Část dvanáctá

Část dvanáctá

---

David znechuceně zaklapne knížku a otráveně se rozhlédne kolem sebe. Alex byl ve službě a on se strašně nudil. Na nějaké vstávání neměl ani pomyšlení a… popravdě mu vrtalo v hlavě to, co Alex říkal o tom, jak u něj zasahoval. Povzdechne si. Ani si nedovedl představit, jak Alexovi muselo být. Proč mu nikdo neřekl, že byl u toho? Lex mu říkal jen něco v tom smyslu, že bylo všude spousta krve a že sám neměl tušení, jak se to všechno seběhlo. Jenže David chtěl vědět, jak se to seběhlo. Natáhne se pro mobil a ušklíbne se. Robin bude vědět. Byl si jistý, že u něj stoprocentně zasahoval Robin, protože za ním později byl, aby se zeptal, jak mu je. A říkal, že je všechny pořádně vyděsil. Navolí Robinovo číslo…

Spěšně se začne shánět po zvonícím telefonu. Prohmatá kapsy, aby našel tu správnou. "David?" Řekne zmateně, což upoutá Romanovu pozornost. Koutkem oka vidí, jak se napřímí v křesle. On zrovna přišel z venku. Ušklíbne se. Teď si bude myslet, že má nějakého milence. Přiloží telefon k uchu. "Davide? Ahoj… něco s Alexem?"

"Ahoj, ne… Alex je v pohodě. Všechno dobrý. Zrovna je ve službě. Chtěl jsem s tebou jen mluvit. Soukromě." vyhrne do telefonu. "Chci něco vědět a vím, že ty mi na to dokážeš odpovědět. A pozdravuj Romana."

"Jistě, rozumím… a díky, vyřídím rád, zrovna mu to v hlavě šrotuje, jestli ho náhodou nepodvádím." Zazubí se. "Co potřebuješ? Něco ve škole? No, snad ti poradím. Nebo se chceš někde sejít? Můžu za tebou klidně přijet. Předpokládám, že si tě Alex hýčká doma?"

"Jo, jsem u Alexe." přikývne, i když ho Robin nemůže vidět. "Nechtěl mě vrátit na kolej a sám se ještě na velké přesuny moc necítím. Pořád to bolí jako čert. Do školy to není. Jen bych rád něco věděl. Alex se dneska podřeknul. Prý byl u toho… no, když jsem se na ulici válel v louži krve. Proč mi o tom nikdo nic neřekl?"

Chvíli přemýšlí, jak na to odpovědět. Začíná mu docházet, kam tenhle rozhovor asi bude směřovat. "Nejspíš to nepovažovali za důležité?" Zkusí. "Nebo Alex nechtěl, abys měl nějaké výčitky. Takový on umí někdy být… Sloužil za kolegu, co nám onemocněl. Bylo to dost rychlý… a to, že jsme tam jeli my… to byla prostě náhoda. A jsem rád, že je ti líp." Pořád měl před očima Alexe, který byl úplně mimo.

"Robine… řekni mi, co se tam dělo? Prosím. Z Alexe nic nedostanu, jen se vždycky tváří, jak kdyby… Vyšiloval, co?"

Pousměje se. "Nejdřív přišlo zjištění, že se jede do baru k Lexovi, Alex zná město dost dobře na to, aby si domyslel. Mysleli jsme, že se někdo popral… víš, jak se občas stává… Popravdě… byl jsem překvapený, že nevyšiloval vůbec. Byl jen v šoku. Hodně velkém šoku. Kdybych se měl podívat zpátky na ty roky, co se známe, tak jsem ho v tomhle stavu ještě neviděl. U Míši se bál taky, ale u tebe mi přišlo, že je to intenzivnější a horší…" Neví, co přesně chce David slyšet. Chce detaily, jak se jim málem několikrát složil? A měl by mu to vůbec říkat?

"Jo… no… my se ten večer pohádali, tak možná proto." vydechne. "Ale zvládnul to bez problémů ne? Je přece zkušený a profík." pousměje se. Neví, jestli ho to má těšit nebo má být vyděšený.

