnou vůni. Sám nevím, proč tu jsem. Ale možná jsi mým osudem, můj vyděšený princi...

Upřel na chvilku svůj zrak na rty druhého muže. Očekával odpověděl, ale žádná nepřišla. Jak by taky mohla, když byl němý? "Vyhnali tě z města kvůli tomu, že jsi němý?" Nepřekvapilo by ho to. Jeho bratr měl jako prvorozený velkou moc a zneužíval ji. Každý kdo se jen trochu lišil, to neměl vůbec lehké. Přimkne se k muži. Cítil se zvláštně, když byl v jeho náruči. Jako by to tak mělo být. Měl v sobě najednou pocit takového míru, kdy věděl, že se nemusí bát. Sám netušil proč, lidem nikdy takhle rychle nedůvěřoval, ale tenhle muž byl něčím zvláštní. A to, že byl nahý, nehrálo žádnou roli.

Arlan Illiana svírá pevně, ale jemně. Opatrně, aby mu nedráždil zranění, ale aby ho trošku zahřál. Zdálo se, že to prince přinejmenším uklidnilo. Aniž by nad tím přemýšlel, skloní hlavu k jeho vlasům. Bože, ta tvá vůně… Jakto, že mi tak moc voníš? Je v tom nějaké kouzlo? Vtiskne polibek do vlasů, pak další jemný na čelo. Tak moc mě to k tobě táhne, drahý princi. Jako by držet tě v náručí byla ta jediná správná věc na světě. Vím, že bych neměl… prsty jemně přizvedne jeho obličej ke svému. Zadívá se mu do očí. Jsi tak krásný. Jemný. Něžný. Laskavý. Lehce skloní hlavu, aby svými rty přejel po Illianových. Tak sladký. Chci tě líbat…