Část osmá

Část osmá

---

David stepuje před kavárnou. Domluvil se s Dwightem, že se sejdou tady. Nechtěl, aby o tom někdo věděl a v baru u Lexe by neměli soukromí. Potřeboval to probrat s někým, kdo věděl, jak tu situaci řešit. Neřekl nikomu nic. Ani Dwightovi po telefonu. Jen mu řekl, že se s ním nutně potřebuje sejít. Nervózně se rozhlédne a pak věnuje pohled hodinkám. Už byl skoro čas.

Přeběhne silnici, aby se ocitl na adrese, kterou mu David napsal do zprávy. Ještě se trochu zdržel vyřizováním pracovních věcí v republice, ale stále měl pár minut k dobru. Zahlédne známou tvář a na obličeji se mu rozlije šťastný úsměv. "Ahoj Davide." Přejde k němu, aby ho objal. Od svatby neměli možnost se vidět, čehož litoval, a jak se dozvěděl od Míši, v Davidově životě došlo k jedné změně. Už nebyl sám.

"Dwighte…ahoj." Usměje se a nechá se vtáhnout do medvědího objetí. "Jsem tak strašně rád, že jsi tu… potřebuju pomoct." přejde rovnou k věci. "Já vím, že je to dost divný, ale nechtěl jsem to řešit s někým… prostě… sakra… nepůjdeme dovnitř?" Raději kývne ke vchodu do kavárny.

Odtáhne se a přikývne. "Do telefonu jsi zněl dost akutně. Proto jsem tady. Tak pojď." Vezme ho jemně za paži a před sebou zatlačí do kavárny. "Co si dáš? A neříkej že nic, zvu tě." Usměje se na něj. Měl od Míši zákaz aplikovat na něj svůj šarm, ale usmívat se snad mohl, ne?

Povzdechne si. "Já vím. Možná jen zbytečně plaším, ale přestává se mi to líbit." Vpluje do kavárny a obsadí nejodlehlejší stolek. "Děkuju, žes přišel. Nemůžu to říct nikomu jinému. Míša by to přes Lexem neutajil a kdoví, co by z toho ještě vylezlo. Možná je to neškodný, ale mám z toho hrozně špatný pocit." Zadívá se na Dwighta a připadá si najednou šíleně uštvaně. "A nechci ani, aby to věděl Alex… nepotřebuju, aby mě hlídal."

Překvapeně se na něj zahledí. Dle Míšovo vyprávění ten jejich vztah vypadal celkem vážně, ale neřeší to. To už byla jejich věc. Mávne si na servírku, potřebuje svou pravidelnou kávu. "Tak povídej o co jde, pokud to bude v mých silách, pomůžu ti. Někdo tě obtěžuje?" Zkusí si tipnout.

Vydechne. "Něco takového… už to trvá… no, začalo to chvíli po té svatbě. Někdo mě pronásleduje. Nevím, kdo. Nikdy jsem to nezjistil. Prostě nacházím věci, dopisy… různě po místech, kde se vyskytuju. I v nemocnici, kde jsem byl na praxi, jsem… ve skříňce, chápeš to? Nechápu, jak se tam mohl kdokoliv dostat jen tak." vydechne nešťastně. "Nejdřív jsem myslel, že o nic nejde… byly to jen oplzlý sexuální narážky v dopisech… jenže už to trvá moc dlouho. Ztratilo se mi pár osobních věci, drobnosti… fotky, odznak z jedné akce… a ty dopisy jsou čím dál… děsí mě to."

Přikývne. Vytáhne z kapsy mobil, aby si do něj naťukal pár poznámek. Tohle vypadá vážně, i když být nemuselo. Bylo lepší to nenechávat být, než by to vygradovalo v něco víc. "Máš někde ty dopisy? Určitě je to přímý důkaz. Buduje potřebovat. Zkusím se poptat různě po místních policistech, ale neboj se. Nikomu to neřeknu. Jen ještě jedna otázka. Máš na někoho podezření?" Podívá se mu přes stůl do očí. Hledá odpověď i bez slov. "Mohl to být někdo ze svatby?"

Sáhne do kapsy batohu u svých nohou a vytáhne malý štos. Podá ho Dwightovi. "Je to jen zlomek. Ze začátku jsem je vyhazoval. Nemyslím, že někdo ze svatby. Dwighte, já se živím striptýzem, veřejně se ukazuju nahý. Může to být kdokoliv." zavrtí hlavou. "Zná moje zvyky, to mě děsí. Na oplzlé vzkazy jsem zvyklý. Někteří chtějí něco víc než se jen dívat, ale… tohle je jiný."

