Část šedesátá osmá

***

Natáhl se pro ručník, aby se pořádně utřel. Náročnost dnešního pracovního dne se na něm podepsala tak, že potřeboval nutně hodně dlouhou a studenou sprchu, aby se trochu probral. Chtěl vidět Davida. Neměli na sebe tolik času, kolik si asi představovali. Nebo kolik si alespoň představoval on sám. Ale doufal, že když byl pátek odpoledne, že by na něj čas mít mohl. Zmínil se mu, že teď nevystupuje, protože ho čekaly dvě poslední zkoušky, na které se připravoval. A že to bral opravdu svědomitě, to musel Alex uznat. S ručníkem kolem krku přejde nahý bytem, aby našel svůj mobil. Chtěl mu zavolat dřív než by si ho zamluvil někdo jiný. Vyklepe vodu z ucha a vytočí poslední volané číslo. Pousměje se, volali si po večerech celkem často, když se neviděli.

---

Ze zabručením se natáhne pro mobil. Včera se mu udělalo špatně a kupodivu, ráno už měl horečku. Nemá náladu a už dočasně vypakoval z pokoje i Mirka. Byl protivný naprosto nehorázně. Protože nesnášel, když byl nemocný. Hatilo mu to plány. Ani se nepodívá, kdo mu volá. Prostě jen připlácne mobil k uchu. "Nemám čas ani náladu." oznámí okamžitě.

"Ahoj sluníčko, nezníš moc nadšeně…" usměje se a zároveň lehce posmutní. Čekal trochu jiné přivítání… "Děje se něco?" Zeptá se s obavami. Ihned se začne rozpomínat jestli nezapomněl na něco, na čem se domluvili.

"Alexi? Ne, nic se neděje." radši zavře oči. "Promiň, špatný den. Nemám dobrou náladu." Snaží se neznít moc skuhravě. "Prostě jen špatné načasování. Ty jsi doma?"

Zamračí se, tohle se mu nějak nelíbí. "Jo, něco málo přes hodinku… dneska žádný přesčas, ale ani tak si nemůžu říct, jak skvělý ten dnešní den byl." Ušklíbne se. "Chceš si o tom promluvit? Špatná nálada není jen tak."

"Ne, nechci o tom mluvit. Myslím, že nejlepší to bude prostě zaspat." přitáhne si deku pod bradu. Nějak ho to zmáhá. Mirek se radši dobrovolně nabídl, že mu skočí pro paralen, než aby snášel jeho nabroušenou náladu. "Zítra to bude určitě lepší."

"Mohl bych pro tebe něco udělat?" Nabídne se. David zní divně. Vůbec neví, co od toho má čekat. "Třeba příjemnou masáž?" Pousměje se. "Nebo chceš prostě jen svatý klid, nejspíš, viď?" Domyslí si, s ohledem na strohost jejich rozhovoru...

"Jo, promiň. Nejspíš by se mnou stejně nic nebylo. Necháme tu masáž na jindy." úplně se vidí, jak by znepříjemňoval život ještě i Alexovi. Protivnej, nechcípanej a usoplenej. Ušklíbne se. "Ozvu se ti."

Přikývne, než mu dojde, že to David nemohl vidět. "Tak… dobře. Budu doufat, že se ti to zlepší." Snaží se znít uvolněně, ale uvnitř něj ho to hlodá. Nemohl přijít na to, co udělal špatně.

"Tak v to doufám taky." ucedí. Nejspíš to na něj naprskal Dan. Na tréninku byl zelenej a prskal tam na všechny v okruhu dvaceti metrů. "Promiň, ale fakt by se mnou nic nebylo."

Povzdychne si. Vážně netuší, proč si všichni hned myslí, že mu jde jen o jedno. Alespoň to tak vyznívá. Sice s Davidem trávili většinu času v posteli, ale to neznamenalo, že by nebyl schopný dělat i něco jiného. "Ozvi se mi, až se budeš cítit líp…" skoro by i zaprosil.

"Přece jsem řekl, že se ozvu." zabručí. Popotáhne. Už by se fakt potřeboval vysmrkat. Jenže nehodlá trapně frkat do telefonu. "Hele, já už… prostě se ti ozvu. Ahoj."

Překvapeně se podívá na mobil, když se v něm ozve otravné pípání, jak mu to David položí. Tohle se mu vážně nelíbilo. Povzdychne si a opře se o kuchyňskou linku. Co teď? Zamyslí se. David zněl divně… spíš mu přišlo, že tu nabroušenost hrál, aby se ho co nejdřív zbavil. Ale ten chraplák hned na začátku hovoru… a teď to popotahování. Byl snad nemocný a neřekl mu to? Proč? Nespokojeně odloží mobil a přejde do ložnice, aby se začal oblékat. Prostě za ním pojede a bude za největšího hlupáka a starostlivou stíhačku.

Odloží mobil a zavrtá se pod deku. Je mu mizerně. Vrhne vzteklý pohled na dveře. Kde je sakra Mirek s tím paralenem? Zobne si prášek, pořádně zapije a prospí se. Pak mu bude líp. Snad.

Zastaví se až těsně před dveřmi vedoucími do spojovací buňky dvou pokojů. Trochu mu to trvalo, nečekaná kolona aut kvůli dopravní uzavírce zarazila na okamžik i jeho, ale i tak nebylo zase tak pozdě, aby se tu nemohl jen tak ukázat. Třeba jako kamarád. Nejistě se rozhlédne. Má klepat tady nebo jít dovnitř a až tam se shánět po konkrétní osůbce? Potom se zamyslí. David se přece zmínil, že o víkendech je většinou sám. Vezme za kliku, která kupodivu povolí. Suverénně vejde do chodbičky, aby se střetl s pro něj neznámým klukem.

