Část sedmdesátá

***

Bylo mu horko. To byla první myšlenka, která mu prolítla hlavou, když ho cosi vytrhlo z příjemného snění. Nespokojeně se zavrtí, stáhne Davida víc na svoje tělo. Až po tom dalším pohybu rozespalému mozku dojde, co ho tak nepříjemně ruší. "Do prdele." Zanadává pro sebe. Vyzvánějící mobil by nejraději hodil z okna. Přetočí se i s Davidem tak, aby dosáhl na stolek. Zamžourá na ten protivně vyzvánějící aparát, aby hovor přijal. "Jo?" Musel vylézt z postele a dát se dohromady. Čekala ho práce. "Kamilo, kolik je vůbec hodin?" Osloví operátorku, která se mu snažila vysvětlit důvod, proč ho budí. "Jo, budu tam. Pošli mi to." Zaklapne hovor, ale na vstávání se nemá. Hlavou mu probleskne myšlenka na to, kdy naposledy se mu takhle blbě vstávalo? Nikdy? "Daví… pusť se mě… já musím jít… nechci, ale musím..."

---

"Co? Cože?" zmateně zamžourá, jak je vzbuzený z příjemného spánku. "Co se děje?" automaticky stáhne ruce z Alexova těla a uvolní ho tak ze svého sevření. "Volají tě?" dojde mu nakonec.Tak krásně se mu spalo.

Zvedne se z postele, zachumlá peřinu místo sebe pod Davidovo tělo. Pousměje se, je jako zakuklenec. "Jo… volají." Přesně v ten moment mu zapípá pager s informacemi o výjezdu. Natáhne ruku před sebe a až pak mu dojde, že si vůbec nepřichystal věci. Tiše zakleje. Zaboří hlavu do skříně, aby vytáhnul služební oblečení. Urychleně se oblékne. Dnešní čas asi nebude nejlepší. Shrábne mobil a pager do kapsy. Skloní se, políbí Davida na spánek. "Ještě je brzo na vstávání, tak ještě spinkej. Za chvíli se k tobě zase přidám." Pohladí ho po tváři a jemně se usměje než zmizí za dveřmi svého bytu. Připraví si klíče od auta, schody vezme po dvou. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Ne ten výjezd, ale to, že tam nechal Davida a… uvidí, jak je to s ním těžké, když musí mizet i takhle v noci…

"Já nikam neuteču." zavrní a přitiskne se k peřině. "Běž… já to tu zvládnu… stejně plánuju ještě spát." Zase zavře oči. Únava je silnější než nějaká potřeba se rozloučit.

...

Klíče do zámku zasune opravdu potichu. Nechce Davida probudit. Zamkne a zapadne do koupelny, kde si konečně vydechne. Dnes byl nějaký roztěkaný. Nemohl přestat myslet na to, jak dlouho asi bude trvat, než mu David řekne, že o tohle nestojí. Opře se o umyvadlo, skloní hlavu. Měl by si dát sprchu a jít spát… venku už začínalo pomalu svítat. Stáhne ze sebe oblečení. Hodí to všechno rovnou do pračky. Nakyslý zápach zvratků nepotřeboval větrat i do svého bytu. Vleze si rovnou pod studenou sprchu a tak jak je, nahý a ještě trochu mokrý, přejde do ložnice. Pousměje se, když najde Davida tvrdě spícího. Teď ovšem bude asi problém dostat se pod peřinu, protože David si jí všechnu uzurpoval a nachmoucal pod sebe. Pohladí ho po tváři. Pousměje se.

Vlastně si ani neuvědomoval, kdy přesně Alex odešel. Usnul téměř okamžitě a jen matně vnímal, co mu Alex říkal. Tak nějak automaticky mu informace seply v mozku a víc je neměl tendence třídit nebo dál vyhodnocovat. Prostě usnul jako dřevo.

Pomalu začne za roh vytahovat kousek po kousku z peřiny. Nemůže se zbavit úsměvu, který se roztáhne ještě víc, když David něco nespokojeně zamručí a přitáhne si ji zpátky. Bude na to muset jít jinak, protože David nejen že se zavrtal opravdu důkladně, dokonce si i hlídal ze spánku svojí pozici. Skloní se, svými rty přejede nejdřív po tváři než vyhledá ty druhé. Pobaveně se pousměje. Prsty vklouzne do krátkých vlasů, nepřestávaje ho zlehka líbat. Zabere to?