Převezme si obálky, aby zkusmo vytáhl jeden papír a přelétl ho očima. "Někdo po tobě očividně touží. A ne jen tak nějak obyčejně." Zakroutí nad obsahem hlavou a raději to schová. Tohle nebylo vhodné místo na pročítání takových věcí. "Trvá to už docela dlouho." Zhodnotí. "Nepokusil se tě kontaktovat jinak? Nemáš pocit, že by tě někdo sledoval? Že bys třeba na vystoupeních vídal jednu a tu samou tvář pořád? Je to hodně důležité, abych je kdyžtak proklepl." Natáhne ruku přes stůl a dotkne se studené Davidovy. "Vzpomínej, ano? Teď ti ublížit nemůže."

"Ne." zavrtí hlavou. "Nepokusil. To, že mě někdo sleduje, to mám pocit poslední dobou neustále. Ale to už prostě blbnu. Já se na lidi v hledišti zas tolik nesoustředím. Bývají tam povědomé tváře, ale nemám šanci si je prohlídnout všechny. Víš, jak to chodí. Všimnu si jen hodně výrazných nebo těch, které přímo znám. Jsem docela populární. Nevzpomínám si na nikoho. A nebojím se, jen mě to vadí. Kdyby se ukázal, tak ho nakopnu, ale takhle… To mě na tom celé děsí, že nevím, s kým mám tu čest. Navíc, kdyby to zjistil Alex… Ty dopisy jsou tak… mohl by si začít myslet kdoví co."

Přikývne na souhlas. "Máš pravdu… máš někde rozpis svých vystoupení v nejbližší době? Zašel bych se podívat a proklepnout si dav. Tenhle týpek bude jistě dost nenápadný. Vždycky jsou. Budu muset projet databázi lidí s podobnými úchylkami, třeba někoho podobného objevím. To snad nebude tak velký problém. Byl jsem požádaný, abych tu něco během pobytu zařídil, takže…možná by na těch dopisech mohli být i otisky… s tím by mohl být problém, Davide, protože bys byl požádaný o poskytnutí těch svých, jen abys s tím počítal. Vyřešíme to, ano?" Usměje se na něj. "Jsem vděčný za to, jakou důvěru ve mě vkládáš." Poplácá ho po dlani. "Dáš s zmrzlinu? Trochu cukru neuškodí."

Přikývne a z bahotu vytáhne diář. Podá ho Dwightovi. "To je diář jen na… vystoupení. Nerad to míchám s osobním životem. JO, jasně, když mi zjistíš, kdo to je, klidně poskytnu otisky, cokoliv. Mě už to vážně obtěžuje." povzdechne si. "Dám si, zní to dobře. Dwighte, já vím, že se skoro neznáme, ale věřím ti. Choval ses ke mě na tý svatbě hezky."

Usměje se svým pravým britským úsměvem. "Na tom nesejde, jsi Michalův přítel, a Michal je moje druhá rodina, takže ti pomůžu to vyřešit. Na té svatbě to bylo fajn, ale už jsem byl informován, jak to teď máš. Pod výhružkou bolestivou smrtí, samozřejmě. Neměl jsem Michala učit tolik chvatů." Zazubí se a skloní hlavu k diáři, který mu David podal, aby ho nastudoval. Vyfotí si několik stránek i minulých, aby se mohl případně poptat. "Jsem policajt a tohle je moje práce. Nemusíš mít výčitky. Pro Míšu bych udělal cokoliv, takže jakékoliv výčitky hoď za hlavu, ano?" Zopakuje znovu, aby Davida ujistil, že mu to doopravdy nevadí.

Pousměje se. "Míša je hodnej. Ale vyhrožovat ti nemusel. Vysvětlil bych ti to i sám. Jsem teď s Alexem a myslím, že je to dobrý." pokrčí rameny. "Prostě toho kreténa najdi a já už se s ním klidně vypořádám sám. Nechci, aby mi narušil vztah. Dalo práci ho vybudovat."

"To je Míšův zvyk." Pokrčí rameny. "Vždycky, když sem přijedu, tak dostanu nejdřív vynadáno, abych si dal pozor, komu budu chtít zase lámat srdce." Usměje se. "Pokud ho chytím já, nebudeš s ním mít žádné další problémy. Ani si nebudeš ničit svou pověst nebo život, OK? Však já už se o něj postarám." V očích se mu blýskne, neměl rád, pokud někdo ubližoval jeho blízkým nebo přátelům.

