Princ a zvíře 1/5

Princ a zvíře

za beta děkujeme yellow

---

Zvířecí mysl byla silná. Utlačovala zbytky lidského vědomí. I když v době, kdy byl Arlan člověkem, měl toho lidského v sobě velmi málo. Proto přišel trest. Ten čaroděj…

Zvířecí myslí občas probleskly vzpomínky na minulost. Byly slabé a zahalené mlhou. Ale byly tam. A on se jich držel jako klíště. Nesmí zapomenout, kým byl. Nesmí, jinak bude navždy jen zvířetem.

Byl princem. Byl krásný, silný a hrdý. A krutý. Ubližoval. Prostě jen proto, že mohl. Že měl tu moc. Teď bylo jeho tělo jiné. Rychlé a silné, pokryté šedivou srstí. Byl vlkem. Během okamžiku se jeho život změnil. Zjednodušil se, scvrkl se jen na instinkty a to, co zaznamenaly citlivé uši a bystré oči. A čich. Cítil všechno kolem sebe. Vlhký mech, vůni borovic ve svěžím ještě trochu mrazivém jarním ránu. A zvuky… věděl, že ho pronásledují, že nemá šanci bojovat. Jedině útěk ho mohl zachránit.

Probudil se a na jeho citlivý čenich zaútočilo hned několik pachů. Lidé. A další zvířata. Tělo ho bolelo, ale donutil se pomalu vstát. Oči velmi rychle přivykly tmě v budově. Ano, byl v nějaké budově. V kleci. Vztekle zavrčel a přikrčil se. Srst na hřbetě se zježila. Ne, ne, ne. Věděl moc dobře, jak končí zvířata takhle chycená. Myslí opět proběhla vzpomínka. On sám to dělal. Ze zvířecího hrdla se vydralo další zavrčení. Takže tohle je konec. Takhle skončí korunní princ? Nebyl ve své zemi. Tím si byl skoro jistý. Možná sousední království? Ale kdo ví, kam ho ten prokletý čaroděj poslal.

Další pachy. Podomci, sluhové. Pachy upocených těl. Dokázal rozeznat každého jednotlivého muže. Každý páchne jinak. Když se přiblížili, couvnul do rohu klece. Zvířecí strach byl silnější než lidský vztek. A pak zvědavost, když ucítil jemnou vůni. Měl pocit, že ji zná. I když je silnější než kdykoli předtím. Zvířecí pohled začne těkat mezi lidskými tvářemi. Znal ho. Toho mladého muže, skoro ještě chlapce, s jizvou na tváři. To on mu ji udělal.

Zamířil. Byl velmi dobrý lučištník. Prakticky nikdy neminul. Na tu laň by mu stačila jedna jediná střela. Jenže minul, když jeho paži sevřela jemná dlaň. "Ne, prosím, má mladé."

Zvedl pohled k chlapci, který mu zničil perfektní zásah. Ruka byla rychlejší než mysl. Uhodil ho hřbetem ruky do tváře. Prsten s velkým kamenem roztrhl jemnou a dokonalou kůži. "Tohle se už nikdy neopovažuj," zasyčel a bez ohlédnutí odkráčel.

Bylo to už spoustu let. Ale vybavoval si ten okamžik naprosto jasně. Tu chvíli, kdy poznamenal toho chlapce navždy. Byl to druhý syn sousedního krále. Takový malý otloukánek svého staršího a mnohem průbojnějšího bratra. S tím starším si rozuměl. Ten mladší byl měkký. Posmívali se mu, ubližovali. A jemu to přišlo naprosto v pořádku. Co to byl za zvíře?

Teď se dívá modrýma zvířecíma očima a vlčí mysl na chvíli dovolí té lidské litovat. Přestane vrčet, když ke kleci přistoupí Illian. Tak se jmenuje. Prohlédne si ho. Nezměnil se. Pořád ta jemná dětská tvář, i když tělo vyspělo.