"Davide… my všichni jsme profíci a vždycky přijde situace, kdy tuhle práci můžeš dělat dvacet let a stejně tě něco dostane. Obzvlášť když se jedná o někoho, na kom ti záleží." Dosedne vedle Romana, který si ho přitáhne do náruče. "Nejdřív podle mě nevěděl ani jak se jmenuje a co tam dělá, prosil mě, abych mu něco píchnul, ale to nejde… byl v práci a my ho potřebovali. Pak se dal… no sesbíral se a dělal co mohl, aby mi spíš nepřekážel, ale pomohl. Horší to bylo, když tě odvezli na sál. Tam už nemohl a jakmile tě ztratil z očí… nebudu lhát. Byl zoufalý a šílený strachy. Šoupli jsme ho s Romanem pod sprchu, dali mu něco na uklidněnou a zavolali sestřičku, aby ho bezpečně doprovodila do čekárny před sál. Myslím, že neměl daleko k tomu, aby omdlel, křičel a brečel. Prostě si jen nedokázal vybrat, tak byl apatický."

Vydechne a promne si čelo. Poslouchal Robina se zadrženým dechem. "Děkuju… děkuju, že jste na něj dohlédli." Znovu si v duchu vynadá do pitomců. Neměl za tím chlapem chodit sám. Měl počkat na Dwighta.

"Za to nemusíš děkovat. Jsme kamarádi, dost blízcí na to, abychom ho v tomhle stavu nikde nenechali. Udělal by to pro nás taky. Jen díky němu jsme se vzali… AU." Vydechne, když dostane od svého přítele malou ránu pěstí do ramene. "Hlavně mu prosím tě nevyčítej, že byl o tebe málem mrtvý strachy. Nevypadalo to pěkně. A podezřívám ho z toho, že si ruce drhnul několik hodin po tom… a měl by ses kouknout jestli někde doma nemá oblečení od krve, protože záhadně zmizelo."

Zavrtí hlavou. "Nemůžu mu vyčítat, že se o mě bál. Když jsem viděl ty stehy, tak z toho nebylo dobře ani mně. Měl jsem kurevský štěstí, že se ten parchant netrefil nějak šikovněji. Uvědomuju si, že jsem mohl umřít. A dokážu si představit, jak to tam muselo vypadat. Lex byl zelenej ještě týden po tom." Ten o tom taky mluvit nechtěl. "Zakrvácené oblečení?" Zamračí se. "Proč by proboha mělo být u Alexe?"

"To jsi opravdu měl. Viděli jsme takových pobodání už dost na to, abychom si mohli představit, jak to všechno mohlo dopadnout. Ale žiješ a to je hlavní. Teď už se jen musíš dostat zpátky do formy a bude to v pořádku. O těhle věcech se mluví špatně, to člověk musí prostě strávit… No… jo… nejsem si jistý jestli není Alex takový blázen, aby ho někde skladoval. Doufám, že ne. Že ho jen vzal a vypral si ho doma, protože věděl, že už u nás zase sloužit nebude…"

"Já bych na formě už moc rád pracoval. Jenže… víš, jak to chodí… Alex by mě nejradši přivázal jen, abych mě ani nenapadlo hnout se z postele. A nerad to říkám, ale pořád mi není tak, abych se sebral a šel si zaběhat. Prudší pohyb a bolí to jako čert." povzdechne si. Vždyť ani sex ještě s Alexem neměli. Jen hodně opatrné tulení. "Já se podívám, jestli ho tu nemá a jestli jo, tak do pračky ho hodit zvládnu. Je to divný, skladovat si takové oblečení."

"Rozumím ti, ale neměl bys to lámat přes hranu… přeci jen jsi po operaci jen pár týdnů a ty rány nebyly malé… radši se válej a užívej si pečování." Uchechtne se. Potom zvážní. "Byla by to v podstatě normální reakce na prodělaný šok… psychika dokáže s lidmi divy. A vlastní trýzeň se dá podtrhnout tak, že si ji budeš neustále připomínat. Ale doufám, že se jen pletu."

