Část sedmdesátá první

"Řekl jsi, že mě nakopneš, ne že se budeš mrzačit." hlesne nesmyslně. Co má teď udělat? David byl očividně naštvaný právě na něj, na nic jiného. Jen proto, že se chtěl trochu pobavit. Ale copak mohl tušit, že se stane něco takového? Natáhne paži a smířlivě přejede po holeni skryté pod vodou. "Nezlob se, prosím." Zvedne k němu svůj posmutnělý pohled.

---

"Už to nedělej. Sahali na mě jiní pro pobavení… až tě budu chtít pobavit, udělám to sám… " řekne ledově. "Já nejsem hračka, jestli jsi to ještě nezjistil. A jsou věci, které se mi nelíbí. Ale příště, až řeknu, že mi něco vadí… klidně se můžeš zkusit pobavit… třeba tentokrát nezmrzačím sebe, ale tebe."

Šokovaně na něj pohlédne. "Davide… já jsem… bože." vydechne než se prudce zvedne a vyleze z vany. Mokrýma rukama vjede do svých vlasů než se zmoženě sesune podél vany na zem. Studené dlaždice jsou to poslední, co by mu teď mělo vadit. "Nechtěl jsem… nic z toho…" Nechtěl nic z toho… přišlo mu to jen legrační. Nenapadlo by ho, že by to mohlo dopadnout takhle. Kdyby ano, nic z toho by neudělal. Cítí se teď opravdu hrozně.

Vydechne. Nic se neděje tak, jak by mělo. "Měl jsi mě na té koleji nechat." řekne tiše. Moc nad tím nepřemýšlí. "Bylo by to lepší." Jediné, co si přeje, je dostat se odsud. Zachytí se okraje, s tím, jak je po horečce slabý a jak se mu po té ráně motá hlava… Je mu jasné, že se odsud jen tak nevyškrábe.

Odsune všechny svoje pocity stranou, když se David začne zvedat. Zvedne se rychleji než on. Hmátne po osušce, kterou mu připravil a rozloží ji, aby zachytil Davida v podpaždí a pomalu mu pomohl ven. Postaví ho proti sobě, pevně svírajíc jeho tělo zamotané do ručníku. "Nechoď pryč, prosím." řekne tiše jako by se bál, že ho snad může jeho hlas vyděsit. "Zase jsem to podělal. Nemyslel jsem. Bylo to moc… spontánní." Sklopí pohled ke stříbrnému vrtulníku, který měl stále svoje místo na Davidově krku.

Jeho pohled sklouzne po Alexově na řetízek. Prsty přejede po přívěsku. "Měl by sis ho vzít zpátky. Je tvůj. A moje praxe u vás skončila už dávno." Vydechne. Možná mělo skončit i tohle všechno. Prostě si nerozumí. Koneckonců, s Davidem si mnoho lidí nerozumělo. V posteli možná, ale mimo ni?

Zvedne pohled, aby se mu podíval do očí. Zakroutí odmítavě hlavou. "Je tvůj… už… dal jsem ti ho. Já vím, že to na začátku bylo jen během praxe, ale… sluší ti." Pousměje se smutně. Vztáhne ruku, aby přejel palcem po kontuře Davidova odhaleného krku. Zachytí jeho prsty na přívěsku a stiskne je. "Nedělej to… prosím." Skloní svůj pohled, aby David nemohl vidět jeho zlomenou část. Nebyl zase tak hloupý, aby mu nedošlo… do teď mu přece nepřekážel.

"Domluvili jsme se přece, že je to jen do konce praxe… a teď už přece… vždycky jsem na to zapomněl… Co? Co nemám dělat?" zadívá se na něj.

"O to už přece nejde, ne? Že už u nás nejsi na praxi… jsi tady a… hodně to pro mě znamená." Zavře oči před pravdou, na kterou se právě teď chystá zeptat. "Vadí ti to? Že jsme spolu? Že se starám? Že chci aby ses cítil dobře… že jsi… tady?" Zvedne hlavu, odhodlaný zahledět se do šedivých hlubin a přijmout skutečnost. Uvnitř něj však vládne šílený chaos. Vlastně ani neví jestli to chce vědět… jestli nebylo lepší, když nevěděl nic, jen z Davida čerpal energii a předával mu tu svou.

"Ne. Nevadí. Jen… někdy… to prostě…. víš, že tohle neumím…" zavrtí hlavou. "Jen se snažím z toho všeho vyjít bez těžkých ran… To nemůžeš…. to je jedno." Nemá smysl se snažit vysvětlit něco, co ani on sám pořádně nepobírá. "Prostě si jen snažím zachovat… už to nedělej. Nedělej to, o čem ti řeknu, že mi vadí, jen aby ses pobavil. Já potřebuju… potřebuju ti věřit, rozumíš?"

