Část šestá

18+ !!!

---

***

Pomalu se zvedne z Davida, aby ho tolik netížil. Odstraní použitý prezervativ a natáhne se pro ubrousky, které nezapomněl vzít. Položí je Davidovi na hrudník se zazubením. Skloní se, aby rozepnul pouta na jeho rukách i nohách. Přejede prsty po kotnících, aby se ujistil, že se nikde nezařízly. "Všechno v pohodě? Na stole v kuchyni jsem připravil malou snídani, tak se uprav a můžeme se do ní hned pustit…" Ještě se natáhne, aby sundal kožený obojek z Davidova krku. Mazlivě po něm přejede rty. "Pro teď máš volno." Mrkne na něj hravě.

"Super. Už ten hlad fakt začínám mít a brzy se rozroste do obřích rozměrů." Drapne prsty po ubrouscích aby se trošku očistil. "Dám si ještě rychlou sprchu jo? A po snídani zmučím já tebe, takže se na to psychicky připrav." kývne než zmizí za dveřmi koupelny, aby na sebe na malou chvíli pustil vodu. Potřeboval se trošku opláchnout, aby se probral ze všeho toho opojení.

Pobaveně přikývne a raději se skloní do svojí stále nevybalené tašky, aby z ní vytáhl oblečení, které si sem pro tuhle příležitost vzal. Nezdržuje se se spodním prádlem, pouze na sebe natáhne kraťasy a tričko. "Potom přijď, dolů, jo?" Houkne na Davida ze dveří koupelny a zmizí do kuchyně.

"Jasan, jsem tam za minutku… " Překřikne proud vody a rychle zavře kohoutky. Stejně nemá smysl páchat nějakou důkladnější očistu, však se zase zaneřádí. Uculí se, rychle se osuší a vyběhne z koupelny. Jeho batoh zůstal dole, tak seběhne schodiště, aby se vrhnul po svém batohu. "Je povolený oblečení?" zavolá do kuchyně a rychle vytáhne mobil, aby zkontroloval, jestli ho někdo nesháněl.

Vykoukne ze dveří kuchyně. "Obojek nemáš, ne?" Usměje se. "Oblékni se. Ať si navzájem nekazíme mravnost. Ale zakazuje se zimní kombinéza." Zasměje se. Shlédne na mobil v Davidových rukách. "Čekáš nějaký hovor?" zeptá se konverzačně. "Budeš čaj nebo kafe? Nebo jen džus?"

"Co?" Vzhlédne a pousměje se. "Ne, nečekám. Jen kdyby náhodou někdo něco… Víš, jak to bývá. Sice jim všem řekneš, aby neotravovali, ale vždycky se najde něco urgentního… prostě jen pro klid mé duše, že se nic neděje a všichni se beze mě obejdou. Víš, mám trošku komplex nenahraditelnosti." Mobil schová do batohu a vytáhne si kraťasy a tričko. "Dám si kafe, jestli můžu. Ale moc mi ho neslaď, jo? Jen lžičku, zarovnanou. Díky. A ten džus mi prosímtě nařeď… jo a kdyby se ti chtělo, tak můžeš vyrazit do lesa na jahody." uculí se škodolibě.

"Tomu rozumím a znám to víc než kdokoli jiný. Mám volno, ale při urgentních situacích je to všem jedno." Usměje se. "Komplex nenahraditelnosti? Tak s tím budu jedině souhlasit. A borůvky nasbírat při měsíčku a ráno z nich mít bublaninu k snídani nechceš?" zazubí se pobaveně a zajde zpátky do malé kuchyňky, aby zapnul vodu v konvici a naředil džus.

"Ale to zní hodně dobře." zaculí se spokojeně. "Musel bys mě ale zamknout do skříně, abych si mezitím neudělal sám nějakou vycházku do okolí." Natáhne na sebe oblečení a ušklíbne se. Špatně utřel v tom chvatu záda a teď má tričko lehce promočené. Mávne nad tím rukou. Je teplo, to uschne. "Ale vážně, nepůjdeme se třeba odpoledne na chvilku projít? Trošku si zaběhat, zahrát si na honěnou. Na čerstvém vzduchu, aby nám líp chutnalo a tak… mimochodem, Alexi… co oběd? Klidně se spokojím s tou bublaninou a nemusíš sbírat ani při měsíčku." zamíří do kuchyně za ním.