"Rozumím. Já už si s Alexovou trýzní poradím. Má mě, to mu musí stačit." Uchechtne se. "Dám na něj pozor. Občas mám pocit, že to potřebuje víc on než já. Děkuju za informace, Robine." pousměje se. "A nechcete někdy zaskočit? Přísahám, že se tu brzy asi zblázním nudou. Jak je Alex pryč…"

"No, nemáš za co. Věřím, že si to užívá… ale teď to pro něj bylo asi dost náročný… změnil se… od té doby, co ses mu připletl do života. Hodně, Davide." Řekne popravdě. "Pokud nemá brýle proti sluníčku, už je v místnosti nemá… a to je velký pokrok i pro něj. Mohl bych toho vyjmenovat o dost víc. Takže se nudíš? Chceš donést nějaké filmy? Roman rozšiřuje svoje zásoby snad každý den."

"Taky mě s tím věčným nošením černých brýlí pěkně štval." odfrkne si. "Klidně jmenuj, zas toho tolik určitě není. Alex mi nepřijde jiný, pořád je to stejný Alex, jakého jsem potkal. Jen mě místy víc prudí." uchechtne se. "Klidně. Já už nevím, co dělat. Lékařský časopisy už jsem přečetl i pozpátku, učit se nemůžu pořád. V televizi nic není a když pustím internet, tak na mě akorát vyběhne kalendář a rozčiluju se, že nemůžu nikam."

Pobaveně se zasměje. Ale potom zvážní. "Neznal jsi ho dřív… býval jiný, uzavřený a nekomunikativní. Ve většině případů všem odpovědi odsekával nebo mluvil dost stroze. Ale tím bych tě asi neměl děsit, to už je pryč. A s tebou se změnil opravdu hodně. Přiznejme si, vařit taky začal jen kvůli tobě." Zachechtá se. "Už se těším, jak nám bude na záchranku nosit buchty a bábovky, měl bys ho trochu zpracovat, díky… No… tak nám dej tak hodinku a my se u tebe na chvíli zastavíme, ať si mají sousedky o čem povídat."

"Mě jen tak nevyděsíš. Znám i horší. Jo, s tím vařením… navleču ho do červeného, do košíku dostane bábovku a víno a donese ho babičce na záchranku." zasměje se pobaveně. "Neboj, přece si jeho kulinářské umění nenechám pro sebe. Dělal dokonce i domácí nudle do polívky. Začínám přemýšlet nad tím, že mu to vaření brzy zatrhnu." zasměje se. "Tak se stavte, budu moc rád. Můžeme Alexe zdrbnout na živo."

"Až nebudeš stíhat konzumovat, tak dej vědět, alespoň nebudu muset vařit. Postav na kafe, no… nebo radši ne, my si ho zvládneme udělat sami. Alex by nás zabil, kdyby sis kvůli nám nějak ublížil… takže za hodinku, plus minus."

"Prosímtě… Alex slouží teď čtyřiadvacítku. Kafe uvařit zvládnu, když na něj mám dost času. Pořídit mi chůvu ho ještě nenapadlo. Naštěstí."

"To by neudělal, protože by se o tebe potom nemohl starat on." Zazubí se a zvedne se z gauče. "Neboj se, my tě zabavíme."

"Jo, to bude asi ten hlavní důvod. Tak jo, čekám vás."

***

Vracel se domů ze služby totálně vyšťavený. Sice mohli normálně v noci spát, pokud nebyly v plánu nějaké převozy pacientů do jiných nemocnic nebo je nezavolali k nějaké události, ale ani tak nedokázal spát tvrdě. Navíc práce na letecké okolo vrtulníku a dalších věcí, zabírala dost času a brala i dost energie. Obzvlášť po těch několika týdnech zpět, kdy nemohl pořádně spát, protože se budil v noci s pocitem, že tam David není... Chtěl si dát dlouhou horkou sprchu, pomazlit Davida, zjistit, zda mu něco nechybí a pokud možno jít co nejdřív spát. Že něco bylo špatně mu bylo jasné už když vycházel do patra k bytu, který vlastnil. Zamračí se, když přes dveře uslyší podezřelý zvuk. Strčí klíč do zámku a odemkne, aby strnul v půli kroku. "To si snad děláš srandu?" Vydechne. Opravdu se mu nezdálo, že David stál před ním s vysavačem v ruce a gruntoval mu byt.

