Část druhá

Část druhá

---

Předupává po koleji sem a tam. Je tam zase sám a nemá nikde stání. Před pár dny ho k sobě pozval Lex s Míšou. Moc se mu tam nechtělo a brzy pochopil proč. Nejspíš se k nim nějak dostalo, že se s Alexem rozešli… ne, domluvili se na jiném stavu věcí. Od toho víkendu se neviděli. Vlastně ani neslyšeli. On neměl odvahu Alexovi zavolat a Alex se taky neozval. Vydechne a složí se na postel. Neměl za Lexem vůbec chodit. Vzal si ho stranou a říkal mu věci, které se mu vůbec nelíbily. Možná proto, že měl asi pravdu. Možná na něm Alexovi vážně záleželo. Možná to bylo vážně všechno jinak. Ale jak to má krucinál vědět. Vydechne a vztekle bouchne do matrace. Těch čtrnáct dní bez Alexe byl očistec. Nemohl se na nic soustředit. Dělal zbrklé chyby a… nemohl spát. Pořád se mu zdálo o té poslední noci na chatě. Bylo to jako zaseknutá deska. Záleželo mu na Alexovi, strašně moc. Měl ho rád a rád s ním trávil čas. A ani zdaleka nešlo jen o sex. Bylo mu s ním hrozně dobře. Jenže co když to nebylo oboustranné? Jak to říkal Lex? Jestli chce zažít lásku jakou má on s Míšou, musí prostě riskovat. A jestli o Alexe stojí, tak ať ho nenechává tomu druhému bez boje. Netušil, koho tím myslí, i když si tam velmi snadno doplnil Felixe. Zamračil se. Jestli o něj Alex fakt stojí, tak toho namyšlenýho zmetka vykastruje, jestli na něj kdy sáhne. Lex říkal, ať jedná. Vyskočí, popadne bundu a za běhu popadne svoje věci. Fajn, když už ho to má zničit, ať to stojí za to.

Alex se snažil prokousat pracovní dobou, aby už mohl být doma, ve svém klidu, kde nemusel schovávat emoce, které v něm panovaly. Od rozhovoru s Míšou a Lexem přemýšlel o něm a Davidovi snad ještě intenzivněji. Stálo ho hodně úsilí, aby své tělo přemluvil ke spánku a stále nepřemýšlel. Potřeboval taky odpočívat, jenže myšlenky na Davida a to, jak by mohl zvrátit nastalou situaci, ho nenechávaly klidného. Již po několikáté se snažil dočíst papíry, které mu dovezl Felix z práce, až do konce. Nedařilo se mu to. Byl příliš roztěkaný, nevyspalý a celkově unavený. Jestli to tak půjde dál, vyhodí ho, protože propadne depresi a ještě i syndromu vyhoření. Což bylo v jeho zaměstnání běžné. Povzdychne si a znovu se skloní nad štos těch papírů. Felix už zase začínal vtipkovat a jemu to nepřišlo vůbec vtipné, protože se to pořád točilo kolem něj a jeho stavu. Copak mu mohl říct, že je mimo z Davida? Neřekl to ani klukům, i když ti tak nějak podvědomě tušili, odkud vítr fouká. Chtěl Davidovi ukázat, že o něj stojí opravdu moc a ne o nikoho jiného. jenže si uvědomoval, jak moc složité to bylo. Obzvlášť, když David věděl, že bude sloužit u letecké s Felixem, kterého bytostně nesnášel.

Zamračí se, když nezastihne Alexe doma. Napadne ho ještě práce, ale tam… může ho vyrušit tam? A co sakra. Přinejhorším se vymluví na to, že jde pozdravit kluky. A aspoň mu třeba potvrdí, že je Alex na tom tak, jak říkal Lex. Nevěřil mu, že by Alexe tak zdrchalo to, že už nejsou spolu… Zamíří na autobus o kterém ví, že směřuje k nemocnici. Prostě to zjistí a rozštípne to jednou pro vždy. Kdyby Alex reagoval divně, vždycky může říct, že si z něj jen střílel a rychle zmizet. O nic nejde. Však s city si poradit umí, když dostane prostor. Možná to prostě chce risknout. Konečně.

"Můžeš kolem mě přestat poskakovat jako bys měl roupy?" Zavrčí rozladěně na Felixe, který prostě neodolá, aby Alexe nepopíchnul i v jeho špatné náladě.

"Někdo ti snad šlápnu na kuří oko, že jsi tak příjemný?"