"Pout tady máme víc než dost…" usměje se. "Už mě to taky napadlo, abychom nebyli celou dobu zavření v ložnici… jen jsem na oběd plánoval palačinky a nejsem si jistý, že je to dobré jídlo, po kterém by se nám lehce běhalo…" zamyslí se. "Nebo je udělám až zítra a dneska si dáme kuřecí salát, co ty na to? To bychom si k nim mohli dát i ty borůvky, když je nasbíráme." uculí se.

Přikývne. "To nezní špatně. Palačinky s čerstvými borůvkami, to jsem snad ještě neměl." Přejde k Alexovi, aby se hrudníkem otřel mazlivě o jeho záda. "Ty máš ještě v té své tašce nějaká překvápka co?" zazubí se. Natáhne paže, aby je ovinul Alexovi kolem pasu. "Víš, že takhle mě ještě nikdo nikdy nerozpálil? Asi v tobě něco bude, Alexandře."

"Tak to ber jako splněné." usměje se přes rameno. Nechá ho, aby kolem něj ovinul své paže a dál se věnuje přípravě ranní kávy. Tohle je příjemné. "Ona se ta taška nezdá… vejde se do ní opravdu hodně věcí." uculí se jako nejsvatější. Nasype do připraveného hrníčku požadovanou zarovnanou lžičku cukru a samolibě se usměje sám pro sebe. "Víš, že nikdo dlouho nepoužil moje celé jméno?" Uchechtne se.

"Vážně ne? To bude asi tím, že ho máš tak zatraceně dlouhý." uculí se tomu dvojsmyslu. "Lexovi jsem tak říkal dost často, i když ho takhle oslovovali spíš lidi, kteří ho nemají rádi. Ale nikdy mi neřekl, že by mu to vadilo… A tobě? Všichni ti říkají ve zkratce?" Povzdechne si. "Ale taky záleží na tom, jak ho člověk vysloví… No jo no, melu z hladu." Spustí paže, aby nechal Alexe zas volně nadechnout. "Alexandr je nádherný jméno."

"To máš pravdu. Sára ho říká celé většinou v afektu, když je na mě naštvaná nebo mi dává kázání." uchechtne se. "Pokud to není šéf, který na mě volá příjmením tak ano, všichni používají Alex. Většina si je totiž vědoma toho, že nesnáším, když na mě někdo zavolá Sašo. Zní to tak… gaysky." Zazubí se. "Tak si sedni ke stolu, kafe ti hned dodám, můžeš se do toho pustit." Pokyne mu k prostřenému stolu.

Zamíří ke stolu. Usadí se, opře se lokty o desku a zadívá se na Alexe. "Ale zas tak typické jméno to není, ne? Saša zní dost… jako pro holku. Sašenka." prskne smíchy. "To máte nějaké rodové jméno? U Lexe to tak je. Dokonce má ségru Alexandru. Jeho otec je docela vyšinutej magor." pokrčí rameny. "Ale to asi víš… viděl jsi ho na té svatbě ne? Takový ten hodně zamračený pán. Bohudík tu jeho příšernou povahu nezdědily jeho děti. To by bylo naprosto… v háji." zasměje se.

Přimhouří pohled, ale když vidí, že to David nemyslí vůbec zle, tak nad tím mávne rukou. "Typické to zase tak není, ale vždycky se najde někdo, kdo to zkusí. Sašenko na mě volala Sára, když jsme byli malí… jsem starší brácha, co jí věčně prudil. A ne, u nás se to nedědí. Naopak spíš málem vydědili rodiče, když zjistili, jaké jméno vybrali… a když se narodila Sára, opakovalo se to." Uchechtne se. Zalije hrnky vroucí vodou a vezme je ke stolu. "Lexova otce jsem měl možnost vidět, máš pravdu. Ještě, že to po něm nezdědily děti. I když je zase tolik neznám… my jsme toho se Sárou pochytili od rodičů víc než dost."