Zavrtí se. Něco mu narušuje klidný spánek. Ale něco příjemného. Automaticky natáhne paže ke zdroji toho vyrušení. Přimkne se k němu a konečně rozlepí oči. Zamžourá na Alexe. Zívne. "To už jsi zpátky?" zachraptí překvapeně.

"Nejsi rád?" Usměje se spokojeně, že se mu probuzení podařilo bez nějakých násilných scén. Klekne si, aby na Davida nepřepadnul. Rukama se zapře vedle jeho hlavy. "Posuň se, sobečku." řekne tiše s úsměvem a se rty přitisknutými na druhé.

S mírnými obtížemi se pošoupne o kousek, aby se za ním Alex vešel. Prsty přejede po jeho paži. "Bylo to drsný?" zeptá se tiše, zatímco už zase pomalu upadá do spánku. Přitiskne se k hřejivému tělu. Začíná mu být zima. Nejspíš se zas vrací horečka.

"Zeptej se mě až vstaneme…" řekne potichu, zatímco se uvelebuje tak, aby si ho mohl vzít do náruče. Přitiskne se k jeho zádům a přikryje je dekou. "Teď ještě spi." Pousměje se, když zaboří obličej do krátkých vlasů. Spokojeně vydechne než usne.

***

Zavrtí se ze spánku, pomalu otevře oči. Okamžitě zaměří pohled na hodiny, aby zjistil, že už je půl jedenácté. To se mu nestávalo moc často. Většinou v devět vylezl, šel si zaběhat a potom dělal nejnutnější. Jenže teď to bylo jiné v tom, že David tak příjemně hřál. Zřejmě ho to ukonejšilo natolik, že si svůj spánek prodloužil. Cítil se skvěle odpočatý i přes to, že byl uprostřed noci vytažen z postele. Pohne rukou, aby zjistil, že jí má uvězněnou pod Davidovým tělem. Pousměje se. Museli se v noci nějak nešikovně převrátit. Shlédne na Davida. Je jak Šípková Růženka.

Zavrtí se. Už má pocit, že je nějaký přespaný. Naspal toho za posledních dvacet čtyři hodin víc než by bylo přípustné. Otevře oči a uculí se, když si všimne, že je Alex s ním a dívá e na něj. "Ahoj."

Pousměje se. "Dobré ráno." Vyprostí svou zdřevěnělou ruku, aby jí protáhnul a zbavil ztuhlosti. Hned se nakloní, aby si ukradl polibek na dobré ráno. "Jak je ti?" Prohlédne si ho svým profesionálním okem, aby přišel na všechny nedostatky, které by David neprozradil. Dlaň automaticky zamíří na čelo.

"Hej, nech si to!" odstrčí jeho ruku. "Je mi líp než včera, takže v pohodě. Můžeš na mě přestat plýtvat svým ošetřovatelským umem. Tak na mě prosímtě nekoukej, jako bych byl tvůj pacient. Mám z toho husí kůži."

"Dovol abych tě upozornil, ale právě teď jsi můj pacient." Líbne mu polibek na čelo. Zazubí se. "Jsem rád, že je to lepší. Co si myslíš o snídani? Nebo máš pořád pocit, že když se zvedneš, tak se pozvracíš? Kdyby jo, tak nemusíš mít obavy… v noci jsem měl přípravu." Ušklíbne se při té vzpomínce. "Taky si můžeš dát vanu… naložím tě do vody a zatím převlíknu postel, aby se ti líp marodilo."

"Vana?" zadívá se na něj tázavě. "No, kdyby ti to nevadilo, tak vanu bych si dal moc rád." usměje se na něj prosebně. "Už se nemůžu ani cítit. A… no, mám pocit, že už je to lepší. Můžeme to zkusit. Ale asi bych toho stejně moc… už tři dny jsem nic nedokázal sníst, takže… Takže pomůžeš mi? Nejsem si jistý, jestli bych tam došel…"

Přikývne a vykulí se zpod peřiny. Se zamručením se protáhne. "Ups, promiň…" uvědomí si svojí nahotu a uchechtne se. Natiskne se zpátky na Davida. "To víš, že ti pomůžu, jinak bych to nenabízel, ne? A potom se podíváme na něco vhodného k jídlu, abychom ti doplnili trochu energie."