"Běž do prdele." Odsekne a vrátí se zpátky k těm zpropadeným papírům. Vlastně vůbec nechápal, proč kolem všeho bylo tolik papírování. Tohle byl už tak miliontý, který mu přišel do ruky. Na Felixovo pobavené uchechtnutí nereaguje. Opře se rukama o kapotu svého auta a na Felixovo usazení se na ní, zareaguje jen dalším zavrčením, což staršího muže samozřejmě ještě víc pobaví. Alex toho měl dost. Netušil, jak to bude s jeho přechodem k letecké, protože v tomhle stavu by ho do vrtulníku nepustili. Měl by začít něco dělat. Prostě se po práci Davidovi ozve. Nebo ještě líp. Vyrazí za ním a pokusí se ho zastihnout na koleji. A vyřeší to. A´t už to dopadne dobře nebo špatně.Chtěl vědět na čem je.

Zamíří rovnou do zázemí, když dorazí do nemocnice. Koneckonců, ho tam ještě znají. Ale najde tam jen Romana s Robinem. "Čau…" pozdraví zadýchaně. "Alex tu není?" Možná by bylo slušné ztratit s nimi pár slov, ale dokud nevyřídí to, proč přišel, tak nemá na nic jiného myšlenky. "Slouží dneska nebo ne?"

Roman zvedne překvapeně hlavu za hlasem. Zrovna s Robinem řešili noční výjezdy a papírování kolem nich, tak si ani nevšimli, že někdo přichází. "Ahoj Davide. Tebe jsme tu dlouho neviděli. Jak je? Jo, Alex… je v garáži. Zase řeší pracovní úprkové záležitosti s Felixem. Je to fakt zmetek, že nám ho chce ukrást." Uchechtne se a dostane se mu tak šťouchnutí od svého přítele.

Zamračí se. "Tak s Felixem, no rozkošný." Zavrčí. Nečekal, že mu bude muset čelit takhle brzy, ale vidí rudě, když slyší to jméno. "Výborně. Stavím se za vámi později jo? Teď si musím něco nutně vyřídit." S výrazem boha pomsty zamíří do garáží.

Robin s Romanem se na sebe překvapeně podívají. Oba okamžitě vstanou ze svého místa, aby se postavili do dveří a dohlédli z dálky na to, že nebude prolita krev.

Alex frustrovaně bouchne do hromady papírů. "Nemohl bys jim příště vzkázat, aby to napsal v ještě větších šifrách? Už teď si připadám málo jako Sherlock Holmes." Ušklíbne se.

Felix ho poplácá po rameni a natočí se na kapotě tak, aby lépe viděl, co Alex zrovna zkoumá. "Prostě čti dál. Stejně jsou to jen kecy."

Na jeho vkus je Felix moc blízko, když je konečně uvidí. Ne, tak to by nešlo. Nejdřív zneškodní toho parchanta a pak vyřeší Alexe. Hezky jedno po druhém. Přejde až těsně k nim. Díky papírům si ho vůbec nevšimli. Čapne Alexe za bundu, stáhne ho dál od Felixe a stoupne si mezi ně. "No nazdar. Jen aby nedošlo k nějakému trapnému omylu…" slova drtí mezi zuby jako kamení. "Alex je můj, jasný? Vznáším na něj nárok a jestli se ho jen dotkneš, dědulo, tak přísahám, že už nikdy nebudeš mít chuť sáhnout na nikoho jinýho, jasný?" zasyčí. Přitom svírá Alexovu bundu tak pevně, až mu bělí klouby. "Kastraci ovládám dokonale a najdu si na to ten nejtupější a nerezavější skalpel, kterej tu seženu. Takže se ve svém vlastním zájmu drž od mého chlapa co nejdál, jasný?"

Alex se překvapeně nechá strhnout do strany. Zamrká, když si uvědomí, kdo ho to drží za bundu. Zrovna nad ním přemýšlel a… vůbec ho neslyšel přicházet.

Felix sklouzne z kapoty. Prvotní překvapení dokáže potlačit a velmi rychle se vzpamatuje natolik, aby dokázal vyhodnotit situaci. Sklouzne pohledem z Davida na Alexe a zase zpátky. "Nevěděl jsem, že jste ještě spolu. To proto se tváříš tak tragicky?" Složí si paže na hrudníku.