Illian se nechtěl účastnit dalšího honu. Letos byl již několikátý a jeho otec i bratr na té tradici velmi lpěli. Illian neměl rád ten pocit, jak se bez kousku citu zabíjejí zvířata, jen pro zábavu. Raději do královských lesů chodil sám. Nebo si brával koně, kterého nechával pást a on opřený o strom dýchal vůni lesa. Mohl tak být na chvilku pryč od veškerého shonu v paláci. Když však slyšel to pozdvižení, které se rozšířilo hradem, že chytili vlka, vyskočil ze svého místa v knihovně a šel se podívat. Snažil se neutíkat. Byl přeci druhý princ, a i když na trůn nejspíš nikdy neusedne, tak se musel chovat podle pravidel. Vlk tady u nich? Kde se tu vzal? Vlky dávno pozabíjeli jejich předci. Sejde do sklepení, kam vlka umístili. Všichni byli nahoře na hostině a hodovali. Se jménem jeho bratra na rtech zpívali a vyvolávali slávu. Stráže mu ustoupí. Díky bohu sloužili zrovna ti, kteří Illianem nijak nepohrdali. Jeho bratr měl velkou moc a ovlivňoval všechny. I strážné. Přistoupí pomalu ke kleci s vlkem. Zvíře s divokýma očima couvne a znovu zavrčí. Illian si ho velmi pečlivě prohlíží, ale snaží se nenavázat oční kontakt, aby zvíře nevyděsil. Vidí, jak se jeho nozdry rozšíří a potom se zklidní.

"Klid, já ti přece neublížím," snaží se o jemný tón, prohlížeje si u toho celé zvíře. "Kde ses tady vzal, hm? U nás v lesích? A proč ses nechal chytit? Jsi snad zraněný?" vydechne starostlivě. Vlk by se přeci jen tak chytit nenechal. Ne divoký vlk. Přejde k druhé straně klece, aby si prohlédl vlkovy packy. Zdál se být v pořádku.

Nakonec zvířecí strach ustoupí zvědavosti. Lidská část mysli ví, že mu tenhle mladík neublíží. Ten by neublížil ani mouše. Pamatuje si, že na lov s nimi chodil jen z donucení a dělal vše proto, aby většina zvířat unikla. A pak za to snášel hněv bratra i jeho. Copak byl doopravdy tak moc hloupý? Ne, to nebyla hloupost. Cítí z něj jen obavy. Ne z něj. O něj. Byl laskavý už jako dítě. Copak z toho nevyrostl? Bratr ho nešikanoval dostatečně, aby to z něj vytloukl?

Lidskou mysl zase na chvíli odstrčí ta vlčí. Zavrčí a vycení řadu dlouhých ostrých zubů. Jak ho mohli chytit? Pamatoval si, že ti lidé byli všude… s provazy a smečkou psů. Naháněli ho jako vysokou. Museli o něm vědět. Vlk v těchto končinách byl jako oheň ve tmě. Nemohli si ho nevšimnout.

Stáhne napřaženou ruku, když vlk zavrčí a odhalí mu tak ukázkový vlčí chrup. "Já ti nechci ublížit. Ty to víš, že ano? Cítíš to. Zvířata prý lidské emoce dokážou rozeznat." Pousměje se. Smutně. "Ale chápu tě. Lidé tě dostali do klece. Máš právo se zlobit a vrčet. Znám to… jen já se zlobit neumím." To už mluví spíš pro sebe než k vlkovi. Rozhlédne se po místnosti. Nedali tomu zvířeti ani vodu. Co zamýšlel bratr s vlkem? Chce si ho nechat? Navždy uvězněného tady? Konečně zahlédne misku s vodou. Nejspíš se nikdo nenamáhal… nebo na ně vrčel? Nedivil by se. Podsune tu malou misku pod mříží směrem k vlkovi. Když mu ukousne ruku… tak ať. Illianovi to nijak přitížit nemohlo.

Zvedne pohled a vlčí modré oči si ho prohlédnou s nedůvěrou. Já vím, že ne. Znám tě. Cítím to z tebe, princi. Věděl, že mu tenhle mladík neublíží. Lidská mysl to věděla, ta zvířecí se přesvědčovala těžko. Cítí ten smutek, pro zvířecí čich byl jako neonový nápis ve tmě. Snad je tvůj bratr lepší, než jsem byl kdy já. Vlk váhavě přistoupí k misce. Cítil žízeň. Jazyk se mu lepil na patro. Jak dlouho byl bez vody? Skloní hlavu, aby se napil. Vlk má chuť po té ruce chňapnout, ale lidská mysl ho zastaví. Ne, jemu už neublížím. Čenichem jemně zavadí o hřbet ruky, ale pak si jí přestane všímat. Uhasit žízeň je důležitější.