Přikývne. "Jestli ti to udělá radost, tak se mi to s tebou fakt líbilo, ale srdce od tebe zlomené nemám." pousměje se. "Kdybych neměl Alexe, zatraceně rád bych si to zopakoval. Kdyby…" zazubí se trošku uvolněněji.

"Kdyby raději necháme minulosti." Mrkne na něj. Přisune mu přes stůl zpátky diář a zvedne se od stolu. "Pojď, přesuneme se na tu zmrzlinu, stejně jsem to kafe stále ještě nedostal. To je úroveň." Zakroutí hlavou. "A vyřiď Alexovi, že jestli ti ublíží, urvu mu koule a nacpu do krku. Ať má motivaci."

David se usměje. "Věř mi, že o tohle se dokážu postarat sám. Víš, že jsem tak trošku napadl jeho kolegu? Byl mu moc blízko." s úsměvem zastrčí diář do batohu a zvedne se od stolu. "Alex to na mě naštěstí nikde nepráskl."

"Vážně?" Zeptá se překvapeně. "To mi musíš trochu víc přiblížit, to mě zajímá." Usměje se se zájmem a otevře dveře, aby Davida vypustil ven. "Znáš nějakou cukrárnu nebo budeme hledat?"

"Moc tuhle čtvrť neznám, ale asi tu něco bude." pokrčí rameny. "Jestli ti nevadí hledat… Já ho jen tak trošku pocuchal. Viděl jsem rudě… zrovna to mezi mnou a Alexem nebylo úplně ideální a tenhle hajzl se po něm vždycky plazil jako břečťan. Tak jsem ho odkázal do patřičných mezí."

"Nevadí, projdeme se." Následuje ho po chodníku, když kolem nich prolítne houkající záchranka, jeho slova se tak ztratí v hluku houkačky. Zakroutí hlavou. "Říkal jsem, jak jsi šikovný." Zopakuje s úsměvem.

Přikývne. Záchranka ho nechá chladným. Alex teď přece lítá. "Já vím. To víš, když už mám ten černý pásek, tak proč si nevyznačit území. Jsem docela majetnický, když na to přijde. Abys pak jednou nezatýkal mě, až tomu kreténovi vyberu vnitřnosti…" zazubí se spokojeně.

***

Na jednu stranu nedokázal říct, co bylo špatně, ale David se snažil, opravdu se snažil, aby bylo všechno v pořádku a tak se mu to i dařilo, ale byly chvíle kdy nad tím Alex musel přemýšlet. A pokaždé, když se chtěl zeptat, byl odpálkován pár slovy a úsměvem, že se nic neděje, jen toho má moc. Což chápal. Vždyť šel na medicíně do dalšího ročníku a to nemohlo být jednoduché, i když to nejhorší už bylo za ním. Kromě státnic. Jenže po skončení služby u letecké ho zavolali, jestli by nemohl na pár hodin zaskočit za náhle nemocného kolegu, že nemají žádné lidi. Vzal to, když se dozvěděl, že bude sloužit s Robinem a Romanem, což byla jeho srdcová kolegiální záležitost. Nečekal však, že když budou projíždět k nemocném jednou celkem rušnou ulicí, uvidí Davida s Dwightem. A jak ho ten Brit držel důvěrně za loket. Zmohl se jen na zalapání po dechu a hned by si nafackoval, protože byl přece v práci. Nemohl řešit svoje osobní záležitosti, když mířili na zásah. Ale to neměnilo nic na tom, že o tom musel přemýšlet. Matně si vzpomínal, že se Michal zmínil, že přijede. Probodl ho šíp žárlivosti a on to nedokázal ovládat, protože David se mu několik dní dozadu vyhýbal. A teď, o pár dní později, bylo pozdní odpoledne, on byl vyspalý a čerstvě vymydlený ze sprchy, protože měl u záchranky odsloužit ještě noční a David stál před ním a on čekal odpověď na svou jen tak položenou otázku. Jejíž odpověď už stejně věděl. "Neříkal jsi, že angličan už je tady… Je tu dlouho?" Hlodalo ho to jako nepříjemný červíček a přemáhal se, aby to nevyslovil, ale nakonec to nevydržel.