"Noooo…" zaculí se. "Už jsi někdy viděl Lexe doopravdy naštvaného? To je dost děsivé a to ani nemusíš být předmětem jeho naštvání. Myslím, že tohle po otci rozhodně zdědil. Akorát je ten chlap dost děsivej pořád, narozdíl od Lexe." mávne rukou. "No a Alexandra, ta je naprosto v pohodě. Možná je to taky tím, že žije daleko od všeho. Rodina jejího manžela má ve Francii vinice a on je teď vede. Jednou mě tam Lex vzal. Tam bych klidně zůstal roky. Parádní příroda, super lidi… myslím, že tam jsem konečně pochytil, že každé víno chutná trochu jinak. Lex mi pořád vyčítal, že se v tom moc nevyznám a piju to jak vodu." uculí se.

"Možnost vidět Lexe naštvaného jsem opravdu ještě neměl a nevím, jestli po tom toužím. Díky bohu, že jsme s Míšou v pohodě a tak… no… víš jak to myslím." Usměje se. "Vinice zní dobře. Kdysi jsme s klukama navštívili vinice tady u nás a byla to taky paráda… jen se mi ty dny trochu prolínají." Uchechtne se, když si na to vzpomene. "Jinak víno moc nepiju." Pokrčí rameny. "Musí to tam být asi fajn." Postaví před Davida jeho hrnek i sklenici s džusem. "Ještě něco si budeš přát?"

"Já ho viděl vytočeného jednou, doopravdy naštvaného. On to jinak většinou jen hraje. Ale tohle doopravdy zuřil. Doteď z toho mívám zlé sny." uculí se. "Míša je v pohodě s každým, je to fajn kluk. Říkal mi, že ho Lex na víno naučil. On je dost gurmán, přes tyhle věci. Kvalitní jídlo, kvalitní víno a kvalitní sex." uchechtne se. "Míša nemá na výběr." Natáhne se po Alexovi. "Ještě pusu."

"S tím bychom měli něco udělat, aby tě neděsil. Vezmeme ho proletět, co říkáš… bál by se mých leteckých manévrů?" Zazubí se zatváří jako andílek. "Hlavně, že jsou oba spokojení." Usměje se a překročí malou vzdálenost, která je dělila, aby se sklonil. Dlaní přejede po Davidově tváři a pousměje se než se zlehka pomazlí s jeho rty.

"Nejsem si jistý, jestli by to zabralo." zazubí se. Spokojeně odpoví na polibek. "Myslím, že spokojenější být nemůžou. Víš, že se někdy až stydím, jak těm dvěma závidím. Je to hnusný, já vím." pokrčí rameny. "Jenže když je člověk vidí spolu… sakra, jsem si vždycky myslel, že ideální vztah je mýtus." zazubí se. "Ale jsem rád… Lex si zaslouží být šťastný a Michal ještě víc."

"Nějaký možná ano… nenaučil jsem se lítat jen rovně." Zazubí se. "Máš pravdu, jejich vztah je unikát, takže člověku nezbývá nic jiného než se dívat a závidět. A teď už jsou jedna velká rodina." Usměje se. Sklouzne dlaněmi po Davidově krku a ještě si ukradne jeden polibek.

"Tak nějaká vývrtka by ho možná porazila." pokrčí rameny. "Mě teda určitě. I když všechny ty šílenosti na poutích mě vždycky děsivě lákaly." zazubí se.

"A vyzkoušel jsi je někdy? Přemýšlím, ke které bych to přirovnal, ale nic mě zrovna nenapadá. My jsme se Sárou vyzkoušeli spoustu takových atrakcí. Otci to nebylo zrovna po vůli, připadalo mu to dětinské, ale jinak je to normální člověk." Zazubí se. "Je to dost adrenalin, obzvlášť pro člověka, který nikdy v helikoptéře neseděl a hned se s ním dělají psí kusy. A pro některé je to i dobrý způsob zbavení se přetlaku v žaludku." Uchechtne se. "Sám jsem měl ve Finsku co dělat… a to první hodiny byly jen na trenažéru."

"Ani ne, nějak na to v době, kdy mě to lákalo nebyly zrovna peníze, a pak už mi to bylo blbý." pokrčí rameny. "Ale vypadalo to vždycky zajímavě… některé teda." Natáhne se pro hrnek s kávou. "Byl jsi ve Finsku? Jaké to tam je?"