Pustí Alexe jen proto, aby se mohl plně soustředit na Felixe. "Takový smysl pro vtip." zavrčí. Bleskově natáhne ruce, aby se palci dostal kousíček pod Felixovy uši, na bod kde se připojuje čelist. Ví, že tam to bolí naprosto pekelně. Sám si to vyzkoušel na vlastní kůži. Přitáhne si bolestí ochromeného Felixe blíž k sobě. "Tak ještě jednou, vtipálku. Nech mého Alexe na pokoji. Jinak umím i mnohem horší věci." Pustí ho a zcela automaticky si oklepe ruce. Vzápětí se otočí na Alexe, aby ho chytil znovu za bundu na hrudi. "Musím s tebou nutně mluvit. Hned." Zamíří i s Alexem k šatnám.

Šokovaně hledí na bolestí ochromeného Felixe. David to myslel opravdu vážně. Sleduje, jak se jeho kolega snaží zbavit bolesti třením postižených míst. Nevydal sice ani hlásku, ale bylo to na něm poznat. Až když ho David začne táhnout od auta, tak mu dojde význam jeho slov. Mého Alexe? Polkne knedlík, který se mu usadil v krku. Co to mělo znamenat? Poslušně za ním vlaje a následuje ho do šaten. On se bál, že když za ním přijde, tak mu dá košem a David sem teď přilítne jako tajfun a způsobí na záchrance pozdvižení. A jeho slova… oči má překvapením dokořán, upřené na Davidova záda. Jen koutkem oka si všimne kluků chechtajících se ve dveřích kanceláře.

Agresivitou jen potlačoval tu nejistotu, co měl celou dobu v sobě. Musel dát konečně průchod emocím. Uvědomuje si, že se nezachoval nejlíp, ale on toho zmetka fakt upřímně nesnášel. Vrazí s Alexem v závěsu do šatny, která je na prosto prázdná. Naštěstí. Fakt si připadá jako vzteklej pes co kouše. Teď ho Alex seřve za to, že ublížil Felixovi a už ho nebude chtít nikdy vidět…. Určitě. To ještě víc podnítí jeho rozčílení. Už teď je excitovaný na nejvyšší míru, ztěžka oddechuje a je si jistý, že mu to nevydrží dlouho. Strčí Alexe do šatny a prostě za nimi zabouchne dveře. To strčení bylo trošku razantnější než chtěl, protože Alex skončil přišpendlený na skříňce. "Sakra… sakra…" nadechne se. Tohle mu vůbec nedělá dobře. "Já tě chci… slyšíš? Chci tě. Nejen na sex… chci vztah, s tebou… já už nemůžu, nemůžu tě dostat z hlavy a to se vážně snažím… do prdele, já ten vztah potřebuju, rozumíš?" vydechne zoufale. Snaží se toho říct tak strašně moc, než ho Alex přeruší a vyrazí.

Šokovaně vydechne, když je přiražen ke skříňce. Zatím se nezmohl ani na pozdrav. Jen zírá a nestíhá pobírat to, co mu David říká. Mozek šrotuje na plné obrátky, když si uvědomí, že David má své dlaně na jeho hrudníku a říká mu… Chce ho? Na… na vztah? Zornice se roztáhnou překvapením a poznáním. Upře svůj pohled do šedivých hlubin, které mu tolik chyběly. Vůbec nepřemýšlí nad tím, že David nějakým způsobem ublížil Felixovi, bylo mu to jedno. On se o něj někdo postará. Ale teď tu měl před sebou Davida a nebyla to jen trapná iluze. Zamrká. měl by něco udělat. Ztuhle se pohne. Dotkne se dlaněmi rozhořčené a zoufalé tváře. Sklouzne jimi na krk. A pak si jeho obličej prostě přitáhne k sobě a přitiskne své rty na jeho. Teď nemá lepší odpověď.

Ve chvíli, kdy na jeho útok odpoví Alex polibkem, je v háji. Vztek i zoufalství je pryč. Křečovitě se přitiskne k Alexovi. Měl by se uvolnit, ale ještě pořád je v pohotovostním režimu. Všechna ta únava za ty dny, kdy se jen utápěl ve vlastní sebelítosti… Alex o něj stal… nebo aspoň doufal, že to znamená ten nečekaný polibek.

Líbá ty rty a dává do nich všechny svoje emoce, které prožíval za posledních čtrnáct dní. Tiskne Davidův krk i tváře a nechce ho od sebe oddělit. Zoufale by vyjeknul a to se mu nechtělo. "Já tě chci… celou dobu po tobě toužím a chci, abychom byli pár. Se vším všudy, Daví. Tak moc ses mi vryl pod kůži." Palci pohladí rozhněvané tváře, aby je uklidnil. Frustrace z posledních dní se podepsala i na něm, ale tenhle výstup… jako by ho to znovu nabilo.

