Část šedesátá šestá

***

Zastavil se před dveřmi vedoucími do domu, kde bydleli Míša s Lexem. Před pár dny se odhodlal k něčemu, co by asi jen tak neudělal, ale pocit, že spálí cokoliv na co sáhne a David, který u něj dost často přebýval… povzdychne si. Překousne vlastní ego než se odhodlá stisknout zvonek. Měl s Míšou domluvené, že Lex by měl být touhle dobou doma a snad i počítat s jeho návštěvou. Zase si říkal, že když už se měl pokoušet o něco, co mu do teď tak mistrně nešlo, chtělo to nějakého mistra. A Lex se zdál být jako vhodný kandidát. Teď už jen záleželo na tom jestli se k něčemu takovému uvolní.

---

Lex s úsměvem položí před Míšu plný talíř guláše a obrovský krajíc chleba. Lehce mu pocuchá vlasy než zasedne ke svému talíři. "Dobrou chuť." pousměje se, když si všimne, jak se Míša tváří na svou porci. "Nemusíš to všechno sníst."

"Děkuji, tobě taky dobrou chuť. Jen nechápu, proč mám vždycky větší porci než ty." Zamrká na něj s úsměvem než se chopí lžíce. "Ale asi se ti nechce vstávat od stolu, abys mi musel přidávat, že jo? Znáš mě dobře. A kde je vůbec Roman? Většinou nemůže chybět už když ten guláš vaříš." Uculí se. Zarazí se se lžící na půl cesty k ústům, když je vyruší zvonek od dveří. "Ale má opravdu skvělé načasování."

"Roman? Ten volal, že má něco šíleně důležitého a naprosto neodkladného a ať se toho opovážím udělat jen pro dva nebo to nedejbože sníst, než se dostaví. Takže tohle asi Roman nebude. Navíc Roman má klíče, pokud je zas ten pitomec nezapomněl." pokrčí rameny. "Jez, já se dojdu podívat, kdo nás to ruší u večeře." usměje se, odloží lžíci a vstane, aby přešel do chodby k telefonu. "Prosím?" ohlásí se do sluchátka a vážně doufá, že ten kdo stojí venku před vchodem má hodně dobrý důvod rušit.

Michal se zakucká, když mu dojde jeden fakt. Málem se plácne lžící po čele. "Lexiiii, já zapomněl." Zavolá na něj do chodby. "Má přijít Alex…"

Alex se dole u zvonku nadechne. Už tak nějak doufal, že na něj třeba zapomněli a nejsou doma. "Ahoj, tady Alex. Nevím jestli ti Míša říkal, ale domlouvali jsme se, že se dnes zastavím…" pousměje se, když k němu dolehne Míšův hlas. Takže o něm neví.

"Ano, říkal, byť poněkud pozdě." ušklíbne se pobaveně. Aspoň si vzpomněl. "Pojď dál." Zabzučí mu dole u dveří a otočí se do kuchyně. "Myšičko, budu ti asi muset pořídit větší diář, zlato. Ne, že by mi vadilo, že sem chodí návštěvy, ale mohl bych je příště aspoň čekat." usměje se, než sáhne po klíčích, aby odemknul.

"Omlouvám se, ale za mojí zapomnětlivost můžeš ty… než jsem to stihl říct, byli jsme trochu jinde…" uculí se. "To musíš pochopit, že když myslím jen na tebe, na ostatní zapomínám. Navíc… takhle návštěva míří k tobě, lásko."

Alex vyběhne schody do patra. Už tu několikrát byl, takže míří přesně. Zaklepe.

"Ke mně?" podiví se upřímně. "Proč proboha? Konečně si uvědomil, že by mi měl dát do zubů za to, že jsem mu tě přebral? Na to je trošku pozdě. Nebo mám snad nějakou ošklivou nemoc, tak sis pozval zdravotníka, aby mi to nějak citlivě sdělil? Protože žádný jiný důvod mě skutečně nenapadá." zavrtí nechápavě hlavou. "Odkdy chodí tví přátelé za mnou… Počkej, mám to. Potřebuje navrhnout dům?"

"Popravdě to netuším ani já, ale pochybuji, že by to byla jedna z těch tvých možností." odvětí pobaveně. "Proč se ho nezeptáš, když už stojí za dveřmi? Zněl celkem naléhavě." Pokrčí Míša rameny a raději si ucpe pusu lžící.

"No, to pak bude skutečně zajímavé." pousměje se. "Ale o té tvojí zapomětlivosti si budeme muset ještě promluvit. Vážně promluvit." zavolá do kuchyně, zatímco otevírá dveře.