"Nebyly peníze? Proč blbý? Vždyť jsi mladý… můžeš lézt na co chceš, ne? Jo… kdybys měl šediny a protézu v puse, bylo by to přinejmenším zarážející." uchechtne se. Posadí se na svoje místo a přikývne. "Byl. Čtyři měsíce. Je tam krásně. Příjemný chlad. Finové ještě při nula stupních chodí v kraťasech…" zasměje se. "Ale jen někteří. Příroda je nádherná. Mohl bych tam chodit po horách a kolem jezer pořád. Jen na to nebylo tolik času, byl jsem tam kvůli jiným věcem, takže jsem si hor užil s nacpaným a těžkým batohem, který měl simulovat přenos zdravotnické techniky… Mám tajný plán… jednou se tam chci podívat jako turista."Mrkne spiklenecky na Davida.

"Aha, tak pracovně to chápu. Mě čeká pár stáží a to hádám, že si to taky nebudu úplně užívat." pousměje se. "Mě už to teď nějak neláká. Nechci chodit sám a dost lidí už to neláká. Prostě jsme už velký a tohle je pro děti a puberťáky." uculí se. "A do téhle kategorie už nechci spadat ani a nic."

Pobaveně pokrčí rameny. "Zrovna jsem se chtěl nabídnout, že až tu nějaký budou, tak můžeme vyrazit. Že se obětuji. Ale přehodnotím svůj názor. Hned jak se naskytne nějaká dobrá příležitost, pozvu tě do helikoptéry. Slibuji, že bez manévrování, když to sám nebudeš chtít." Usměje se a natáhne se pro pečivo, aby si ho namazal hojným množstvím marmelády. "Vzal jsem meruňkovou, kdybys měl zájem… mám jí víc, kdyby sis jí chtěl dát i na palačinky. Nemusíš šetřit. vybavil jsem se dostatečně, když jsem věděl, že jedeme na chatu a nebude se mi chtít někam jezdit."

"Fajn, je moc dobrá." natáhne se, aby si jí pořádně namazal na rohlík. Olízne prsty, jak se od ní zvládl upatlat. Zasměje se. "No, jestli někdy bude příležitost… ale ještě si musím rozmyslet, jestli mě už život mrzí natolik, abych vlezl do takového stroje."

"Se mnou se nemusíš ničeho bát. Vážně ne, nemám potřebu se před nikým předvádět. A lítat ve vrtulníku je těžce návykové. A když ne návykové, tak je to hodně silný zážitek. Přeci jen… kdy se může něco takového člověku stát, že?" Usměje se. "A fenomenální výhled. Takový neumí poskytnout žádná rozhledna."

"No dobře, budu se tvářit, že jsem nadšený tím nápadem a zatím se zkusím trošku vnitřně připravit." uculí se. Pak pomalu s rohlíkem v ruce vstane a přejde k Alexovi. Naprosto suverénně se mu usadí na klíně a spokojeně se zakousne do snídaně.

Překvapeně roztáhne ruce, když se mu David usadí na klíně. Ale o sekundu později jej na svém klíně přidrží, když ruce omotá kolem jeho těla. Spokojeně se usměje. "Už jsem si říkal, že mi jdeš testovat snídani."

"Na to tady dojde. Neboj." ujistí ho s úsměvem. Chtěl mu být blíž. Cítil potřebu se k němu znovu přitisknout, byť jen takhle nevinně. Stočí hlavu, aby se na něj podíval a usmál se. "Vadí to?" zeptá se hlasem lehce podbarveným nejistotou.

Zavrtí hlavou. Odloží na stůl svůj rohlík a přitáhne si Davida blíž k sobě, aby to měli pohodlnější. Rukama ho pevněji sevře. Dlaněmi přejede po zádech. "Vůbec to nevadí." Usměje se. V nestřeženém okamžiku ukousne špičku Davidova rohlíku, který měl nebezpečně blízko. "Alespoň i já ochutnám, jestli to nemáš náhodou jiné."