Vydechne. "Ale já nepřestanu… já budu žárlit… nezastavím to… nedokážu… já ho nesnáším, přísahám, že jestli tě… fakt ho vykastruju, myslím to vážně…seš si jistej, že to budeš zvládat?" zavrčí ještě popuzeně. "Nedokážu se přes to dostat…" Když už uvolní emoce, nemůže to zůstat bez následků. Po tomhle vyznání se konečně uvolní. Všechno z něj spadne a dostaví se únava.

Pomalu přikývne. Přitáhne si Davida k sobě do náruče a pevně ho stiskne. "Je to prostě Felix… já to zvládnu a pokud to nezvládne on, tak holt bude vykastrovaný, no." Pokrčí rameny s pobaveným úsměvem na rtech. "Já chci tebe, ne jeho. Kvůli němu bych se vařit nikdy neučil." Sklouzne dlaní po jeho zádech a uvědomí si, jak moc mu ta teplá náruč chyběla. Zaboří svůj obličej do ohbí Davidova krku a vydechne. "Tolik jsi mi chyběl…"

"To ses učil fakt kvůli mě?" zeptá se s úsměvem. Nějak tomu nedokáže moc věřit. "Tak mi můžeš uvařit kafe, protože to se mnou asi za chvilku sekne." Opře se o Alexe víc, protože se na něj právě snesla všechna ta únava, nevyspání a vyčerpal organismus obranou svého teritoria. "Omlouvám se." řekne tiše. Omlouvá se tak nějak globálně za všechno co provedl.

"Samozřejmě, měl jsem zájem o tvoje blaho. Kritika se velmi špatně poslouchá, když vím, že s tím jde něco udělat." Zvedne hlavu a vtiskne mu polibek na čelo. Unaveně se usměje a znovu ho k sobě přitiskne. "Taky se omlouvám." Řekne upřímně, aniž by se od něj oddělil. Pohladí ho po zádech. Má v tom prsty i on sám, nevidí důvod, proč by to měl všechno nechávat na Davidovi. Zavře oči a vdechne jeho vůni. Uchechtne se. Ještě se z něj stane těžký romantik.

Zamručí. "Seš v práci, měl bych zmizet." Zamumlá a začne se sápat z Alexovy náruče. Už tu nadělal ostudy dost. "Než si pro mě přijde ochranka."

Nepovolí svůj stisk, jen se pobaveně zasměje. "Nikam. Ty si myslíš, že si sem nakráčíš po dvou týdnech a já tě hned pustím? To se mýlíš." Vrhne se na jeho rty, aby si ukradl pár polibků. "Navíc sis přál to kafe. Mojí ochranku už jsi zneškodnil." Zazubí se.

Zaúpí. "To je průser… přestal jsem se ovládat. Pusť mě, Alexi. No tak. Někdo sem přijde a už jsem toho fakt podělal dost."

Pobaveně projede svými prsty Davidovy krátké vlasy. "Dokud jsi se mnou, tak se ti nemůže nic stát, věř mi. Nic jsi nepodělal… takže teď jsem tvůj chlap?" Zeptá se s úsměvem. Ulpělo mu toho z Davidových slov v hlavě hodně.

"Jo, už asi jo. Co jsem ještě proboha říkal?" zeptá se zničeně. Byl tak rozčílený, že si většinu věcí nevybavuje. "Jestli teda fakt stojíš o někoho jako jsem já."

"Řekl jsi hodně zajímavých věcí, ještě mi to všechno nedošlo, ale tahle se mi líbí nejvíc. Nelíbal bych tě tady, kdybych o tebe nestál." Na důkaz svých slov ho znovu políbí. "A jestli teď budu muset na výjezd, tak se jdu zastřelit." Zamručí. "Dáš si to kafe? Kluci tě rádi uvidí."

"Budu muset chodit kanálama… "Zamručí nešťastně. "Sakra jo, dám si. A jestli se tu ukáže ten kretén, tak přísahám, že už tak něžnej nebudu." zavrčí. Tentokrát si ho sám přitáhne a políbí. "Tak to kafe. Nic jiného tu stejně dělat nemůžeme."

Poťouchle se zazubí. "Je tady spousta zákoutí, kam by se dalo zašít." opětuje mu polibek. "Ale kafe bude bezpečnější, obzvlášť pokud je Felix stále ještě tady."

"Já se ho rozhodně nebojím. Může si něco zkusit a už ho nebudu šetřit. A zašívat se nemůžeš, jsi kruci v práci ne?" plácne ho přes paži a odtáhne se. "Potřebuju to kafe."

