Část šedesátá pátá

***

Alex se se smíchem skloní k papírům, které mu Felix přivezl. Opře se rukama o stůl a zahledí se do změti písmenek, aby vyluštil všechno důležité. Měli teď s klukama chvíli pauzu od výjezdů, protože se jim dnes nějak zvedla náročnost a tak měl čas, aby se Felixovi chvíli věnoval. Během řízení, které probíhalo papírově, se vlastně vůbec nevídali. Ostatně tak jako to bývalo zvykem. Stůl se prohne, když se o něj opře o Felix.

"Víš, že vystrkovat takhle svůj zadek je nebezpečné i přesto, že na sobě máš tyhle kalhoty?" Zamrká Felix nevině.

"Řekl bych, že jsi zadaný, tak si nech zajít chuť." Usměje se na něj Alex sladce. A on hodlal být věrný, i kdyby tu Felix předváděl kdo ví co. Roman se se znechuceným úšklebkem ztratí z odpočívárny za Robinem.

---

David zamíří do známých míst. Předpokládá, že by mohl mít Alex službu. Neviděli se už skoro týden a jemu prostě tak nějak chyběl. Jenže nebyl čas, zkoušky, pak jel s klukama na soustředění, na kterém svou účast slíbil a jako jeden z organizátorů chybět nesměl. Pak se mu do toho připletla spousta práce. Dneska se mu konečně vytvořila v plánech skulinka, tak toho chtěl využít. Aspoň na chvilku. Stejně moc nedoufá. Doma Alexe nenašel, takže asi je v práci. Nebo ho prostě někde minul. A nebo ho mine tady protože budou na výjezdech. Když ale uvidí v garážích Romana s Robinem, jen se uculí a zamíří do odpočívárny. Úsměv mu ale zmrzne na rtech, když si všimne, že Alex není sám. Zamračí se, když si všimne s kým to vlastně je.

"Stejně mi to nejde do hlavy…" zakroutí hlavou, když se konečně přelouská až nakonec.

Felix drcne do jeho ramene. "Jsou to jen formality, jako vždycky. V podstatě jde ale o to, že budeš stále ještě čekat na přidělení místa v posádce letky…"

Pocit, že ho někdo sleduje, donutí Alexe se ohlédnout. Na tváři se mu okamžitě objeví úsměv. Stáhne si z očí brýle a odloží je na stůl, aby zkrátil tu vzdálenost, která je dělí. "Davide…" zarazí se v půli kroku, když si všimne jeho pohledu.

Sjede Felixe pohledem. "Nebudu rušit." ucedí ledově. "Kouknu se zatím za klukama." zapráskne za sebou dveře poněkud razantněji než měl v úmyslu. Žárlivost je svině. A pochybnosti ještě větší. No, co mohl čekat, když na Alexe neměl poslední týden vůbec čas. Zamračí se a zamíří zpátky do garáží.

"Nezmínil ses, že jsi to s tímhle kuřátkem rozjel ve velkým." zazubí se na něj Felix, když se dveře zabouchnou. Se zájmem se opře o hranu stolu.

Alex si povzdychne. Neviděli se takovou dobu a první co uvidí jsou zabouchnuté dveře? "Počkej tady, dořešíme to a já to pak podepíšu ať si to můžeš zase odvézt." Zní sám sobě najednou tak chladně. Rozhodně otevře dveře, aby dohnal odcházejícího Davida.

Roman pohlédne za Robinovo rameno, protože ho zaujme rána, která se rozlehla celou halou. "Helemese, staří vlci se vracejí." Úsměv se rozšíří, když spatří Davida. "Co tě k nám přivádí?"

"Ahoj." pousměje se, i když je to poněkud pokřivený úsměv. "Měl jsem cestu kolem, tak jsem si řekl, že se za vámi podívám. Tedy pokud vás tu zastihnu. Jak to jde?" přejde k nim. Snaží se tvářit klidně, i když v něm to pořádně vře.

"Za námi? Spíš za Alexem, ne? Pořád po tobě vzdychá." Napráská Roman svého kamaráda s širokým úsměvem. "Jinak to jde celkem náročně. Zrovna máme povinnou pauzu…" Pousměje se. "A jé, už je mi jasná příčina těch dveří… to nebyl průvan, že ne?" uchechtne se. Robin do něj šťouchne, když spatří Alexe spěchajícího k nim. Pousměje se, když se lehce zadýchaný Alex zastaví těsně před Davidem a hledá nějaká slova. Lape po nich jak ryba na suchu.