Přistiženě se otočí. Dost prudce na to, aby bolestně zasykl. Celou dobu byl fakt opatrný, žádné prudké pohyby a tak mu to vysávání zabralo víc času než odhadoval. Jen nečekal, že to nestihne do Alexova návratu. Už se absolutně nudil a bral luxování jako malé cvičení na zahnání nudy. Vrhne pohled na hromádku oblečení se zaschlou krví, kterou objevil při hledání vysavače. "Mám úplně stejnou otázku." oznámí a bojovně se na Alexe zadívá.

Zmateně zatěká pohledem z Davida na vysavač a hromádku záchranářského oblečení. Chtěl ho přece vyhodit, jak na to mohl tak snadno zapomenout? Protože měl hlavu myšlenkami někde jinde. A David s vysavačem… strčil ty věci do skříně na vysavač. Nebyly tam nikomu na očích. Položí tašku na zem vedle botníku, rozváže si tkaničky na pracovních kanadách, zuje se a sklopí pohled. "Nemusím ti nic vysvětlovat." Vrátí mu se stejným tónem, i když se dívá na jeho bosá chodidla. Uvnitř něj je jen malá dušička. Ale David přeci netušil, že to bylo z té noci… ne… lhát by bylo ještě horší.

"Stejně jako já nemusím vysvětlovat nic tobě." odpoví s úšklebkem. "Tím jsme se dostali k tomu, že tě vítám doma a koukej se toho zbavit." ukáže na hromadu oblečení. Pomalu vypne vysavač. Moc ho nebavilo překřikovat se přes ten otravný zvuk. "Pár připomínek na ten večer mám na těle, další fakt není potřeba."

Unaveně přivře oči, ale nakonec přejde těch pár kroků k Davidovi, aby sebral hromadu špinavého oblečení. Ze skříně mlčky vytáhne černý pytel na odpadky a naláduje to tam. "Ráno to odnesu do popelnice… potřebuju sprchu." Zachraptí přistiženě a než zmizí za dveřmi koupelny, tak se podívá na Davida stojícího stále na stejném místě. "Měl by sis jít lehnout." Přijde si najednou minimálně o deset let starší. Tohle se nemělo stát. Neměl zapomenout a David to neměl objevit.

Přikývne. "Jo, jasně, jen běž." Opatrně se skloní, aby vysavač odšoupl aspoň bokem. "Počkám v posteli." otočí se a pomalým krokem zamíří k ložnici.

Zavře za sebou dveře od koupelny a dosedne na hranu vany. Nakonec ze sebe stáhne všechno oblečení a vleze si pod proud studené vody. Zapře se dlaněmi o zeď před sebou než do ní naštvaně bouchne sevřenými pěstmi.

Pomalu se vsouká do postele a přitáhne si peřinu až pod bradu. Alex se tvářil tak ublíženě, ale s tou fetiší se prostě musí rozloučit. Není to pro něj zdravé. Nehledě na to, že to bylo i poněkud… nechutné. Dlaní pohladí polštář vedle sebe a na chvíli zavře oči. I ta chvilka s vysavačem byla ještě dost náročná.

Vypne sprchu a natáhne se pro ručník, aby se ledabyle utřel. Ani se nepřivítali. Povzdychne si, než se zapře dlaněmi o umyvadlo, aby se podíval na odraz člověka, kterého nepoznával. Strhaná tvář se hodně odlišovala od jinak kamenné. Potichu přejde bytem do ložnice. Ještě nebyla úplně tma, ale tím, že David neměl rozsvícenou lampičku, bylo v pokoji trochu šero. Mlčky přejde k posteli, aby nadzvedl Davidovu peřinu a tak jak byl, se k němu přitiskl. "Promiň. Nebylo to tak.. jen jsem zapomněl. Měl jsem hlavu úplně jinde."

"To je fuk, ale prostě se toho zbav. Máš mě. Nepotřebuješ takový věci." Opatrně mu ovine paže kolem krku, i když ho to stojí lehce bolestné odfrknutí. Přitiskne se k horkému tělu a přivře oči. "Jak bylo v práci?" zeptá se, aby změnil téma.

Trochu se stáhne, aby ho příliš netížil, ale nepřestává se ho dotýkat. "Těžce, ale zvládám to…" Pousměje se a zvedne se na lokti, aby Davida zlehka políbil na rty. "Tys to tady zvládnul dobře? Až na to vysávání… doufám, že okna jsi nemyl." Zamračí se lehce.

