Část jedenáctá

Část jedenáctá

---

Mlčky přihlížel klidně se zvedajícímu hrudníku. Bodné rány zakrývaly bíle čtverce gázy a na obnaženém hrudníku měl elektrody, které měřily srdeční aktivitu. Trubici z krku mu vyndali, protože po zašití ran byl schopný dýchat sám. Jenže to neměnilo nic na tom, že bodná rána v hrudníku musela být zvětšena, aby se doktoři dostali do hlubších struktur a zkontrolovali, zda se nůž nezakousnul do životně důležitých orgánů. Zachytí chladnou dlaň do svých. Měl štěstí v neštěstí. Rány byly hluboké, ale nezasáhly žádný orgán. Ani k plicím se nůž nedostal, zastavil se o pevná žebra. Jen rána v břiše prodloužila operaci. Natržené střevo by nedělalo dobrotu a ohrožovalo by Davidův život, ale zdálo se, že bylo všechno v pořádku a podchyceno před něčím větším. Rány byly čtyři. Z toho ta čtvrtá už byl jen škrábanec, zřejmě ho někdo vyděsil. Vtiskne polibek na hřbet dlaně, ze kterého vede hadička a položí mu ruku podél těla. Pedantsky ho přikryje až po bradu. Od operace už to bylo několik hodin, co tady tak seděl, takže se David musel začít každou chvíli probírat a on o tu chvíli nechtěl přijít. Chtěl tu být s ním.

"Nemyslel sis doufám, že bys takhle jednoduše odešel aniž by ses na mě znovu neušklíbnul a neposlal mě do háje, že ne?" Rozpovídá se. Přičítá to únavě a taky tomu, že se kdysi ve škole učil o stavu, kdy lidé v umělém spánku vnímali hlasy okolo. "A taky musím dopilovat tu svíčkovou, už žádné UHO, to by sis přeci nenechal ujít? Daví… no tak… nemysli si, že nedostaneš vynadáno až se probudíš za to, že jsi mi tajil tak důležitou věc, ale slibuju, že si to nechám až ti bude líp." Natáhne dlaň, aby ho pohladil po tváři. "Nemůžeš mě tady nechat…" šeptne tiše. Skloní hlavu, aby upřel svůj pohled na svá kolena. "Vždyť jsme toho spolu zažili tak málo a… musíme toho ještě spoustu zkusit. Ty by sis to nenechal ujít, viď že ne?" Natáhne se k němu, aby se dotkl svými rty bledé tváře. "Já vím, že bys mi za to dal asi pěstí, ale já tě miluju, Daví… nechtěl jsem si to připouštět, ale je to tak." Ztěžka si opře čelo o jeho rameno. "A ty si přijdeš s tímhle, abys mi otevřel oči? Co když pro tebe nejsem dost dobrý? Jsem starý a… brzo budu taky dědula." Vzlykne na prázdno. "Ty prostě musíš žít. Musíš všem doktorům nakopat zadky a být nejlepší. A taky abys tu byl pro mě..."

"Alexi?" zachraptí, protože se mu nějak nedaří ovládat vlastní hlas. Ještě před chvílí mu bylo celkem dobře a teď se začal probírat stejně jako všechny nepříjemné pocity a bolest. Vnímal hlas a chvíli mu trvalo, než ho jeho otupělý mozek dokázal rozeznat. Ale o co bylo obsahem, to netušil, ani kdyby ho zabili. Zmateně zamrká, aby rozlepil slepená víčka. Zabili… posledních pár minut se mu nějak nevybavuje… Uvědomuje si, že se mu něco stalo, ale co přesně? Vydechne bolestně, jak se pokusí se trošku napřímit, ale to je utnuto hned v počátku. Jen malé zavrtění mu vžene slzy do očí. Pak si vybaví jedno ze slov, které mu dávalo najednou smysl. Dědula. Tiše zavrčí. "Uříznu… mu koule, jestli na… tebe sáhnul…"

Překvapeně zvedne hlavu. Nečekal, že by se probudil zrovna teď. Šťastně vzlykne a stiskne jeho ruku. "Šššš… lež klidně. Jsem tady." Jemně se opře do jeho ramene na neoperované straně a zatlačí ho zlehka zpátky do matrace. "Nesmíš se hýbat. Ne tak prudce." Prsty jemně přejede přes koutek oka, aby setřel slzu. "A neplakej, to já jsem tady ta bábovka." Zasměje se šťastně. Nejraději by ho objal a už nepustil, ale to v tuhle chvíli nebylo možné. A ještě nějaký čas to nepůjde.

