Část sedmá

18+ !!!

---

***

Vezme Davida za ruku, zatímco se prodírají lesním porostem a hledají ten správný palouček s borůvkami. Zatím jich do kyblíku, který našel v kredenci, utrhli jen pár, když potkali malý keříček. Na kyblík si vyslechl pár pobavených, ale trefných poznámek. Každopádně nic lepšího se mu najít nepodařilo a ani dál hledat nechtěl. Prostě se vypravili, zamkli chatu a teď už byli hluboko v lese.

Překvapeně se na Alexe podívá, když ho vezme za ruku. Nějak nečekal, že by tohle taky mohlo přijít, ale to bezděčné gesto ho potěšilo. "Stejně nic nenajdeme…" prohlásí skepticky. "To je určitě tím kýblem."

Pobaveně se uchechtne. "Myslíš, že se všechny borůvky zalekly mého kýble a teď jsou někde strachy schované v podrostu?" Natáhne se, aby odhrnul jednu nízkou větev a nechá Davida proklouznout před sebou. "Spíš bych řekl, že jsme stále ještě nenarazili na ten správný palouček. Tady je podrost spíš pro houby."

"Tak míchanici bych si taky klidně dal." uculí se. "Ale nevidím tu ani prašivku. Ty se asi taky lekly." pousměje se a zamíří hlouběji do lesa. "Víš, jak jsem přišel ke svému jménu já?" zeptá se ledabyle, i když ho to stojí dost přemáhání. Alex si ale zaslouží vědět některé věci. On mu toho taky řekl spoustu. A nemusel.

"Tak třeba jindy… Prašivky nám vyfoukly veverky." Pousměje se. Stiskne Davidovy prsty. "Nemám tušení. Taky nějaké rodinné dědictví?" Pousměje se. "Nebo ses na něj narodil? Vlastně ani nevím, kdy máš narozeniny." Zlehka se zamračí, když mu to dojde.

"To bych taky moc rád věděl, i když je slavím na podzim. Odhadem. Něco se muselo napsat do listin." ušklíbne se. "Jsem David, protože mě na Davida prostě našli v popelnici." řekne ledabylým tónem. "Proto nejezdím domů a proto nemluvím o rodičích. Není nic, o čem by stálo za to mluvit."

Nedá na sobě znát překvapení, které jím projde. Teď už se vysvětlovalo spoustu nevyřčených věcí. Na okamžik vůbec netuší, jak na něco takového zareagovat, co říct nebo udělat, aby to nějakým způsobem nepokazil. Nejdřív stiskne jeho dlaň. "To od nich bylo značně nezodpovědné…" sklouzne pohledem po okolí a zazubí se. "Podívej, a pak že tu žádný nejsou." Zatahá Davida za ruku směrem k palouku s borůvčím.

Oddechne si, že to prošlo bez nějaké lítostivé scény, smutných dlouhých pohledů do očí a utěšujících objetí. Asi by vyletěl z kůže. "Nevím, jestli bych to nazval zrovna takhle…" odfrkne si. Zamíří k místu, kde Alex lokalizoval borůvčí. "Tak pojď sbírat, ať tu nejsme do večera."

"Teď jsme tady." Na Davidovi vidí, kolik přemáhání ho to stálo, tak raději nic dál nekomentuje. "Sbírání při měsíčku by mohlo být extra romantické. Času zatím máme dost." Mrkne na něj a klesne do dřepu. Kyblík postaví před sebe, aby do něj mohl rovnou sbírat. "Vážně bych nikdy neřekl, že budu jednou dřepět v lese a sbírat borůvky. Jestli se to dozví Sára, tak umře smíchy." zamumlá si pod nosem.

"Tak se hlavně nesmíš prozradit." uculí se. "Proč? Co je divného na sbírání borůvek?" přidřepne k Alexovi a začne se věnovat borůvkám. "Nevadí ti, že… no, že jsem jen spratek z děcáku?" zeptá se. Pálilo ho to na jazyku.