"No jo, no jo. Jsem v práci. Žádné zašívání." Propustí ho ze své náruče a upraví si pomačkané tričko, jak David zatínal pěsti. "Nebude ti vadit náš putovní růžový hrnek? V tom mém je totiž moje studené kafe. Dneska pořád jen lítáme."

Zavrtí hlavou. "S tím problém nemám. Může být růžový se zelenými puntíky. Hrnek je mi jedno. Hlavní je to kafe." Narovná se. "Náročný den? Aha. No, tak to bych měl radši doopravdy zmizet."

Přikývne. "Žádné takové, aspoň si i já vypiju to svoje. Pořád mě od něj něco zdržovalo." Pousměje se. "Zbytek můžeme kdyžtak probrat u mě doma. Jestli tedy nemáš něco už domluveného na dnešní večer?" Podívá se na něj tázavě.

"No vlastně, ani nemám. Jen jsem se chtěl učit." pokrčí rameny. "Poslední dobou jsem žádnou práci nebral. Měl jsem toho dost do školy kolem zkoušek."

"Tak kdybys chtěl, můžeš si to vzít s sebou. Dneska se mnou stejně asi nic nebude. Udělám si z tebe osobního medvídka a trochu se prospím. Moc jsem tomu za posledních několik dnů nedal… sloužil jsem za dva… tak se můžeš mezitím učit." Navrhne kompromis. Měl by ho dnes večer rád u sebe, pokud o to tedy David sám stojí.

"Mohl bych." připustí. Rád by s Alexem strávil nějaký čas. "No, jestli to nevadí tobě… já se zvládnu učit i u tebe." řekne nakonec. "Ale ráno musím zmizet. Něco jsem si už domluvil."

"Končím za necelé dvě hodiny, tak jestli chceš, můžeš tu potom počkat a já tě vezmu na kolej, aby sis vzal potřebné materiály. A potom můžeme jet rovnou ke mně. Ráno můžeš zmizet kdy budeš potřebovat. Mám příslužbu, takže se může stát že budu v noci mizet…" pousměje se. Vezme Davida za ruku. "Pojď, jdeme na to kafe, než se mi tu skácíš. Jsem v práci dost."

"Jo, dobře. Klidně to tak udělat můžeme. Stejně teď nemám nic jiného… A jestli chceš, tak klidně. Nebo se můžu zastavit na koleji a pak zajet k sobě. Za dvě hodiny bych to zvládnul bez problémů."

"Jestli chceš… může se stát, že se mi služba prodlouží. Počkej." Pustí ho a přejde ke své skříňce s věcmi, aby v kapse mikiny vylovil klíče od bytu. Podá je Davidovi. "Kdybys tam byl dřív než já, tak abys nečekal venku. Do té doby se můžeš třeba učit."

Zavrtí hlavou. "To je divný, Alexi. Klidně počkám i venku. Je divný být u tebe, když tam nejsi." Rozhodně ty klíče nechce. I tak už si připadá zvláštně, že našel odvahu sem jít.

"Jenže já nechci, abys čekal venku. Mí sousedi tě už tak nějak znají. Obzvlášť ta odnaproti." Ušklíbne se. "A budu mít klid, pokud se nedobrovolně zdržím. On tě tam nikdo neukousne. Opravdu." Pousměje se. "Nechtěj abych použil trochu násilí. Vždyť jsi u mě dost často."

"A co když se někde zdržím já?" zeptá se naopak. "Nedostaneš se pak domů. Je to klidně možný, nikdy nevíš."

Zakroutí hlavou. "Já věřím tomu, že se nezdržíš, to spíš já. A hodně bych se zlobil, kdybych tě našel čekat před barákem. Co by si o mě potom pomysleli sousedi? Prostě si ty klíče vezmi." Natáhne k němu ruku se svazkem klíčů. Prohlédne si ho, aby našel nějaké vhodné místo v oděvu, kam by klíče jinak umístil. Poťouchle se zazubí.

"Tak by si pomysleli, že nejsi doma a já prostě jen čekám. Alexi… no dobře, fajn, jak chceš." rezignuje nakonec. "Když si myslíš, že je to nejlepší řešení. Já se určitě zabavím."

"Spíš by si mysleli, že chceš někoho vykrást, kdybys tam stepoval." Zazubí se. Spokojený s tím, že na to David nakonec přistoupil. "Kdyby ne, tak knížek tam mám dost nebo můžeš surfovat po netu." Pokrčí rameny. "Tak šup, schovat a neztratit a jdeme na to kafe nebo se tam do konce pracovní doby nedostaneme."