"Neštvi mě…" zavrčí podrážděně. Je mu zle a začíná to být čím dál horší, jak přichází k sobě pomalu víc a víc. "Nebo tě pozvracím." Znovu zavře oči. Ten chlap. Pamatoval si, že se otočil a pak strašnou bolest. Velmi opatrně zvedne ruku, aby s ní prozkoumal hrudník. Pořád se mu vybavuje zvuk čepele skřípající o žebra. Otřese se. Prsty narazí na první čtverec gázy. Vnímal první ránu, pak už to měl rozmazané. "Kolik?" zeptá se.

"Když ti to udělá dobře, tak mě klidně pozvracej." Políbí ho na rameno a zachytí dlaň, která začne šmátrat po zalepených místech. "Tři…" zachraptí. "Tady." Dotkne se lehounce místa na hrudníku. "A dvě tady pod sebou." Povzdychne si. Stiskne Davidovu ruku, která byla tak zvídavá a vtiskne na ní polibek. "Měl bys zkusit ještě spát, abys zahnal tu nevolnost. Uvidíš, potom ti bude líp. Už ti nikdo neublíží, slibuju."

"Tři? Hm…" zamručí. "Měl jsem mu rovnou nakopat… Alexi? A… jak moc… co to zasáhlo?" zeptá se rovnou. Je mu jasné, že to nebylo jen povrchové. Na to jak to bolelo… "Bolí to…" zakňourá.

"Neměl jsi za ním vůbec chodit… měl jsi to nechat na… Dwightovi." Hlesne. Pořád to bylo příliš čerstvé. "Plíce a srdce jsou v pořádku. Měl jsi z pekla štěstí, ta rána se svezla po žebrech. A břicho… trochu rozpáraný, naštěstí byl malej nůž a nešel úplně hluboko. Jen tě to trochu pocuchalo a… dal jsi doktorům zabrat, ale když budeš dodržovat klid a nebudeš chtít jít hned běhat, tak budeš v pořádku." Zvedne se ze židle. "Bolí tě to? Mělo mě to napadnout… půjdu zavolat doktora, že už jsi vzhůru, něco ti na to dají a ty budeš ještě chvíli spát, ano? Je to důležité, abys byl zase brzo v pořádku." Skloní se k němu, aby prohrábnul rozcuchané vlasy a vtiskne mu na čelo polibek.

Zasténá. "Proboha, Alexi, jestli mi chceš něco vyčítat, tak se otoč a běž to říkal zdi na chodbu…" Pousměje se, když uslyší, že z toho vyvázl ještě celkem snadno. Další bude řešit, až mu nebude tak zle. "Nevyváděj, není to tak strašný… jen mám příšernou žízeň, ale to mám asi smůlu, co?" ušklíbne se. "Budu v pohodě. Ještě musím… dědulovi nakopat." zamručí.

Sklopí svůj pohled k zemi. David si neuvědomoval, co všechno zažíval… nevěděl ani že sloužil a že u něj zasahoval. Nemohl mu nic vyčítat. Narovná se, aby se rozhlédnul po místnosti a objevil sklenici s vodou, kterou tu sestra nechala. Pustí Davidovu ruku, aby prohrábnul pár šuplíků než objeví gázu. Namočí ji do sklenice s vodou a přitiskne na Davidovy suché rty. "To ti bude muset pro teď stačit. Mohlo by ti být ještě hůř."

Jen zamručí v odpověď. Vynahradí si to pak, s pocuchanými střevy je to stejně na houby. "Díky. Budu v limbu, kdybys mě hledal." řekne potichu, jak ho zase začne přemáhat spánek.

S pousmáním přikývne. Pohladí ho na tváři a přikryje shrnutou pokrývkou. "Hezky se vyspi." Řekne jen, než se usadí zpátky na židli a o chvíli později přemůže spánek konečně i jeho.