"No proč ne. Mohl jsem to čekat." pokrčí rameny lhostejně. Kousne si a nabídne další sousto Alexovi. "Je fajn, že jsme nakonec vyrazili ještě v noci." Usměje se. "V noci to bylo doopravdy vzrušující. A jsem docela rád, že nejsi nějaký únosce nezletilých, byl jsi neuvěřitelně přesvědčivý." zazubí se. "Jestli budou někdy hledat nějakého násilníka, okamžitě tě prásknu."

Spokojeně si ukousne z nabízeného. "Taky jsem rád. I když mi nepřijde, že by mi to nějak šlo… tím obojkem si mě dostal, ale to už jsem říkal… a když jsi se na mě osopil s tím, že jsem tě znásilnil, tak jsem se musel hodně přemlouvat, abych tomu neuvěřil a že je to vážně jen hra. Jinak bych si připadal asi opravdu jako únosce nezletilých." Zasměje se a políbí Davida na bradu.

"Já zas tak dobrý herec nejsem. Nikdy mi to moc nešlo. Taky jsem ve škole hrát vždycky jen strom nebo řepu." zazubí se. "Ale byla to sranda, měl jsem co dělat, abych se nesmál. Mimochodem, vážně se ti líbí?" usměje se. "Já fakt netušil, že si tu hrůzu někdy někam vezmu."

"Šlo ti to dobře. Být noční sběrač skalpů a potkat tě takhle… neodolal bych. Což jsem neodolal tak jako tak… Proč hrůzu?" Zeptá se překvapeně. "Vybral bych ti určitě lepší a hezčí, ale… má to svoje kouzlo… při tomhle typu hrátek… Vážně jsi mě tím dost překvapil."

Zasměje se. "To byl účel. Ale spíš jsem čekal, že se ti to nebude líbit." pokrčí rameny. "Tak příště, až se zase ztratíme do lesů." pousměje se. "Já si tohle rozhodně budu chtít někdy zopakovat."

"Nelíbit? Proč?" Potom souhlasně přikývne. "Já i moje hračky už se nemůžeme dočkat. Jsi neuvěřitelně… citlivý." Zavrní spokojeně. "Dostal jsi skvělý nápad, jak využít volný čas. To se cení a bohatě odměňuje." Stiskne mu s úsměvem boky.

"To doufám." uculí se. "Protože čekám pořádnou odměnu. Večer se můžeš předvést, ale odpoledne vládnu já." zasměje se skoro až ďábelsky. Už má plán a žádné hračky k tomu nebude potřebovat. Uculí se. Skoro žádné.

"Odpoledne sis chtěl dát procházku lesem… a na ty borůvky musíme zajít. Mám tě rád, to jo, ale nejsem šílenec, abych v pět ráno za východu slunce běhal po lese a hledal modrý ovoce." Uculí se. "Říkám ti, že se těším. Navnazovat mě už víc asi nemusíš. Odměny se ti dostane." Políbí ho na sladké marmeládové rty.

Mírně se zarazí, ale rychle to zakryje úsměvem. Alex vážně řekl, že ho má rád? "No, ono to zas tak dlouho nebude trvat. Přepokládám, že mé mučení nevydržíš příliš dlouho." uculí se jako sluníčko.

"Myslíš? Já mám velkou výdrž, když už na to přijde…" Usměje se a natáhne se pro svůj rozjedený rohlík. "Proto bychom měli nabrat dostatek sil, abychom to všechno zvládli. A taky si musíme vyhranit trochu času na přípravu oběda. Nemůžu tě nechat hladového. Pořád mám v hlavě výstrahu, kterou jsi mi sdělil. Že když jsi hladový, tak s tebou není řeč." Natiskne se smíchem kousek rohlíku na Davidův nos, aby na něm ulpěla trocha marmelády.

"Tak já ti to stopnu." nabídne velkoryse. "Můžeme vyrazit hned. Vydáme se na sběr, pak rychle oběd a trošku si zaběháme, pak tě zmučím a do večera času dost." usměje se. "Nebo máš jiné plány?"

"Jestli ti to udělá radost, tak si to pro mě za mě klidně stopni. Hned? Ještě jsi nedosnídal." Přimhouří káravě oči, ale koutky mu cukají smíchem. "Mám jeden plán, ale máme spoustu času." Zavrní spokojeně. Natáhne se, aby olíznul marmeládu, kterou si David stále nesetřel.

