Část šedesátá devátá

***

Zbytek večera našlapoval kolem Davida po špičkách. Pečlivě ho uložil do své postele a zachumlal ho do peřin. Povolal Robina, který se uvolil a rovnou s sebou vzal i nějaké léky, které měly Davidovi pomoct. A on jen sledoval, jak se David neprobudil ani v momentě, kdy dostal injekci do zadku. To mu snad nebude moct ani říct. Již poněkolikáté nakoukne do ložnice, aby se ujistil, že pořád ještě spí. V konvici měl hotový čaj, který udržoval na stálé teplotě, aby ho do Davida začal lít ihned jak se probudí. Vypotil toho dost. Nechtěl ho nechat ještě dehydratovaného.

---

Zavrtí se. Necítí se sice nejlíp, ale má pocit, že se celkem dobře vyspal. Když se mu povede rozlepit víčka od sebe, zmateně zamrká. Zná to tu, ale rozhodně to není kolej. Zamyšleně se zamračí do stropu. "Alexi?" zkusí to, aniž by se rozhlédnul.

Zvedne se ze sedacího vaku, na kterém spíš ležel než seděl. Odloží knížku, kterou si vzal a ani jí neotevřel. Zůstal by v ložnici, ale v tu chvíli nechtěl Davida rušit od spánku svým vrtěním. Po těch lécích se potřeboval v první řadě pořádně vyspat a vypotit. Zamíří do kuchyně, aby nalil trochu toho čaje, David bude mít určitě žízeň. A hned zamíří do ložnice, aby neměl obavy, že ho tady nechal samotného. Pootevřenými dveřmi nakoukne dovnitř, aby se ujistil, že se mu to nezdálo. Usměje se, když uvidí, že ne. "Jsem tady…" řekne tiše. "Daví? Jak je ti?" Přejde k posteli, hrnek odloží na noční stolek do bezpečné vzdálenosti od nechtěných nehod a vklouzne na postel za Davidem, natáhne se vedle něj. Uvězní ho pod peřinou a s úsměvem natáhne ruku, aby ho pohladil po tváři. Vypadá to, že největší horečka klesla pod účinkem léků.

Vydechne. "Předně… co tu dělám a kde jsem se tu vzal?" Vůbec si nevybavuje, co se dělo. Jen to, že mu Mirek donesl prášek, že si ho vzal a že usnul. Pak už jen takové útržky. Ale to si myslel, že je to jenom část snu. "Mizerně. Ale líp jak předtím." zcela automaticky, aniž by nad tím přemýšlel se přisune blíž k Alexovi. Zavře oči. "Nechci tě tu obtěžovat…"

Pousměje se, než vklouzne pod peřinu a vezme Davida do náruče. "Právě ses stal obětí únosu, ale souhlasil jsi, takže mě nemůžeš zažalovat." Uchechtne se do jeho vlasů. "Neobtěžuješ mě, naopak. Jinak bych si tě sem nebral, ne?" Pohladí ho po tváři. "Jsem rád, že je ti líp. Opravdu ses celkem dost vařil… Robin tím byl překvapený stejně jako já. Takže až se odtulíš, dostaneš teploměr. Nemáš žízeň?" zeptá se starostlivě.

"Nepamatuju se. Robin? Jak o tom ví proboha Robin?" Upřímně se zděsí. "Alexi, já si fakt nevybavuju, co se dělo. Jo, mám žízeň? A kolik vůbec je?" zvedne k němu pohled, než si uvědomí, že je pořádně spocený. "Nech mě, jsem to… upocený jako… co je kruci tak spocený jako já?"