Zvedne pohled a vděčně se na Alexe usměje. "To jsem umřel a přišel do nebe?" zadívá se na něj. "Díky, já nějak… nemám moc chuť k jídlu, ale jíst bych měl. Jinak hádám, že to do mě můj strážný anděl stejně nacpe, že jo?" pomalu stáhne peřinu, aby se pomalu posadil. Hlava se mu motá slušně, ale žaludek se zdá v pohodě.

Štípne ho do odhaleného stehna. "To abys věděl, že žiješ." Překulí se přes něj, aby se postavil vedle postele. "Hádáš správně. Ale nejdřív než se umyješ, tak poslušně něco vypiješ." Smíchá mu ve sklenici trochu ovocné šťávy s vodou a podá mu ji. "Já se zatím trochu zahalím, abych nekazil morálku."

"Mě ji nekazíš… já se nahotou živím." zadívá se na Alexe. "Navíc je na tebe hezký pohled. A já teď něco hezkého potřebuju. Víš, kvůli léčbě… estetika a tak…" poslušně si přebere sklenici a velmi opatrně začne upíjet. Nechce si rozbouřit žaludek. "Alexi? Děkuju. Vážně."

"Jasně, pochopil jsem. Potřebuješ se dívat na nahého potetovaného blázna." I tak se ale natáhne pro čisté spodní prádlo. Potom ještě vytáhne ze skříně čisté povlečení. Spokojeně se zadívá na Davida. Nepotřebuje, aby mu za to David děkoval, ale asi mu to nevysvětlí. "Napustím ti tu vanu."

"Já se zatím pokusím zvládnout tuhle polohu." přikývne a zase se pomalu skulí zpátky do lehu. "Zapracuju na tom. Ještě. Alexi, prosímtě… vzal jsi mi nějaké věci? Mobil a tak?"

"Popravdě jsem ti toho vzal dost, jen doufám, že jsem nevzal něco, co je tvého spolubydlícího, ale mobil… počkej…" zapřemýšlí se, co měl včera na sobě než sáhne do skříně, kde visí jeho mikina. Zaloví v kapse. "Tady." Podá mu telefon. "Telefon by byl, jen nevím, co přesně má znamenat to… a tak?"

"No, docela bych ocenil kartáček na zuby." ušklíbne se. "Prádlo, prostě takový ty normální běžně potřebné věci." stulí se do klubíčka. "Já asi ještě budu muset… odskočit."

"Pokud mě paměť neklame, tak kartáček máš od minule na stejném místě, kde jsi ho nechal… věci máš v batohu." Ukáže rukou na plný batoh, který Davidovi pobalil. Skloní se k němu, aby si ho vzal do náruče. Uculí se, když se vydá do chodby. U dveří do pomalu postaví na zem. Přidrží kolem boků. "Dál už to zvládneš sám, doufám..? Kdyby ti bylo na omdlení, tak neprodleně křič." Poučí ho.

"Alexi?" vyjekne překvapeně, ale poslušně ovine paže kolem Alexova krku. "Jo, já to zmáknu. Neboj. Nějak se to vydejchá." zamračí se. "To jsem tu vážně nechal kartáček? A to nejsi vyděšený? To už je skoro, jako bych tu bydlel." ušklíbne se pobaveně. "Já si zas ty svoje krámy odtáhnu. Slibuju."

"No jo, jsi šikovný. Kdybys tady zapomněl sebe, tak bych se taky nezlobil." Uculí se. "Jdu na tu vanu… vážně… kdyby něco, tak volej. A nemusíš spěchat, jo? Nehodlám tě tady oživovat…" řekne výhružně, ale s úsměvem než se ztratí v koupelně naproti.

"No, já po tom taky zrovna netoužím." Zapadne za dveře toalety. Zas tak dlouho mu to netrvá. Takže se rozhodne, že se pomalu pokusí vrátit do ložnice. S pár přestávkami, kdy se opře o zeď, aby zastavil motání hlavy. Na chvíli se mu zatmí před očima, ale nakonec to ustojí. "Alexi?"