"Nedokáže si mě představit při jiné práci než s lidmi. Sbírání borůvek je… pro ni jistě zajímavá činnost k popukání. Škoda, že tu nemám mobil. Jedna fotečka a sestra by se zbláznila…" Uchechtne se. Utrhne jednu borůvku a poválí jí v prstech než ji hodí do kýble. Zvedne k Davidovi pohled. "Nevadí ti, že jsem černá ovce snobský rodiny?"

"Každý máme něco, ne?" pokrčí rameny. "A nějak se s tím srovnáváme. Vlastně je to fuk, ale ty aspoň víš… já nemám ani tucha. Nevím, na co jsem náchylný, neznám rodinou anamnézu, copak vím, jaké jsem podědil geny? Někdy mě to vážně štve. Víš, někdy je to strašně těžký, nevědět, co jsi zač."

Přikývne. Tomu rozumí. Utrhne jednu extra velkou borůvku a natáhne se, aby ji přiložil Davidovi ke rtům. "Geny jsi podědil podle mého názoru skvělé. Jsi krásný a chytrý, to se cení. Chápu, že… nevědět musí být ubíjející. Ale podívej se, kde teď jsi. Myslím, že jsi ušel opravdu kus cesty a dokázal ses s tím poprat. A někdy je asi lepší nevědět než být potom zklamaný. Asi to tak prostě mělo být. A teď jsi tady. Kdyby se nestalo nic z toho, co se stalo, nemuseli jsme se nikdy potkat. A to by byla škoda, nemyslíš?"

"Prosímtě, hlavně do toho netahej osud. Já na něj nevěřím. Jsem tam kde jsem, protože mě to stálo hodně úsilí. Nemusíš mě utěšovat, nepotřebuju to. Jsem srovnaný se vším, co se stalo. Tak mě proboha hlavně nelituj."

Pokrčí rameny a nabízenou borůvku raději spolkne sám, když není přijata. "Byl jsi to ty, kdo mě řekl, že to tak mělo být." Polkne ji a usměje se. "Každý máme něco. Nelituju toho, že jsem tě poznal. Ani ničeho jinýho."

"Kašpare…" odfrkne si. "Nebudeme to už rozebírat jo? Řekl jsem ti víc než dost." Natáhne se po keříčku, aby ho zbavil modrých kuliček. "Prostě na to zapomeň a jedeme dál."

Natáhne se k dalším borůvkám. Zvedne k němu nechápavý pohled. "O čem že jsme se to bavili?" Utrhne další borůvku a zkusí ji znovu nabídnout. "Jen doufám, že si odtud nedoneseme nějaké klíště. Nezapomeň mi večer připomenout, že si tě musím důkladně prohlédnout."

Natáhne se, aby si od Alexe borůvku vzal, laškovně mu přitom olízne prsty, kterými borůvku svírá. "Myslím, že jsem říkal něco v tom smyslu, že jsem si k tomu obojku asi vytvořil jisté citové pouto."

"Citové pouto?" zeptá se překvapeně. Dlaní sklouzne po jeho krku až na šíji. Kožený obojek se na tomhle krku vyjímal víc než by si byl schopný představit. Přitáhne si Davida k sobě, aby ho mohl políbit.

"Jen takový malý, malinkatý." usměje se. Nechá se přitáhnout a spokojeně zamručí.

"Ach tak. Pokud bude na tvém krku, tak já k němu mám taky určitě pouto." Uchechtne se. "Chtěl bych tě povalit do toho borůvčí, ale ty bys mě zabil za zničený tričko. Takže si to necháme až po obědě."

***

Alex si kolem těla omotá šňůrky zástěry, kterou vyhrabal doma ve skříni. Kdysi ji dostal jako vtípek od Sáry. Nepředpokládal, že by jí kdy použil, ale teď se mu to zdálo docela legrační. "Daví? Dáš si ten salát s těstovinama nebo ti bude stačit jen zelenina?" Vykoukne ze dveří kuchyně a houkne nahoru do patra, kde David před chvílí zmizel. Borůvek nakonec nasbírali tolik, že to vypadalo, že si je povezou ještě i domů. Uculí se tomu, protože modrost ze svých prstů smýval ještě před chvílí, to samé z tváře, když se David rozhodl zahájit borůvkový útok.