"Počkej, jakej plán? Řekni…" zakňourá. "Chci to vědět." Natáhne se, aby si ještě ukousnul a olízne si rty. "Víš, že mě tahle tvoje malá úchylka neuvěřitelně nadchla."

"Já… jsem rád, žes s křikem neutekl. Není to zase až taková úchylka… nebo jo? Jen si rád hraju… a čas od času se spoutají i v normálních vztazích… Nemůžu přeci prozradit, co na tebe chystám, potom by ses už netěšil." Usměje se.

"Já se ale příšerně těším, umřu na natěšení… Alexíííí." zakňourá nešťastně. "Jsi hrozný tyran." Zamručí, když zjistí, že se stejně nic neodzví. "Ne, není to až taková úchylka. Je to celkem příjemné zpřestření… já mám hry rád, když mají příjemná pravidla."

"Neumřeš, protože si svoje natěšení budeš moc vybít na mě, pamatuješ?" Zavrní spokojeně, protože je rád, že se na to David těší až takhle. Alespoň mu nepřijde, že to hraje. Je to příjemná spontánní reakce. "Třeba to ze mě vymámíš až mě budeš mučit."

"To už budu mít jiné zájmy." odpoví neklidně. Najednou se mu do toho nechce ani za mák. "Třeba to prostě vydržím i bez toho." odtuší.

"Uvidíme." Vycení zuby v úsměvu. Potom se zamračí. "Jsem rád, že tohle o mě vlastně skoro nikdo neví… otec by mě vydědil, když to neudělal do teď." Zazubí se. "Jak se vaši dozvěděli o tvé orientaci?"

Trošku se zarazí. Neví, jak na tuhle otázku odpovědět. "No, řekl bych, že nemají nejmenší tušení…" pokrčí nakonec rameny. Není to přesné, ale taky to není lež. Jenže se mu prostě nechce prozrazovat o sobě takové věci.

Pohladí najednou ztuhlá záda, když se David tak zarazí, ale nijak to nekomentuje. "Nebude to pro ně moc velký šok? Proto nejezdíš domů? Nechceš, aby to věděli?" Potom se zarazí a usměje. Vždyť mu do toho vlastně nic nebylo. Jen ze zkušenosti své i jiných lidí, kteří si tím taky prošli, věděl, že se některé sdělování stalo spíš komedií. Políbí Davida smířlivě na tvář. Raději mu nabídne zbytek svého rohlíku.

"Nemyslím si, že by je to kdy zajímalo." odfrkne podrážděně. "Nejezdím domů proto, že se bojím rodičů, ale proto, že prostě mám doma na koleji. Mě jsou naprosto ukradení, nezajímají mě."

"Nezajímají se o tebe?" Vzpomene si na svojí rodinu. Jak válčení s otcem nebylo jednoduché. Přejede dlaněmi po Davidových zádech a přitiskne si ho k sobě do náruče.

"To není tak docela přesný výraz." zamumlá a raději si kousne rohlíku. Neví, nakolik může Alexovi věřit, aby mu svěřil zrovna tohle. Mohl by si to zjistit, kdyby chtěl, ale to by od něj stejně bral asi jako zradu. Zamračí se.

"Proč se mračíš?" Cvrkne ho do nosu. "Tenhle víkend je náš, nemůžu připustit, aby ses během něj takhle mračil." Usměje se a povolí své sevření, aby mohli dýchat volněji. "Moc tomu nerozumím, připomíná mi to maličko mě, ale všude je něco... a jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíme, ano? Dnes… nikdy… nechci, aby ses cítil nepříjemně." Věnuje mu upřímný úsměv.

Nevěřícně se na něj zadívá. "Takže už ti nevadí, že o mě nic nevíš?" Vrátí mu. Tohle ho doslova vykolejilo. Neví, jestli to myslí vážně nebo se jen přetvařuje.

Zakroutí hlavou. "Ne. Nevadí. Prostě to necháme být, jestli ti to je nepříjemné. Mě je taky nepříjemné mluvit o tom, že neumím vařit." Zkusí to trochu odlehčit a přitom to myslí vážně.