"Hm?" Vykoukne z ložnice z povlakem na polštář v ruce. Přejde k němu, aby ho vzal kolem pasu. "V pořádku?" zeptá se starostlivě. Jemně ho přitiskne víc na sebe a pomalými krůčky ho vede do ložnice, aby ho posadil na postel. "Jsi teď hodně zesláblý… měl jsi zavolat. Vážně do tebe musíme potom něco dostat. Co bys řekl na trochu krupicové kaše? Podle návodu, který jsem četl, to nevypadá složitě."

"Alexi? Při tom toho můžeš podělat celkem hodně." vydechne. "Ale jo, dal bych si, jestli si na to troufáš. A máš na ni granko?" zeptá se zvědavě. Docela má chuť. "A nebo klidně cukr a skořice. To mám taky rád." vydechne, když konečně sedí na posteli. "Já vím. Ale zas jsem nechtěl, abys kolem mě skákal jak kolem nějakého maroda… už je mi líp. Vážně."

"Mám kakao rád, takže tuhle přísadu u mě vždycky najdeš. Cukr taky, s tou skořicí by to asi bylo horší… a když to podělám, tak dostaneš suchý rohlík a k němu to kakao." pousměje se, než si k němu přidřepne. "Tak ruce nahoru, naložíme tě do vody." vyhrne o kousek tričko. "Možná bych ti to i uvěřil, kdybys stále nebyl tak bledý."

"Udělal bych ji já, kdybych… nebyl stále tak bledý." usměje se. Poslušně zvedne ruce, aby usnadnil Alexovi svlékání. "Nemůžu se dočkat té vany. A až si vezmu něco čistého. To propocené tričko… ééééé."

"Můžeš mě u toho sledovat, navádět a buzerovat." Zazubí se. "Ale na nohou budeš stát jen minimum nutného času. Tak pojď." Dá si jeho ruce kolem krku a pomalu se s ním zvedne. Normálně by tuhle pozici shledával velmi zajímavou, ale v tuhle chvíli byl myšlenkami někde jinde. Přetáhne Davidovi přes boky pyžamové kalhoty a nechá je spadnout k zemi. "Jen jsem se nezeptal jestli to chceš i s voňavou pěnou…"

"To by bylo fajn. Voňavou pěnu… tu jako minule?" usměje se. "Tak tu bych prosil. A ty? Ty se ke mě přidáš? Čistě pro… no, abych náhodou neomdlel a neutopil se." usměje se jako andílek.

"Přesně tu mám na mysli." Zvedne si ho do náruče, aby ho přenesl do koupelny. Vanu naštěstí naplnil jen z poloviny, takže když Davida bezpečně uloží do teplé vody, kápne tam trochu té pěny a otočí kohoutkem. "Za moment jsem u tebe, jen dodělám tu postel, ano? Ale bohužel si budeš muset do té doby vystačit sám, kachničky už nevedu. Pospíším si."

"Chvíli si vystačím, neboj se. Ale radši se ke mně budeš muset brzy přidat." usměje se a spokojeně se ponoří do vody. "Škoda. Kachničky bych si přál."

Pobaveně zakroutí hlavou než zmizí v ložnici, aby dodělal rozdělanou práci. Nechá rovnou rozestláno, protože plánuje Davida uložit zpátky jen co ho vykoupe. Nakonec odhodí svoje spodky a nakráčí zpátky do koupelny. "Ještě ses mi neutopil?" Bez ptaní vklouzne do teplé vody. Ještě že má tu vanu tak prostornou. Vklíní se svými koleny mezi Davidovy nohy a usadí se na paty. S úsměvem si ho prohlédne.

"Je mi fajn. A ne, neutopil jsem se." usměje se. V horké vodě je mu mnohem líp. Natáhne ruce, aby jemně přejel prsty přes Alexovu hruď. "Nejradši bych tu zůstal. Já koupání ve vaně miluju."