***

Donesl Davidovi misku polévky až do postele, aby ho trochu nakrmil. Měl ho doma z nemocnice jen pár dní a když ho nehlídali doktoři, tak začínal mít roupy. Vážně uvažoval o tom, že vytáhne pár erotických popruhů a použije je na Davidovo připoutání k posteli. Ale měl alespoň známky toho, že už mu je líp. Byl za to rád. "Tak tady to máš." Prostře mu na klíně utěrku a vtiskne mu do dlaní skleněnou misku.

Ještě pořád je trochu nabručený, že ho Alex odmítl odvést po propuštění na kolej a místo toho ho dovezl k sobě a prakticky ho tu zavřel. "Bych to zvládl i ke stolu…" zamručí nespokojeně. Připadal si tu pořád pod dohledem. A Alex mu ani pořádně nedovoloval vstát z postele. Aspoň se mohl sám dojít vyčůrat, protože si byl jistý, že by Alexovi bažanta s gustem omlátil o hlavu. Už takhle ho držel v posteli jak kdyby byl nemocný. A šíleně se nudil. Chtěl zpátky svůj život a byl chvílemi dost protivný a nesnesitelný. Jenže Alex jakoby se proti němu obrnil.

"Já vím, že ano, ale chtěl jsem si taky jednu porci donést a poobědvat v posteli s tebou… a přestaň mručet, já to s tebou myslím dobře. Nebo jestli chceš jinou pečovatelku, tak prosím. V nemocnici se jich nabízelo dost." Zamračí se. Taky z toho nebyl nadšený, ale chtěl, aby se David uzdravil co nejrychleji. A on mu to mnohdy moc neulehčoval… "Co ti vyndali ty povrchové stehy, tak mě opravdu jen zlobíš." Zamručí nespokojeně. "Jen si uvědom, budoucí doktore, že ty vnitřní stehy ještě nemusí být zcela zahojené. Až doktor řekne, že je to v pořádku, tak se pro mě za mě můžeš hned stavět na hlavu, když ti to udělá radost."

Zatváří se jak hromádka neštěstí. "Když mě to už nebavíííí." zakňourá. "Je to nuda. Jen pořád ležet a ležet a ležet. Sakra, v posteli by se měli dělat i jiný věci." Vezme si misku a zamračeně se opře do polštářů, které má navršené za zády. "Jo, povrchový stehy. Kreténi, vždyť mě rozpárali jak podsvinče. Totálně mě zohyzdili. Vždyť vypadám jak kdyby mě dával dohromady Frankenstein. To nejsou doktoři, ale řezníci. Copak takhle budu moct někdy ještě to… svléknout se před lidmi? Moje kariéra striptéra je v hajzlu."

Unaveně si promne kořen nosu. Přesně jak předpokládali. "Tak promiň, že jsem ti to nemohl zašít už já na místě. Měli jsme starosti s masivním krvácením. Na misi jsem za šití dostal vyznamenání." Zvedne se z postele, aby se vydal do kuchyně pro svou porci. "Kdybych to býval věděl, tak ti tam vyšiju třeba křížkový steh." Houkne na něj.

Zasténá, jak se rychle otočí po Alexovi a jeho tělo zaprostestuje. "Jak jako měli jste starosti? Vždyť pro mě přece jela sanita, ne vrtulník?" zeptá se zmateně. Vlastně mu moc podrobností neřekli. Jen to nutný. "Ses zbláznil? Křížkový steh? Kdybych mohl, nakopnu tě. Už takhle to vypadá příšerně. Vždyť se ti takhle ani nemůžu líbit."

Vrátí se, aby se opřel o futra ložnice. "Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mi tvrdil, že jizvy jsou sexy?" Zvedne obočí. "Nestihl jsem ti říct, že sloužím za nemocného kolegu s klukama u sanity. A zrovna jsme se dostali i k tobě…" Povzdychne si a odlepí se od dveří, aby se vrátil do kuchyně. Nějak neměl sílu o tom Davidovi vyprávět. Pořád ho to budilo ze spaní.

"Na tobě jsou sexy. Na mě hnusný." ohrne nos. Chvíli sleduje najednou prázdná futra. "To jsem nevěděl… takže tys byl u toho, když…" zmlkne. Sám si nedovede představit jak by se cítil sám na takovém místě. Natož, jak se musel cítit Alex.