"Aspoň prosímtě nežertuj, když se tu… stejně by ses to asi dozvěděl, zas takové tajemství to není… Stačilo by zeptat se Lexe, i když ten umí držet jazyk za zuby." vydechne. "Jestli to fakt chceš slyšet, tak ti to řeknu, ale přísahej, že to proti mě nikdy nepoužiješ."

"Bohužel nežertuju… Já nejsem takový, abych vyzvídal jinde…ale proč bych prosím tě proti tobě něco používal?" Zeptá se nevěřícně. Mohl by odpovědět protiotázkou, zda by on proti němu použil něco z toho, co o sobě prozradil...

"Protože informace jsou zatraceně mocná zbraň." pokrčí rameny. "Je to jen otázka morálky, nechat si něco pro sebe nebo to použít. Nevěřím lidem, ne natolik, aby o mě věděli zásadní věci." řekne tiše. "Nikdy jsem neměl důvod věřit."

"Daví… podívej se trochu zpátky. Víš toho mě tolik, co neví snad ani Sára a že je mi hodně blízká. Kdykoliv bys mohl jít za mým otcem a… použít cokoliv. Ale věřím, že tak podlý nejsi. Že by ses k něčemu takovému nesnížil." Pokrčí rameny. "Já sám si o sobě myslím, že takový taky nejsem, ale je na tobě, jak mě vidíš ty." Usměje se a vtiskne mu malý polibek na bradu.

Usměje se. "To bych nikdy neudělal. Ať už by se stalo cokoliv. Já… umím být svině, ale… nikdy nepoužívám nefér triky. Vždycky jsem chtěl spíš pomáhat, než ničit… Asi jsem prostě jen blázen, ale jo… Věřím tomu, že bys mě nezradil. Ať už bych provedl cokoliv. Jsou věci, co se nedělají ani nepřátelům."

"Vidíš, že kromě postelových hrátek máme společných víc věcí." Uculí se. "Já rád jezdím se záchrankou, lítám na misích… celou dobu zachraňuju životy, ale když jde do tuhýho, jsem ochotný vytáhnout zbraň a ničit nepřítele. Jestli to chápeš…" Přejede dlaněmi po jeho zádech až na bedra, aby vklouznul pod látku trička a mohl se dotýkat jeho kůže. "Ať už by se mezi námi odehrálo cokoliv, všechno, co jsme si řekli, by u mě zůstalo pořád jen mezi námi."

Skoro zavrní pod tím dotykem. "Jo, já vím. Nejsi hajzl. Ale i tak se mi o tom špatně mluví, Alexi. Nejsem ten typ, co se svěřuje, prostě si to nechávám všechno pro sebe."

Přikývne. "Proto říkám, že to necháme být, když o tom nechceš mluvit. Jen chci, abys věděl, že cokoliv se mezi námi odehraje, se nikdo jiný nedozví. Ne ode mě." Znovu přejede po jeho zádech a stáhne si ho k sobě, aby ho mohl zlehka políbit. "Půjdeme na ty borůvky?"

Nadechne se a pomalu přikývne. "Díky." usměje se. "Dík, že to ze mě nepáčíš za každou cenu." Pomalu se zvedne. "Tak jo, jdeme."

Neochotně ho propustí ze svého klína. Ještě se natáhne pro hrnek s kávou, aby jí na pár loků dopil. "Půjdeš takhle nebo máš nějaký speciální vycházkový oděv?" Jemu stačí, když si vezme ponožky a vklouzne do tenisek. "A taky by to asi chtělo něco na ty borůvky…" rozhlédne se po kuchyni, co by bylo vhodné. "Měl bys ale vědět, že jsem borůvky sbíral někdy v pěti letech a to už si nepamatuju. Takže si tam určitě utrhnu šílenou ostudu." Uculí se.

"Já je nesbíral nikdy." pokrčí lhostejně rameny a pousměje se. "Rozhodně jsi v předstihu o pár let."

"Takže to vlastně bude vyrovnané. Myslím, že na trhání borůvek se instinkty neprobouzejí. Ale snad rozeznáme borůvčí od jiných podobných bobulí, že jo? Nerad bych strávil noc vzájemným pumpováním žaludku." Uchechtne se pobaveně.