"Nemůžeš po mě přece chtít, abych pořád jen ležel. Byl jsem opatrný a fakt jsem se hlídal, jestli tě to potěší. A ne, okna jsem nemyl. Na ty se ještě necítím. Mám tě pozdravovat, nalákal jsem sem Robina s Romanem."

"Skvělé, třeba na ně taky postupem času dojde." Usměje se potutelně a přitáhne si Davida blíž k sobě. "Vážně?" Zeptá se překvapeně. "A jak se ti to povedlo?"

"A tak… zavolal jsem Robinovi, čímž jsem vzbudil žárlivost v Romanovi, tak si to se mnou přišel vyřídit a Robin mu bránil v tom, aby mě zaškrtil. Ale nakonec jsme si to vysvětlili…."

Nejdřív se na něj nevěřícně podívá a potom ho hravě žďuchne do ramene, když mu dojde, že si z něj dělá legraci. A pak mu dojde ještě jedna věc. "Proč jsi volal Robinovi?" Nebyl si vědom toho, že by měl David nějaký důvod.

"Lékařské tajemství." odpoví prostě. Proti tomu nemůže Alex vůbec nic namítat. "No a co vrtulníky? Letěli jste dneska? Nebo byla samá nuda a nic se nedělo." To kolikrát utahá ještě víc.

"Aha…" Nechá to být. Kdyby ho to zajímalo nějak zvlášť, může zkusit zatlačit z druhé strany na Robina. "Jen jednou… převáželi jsme pacienta do druhé nemocnice, mají tam speciální vybavení pro jeho léčbu… jinak samá nuda a práce okolo." Přitiskne se svým klínem k Davidovu boku. "Jak je ti?" Potřebuje cítit jeho nahou kůži, aby se trochu vzpamatoval.

"Hmmm." zavrní spokojeně. "Ty jsi můj malej pilot." Uculí se a lehce se přitiskne blíž. "No, když budeš hodně opatrný, tak se můžeš pomazlit. Pořád mi ještě jisté pohyby nedělají zrovna dobře."

"Já bych řekl, že jsem dost velkej." Uculí se a zvedne se, aby Davidovi pomohl posadit se a mohl z něj stáhnout tričko. "Bez oblečení ti to v téhle posteli sluší mnohem víc."

"Myslíš?" zeptá se zvědavě. "Já si myslím, že tohle tričko mi celkem sluší." pokrčí rameny. "Alexi? Ale vážně opatrně, jo?"

"Netvrdím, že ti nesluší, ale v posteli jsi hezčí bez oblečení. A někdy i mimo postel." Uculí se. "Neboj se, nehodlám tě teď obrátit na čtyři a šukat do bezvědomí… s tím si dáme ještě pár týdnů pauzu. Jen se s tebou pomazlím, nic víc." Sklouzne podél něj, aby mu mohl sundat i kraťasy a prádlo.

"Když mě to tak hrozně chybí…" zakňourá. "Ale mazlení je taky fajn… Líbí se mi, když mě mazlíš… je to hezký…." zavrní spokojeně, zatímco sleduje Alexovy ruce, jak ho zbavují oblečení.

"Taky mi to chybí, ale o to víc se můžeme těšit na to, až budeš zdravý." Vtiskne mu polibek na stehno. Dlaní přejede přes odhalený klín. Popravdě s ním má trochu jiné plány než jen mazlení, ale to nemusel říkat nahlas. Ono to Davidovi dojde za chvíli. Únava přešla do chuti na intimnosti.

"Vyprávěj mi o tom." zakňourá prosebně. "Nemůžu se dočkat, až se budeme zase moct věnovat všem těm hrám…." Vydechne, když ucítí dotek ve svém klíně. "Tohle je na tom to nejhorší."

"A nebude tě to potom trápit ještě víc?" Zvedne k němu pohled. Ale rozhodne se, že by to nemusel být špatný nápad. Pousměje se. "Ale slíbíš mi, že se nebudeš vrtět tak, aby tě něco bolelo, ano? Jinak bych tě musel přivázat..." dotkne se svými prsty štíhlého zápěstí.

"Ne, budu tak jako tak naštvaný, že to nemůžeme dělat… ale o to víc se budu těšit." Dlaní vklouzne do Alexových vlasů. "Slibuju, budu se snažit nevrtět, aby mě nic nebolelo… Jo? Ale to přivázání zní taky fajn." zavrní.