"Častečně." pokrčí rameny. Nechce to vůbec řešit. "A na vás se přijít podívat nemůžu? Alex je stejně… myslím, že přeháníš." odpoví Romanovi. Alexovi věnuje jen letmý pohled. "Stejně se tu nemůžu moc zdržovat."

"Kupodivu nepřehání." ušklíbne se Robin. "Ale jsi hodnej, že ses zastavil. Jak to jde ve škole?"

Alex natáhne ruku, aby se dotkl Davidova loktu. "Můžeme si promluvit?" Vlastně ani netuší o čem, proč se David tak tvářil… "Kancl je volnej, ne?" zašilhá směrem k Robinovi, který mu to s přikývnutím odsouhlasí.

"Měl bys dořešit jiné věci, ne?" odtuší klidně, i když by nejradši soptil. "Felix čeká." zamračí se a stočí na něj pohled. "Máte určitě hodně důležité jednání."

"Jo, čeká, přivezl mi papíry z práce, protože stále čekám na svoje místo." Zamračí se. Takže jde o Felixe? "To ale neznamená, že nevydrží…"

"Romčo, pojď. Necháme je tady o samotě." Odtáhne Robin culícího se Romana do kanclu, kam chtěl Alex původně zatáhnout Davida.

"Proč se na mě zlobíš?" Udělá k němu krok blíž. Chtěl by ho obejmout a místo toho se setkává s pohledem, který ho nepříjemně prošpikovává.

"Nezlobím se." Ne, to není přesné. Soptí. "Dávám ti prostor, aby sis vyřešil, co potřebuješ. S Felixem." to jméno spíš vyplivne, než by ho vyslovil. "Já si chtěl mezitím popovídat s klukama. Máš s tím snad problém?"

"Mám problém s tím, že místo pozdravu mi bouchneš před obličejem dveřmi." zamračí se. "Co jsem udělal? Jde ti o Felixe? Já s ním musím jednat, jsme kolegové. To, že jsme i kamarádi, to už je jen takový dovětek… nevidím důvod, proč by nemohl počkat, když jsi za mnou přišel." Natáhne dlaň, aby se dotkl jeho krku, nějak si na víc netroufne.

"Protože jsem sakra nechtěl rušit." zavrčí. "Kamarádi? Na to ti mám skočit?" zamračí se ještě víc. Zatne pěsti.

Překvapeně zalapá po dechu. Přesune se k němu ještě blíž. Dlaní vyjede na rozhořčenou tvář. "Davide… vždyť od té doby, co jsme spolu, jsem se na nikoho jinýho ani nepodíval. Vlastně od té doby, co jsem přiletěl z mise, jsem se nepodíval na nikoho jiného než na tebe." Pousměje se. "Felix už je minulost…"

"Minulost, kterou máš pořád v přítomnosti. Prostě si to běž vyřídit. Já počkám." oznámí už poněkud klidněji. Aspoň navenek. "Je to pracovní, tak to má přednost."

"Myslím ve smyslu jakéhokoliv jiného vztahu než přátelského. Nemůžu s ním přetrhat veškeré vztahy jen kvůli tomu, že jsme se málem pozabíjeli v posteli. Pracuju s ním… vy všichni se třeba s Lexem taky bavíte… Felixovo chování nezměním ani přes to, že je už dávno dospělý." Povzdychne si. Palcem ho pohladí tváři. "Chyběl jsi mi. Jen mu tam hodím podpis ať ho neblokuji a budu se ti věnovat."

"Jenže Lex nemá ve zvyku si před námi stahovat kalhoty." zamračí se. "Jo, běž. A jestli se o něco jen pokusí, vykastruju ho. To přísahám." zavrčí.

Pousměje se. "Měl prostřelený stehno, jen se chtěl chlubit svou jizvou." Na rtech se mu usadí připitoměle spokojený úsměv. Raději nedodá to, že na Lexe nemusí žárlit kvůli stahování kalhot, ale jak ho pořád David vychvaluje… "Dáš si kafe? Houknu na Romana ať ti ho udělá. Ale bude růžovej hrneček." Uchechtne se, než se skloní, aby ho zlehka políbil. Neviděli se tak dlouho a David se na něj chtěl zlobit. Nakonec byl rád, že to dopadlo takhle.

"No, to je asi klika, že neměl natrženou prdel, že jo." odtuší jedovatě. "Ale klidně můžeme udělat takový pokus. Já mu ji natrhnu a schválně, jestli bude mít choutky chlubit se i tímhle." zamračí se. Vážně ho nemá rád. Ani trošku. "Jo, dám si kafe." přikývne. "Ale nezdržuj se tam moc dlouho."