Na okamžik si opře hlavu o skříňku v kuchyni, ale zase se rychle vzpamatuje. Čapne svou misku s polévkou a vrátí se zpátky do ložnice, aby se uvelebil na posteli vedle Davida. "Až nebudou tak nateklý, tak budou taky sexy. Navíc… mě se líbíš tak jako tak, takže nepočítej, že by ses mě díky tomu zbavil rychleji." Vtiskne mu polibek na tvář. "A jez, dokud je to teplé. Potom se můžeme věnovat jiným postelovým záležitostem než jen ležet." Usměje se. "A můžeme sjet k tobě na kolej pro nějaké další věci, abys ty knihy nemusel číst pořád dokola. Co ty na to?"

Chvíli pohledem hypnotizuje nudle v polívce než ho zvedne k Alexovi. "Takže i po tom všem ti za to stojím?" zeptá se o něco tišeji. Jestli u něj zasahoval Alex, teď vlastně díky bolestivým ránám nebyl schopný ani s Alexem spát a ještě ke všemu mu otravoval život tím, že se o něj staral. Navíc ty příšerný jizvy, které ho tak štvaly.

"Nebuď ťunťa, to víš, že mi za to stojíš. Byl jsem skoro mrtvý strachy. Ťunťo." Sebere Davidovu misku a odloží je na stolek, který byl zaskládaný knihami. Přitáhne si ho k sobě do náruče. "Kdyby ti dělaly problémy, tak můžeme zajít na plastiku… mám tam pár známých, určitě by s nimi něco udělali, ale věř mi, až splasknou, tak to budou jen bílý čárky. Nejsou zase tak hrozný. A budou šíleně sexy. Už se nemůžu dočkat až po nich budu jezdit jazykem a ty mi tu budeš vzdychat." Zašeptá mu do ucha.

Lehce usykne, jak je najednou přitažený do náruče. "Nech toho jo? Nemusíš mi říkat, jak je to všechno v pohodě… Vím, jak to vypadá…" zamručí. "Mi budou věčně připomínat mou pitomost."

Povzdychne si. "Tak to jsme asi dva pitomci v jednom bytě, nemyslíš?" Usměje se a propustí ho ze svého sevření. "Já jsem rád, že jsi zdravý a že to nemělo žádné komplikace, Daví. Pár jizev mě nemůže zastavit v tom, že tě mám rád." Pokrčí rameny a raději si vezme svůj pozdní oběd, aby si ucpal pusu domácími nudlemi, u kterých si značně zanadával.

Natáhne se, aby lehce sevřel Alexovu ruku. "Dík. Za všechno." pousměje se lehce a vrátí pohled do misky. "Proč bys měl být ty pitomec?"

"Nemusíš děkovat, za nic." Pokrčí rameny. "Protože jsem ke svým jizvám taky přišel tak, že jsem se choval jako pitomec. A byl jsi to ty, kdo mi tvrdil, že lidi dělají chyby." Usměje se na něj. "A můžu být i dvojnásobný pitomec, když mi tady po tom všem dáš košem." Řekne jakoby nic. Misku si přidrží mezi koleny a hrudníkem a natáhne se, aby položil svou paži kolem Davidových ramen. Vklouzne prsty do rozčepýřených vlasů. "Myslím, že až dojíme, že tě budu muset trochu pomazlit, co říkáš?"

"Nedám ti košem." zavrtí hlavou. "Musel bych být úplně pitomec, abych pustil k vodě takovou hospodyňku." Bolestivě se zašklebí. Smát se ještě pořádně nemůže. "Je mi líto, žes u toho musel být a všechno to viděl."

Povzdychne si. "Když nad tím tak zpětně přemýšlím, tak jsem vlastně rád, že jsem tam byl, protože by si ani nikdo nevzpomněl, že by mi mohli dát vědět, že se ti něco stalo." Stáhne svou ruku a dotkne se teplé misky. "Čekal bych tu na tebe a nevěděl jestli se na mě pořád zlobíš a už nikdy nepřijdeš nebo… nevím."

"Nezlobil jsem se. Jen jsem měl v plánu tě praštit, až bych se vrátil. Tomu jsi unikl." Lehce se pousměje a ponoří lžíci do polévky. "Neměl jsi tam být."

"Místo toho jsem dostal ránu osudem." Zkonstatuje jen. "Měl… neměl… doufám jen, že ti někdo z kluků nebude někdy vyprávět, jak jsem šílel, aby tě pobavili." Zamračí se naoko.