"Ehm… no… ahoj. Jdu nevhod, že jo?" Usměje se omluvně na Lexe, když se dveře konečně otevřou. Dolehlo k němu něco málo z jejich rozhovoru. Nebyl očekáván, i když se hlásil.

"Ahoj, v pořádku. Pojď dál." kývne mu. "Zrovna večeříme, nedáš si s námi?" zeptá se a zamíří do kuchyně. "Míša mi tak trošku zapomněl sdělit, že čekáme návštěvu."

"To se omlouvám, můžu klidně přijít jindy…" Ale místo kroku zpátky vejde do bytu. Ihned k němu doběhne čtyřnohý obyvatel. "Ahoj Xitte." podrbe černé psisko na hlavě. "A ne… díky, nedám si… no…. jedl jsem ještě v práci." Což trochu kecá, protože dnes nebyl schopný do sebe dostat skoro nic. Ale pochybuje, že by samou nervozitou něco pozřel. Už zapomněl, jaké to je, být nervózní. Skopne tenisky, aby přešel ke kuchyni a omluvně se usmál i na něj. "Ahoj Michale."

"Alexi. Rád tě vidím. No a… omlouvám se, že jsem tě zapomněl ohlásit." zazubí se na něj vesele.

"Takže, prý jdeš za mnou?" zeptá se Lex zvědavě, protože ho vážně zajímá, čím si zasloužil takovou pozornost zrovna od Alexe. "Ty radši jez, jestli ti to vychladne, tak už to nebude tak dobré." spraží Míšu přísným pohledem. "A ten diář ti stejně pořídím a budu kontrolovat." pousměje se.

Alex přikývne. "Já… počkám než dojíte. Nějak to vlastně ani nespěchá... V pohodě. Vážně jsem nepřišel zrovna ve vhodnou chvíli… jedu rovnou z práce." Možná by během té doby mohl vymyslet nějakou výmluvu a ztratit se, protože když je na místě a má to říct nahlas, tak se mu do toho vůbec nechce.

"Nemůžu jíst, když nademnou stojíte jak dvě sudičky." uculí se Míša nevinně než se skloní ke svému talíři. "A jak často ho plánuješ kontrolovat? Abych měl čas tam napsat nějaké pěkné věci."

"Každou noc." prohlásí tajemně a usadí se zpět ke stolu. "Vážně si nedáš? Je toho dost. Nebo aspoň kávu nebo něco, ať tu nesedíš na prázdno?" kývne mu, aby se posadil.

Posadí se na židli. "Ne, díky… třeba kafe, ale až dojíte… měl jsem se ozvat předem. Nejsem zvyklý na to, že se někde večeří v určitou hodinu. Moje chyba." Cítí se trapně. Vidět je spolu takhle bylo velkým zážitkem snad pro každého. O to víc ztratí na odhodlání, že se chce naučit vařit. Jenže bylo tu pár věcí, kvůli kterým byl ochotný tu potupu podstoupit.

"V pořádku." usměje se a vstane, aby nalil do konvice vodu a připravil hrnečky. "Myšičko, chceš taky kafe? Nebo radši čokoládu?" otočí se ještě na Míšu. Když už se zvednul, ať to stojí za to. "Nevím, jak chceš dneska ponocovat, tak abys zas nekňoural, že nemůžeš usnout."

"Čokoládu a nejsem malej." Zahudrá si pod fousy Michal. Alex se pobaveně pousměje. Nakonec se odhodlá říct to hned. To odkládání by ho stálo akurát nervy. "Lexi, podívej… kolik by sis účtoval za lekce vaření? Třeba… hodinku, dvě, týdně..." skoro to ze sebe vyplivne.

Lex se na něj zaraženě podívá. "Já ale nevyučuju. Aspoň teda myslím… " zadívá se na Míšu, jestli se náhodou nepřeslechl a pak se vrátí pohledem k Alexovi. "To je nějaký vtip?"

Michal se na Alexe podívá stejně překvapeně jako Lex, než se jejich pohledy střetnou.

Alex zavrtí hlavou. "Žádný vtip… já jsem… no… slyšel… to není to správné slovo. Spíš tě všichni všude vychvalují, jak výborný jsi kuchař… a než abych šel prosit Sáru a potom musel do smrti snášet ty její vtípky, to radši umřu hlady a budu dál za nemehlo, jenže…jsou jisté okolnosti, které bych rád změnil a no… ty… Klidně ti za to zaplatím. Prosím. Jen pár hodin do základu… nešel bych tě s tím otravovat, kdyby mi to nepřipadalo důležité."