"Je celkem pozdě. Řekl bych, že bude jedenáct. Prospal jsi celé odpoledne… a Robin tu byl, protože jsi přestal vnímat už když jsem se ukázal u tebe a ta horečka byla vážně vysoká. Takže se nelekni. Máš na svém krásném zadku náplast se zvířátkama." uculí se. "Rob ti dal něco na sražení té teploty…rozhodně to zabralo líp než ten paralen, co sis vzal..." Natáhne se za sebe, aby mu podal hrnek s čajem. "Napij se… až uznám za vhodné, tak tě třeba pustím do sprchy. Do té doby můžeš propotit i mě, abych ti potom mohl asistovat." Zazubí se.

"Kruci…" zamračí se. "Alexi, mě to není příjemný, jak se to na mě takhle lepí a ještě ty a vůbec… to si fakt musíš najít pokaždé nějakou záminku, abys se za mnou mohl vetřít? Stačí prostě jít… a… náplast na zadku? Cože?" zamračí se. "Tys… tys… kdybych si nepřipadal jak hadrová panenka, tak tě nakopnu. Tos mu dovolil mi… ne, nebudu se rozčilovat… nebudu."

"Nedovoloval bych mu nic, kdyby ses nevařil ve vlastním těle." Zamračí se tentokrát i on. "Navíc to nebylo zase tak do zadku. Stačí si sáhnout a přesvědčit se, kde máš tu náplast. Jen jsem ti shrnul kalhoty o kousek níž pod bok. Nikdo tě tady neošmatával, zatímco jsi byl mimo sebe." Odtáhne se, aby se posadil. Hrnek s čajem, který stále držel v ruce, položí zpátky nedotčený. "Jestli si chceš dát sprchu, tak víš, kde najdeš koupelnu." Kývne ke dveřím vedoucím do koupelny. Natáhne se do skříně, aby vyndal velkou osušku. "Tady máš ručník. Budu v obýváku, kdybys něco potřeboval."

"Hm." Zváží svoje šance, že se vůbec do koupelny dostane. "Ještě to počká." rozhodne se nakonec, že tu rozhodně nechce hrát komedii. "Ještě budu spát."

Přikývne. Kdyby nebyl David tak tvrdohlavý, tak u něj mohl zůstat, ale nebude mu překážet. Jako kdyby mu vadilo trochu potu… rozhodně se už nacházel v horších podmínkách než v posteli vedle nemocného člověka. "Čaj máš vedle sebe. Kdybys měl hlad nebo potřebu čehokoliv jiného, tak prostě zavolej." Pokrčí rameny. Dveře za sebou nezavře, aby ho kdyžtak slyšel.

Unaveně vydechne. Nechce být sám. "Alexi?" zavolá tiše. Ale pak si to rozmyslí. Přece se nebude doprošovat jako malé dítě, aby ho nenechával samotného. Je dospělý. Zvládne nějakou pitomou chřipku klidně sám. Ale připadá si slabý jakou moucha. Zavře oči a raději se stočí pod peřinou do klubíčka.

Povzdychne si. Zůstal sice stát chvíli za dveřmi, ale neočekával, že by ho David zavolal. Proto ho tiché zavolání jeho jména překvapí. Vrátí se tiše zpátky. Usadí se na kraj postele a pousměje se. David má opravdu roztomilý způsob mizení pod peřinou. Vklouzne svou dlaní do změti pokrývky, aby vyhledal tu Davidovu. Stiskne mu prsty. Vždyť on je tady a nehodlá nikam odcházet. Jenže taky nehodlá doprošovat svojí přítomností někde, kde ho nechtějí.

Překvapeně otevře oči a zadívá se na Alexe. Pevně sevře prsty a pousměje se. "Promiň, není mi dobře." zakňourá a přitáhne se blíž k Alexovi. "Nesnáším to."

Palcem přejede přes hřbet Davidovy ruky a pustí ho. Přetáhne si přes hlavu tričko, odhodí ho někam vedle postele a natáhne se zpátky. "Nevyháněj mě, když chceš, abych tady zůstal." Pousměje se, zatímco si Davida aranžuje na svoje tělo. "Zkus ještě spát." Pohladí ho na paži. Do vlhkých vlasů vtiskne polibek. "A jestli ti to vadí, tak za odměnu můžeš všechno propocené povlečení přijít nacpat do pračky. Ale to až ti bude dobře."