Natáhne se, aby se zlehka dotkl Alexovy tváře. Zasykne a pár kapek vývaru skončí na utěrce. "Dovedu si to představit. Znám tě." pousměje se.

Zakroutí hlavou. "Ne… neznáš… tohle… tohle bylo něco úplně jinýho." Špitne jen. Otočí se za dotekem dlaně. "A jez, nedělal jsem se s domácími nudlemi jen proto, abys je pak srkal studené. Večer jdu do služby a vrátím se až zítra večer… chceš zavolat Lexe s Michalem nebo to tu zvládneš sám? Já vím, že jsi samostatný, ale nechci, aby ses tu nudil."

"Dovedu si představit, jak bych vyváděl já na tvém místě… Zvládnu to tu, knížek tu máš dost." pokrčí rameny a pustí se do polévky. "Je dobrá." pousměje se. "Zvládneš všechno, jen musíš chtít."

"Klidně si zapni počítač, heslo tam není." Pokrčí rameny. "Snažím se kvůli tobě, abys měl spokojené bříško." Usměje se potutelně. "Já si to později vyberu." V očích mu blýskne, jak se skloní, aby si ukradl polibek. "Nemáš to lepší..?"

Pousměje se. "Zcela určitě to lepší mám." Odpoví. "Neboj, já se vážně zabavím. Ale kdybys mi z koleje dovezl můj noťák, byl bych radši. Měl bych se začít učit, aby mě pustili ke státnicím a nemusel jsem protahovat. To by byla ostuda."

"Jasně… tak vyrazím dřív a ještě se tu otočím, abys to měl všechno. Věřím, že to zvládneš i po té pauze, kterou si teď dáváš. Bude tam tvůj spolubydlící nebo mi dáš klíče?"

"Díky. Dám ti klíče, pro jistotu. Měl by tam být, ale nikdy nevíš… Povolíš mi vycházky nebo chceš seznam toho, co potřebuju?" zeptá se zvědavě.

"Když mi slíbíš, že na sebe budeš dávat pozor a budeš opatrný ve všem, co budeš dělat... nemůžu tě tady držet jako nějaké zvíře v kleci." Sice by ho nejraději viděl jen u sebe v bytě, ale to si mohl jen přát. "Klíče jsou na věšáku v chodbě, kdybys chtěl jít ven… ale z koleje ti všechno přivezu, když si řekneš, co potřebuješ. Ať se s tím netaháš. Víš, že bys to břicho neměl zatěžovat." Opravdu si chvílemi připadal jako šílená stíhačka.

"To ti slíbit nemůžu. Viděl jsi, co vyvádím, když nejsi se mnou." uculí se. "Bude mi stačit, když mě vezmeš s sebou na tu kolej. Aspoň si ty věci vyberu sám a ty budeš mít jistotu, že nevyvádím, co? Zas tak dobře mi není, abych někde lítal. Takhle mi to prozatím bude stačit. Budu tu hodnej, ležet a číst si."

"No… kdyby ses opravdu nudil, tak by to chtělo vyluxovat a umýt okna." Zazubí se a raději se trochu přikrčí, kdyby měla přiletět pěst. "To víš, že tě vezmu s sebou. Alespoň mě tvůj spolubydlící nebude moct zase podezřívat, že jsem tě snědl a teď ti vykrádám postupně pokoj. K čemu by mi asi tak byly tvoje titěrný boxerky, když se do nich nevejdu ani od pohledu?" Protočí očima.

"No zkusím, abych byl taky trošku užitečný." pokrčí rameny. "Prosímtě, ten si ještě ani nevšiml, že tam nejsem. A jak jako titěrný? Je to standardní konfekční velikost. Mám naprosto dokonalou velikost. Měl jsem…" zamračí se.

"Já bych řekl, že všiml, byl jsem tam už dvakrát. A jednou ještě předtím byl dokonce svědkem únosu… určitě mu to vrtá hlavou." Uchechtne se. "Trochu jsi v nemocnici pohubl, ale to není nic, co bychom během pár týdnů nedokázali nahnat zpátky. Nemocnice má šílený dietní účinky. A Lex taky říkal, že něco navaří… pak budeš ještě rád za svoje titěrný spodky." Vtiskne mu hravý polibek. "Jen tě škádlím, máš o číslo menší než já a moje tělo je dokonalý optický klam." Zamrká.