"Co?" vykoukne z patra. "No, klidně mi stačí jen zelenina. Sním všechno, mám hlad jako vlk." s dusotem zamíří dolů do kuchyně. Už se trošku očistil, takže už nevypadá jako šmoula. "Radši zeleninku, pak se půjdeme trošku proběhnout, i když myslím, že to si můžeme nechat i na později. Zítra, pozítří… V Praze."

"Běhat můžeme v Praze vždycky. Teď bychom si měli užívat, ne? Copak nemáš dost pohybu?" Uculí se a hodí do připraveného hrnce i těstoviny, aby je trochu osolil a zalil horkou vodou. "A já mám teda celkem hlad… ten lesní vzduch. Zvládnu běhat i s plným břichem." Usměje se. Kuřecí maso už se na pánvi připravuje, takže zbývalo jen nakrájet zeleninu.

"Tak mě je to celkem jedno." usadí se spokojeně na židli. "Klidně tak i tak. A pohybu není nikdy dost. To bys mohl vědět a pořád lepší tady než zakouřeným městě."

Najde si v šuplíku adekvátní nůž na krájení zeleniny a přikývne. "Máš pravdu. Tady je to lepší. I v tom směru, že se tu nemusíš vyhýbat cyklistům, bruslařům a dalším běžcům nebo pejskařům. Připojit se k přípravě oběda asi nechceš, co? Věříš tomu, že tě neotrávím?" Uculí se.

"Když jsi teď odněkud vytáhl talent pro vaření, tak ti do toho mám zasahovat?" zadívá se na něj tázavě. "Musím ti věřit ne? Jistým způsobem, když už jsem se sem s tebou vypravil." pokrčí rameny. "Nebo mě chceš varovat, že to nemám dělat?"

Zavrtí s úsměvem záporně hlavou. "Tím jsem se chtěl ujistit, že jsi s mojí kuchyní už v pohodě." Uculí se. "Uvidíme, jak to dopadne, ale s masem si jsem jistý, na těstovinách toho moc zkazit nejde a zeleninu nakrájím i bez pořezání."

"Noooo." protáhne. "Tak můžeš je nedovařit, rozvařit… vyvřít voda, přesolit… Mám pokračovat?" uculí se. "Ale jo, myslím, že jsem v pohodě. Zatím si nestěžuju, nebo jo?"

"Zkus pokračovat, třeba mě vyděsíš natolik, že s křikem uteču do lesa a ty po mě budeš muset vyhlásit pátrání." Zazubí se. Nakrájenou zeleninu dá do mísy. "Docela se divím, že tahle chata je tak vybavená. Ale jsem rád. Čekal jsem to horší a vzal s sebou všechno potřebné." Natáhne se pro vidličku, aby zkusil těstoviny. "Doufám, že se ti líbí moje kytičková zástěra. Chtěl jsem udělat dojem."

"No když se ti chce lítat po lese a nechat se hledat, posluž si. Na to tě snad ani nemusím děsit ne?" odtuší nevzrušeně. "Jo, kámoš to má spíš jako letní sídlo. Bývala to hájenka, jeho rodina to nechala přestavět pro rodinnou rekreaci." Sjede Alexe hodnotícím pohledem. "Mě se teda nelíbí."

Pobaveně se zašklebí. "Až potkáš Sáru, tak jí za mě vzkaž, že má děsnej vkus. Další dárek z recese. Myslela si, že bude vtipná, víš. Ale lepší než být zaprskanej od oleje." Stáhne hrnec z plotny a slije těstoviny, aby je následně nasypal k zelenině. Přidá maso a vše pečlivě promíchá. "Chceš to takhle nebo s jogurtem a trochu dochutit? I když myslím, že to maso je dochucené tak akurát. A připrav si příbor, za minutku podáváme."