Pomalu přikývne. Odvrátí svůj pohled pod náporem emocí, které se v něm odehrávají. On chtěl taky jen věřit. David s ním nevědomky cvičil jako s nějakou cvičenou opicí. "Slibuju, už se to nestane." Hlesne potichu s pohledem zabořeným do huňaté podložky pod nimi, na které stáli. "Chceš si jít teď lehnout?" Potřebuje se na chvíli ztratit někam, kde by mohl být sám a kuchyně se zdála v tuhle chvíli jako vhodné útočiště.

"A půjdeš se mnou, když řeknu, že jo?" Nemůže se na Alexe dívat, jak se tváří. Jako nakopnutý štěně. Asi to přepísknul. Jenže vážně neměl rád, když někdo dělal něco, co neměl rád.

"Odnesu tě…" nedbá toho, že je stále ještě mokrý. Prostě se sehne a vezme Davida pod koleny, aby si ho vzal do náruče. Přejde s ním do ložnice, kde ho položí do čistých peřin. Natáhne se do skříně, aby si vzal tepláky a mikinu. "Půjdu připravit něco k té snídani…"

"Jo, klidně, ale prvně pojď sem. Potřebuju ti ještě něco říct…" Nadzvedne se na loktech. Vůbec se mu nelíbí, že byl prostě jen odložen. Jo, možná vážně neví, co chce. Ale někdy si vážně nedokáže pomoct.

Povzdychne si, ale dosedne na kraj postele. "Davide, já jsem vážně pochopil, že nemám dělat věci proti tvé vůli, takže… v pohodě, jo?" Podívá se na sebe do zrcadla před sebou. Vypadá jako největší blbec na světě. Vůbec se nepoznával.

"Jestli jsi to pochopil, tak asi není potřeba…." natáhne se, aby zachytil Alexe za paži a stáhnul blíž k sobě. Dovolí si lehce se otřít o jeho rty. Víc ne. Ještě si nevyčistil zuby a moc dobrý pocit z toho nemá. Po snídani. Snad.

Zmučeně vydechne, když se o něj prostě jen tak zlehka otře a nic víc. Ale nechá sebou manipulovat, jak David chce. Cítí se jako hadrová panenka, kterou majitel zrovna vytáhnul z pračky. Zavrtí trochu hlavou. "Co jsi chtěl říct?"

"Že už to nemusíme dál pitvat." odpoví tiše. "Promiň, asi jsem… přeháním dost často. Alexi, já… já ti vážně potřebuju věřit… i v takových kravinách. Nejsem zvyklý důvěřovat… A musím si vyčistit zuby." ušklíbne se. "Po snídani."

Opře si hlavu o jeho rameno. Teď teprve v něm veškeré pocity vyvrcholí. Přijde to stejně nečekaně jako výbuch sopky. Prudce nasaje vzduch nosem, sevře pevně víčka k sobě, obličej schovaný v ohbí Davidova krku. Unikne mu cosi mezi uchechtnutím a vzlykem. Zbloudilá slza si najde cestu z jeho oka ven. Snad si David nevšimne jeho momentální přecitlivělosti. Nechápal to. Nechápal sám sebe. Slzy neronil už pěkných pár let a teď ho dokázala rozhodit taková věc? "Zapomeň na svoje zuby… vždyť je to jedno." Vydechne. Ruce omotá pod Davidovými pažemi a přitiskne se na něj.

"Není to jedno. Je to teda pěknej humus… to nevíš, jak rychle se množí bakterie? Zrovna ty? A ty nánosy a tak… je to fuj. A to to má v puse já…. než ti dám pusu, tak si musím naprosto bezpodmíněčně vyčistit zuby. Než se přiřítíš s desinfekcí…" zamračí se. Nechápe, co to s Alexem je. Vlastně ani nechápe sebe. Je to pár minut, co vyšiloval jak hysterka. Neměli by být oba dva těžce nad věcí, když si vztah jen zkouší? O nic přece nejde, nebo jo?

Povzdychne si. Potřeboval obejmout a místo toho dostal kázání o přemnožených bakteriích. "Můžeme se ještě teď vrátit do koupelny, jestli ti to tak vyhovuje. Desinfekci tu sice mám, ale na tyhle případy..." Odtáhne se. "Musíš už mít určitě hlad… několik dní jsi pořádně nejedl..."

"Ne, to nejedl…" zavrtí hlavou. "Ale asi počkám až po snídani, jestli nevadí…" promne si spánky. "Promiň, bolí mě hlava, takže… asi si radši na chvíli lehnu."

Přikývne. "Lehni si, klidně si ještě pospi… já… připravím to." Pohladí ho po hřbetu ruky, než ho jemným tlakem na hruď zatlačí do lehu, přetáhne přes něj peřinu. Na okamžik se zasekne, když se na něj zadívá, jak tam tak leží v jeho posteli než se skloní pro svoje věci. "Budu v kuchyni, tak kdyžtak zavolej…"