"Jestli máš chuť to zkoušet… zdravotníků je tady dost... chvíli před tvým příchodem se mě snažil dostat na to, že mám pěknej zadek." Uculí se jako neviňátko. "Hned jsem zpátky." Odběhne od něj, aby zabouchal na dveře kanceláře a nahlásil Romanovi svoje požadavky, než zahučí zpátky do místnosti, kde na něj Felix čekal ve stejné pozici, v jaké ho zanechal.

"Jsem pokušení." zabručí a kdyby mu to nebylo trapný, tak by tam radši šel s ním. Felix se mu vůbec nezamlouvá. A nevěří mu vůbec.

"Trable zažehnány, že se tak blbě uculuješ?" Zvedne Felix obočí, když si Alexe sjede pohledem.

Ten jen mávne rukou. "To je něco, co nezažiješ, když budeš neustále v pokušení o mě. Zapomeň na mě, Felixi, vážně. Myslel jsem, že jsme si to ujasnili… no… během mise." řekne pevně tak, jak to myslí.

"Vždyť víš, že si z tebe jen utahuju… podruhé bych ti proti vůli nešel." řekne zcela vážně Felix, až to Alexe zarazí. Raději na to jen přikývne.

"Jen to podepíšu a nechám tě běžet…" vytáhne z kapsy svou oblíbenou propisku, aby podškrábnul všechny papíry, které do vyrušení tak pečlivě studoval. Zaklapne desky než se napřímí, aby Felixe vyprovodil.

Usadí se s klukama v kanclu, aby se mohl trošku vytahovat, že dal biochemii. V dlaních drží růžový hrneček a najednou se mu až tak nějak zvláštně stýská… bylo mu tu s kluky fajn. Rozhodně líp jak na jiných praxích. Bylo to sice drsné, ale fajn.

Počká než Felix opustí garáž a ještě mu mávne na rozloučenou. S pousmáním se vydá zpátky za klukama, protože Davida u sanity neviděl, tak předpokládá, že šel k nim.

"Všechno vyřízeno?" zeptá se Roman významně než se zazubí.

"Jistě, vypadá to, že mě tady budete muset trpět ještě nějakou dobu, to vás mrzí, co?" uchechtne se. I když… lítá rád, na misi dokonce víc než to, ale tady mu nějak připadalo, že patří spíš sem.

Stočí pohled na Alexe, než se zase otočí zpátky ke klukům. Zas tak dlouho mu to netrvalo, takže… zatřese hlavou. Ani myslet na to, co by za tu dobu mohli ti dva stihnout. Ušklíbne se. Takhle pitomě žárlit.

Dřepne si na svou židli, kterou kupodivu nikdo neobsadil a natáhne se pro svůj hrnek.

"Zase si to tak labužnicky nevychutnávej… po tom tvém chlemtání bys z toho mohl mít vředy." Zakroutí Robin pobaveně hlavou, když si Alexe prohlíží, jak na půl oka pozoruje Davida a jazykem koštuje stav své kávy.

Halou se rozezní otravný zvuk oznamující výjezd. "Nemáme mít ještě volno?" Zanaříká Roman, když se zvedne ze svého místa. Tenhle alarm patří jim, protože se jim ihned na to rozječí i pagery.

Alex se zvedne, přejde k Davidovi. "Je to tady…" posmutní. Tohle byly většinou faktory, kdy mu vztah nevydržel déle jak pár hodin. "Můžu ti potom zavolat nebo máš práci nebo… já nevím? Něco?" Ohlédne se, kde jsou kluci, ale ihned se vrátí pohledem k Davidovým šedým očím.

"No já… večer pracuju, ale až tak kolem jedenáctý. Zavolej." přikývne. "Přinejhorším to nebudu mít čas zvednout. Ale ozvu se ti… kdyby něco."

Přikývne. Skloní se, aby Davida políbil na rty, na okamžik tak setrvá, než se za jeho zády rozlehne halou jeho jméno. "Chyběl jsi mi… ale teď musím jít. Práce…" usměje se omluvně, než se otočí, aby se rozběhnul k sanitě. Úsměv ho opustí jakmile se otočí k Davidovi zády. Snad se mu neozve s tím, že tahle by se mu to nelíbilo. Až v sanitě si uvědomí, že svoje brýle nechal na stole.

S povzdechem se za ním dívá. Na tohle si bude muset asi zvyknout. Když pracoval s nimi, tak mu to tak divné nepřišlo, ale teď to prostě divné je. Takhle mu asi neutekl poprvé ani naposledy.