"Jisté okolnosti?" zvědavě se na něj zadívá. "Podívej, já nemám moc rád, když se mi někdo motá v kuchyni. O peníze mi nejde, těch vydělávám dost. Spíš jsem dost nervózní, když nejsem v kuchyni sám."

"Jo… no… je mi třicet a většinou jsem rád, když si nerozvařím těstoviny k omáčce od sestry… to, že jsem neotrávil Míšu, to byla čistě náhoda." Pousměje se. Nechce se zmínit, že to dělá kvůli někomu, protože by padla otázka kvůli komu a nebyl si jistý, jak by na to odpověděl, i když se tak nějak s Davidem se vztahem dál netajili. "Tak nějak už nechci být závislý na druhých a taky nechci umřít na otravu jedy z plechovek… no, byl to blbý nápad, já vím. Nebudu vás dál rušit od večeře. Každopádně díky, že jsi mě nevykopnul už mezi dveřma." Zvedne se od stolu. Odhodlání prosit na kolenou ho jaksi opustilo. Nechápe, jak ho mohlo napadnout, že by vlezl někomu do kuchyně. A rovnou Lexovi.

Michal to celé zvědavě pozoruje. Takže Alex se chce naučit vařit a přišel o to poprosit Lexe? Uculí se. Tohle vypadá hodně zajímavě.

"Buď tak hodný a zase si sedni." řekne Lex nesmlouvavě. "Ještě pořád zvažuju, jestli se mi do toho chce." Otočí se na Míšu a vymění si s ním pohled. Rozhodně je to velmi zajímavé. "Kdo přesně mě to tak vychvaluje?" zeptá se zvědavě.

Zrozpačití a uhne pohledem do zdi. "No… ehm… všichni." Usadí své pozadí nerozhodně zpátky. "Pochopím, když řekneš ne… prostě pak zajdu za Sárou a vytrpím si tu skutečnost, že o tom do druhého dne bude vědět celé město, jak se tím bude bavit."

Míša se zazubí. Nějak se s Davidem poslední dobou nevídali… mohlo by… zakryje si ústa rukou, aby se nezačal smát. Významně se podívá na Lexe.

"Všichni?" pozvedne obočí. "No, když to nebude vadit Míšovi?" zadívá se tázavě na svého manžela. "Přece jen, můj volný čas nebude na nějakou dobu jen jeho." pousměje se.

Michal se zazubí. Potom vehementně zakroutí hlavou. "No… jsem přesvědčený o tom, že těch pár večerů mě nezabije. Já si to potom vyberu." uculí se. Nahmátne na stole Lexovu dlaň a stiskne ji.

"Jistě… to chápu, proto říkám jen pár hodin, určitě se moc nevidíte a nerad bych vám nějak narušoval soukromí… jen nějaký ten základ. Prosím. Já… kdy by se ti to hodilo nejvíc?"

Lex se na Míšu usměje a chvíli se na něj jen dívá. "Pokud s tím tedy nemáš problém Myška, tak já se k tomu uvolím. Navíc já tu nejsem ten, kdo má nepravidelnou pracovní dobu." pokrčí rameny. Vstane. "Někde mám vizitky, dám ti číslo a domluvíme se vždycky nějak… konkrétně." Usměje se. "Navíc mi budeš něco dlužit, nemám pravdu? Za pár měsíců budeme potřebovat pomoc se stěhováním."

Souhlasně přikývne. "Jsem ochotný si ty služby vždycky domluvit podle aktuální potřeby… počítám s tím. Hlavně aby to vyhovovalo tobě… a stěhování je opravdu malá služba proti tomu, s čím ses uvolil pomáhat ty mě. Věř mi…"

"No, až uvidíš tu knihovnu, co Míša nashromáždil, tak si to myslet přestaneš." pousměje se. "Dobrá tedy." na chvíli zmizí v ložnici, než se vrátí s vizitkou. "Ale teď vážně. Tohle rozhodnutí není jen tak z ničeho nic, v tom je nějaký pořádný důvod."

"Je vidět, že jsi neviděl tu mojí, Míša by ti mohl povyprávět." usměje se. "No já… nedělám to jen kvůli sobě, to jsem sice taky myslel vážně, ale… je nutné to rozvádět?" zeptá se rozpačitě, když si uklidí vizitku do peněženky, aby ji neztratil.

"Záleží na tom…" pousměje se. "Receptů je spoustu a pro každou příležitost." zadívá se na Míšu. "A je potřeba najít ty správně chutě." Stočí pohled zpátky na Alexe. "Budu si to muset nějak promyslet."