"Když ono je to složitý." Minimálně v jeho hlavě určitě. Přitiskne se k Alexovi. "Promiň. Jen je to divný…" Když nepočítá Dwighta, který se kolem něj motal, když měl kocovinu. Jenže tohle je něco jiného. Alex si mohl vybrat, mohl ho nechat na koleji a víc to neřešit. Pousměje se. "Díky."

"V čem je to divný?" zeptá se zvědavě. "Obtěžuje tě to, že se tak starám?" Zeptá se tiše. "Jestli jo nebo ti to přijde moc, tak já… zvolním…"

"Jen se o mě nikdo nikdy… to je jedno." pousměje se. "Prostě… je to fajn, jen… já takové věci neumím přijímat. Alexi, já…" Udělal tím na něj dojem, i když prvotní byl vztek. Dělá to Alex proto, aby ho dostal do postele, nebo prostě proto, že je hodnej? "Mohl bys mi prosím podat ten čaj? Mám pocit, že bych ti mohl tu postel i polít."

"Jistě." Pousměje se a nadzvedne se i s Davidem, aby se natáhnul pro hrneček. Opatrně mu ho přiloží ke rtům. "Klidně pij, máš tam ještě celou konvici. A kdyby bylo málo, mám tam dost ovoce, klidně ti udělám nějaký ovocný džus. S odšťavňovačem se celkem i kamarádím. Nikdo co, Daví? Nikdo se o tebe nestaral?" Lehce se zamračí. Na Davidovi je vidět, že o tom nechce mluvit. Nebude ho do toho nutit. "Tak si zvykej, dokud jsi ve vztahu se mnou, tak to máš se vším všudy. Nadstandard." Uculí se.

"Hmm. Nijak zvlášť." S chutí čaj vypije. "Mohl bych ještě? Mám vážně žízeň. Asi jsem toho fakt hodně vypotil. Klidně stačí i vodu. Já nepotřebuju nic extra. Jen musím zas doplnit tekutiny. Je jedno čím."

Přikývne. "Dej mi minutku, zaběhnu ti pro další." Vymaní se z jeho náruče, aby naklusal s prázdným hrnkem do kuchyně. Strčí odšťavňovač do zásuvky a rovnou do něj dá pomeranč, který si připravil. Sáhne do špajzu pro minerálku a uculí se. David ho prohodí oknem. Postupně nechá všechno ovoce projít odšťavňovačem, aby nakonec vyjmul jen džbán se šťávou. Vezme vodu do podpaždí, čaj do jedné ruky, džus do druhé. "Nemusíš mít obavy. Zavodníme tě pečlivě." Uculí se na Davida.

Sjede to, co Alex donesl, pohledem. "Alexi, ty jsi blázen, víš o tom?" Ale usměje se. "Nemusíš tohle dělat. Víš to, že ano?"

"Říká se to o mě. Asi to bude pravda." Uculí se. "To máš vitamínky," poukáže na džus. "Minerály." ukáže na minerálku a vodu. "A něco k vylepšení chuti a teplého do bříška." Nalije mu ještě jeden hrnek čaje, sedne si a podá mu ho.

Podívá se na Alexe a povytáhne se do sedu, aby se nepolil. "Ty fakt myslíš na všechno. Díky, že se tak staráš. Ale vážně nemusíš."

"Zdravotník. Moje oblíbená výmluva." Usměje se. "Vím, že nemusím, ale já chci. Je to moc velký problém? Vážně… kdyby to bylo moc, tak mě prostě zaraz, jo?"

"Ne, to ne. Já jen… nemáš povinnost se o mě starat… a pro mě je to prostě… nezvyklý. Budu se toho snažit nezneužívat."