Necítil se v téhle situaci dobře. Hlavně neměl tušení, kde přišel Alex k téhle informaci. Spolu o tom nemluvili. Nepříjemně se ošije. Nechce Alexovi říkat o svém problému teď. Až to bude vyřízeno, tak mu to možná poví, ale teď ne. Zbytečně by se stresovali dva. A Alex by ho pak nejspíš nechtěl nikam pouštět. "Nevím, myslím, že někdy minulý týden, proč?" automaticky zamíří do kuchyně. "Dáš si se mnou čaj?"

Tuhle odpověď rozhodně nečekal. "To je zajímavé, že jsem vás spolu viděl ve městě…" Snaží se znít klidně, ale rozhodně klidný nebyl. Byl to zvláštní pocit, který se o něj pokoušel. A o tom druhém si byl jistý, že je surová žárlivost. "Jo, čaj si dám, díky." Přejde za ním, i jemu je tahle situace nepříjemná, ale chtěl by jen ujištění, že to, co se mu honí v hlavě, jsou hloupé výmysly jeho hlavy. A Davidův výraz mu na klidu rozhodně nepřidával.

Ušklíbne se, jak je mohl vidět? "Kdes nás viděl?" zeptá se klidně a začne připravovat hrníčky. "Jo, byli jsme na kafi. Před pár dny. Jaký chceš ten čaj?" zeptá se. Mluví jako by vůbec o nic nešlo. "Večer mám práci, tak nebudu doma." dodá ještě.

"Ve městě… zaskakoval jsem a jel jsem kolem vás. Jaká náhodička." Ušklíbne se. "Takže s ním teď trávíš skoro každý den?" Musel se zeptat. Většinou měl David pro svojí nepřítomnost normální odpověď a neříkal mu stále dokola, že toho má moc.

"Jo, náhodička." odtuší chladně. "Ježiši, Alexi, nech toho. Viděli jsme se jen jednou. Nevím, co ti to zase přeletělo přes nos." zamračí se a otočí se od linky. "Nebo chceš snad přesný soupis toho, co jsem celý den dělal?"

Zavrtí hlavou. "Nechci žádný soupis toho, cos dělal. Jen mi prostě vadí, žes mi ani neřekl, že je tady a že s ním jdeš ven. Nebo je tu snad něco, co bych se neměl dozvědět?" Ušklíbne se. On se celou dobu snažil nedávat Davidovi podněty k tomu, aby se rozčiloval nad Felixem v jeho blízkosti a on toho teď měl nechat? Vařilo to v něm, jak to v sobě dusil celý týden.

"Nevyšiluj. O nic nešlo. Neřekl jsem ti to, protože mi bylo jasný, že se budeš vztekat." zamračí se. "Prostě jsme si zašli na kafe, pokecali a tím to hasne. Půjdu se připravit, večer mám práci." otočí se ke koupelně. "Nemám náladu řešit takový kraviny."

Zastaví ho stiskem na paži. Zadívá se do zamračených očí. "Takže já nemám vyšilovat? Já nevyšiluju, jen mě to štve. To je celé. Já se snažím, abys měl klid a nemusel se rozčilovat kvůli Felixovi a ty se ani nenamáháš mi říct, že už je tady a že s ním někam jdeš. Bylo by mi to rozhodně příjemnější, než zatajování."

"Já ti nic nezatajoval. Prostě jsem ti to jen neřekl. Neptal ses." zamračí se. "Pusť. Vyšiluješ. O nic nejde proboha. Felix je něco docela jiného. Hele, teď na to prostě fakt nemám čas. Večer vystupuju a nemám čas se dohadovat o takové hlouposti. Jestli ti jde o tohle, tak já ti nevěrný nebyl."

"Ne, jistě že o nic nejde. Jenom se mi poslední dobou vyhýbáš." Zamračí se. Pustí svoje sevření, i když se z něj mohl David celkem lehce vytrhnout, protože nedržel zase tak pevně. "Přesně, Felix je něco jiného. Felix je přece můj dvojitý ex." Zasyčí. Naštvaně i zklamaně. "A to vystupování už mi taky začíná vadit… vždyť ty chlapi se na tebe tak hladově dívají, pak někde v koutku masturbují a představují si prasárny, co by s tebou dělali… říkal jsem ti přece, že bych ti mohl nějakou dobu pomoct, než by sis našel něco jiného." Raději zapadne do ložnice dřív než řekne něco, čeho by později litoval.