"Chtěl jsem něco… aby příprava netrvala několik hodin a zároveň to bylo poživatelné. Kdybych řekl, že ho neznáte, tak mi to stejně neuvěříte." povzdychne si. "Jde o Davida." přizná nakonec barvu.

Michal se usměje. Čekal to a má takový pocit, že i Lex začínal něco tušit.

Lex zachová vážnou tvář. "Toho vždycky utáhneš na sladkým." pousměje se. "A miluje všechno zapékané." Nekomentuje to, i když by ho zajímalo, jak se zrovna tihle dva mohli dát dohromady. Něco mu říká, že se to stejně dozví, protože Míša si to zjistí.

"To sladký už mi tak nějak došlo…" pousměje se. "Každopádně můj pokus o předvedení se vážně nevyšel." Schlípne rameny. Kdyby nebyl takové nemehlo, tak to už dávno mohl vědět a nemusel by to dozvídat od druhých.

Pokrčí rameny. "David je hodně zvláštní, co se chutí týká. Dost mění preference." stočí pohled na Míšu. "Ale v podstatě u něj nikdy nic nezkazíš spoustou zeleniny. I když, nepamatuju se, že by někdy něco nesnědl." zadívá se na Míšu. "Ty víš, o něčem, co fakt nesní?"

Michal zavrtí hlavou. "Nějak si nevzpomínám, vždycky všechno snědl." Usměje se. Musí se Davida nenápadně zeptat, protože tohle vypadá hodně zajímavě.

Alex přikývne na srozuměnou. "Ani já se zatím nesetkal s tím, že by si nevybral, takže… na pečení jsem antitalent na druhou…" povzdychne si. Je hotový tragéd. "Ale slyšel jsem o tvém guláši…"

"No, vzhledem k tomu, že jsi ho dneska poměrně snadno odmítl…" pousměje se. "Neberu si to osobně, neboj. Na pečení nic zas tak těžkého není. I když to mě nepřijde na ničem."

"Jsem myšlenkama někde jinde než u jídla…" pousměje se omluvně. Zvedne se. "Raději bych měl jít. Vystydla vám kvůli mě večeře, takže… zatím děkuju. No a… kdybys měl chuť, celý tenhle týden mi celkem dobře vychází. Nějak jsme to tam přeházeli, takže od pěti jsem každý den volný."

Přikývne. "Tak ve čtvrtek, to bych neměl mít žádné delší jednání." přikývne. "Ale radši mi ještě předtím zavolej. Plány se dost často mění i mě."

"Jasně, budu s tím počítat a ještě se ozvu předem jestli to platí…" usměje se. "Mějte se. Vstávat nemusíš, vyprovodím se sám. Díky Lexi, ahoj Míšo."

"Měj se, Alexi." usměje se na něj Michal. Počká než za Alexem zaklapnou dveře, aby se podíval na Lexe. Zářivě se usměje.

Lex se na něj tázavě podívá. "Tys něco takového tušil, že jo?" přimhouří oči. "Měl jsem za to, že ti dva byli jen takový… úlet."

Zavrtí hlavou. "Vůbec ne. Já ani netušil, že je to s Alexem až takhle špatný, že chce, aby ho to někdo naučil. Ale že to nebyl úlet… no… popravdě, to mi začalo tak nějak docházet teprve nedávno, když jsem měl velice zajímavý rozhovor s Davidem."

"A že ses ani nepochlubil. David není stavěný pro vztahy. Cokoliv, co by jen vzdáleně připomínalo vážný vztah, ho děsí. Moc se mi nelíbí, že to dali dohromady zrovna ti dva." zavrtí hlavou.

"Došlo k tomu asi tehdy jak tu u nás David byl… na cestu zpátky jsi mu dal celý plech koláče… moc se s Alexem nemuseli a pak si to najednou vyříkali a je z toho tohle jejich přátelství. Řekl bych. Sám toho moc nevím, s Davidem jsem dlouho nemluvil." pokrčí rameny. "Proč ne? Je na tom něco špatného? Jestli v tom vidíš něco špatného, tak proč jsi na to kývnul?" zamračí se.

"Já jsem kývnul na to, že ho naučím vařit. Nebo se aspoň pokusím. Nekývnul jsem jim na… to je jedno." pousměje se. "Jsou oba dospělí."

"Přiznal se, proč to chce umět. Mohl jsi ho odmítnout dodatečně... Ale to už něco znamená, ne? Naučit se vařit není jen tak… a udělat to pro někoho?" Pousměje se. "Šíííííleně romantické gesto. A jestli spolu chtějí něco mít, musí přijít na to, že to třeba neklape..." uculí se, než se natáhne přes stůl, aby si k sobě Lexe přitáhnul a mohl ho políbit.