Zahledí se do vlčích očí. Byly hluboké a ten pohled… takový vědoucí. Jako by to zvíře doopravdy myslelo. Illian věděl o zvířatech opravdu hodně, a tak věděl, že zvířata, a tak i vlci, mají velmi citlivé smysly a vnímání. Ucukne, i když se normálně nelekal, ale jak se vlkovi nadzvedlo chřípí, zareagoval automaticky. Nakonec se ale dotkne mříže, která je odděluje. Pousměje se, když vidí, jak se vlk hltavě pustí do vody. "Musíš mít opravdu žízeň." Zaslechne hluk na chodbě. Měl by se vytratit. Naštěstí znal i jiné cesty sem do sklepení. "Zase přijdu, slibuji. Zjistím, co s tebou bratr zamýšlí." Usměje se na vlka a pohladí dlaní mříž jako by chtěl pohladit dlouhou vlčí srst.

***

Arlan tušil, co chce princ dělat s vlkem. Znal ho. Chvíli se bude kochat tím, že má takové zvíře pod zámkem. A pak ho pod dohledem vypustí, aby nemohl utéct, a uštve ho. Na to ani nebylo třeba zjišťovat. On sám by to tak udělal. Kdysi.

Měl jiné starosti. Už několikrát zažil úplněk. Vždy se na něj těšil, protože mu bylo dopřáno stát se zase na pár hodin člověkem. Člověkem bez hlasu, ale s lidským tělem a lidským myšlením. Teď, když byl lapený v kleci ve sklepě, se to doopravdy nehodilo. Všechno by to jen zhoršilo. Opravdu hodně zhoršilo. Nevěděl, kolik času uplynulo, co ho chytili. Ve vlčí podobě nebyl schopný počítat, ale úplněk cítil. A blížil se. Velmi rychle. A taky za ním hodně často chodil mladší princ. Illian. I jeho vlčí mysl se k němu začínala upínat. Jediný laskavý člověk široko daleko. A tak moc smutný. Vlk to cítil. A Arlanova mysl se mohla jen domýšlet, čím si prochází. Možná to radši ani vědět nechtěl. Pocit, že i on byl na seznamu těch, co mu ubližovali, ho ničil. Vlk nervózně přecházel po kleci. Nemohl si na to zvyknout. Potřeboval se pohybovat volně. Běhat. Cítit les, hlínu pod tlapami. Zavrčí, když se k mříži přiblíží stráž. Neudělali mu nic dobrého. Vycení zuby a naježí srst. Bylo jen otázkou času, kdy na sebe bude muset vzít lidskou podobu, nebo ho korunní princ uštve.

"Dnes jsi nějak nervózní, vlčku." Illian vystoupí ze stínu jedné ze skrytých chodeb. Chodil sem od první návštěvy jen tímto vchodem. Bratr ho nejspíš neznal a nyní byl čas večeře. Takže byli všichni v hodovní síni a o Illiana se zatím nestarali. Usměje se na nervózního vlka. Dnes chodil tam a zpátky, obvykle čekal s pohledem upřeným na místo, kudy Illian přicházel. Skloní se, aby skrz mříž podstrčil kus masa, který ukradl v kuchyni. "Tady máš něco k jídlu. Budeš potřebovat hodně sil. Chystám se udělat něco, co nejspíš pěkně odskáču, když se to provalí. Ale jsem ochotný to riskovat. Horší už to pro mě už být nemůže," pousměje se smutně. "Nezasloužíš si takový osud. Jsi duchem lesa. A teď ses po tolika letech ukázal u nás. Musíš žít."

Vlk na Illiana upře svůj pohled. Nemusí ho pobízet, aby se zvíře pustilo do masa. Nijak zvlášť dobře ho nekrmili. Nebýt toho smutného prince, brzy by byl pěkně vyhublý. Copak máš v plánu, maličký? O čem to mluvíš? Zadívá se na něj. V modrých duhovkách zasvítí, jak to lidské mysli dojde. Chystáš se mě pustit? Přejde k mříži. Prostrčí jimi čumák a jemně zakňučí. Jestli Illiana bratr při něčem takovém přistihne, stáhne z něj kůži.

Dotkne se jemně hebkého čenichu. Vlk si zvykl nechat se takhle hladit. Illian měl v první chvíli obavy, zda je to dobrý nápad. Nechtěl, aby si na něj divoké zvíře tak zvyklo, ale nakonec povolil. Ty modré oči se na něj tak dívaly… vždy jako by tušil, co se v Illianovi odehrává. "Musíš mi slíbit, že už se sem do lesů nikdy nevrátíš. Zabijí tě, když to uděláš a oni tě objeví." Hladí vlhký čumák. "Jsi divoké zvíře. Takže musíš utíkat rychle. Všichni jsou teď u stolů, nikdo si tě nevšimne. Stráže tě budou mít za toulavého psa, ale i ty chtějí občas dostat."