"Všiml jsem si." Pousměje se spokojeně. Tohle ho těší. "Ale zůstat tady nemůžeš. Nastydnul bys ještě víc. Až budeš zdravý, tak má vana je ti k dispozici kdykoliv jen budeš chtít. Pěny mám taky dost." Pohlédne dolů na Davidovu dlaň na svém hrudníku.

"Dobře." usměje se. "Někdy tě vezmu za slovo, ale jen… jen když se mnou v té vaně budeš i ty. Ono to pak má úplně jiný náboj." usměje se.

S úsměvem se k němu nakloní. Rukama se zapře o hranu vany vedle jeho hlavy. "Ale… nepovídej." Uculí se spokojeně. "Víš, že jsi v té pěně neskutečně sexy?" Mazlivě se otře nosem o nos, než se zase stáhne.

"Povídám." uculí se trucovitě. Prsty stáhne. "Možná i vím, ale klidně mi to opakuj. To se nikdy neomrzí poslouchat. Skoro nikdy." usměje se.

"Není ti dobře… nemůžu tě rozptylovat." Pohladí ho po tváři a sklouzne dozadu, aby se zády opřel o vanu, proti Davidovi. Nohy si natáhne podél Davidova těla. "Teď relaxujeme." Usměje se. Sklouzne pohledem na tetování na své předloktí. Vklouzne rukou pod vodu, zachytí Davidovo chodidlo.

"Je mi podstatně líp, než mi bylo… a pořád se to zlepšuje." namítne. Zamračí se, když ucítí, jak ho Alex chytil za chodidlo. "Poslyš, jen mě zkusíš zalehtat a kopnu tě. Myslím to vážně. Jsem na to docela háklý."

Uculí se jako sluníčko. "Takže jsi lechtivý..." Chňapne po noze a vyzkouší právě zjištěnou informaci aplikovat v praxi. Se smíchem zablokuje svojí nohou druhou Davidovu a prsty přejde po ukořistěném chodidle.

Podrážděně zavrčí než ho zlomí výbuch smíchu. Nelíbí se mu to, ani trochu a rozhodně tomu chce učinit přítrž. "Nech toho, sakra." zasípe. Pokusí se vyprostit z jeho sevření. Takže se vytáhne, nebo se aspoň pokusí vylézt z vany. Jenže slabé paže ho neudrží a on dost tvrdě sklouzne zpátky do vany. Zatmí se mu před očima, jak narazí hlavou o hranu.

Zanadává si sám pro sebe, když Davidova hlava s dunivým zvukem dopadne na hranu vany. Okamžitě ho propustí ze svého sevření a vyhoupne se do kleku. Ocitne se tak usazený v Davidově klíně. Vezme mu hlavu do svých dlaní, aby se podíval, jak moc mu ublížil. "Promiň… to jsem vážně nechtěl. Byla to jen sranda..." začne se ihned omlouvat.

"Nech mě." odtáhne se kam až to prostor vany dovolí. "Prostě na mě nesahej." zamračí se. "Nemám to rád. Nesnáším to. Tak na mě už nesahej, krucinál."

"Davide…" přisune se zpátky. "Omlouvám se, opravdu." Všechna legrace jde stranou. Nezamlouvá se mu Davidův výraz, kterým ho prošpikuje. Prsty projede krátké vlasy a s jemnocitem pohladí místo, do kterého se udeřil. "Mrzí mě to…"

"Nech mě… prostě nemůžeš odolat, když zjistíš slabinu, co? Pusť mě, už se mi to tu nelíbí. Chci zpátky na kolej." zamračí se. Sám natáhne ruku, aby si promnul vylézající bouli. A to to vypadalo tak dobře. Ještě před chvilkou se tu cítil příjemně.

Zamračí se. "To není o slabinách. Byla to legrace… nic víc." Pohladí ho po tváři, když stahuje svou ruku z Davidovy hlavy. Prsty přejede po hrudníku až se ztratí pod pěnou ve vodě. Pohledem těká z Davidovy tváře na jeho krk, paže… nechce aby odešel. Skloní hlavu a stáhne se z jeho těla, aby ho nezatěžoval svojí vahou. "Omlouvám se."

"Řekl jsem málo jasně, že to nemáš dělat?" ušklíbne se. "Ale prostě jsi to musel zkusit. Náramná legrace. Vidíš, směju se ještě teď." ucedí.