Zazubí se. "Naopak, měl bys toho zneužít co nejvíc." Mrkne na něj. " Víš jak se to říká… hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere… a co si budeme povídat. Ten chytrý jsi tady ty." Uculí se a nakloní se, aby si ukradl jeden polibek. Během toho raději zachytí hrnek, kdyby ho chtěl David pouštět.

"Myslíš? A nebudeš pak vyžadovat nějakou… satisfakci?" zadívá se na něj. Trošku se odtáhne, když ho políbí. Pořád má špatný pocit, že ho využívá. A navíc je zpocený a už hodně dlouho si nevyčistil zuby.

Zamračí se, když se od něj David odtáhne. "Jakou satisfakci, kruci? To nemůžu být hodný jen tak? Kdybych nechtěl, tak to nedělám." Tohle vážně není fér. Jistě, rozuměli si v posteli dobře, to ale neznamenalo, že po něm za tohle bude chtít nějakou službičku. Kašle na to. Prostě se bude chovat tak jako doteď, i když ho to uvnitř celkem zraňovalo. Nebude si hrát na ublíženou paničku. Jen ať David vidí, že to myslí vážně. Povzdychne si. "Chceš se osprchovat? Bude ti líp. Pomůžu ti..."

"Dobře, promiň." Přitiskne se k němu zpátky. Možná by vážně měl přestat hledat za vším nějaké háčky. "Já se na to nějak… necítím. Dělá mi trochu problémy i sedět." zvedne pohled a zadívá se na Alexe. "Děsně se mi motá hlava." přitiskne se ještě víc, jakoby u Alexe hledal záchranu. "Dost se bojím, že jak se pokusím vstát, obrátí se mi žaludek."

"Pokud bys to vyžadoval nutně, tak tě tam odnesu." Pohladí ho po tváři. "Jinak si lehni a zkus ještě spát. Já ti nikam neuteču, nemusíš mít obavy, že bys tady zůstal sám bez mého předchozího upozornění. Vtáhne si ho do náruče a položí se. "Kdybys měl nějaký problém, tak do mě prostě šťouchni, ano? Cokoliv…"

"Možná později… já… tedy pokud tobě nevadí, že moc nevoním." spokojeně se stočí v Alexově náručí a zavře oči. "Věřím ti. Já se kdyžtak ozvu, kdyby bylo něco nutného. Alexi? Ty máš příslužbu?"

"Ale jdi ty… je to lepší než kdybys měl na sobě litr nějakýho levnýho parfému." Uchechtne se. "No jo, kruci. Musím si vzít pager a mobil k sobě. Úplně jsem na to zapomněl." Prohrábne si vlasy, než se pomalu vysouká s postele. "Potřebujeme ještě něco blízko v dosahu? Já, že když už zase stojím… ať takhle nevstávám celou noc." Pousměje se.

"Nevím… tekutin jsi sem nanesl už celkem dost." pousměje se. "Navíc, já tu mám přece tebe. A stejně budu asi ještě spát. Aspouň doufám."

"Tekutin máme dostatek na celou noc… ale přeci jen mě ještě něco napadlo." Pousměje se, než zmizí v obýváku, aby vzal svůj mobil i pager ležící na stole a pozhasínal. Cestou zpátky čapne krabici papírových kapesníků. Zamává jimi ve vzduchu už mezi dveřmi. "To kdybys potřeboval smrkat. Tady mám jen vhlčený…" Uculí se a položí krabici hned vedle čaje. Stejně tak mobil. Svlékne se do prádla a konečně zalehne. Přetáhne přes oba peřinu než si Davida stáhne zpátky na sebe. "Všechno v pořádku?"

Přitiskne se blíž a nechá se obejmout. "Myslíš na všechno, to se mi moc líbí." zavře oči. "Vlhčený stejně dneska nebudou potřeba."

"Kdybys třeba nechtěl mít popraskaný nos." Uchechtne se z ničeho nic, když zavře oči. "Tak dobrou noc, Daví."