Dívá se na prince, zatímco ho jemně hladí. To ti neslíbím. Nemůžu odsud. Ne, když jsi tu ty. Nechá ho, aby ho hladil. I to divoké zvíře v něm si zvyklo na Illianovu blízkost. A představa, že ho tu nechá… Nemohl ho opustit. Ne, když pro něj tolik riskoval. Pro divoké zvíře. Udělal bys to, i kdybys věděl, kdo je pod vší tou srstí? Zachránil bys mě i tak? Zadívá se na tvář, kterou on sám poznamenal ošklivou jizvou. Jinak by byla dokonalá. Proč jen jsem byl tak krutý? Horkým jazykem olízne laskavou dlaň. Proč jsem to tehdy neviděl?

"Doufám, že mě nezakousneš hned, jak tě pustím," zasměje se lehce, když mu vlhký jazyk olízne ruku. "Budeš mi chybět, vlčí příteli." Pohladí palcem čumák mezi modrýma očima. Trochu posmutní. Bude zase sám. Zvykl si trávit večery tady, mluvit s tou němou tváří, která na něj občas zavrčela, ale velmi rychle se to změnilo. Nemohl však dovolit, aby ho bratr zabil a udělal si z něj koberec. Ten vlk byl příliš krásný na to, aby ho takhle zabili. Mluvil s bratrem několikrát, jenže jeho slova nic neznamenala. Byl pro něj jen odpad. Když dnes u snídaně vyslechl jeho plány, moc se nerozmýšlel. Jeho situace už nemohla být horší.

Ne, maličký. Tobě neublížím. Přísahám. Jsi příliš jemný a laskavý pro tenhle svět. Pojď se mnou… Sám ví, jaký je jeho bratr. Ublíží mu, jestli se dozví, že ho pustil. V lese s vlčím přítelem by měl mnohem větší šanci. A s tím ho má opustit? Vtiskne čumák do laskající dlaně. Tiše zakňučí. Už teď ví, že nedovolí vlkovi v sobě utéct co nejdál to půjde. Musí zůstat poblíž. Neopustím tě. Nemůžu.

"Tak jo, jdeme na to," usměje se znovu. Skloní se, aby začal jedním z ukradených klíčů odemykat řetěz. Jen to cinkne. Potom se s pohledem na vlka pustí do odemykání mříží. "Musíš utéct cestou, kudy chodím já. Věřím, že dál už si poradíš. Ta cesta končí přímo za hradbami." Otevře a ani se nehne. "Tak běž. Musíš rychle," pobídne ho, než udělá krok k východu. "Jdu hned za tebou." Jen jeho cesta skončí v té chodbě dřív.

Pozorně ho sleduje. Každý pohyb. Rachot řetězu donutí zvíře tiše zavrčet. Neměl ten zvuk rád. Vzali mu svobodu. Když se mříže otevřou, zaváhá. Jen malý okamžik, než zamíří na svobodu. Při průchodu kolem Illiana se zastaví. Pohlédne na něj. Nezůstávej tu… Pojď se mnou. Otře se o něj. Přitiskne ho svým tělem k mříži. Arlan váhá. Nechce ho opustit. Nemůže. Tolik mu dluží.

Překvapeně zamrká, když se k němu vlk tak přitiskne. Jen vydechne, když je přitlačen k mříži. "Tak běž, nezdržuj se tady už. Nesmí na tebe přijít stráže. A na mě taky ne." Pohne se. Vyběhne k tajnému východu. "Tak pojď. Hned," sykne. Srdce mu buší. Stráže mohou kdykoliv přijít. Dokonce slyšel rachot jiných klíčů. Nebo si to jen představoval? Kdyby se zastavil a chtěl vlka pohladit, nepustil by ho. Šel by s ním. Jenže nemohl. Musel vlka krýt.

Váhá. Arlan zatraceně váhá, než rozhodne vlčí část mysli. Zůstanu nablízku… Vlk se rozběhne a zamíří za princem. Musí uniknout. Úplněk už je blízko. Jeho narůstající moc mu vibruje tělem. Každou kostí. Bude volný a zas bude moct být chvíli člověkem. Neváhá a vydá se rychle chodbou.