"Jenže já ti ruce nad hlavu nepřivážu, protože se ti natáhne břicho a ty mi místo slasti budeš do ucha křičet bolestí." Pohladí ho po tváři omluvně a ukradne si polibek. "Prostě si užívej, jak tě budu mučit. Bez vrtění." Uculí se.

Zklamaně zamručí, ale musí uznat, že má Alex pravdu. "Ale víš, že je to dost těžký? Nevrtět se? Co máš vlastně v plánu, Alexi?"

"Já?" Zatváří se jako anděl nevinnosti. Sklouzne svými rty po odhaleném hrudníku a na bříško a pupík. Jazykem projede jeho prohlubeň a s uculením se nadzvedne. "Naprosto nic… jen tě musím přivést na jiné myšlenky."

Trošku sebou trhne, když ucítí Alexův jazyk na svém břiše. Tiše zasténá, spíš bolestně. "Alexi? Tohle asi není úplně nejlepší nápad."

Zamračí se, zvedne hlavu. "Bolí tě to?" zeptá se starostlivě. Snaží se nedotýkat bolestivých míst, ale prostě jen bylo asi na tyhle hrátky ještě moc brzo. Spořádaně se položí vedle něj na bok a přitiskne se k němu. Vtiskne omluvný polibek na rameno. "Promiň, to jsem nechtěl."

Pohladí Alexe po paži. "To nic… já jen, nedokážu ovládat to, když sebou prostě jen cuknu. A pořád to ještě celkem dost… není to ono. Promiň ty mě. Já vím, že teď jsem naprosto k ničemu a ještě asi nějakou chvíli budu. Samozřejmě… no, pochopím, když… máš svoje potřeby, že jo a já teď nejsem schopný… promiň."

Naštvaně se zvedne na lokti, když tohle vypustí David z úst. Podívá se do šedých očí. "Nemyslíš to vážně, že ne?" přimhouří svůj pohled. "Není to o mojí nadrženosti a o tom, že ty zrovna nemůžeš. Já to kruci chápu, Davide. Nejsem patnáctiletej puberťák, co nedokáže ovládat svoje libido. Jen jsem to chtěl zkusit a taky jsem chtěl, aby ses cítil dobře… nechtěl jsem sex. Jen tě uspokojit. A beru to, když řekneš, že to nejde. Tak nech těhle řečí, děkuju." Položí se zpátky vedle něj a přetáhne přes ně peřinu.

"Promiň." špitne tiše a raději sklouzne hlouběji pod peřinu. Hodně opatrně a pomalu se přetočí na bok. Zády k Alexovi. "Tak… tak dobrou."

Povzdychne si. Projede si vlasy rukou a tu pak obtočí kolem Davidova pasu. Velmi lehce. "Daví… prosím tě… nechovej se takhle. Mám tě rád, nemám tě jen na to jedno." Pohladí palcem jeho tvář. "Nechci abys měl kvůli tomu nějaké výčitky."

Přitulí se ke zdroji tepla svými zády. "Já vím… Promiň. Jen… vadí mi to. Strašně mi to chybí." povzdechne si.

"Já netvrdím, že mě to nechybí, když tě mám tady takhle blízko u sebe, ale umím to pochopit. A raději se budu těšit až to půjde, než abych viděl jako trpíš, rozumíš? Potom si to všechno vynahradíme." Vtiskne mu polibek na zátylek. "Navíc jsem přemýšlel, že jsem letos ještě neměl pořádnou dovolenou, tak bychom mohli mezi svátky někam vyrazit, co ty na to?"

Souhlasně zamručí a spokojeně zavře oči. Usměje se. "No nevím, asi budu muset dohánět školu a tak různě." dodá tiše. "Ještě uvidíme ano? A co by sis tak představoval?"

Přejede svou dlaní po Davidově a usměje se. " Říkal jsem si, že bych si tě mohl unést na pár dnů někam k moři... Mohl bych tě veřejně okukovat skoro nahého." Uculí se. " A v zimě by to mohlo být fajn, nemyslíš? Nebo na sever, ale tam bys mě musel povinně zahřívat. Máš pravdu… uvidíme."