"Sakra, já věděl, že jsem něco zapomněl. Zamknout." sjede ho pohledem. "Copak? Ztratil jsi se?" zadívá se na Alexův zmatený výraz. "Jestli hledáš Katku s Majkou, tak ty jsou o pokoj vlevo."

Ušklíbne se. "Ne, neztratil. Alespoň myslím. Hledám Davida. Je tady?" Pořádně si ho prohlédne. Jistý si byl jen tím, že ho ještě nikdy nepotkal, protože ten obličej nedokázal nikam zařadit. A na obličeje on měl celkem paměť.

"Davida? To jako vážně?" sjede ho dalším zvědavým pohledem. "Hele, není mu dobře. Prská na všechny strany, dalo by se na něm smažit vejce a je extrémně protivnej. Věř mi, vezmi roha dokud můžeš."

"No, jo. Měli jsme spolu něco… domluvenýho." V podstatě lže, ale to je mu teď tak nějak jedno. "Potřeboval bych s ním mluvit. Smažit vejce?" Na vteřinu se nechápavě podívá, než mu to dojde a potvrdí se mu jeho domněnka. "Je nemocný?" to už se ptá spíš jen jako konverzační otázkou. "Takže je tady?"

"Jo, před chvíli zblajznul prášek a usnul. Konečně. On je normálně fajn, ale když marodí, tak bys ho nejradši zabil… a já tu zrovna tenhle víkend zůstal, abych se mohl v klidu učit. To zrovna." ušklíbne se. "Takže jestli ho vzbudíš, asi ti udělám něco fakt hnusnýho."

"Můžu se na něj podívat, jsem zdravotník." Pokrčí nenásilně rameny. "Vadilo by ti hodně, kdybych tě poprosil o trochu soukromí? Alespoň neschytáš plnou palbu a půjde všechno na mojí hlavu." Připadá si jako nějaký zloděj, který právě kuje pikle, ale potřeboval se Mirka, jak si vybavil jeho jméno, nějak zbavit alespoň na chvíli.

"NO, když se vyvzteká na tobě, tak snad dá pokoj. Oukej, budu vedle na šestset pětce. Pak na mě klepni." Na chvíli zmizí v pokoji, aby si vzal skripta a klíče.

"Dík. Bude to rychlý, doufám." kývne na něj a potichu se vkrade do jejich pokoje, aby zjistil, že tam panuje totálně šero, i když venku ještě stále svítilo sluníčko. A vzduch taky nebyl nejideálnější. Což svědčilo o přítomnosti nemocného. Pomalu si klekne k Davidově posteli, aby ho našel ve změti přikrývek. Pousměje se. Vypadá vážně roztomile. Přejede hřbetem ruky po horkém čele.

Se zavřenýma očima odeženu ruku. "Ještě zmíňka o slanině a vejcích a pozvracím tě. Jdi ode mě, sakra." zavrčí automaticky a přetáhne si deku přes hlavu.

Uchechtne se. "Jsi si jistý, že by sis na něco tak odvážného troufnul? Mě by se to určitě nestalo poprvé." Vklouzne rukou pod přikrývku, aby narazil na propocené tričko od pyžama a sálající kůži. Zamračí se. Ta horečka nebude jedna z nejmenších.

Leknutím vyskočí skoro metr nad postel. "Co ty tu sakra… Alexi? Doprdele, kde ses tu vzal? Snad…" přitáhne si deku těsněji k tělu. "Kde jen ten zmetek?" zamračí se. "Řekl jsem mu jasně… za tohle ho ztluču."

"Tvůj spolubydlící za nic nemůže. Čistě náhodou jsme se potkali v chodbě. A normálně jsem přijel… létat bohužel zatím bez techniky neumím." Pokrčí s úsměvem rameny a usadí se na paty. "Co tu vyvádíš? Odbyl jsi mě a víš, že já jsem neodbytný. Obzvlášť, když jsi zněl tak… divně. Musel jsem se ujistil, že jsi v pořádku." Natáhne ruku, aby ho pohladil na zpoceném čele.

"Prostě jsem něco chytil… Alexi… tak se prostě zase otoč a odjeď. Nejsem v dobré formě, ani rozmaru. Jsem upocenej a všechno mě štve. Tak se prostě ztrať. Až mi bude dobře, tak se ti ozvu."

"Vypadám snad, že by mi to nějak vadilo? Představ si, že i já občas bývám nemocný. Nestává se to často, ale…" usměje se. Ulevilo se mu, že je to jen nemoc. Pokud to tak může říct.

"Ale mě to vadí. Navíc chci stejně akorát spát." zamračí se. "Tak mě nech. Jeď hezky domů, užij si víkend, jestli nemáš službu a já se ti pak ozvu."

Hlavou mu prolítne nápad. "Co kdybych… ti něco navrhnul? Pošleš mě s tím do háje hned nebo si mě vyslechneš a až potom mě pošleš pryč?" Nemocný je opravdu nevrlý. Je rád, že nevidí sám sebe. Ale určitě to taky občas stálo za to.

"Pošlu tě tam hned." oznámí. "Já teď vážně nemám chuť se s tebou dohadovat a na nějaké návrhy stejně nemám dost síly. Tak mě nech spát."

"Mám větší a pohodlnější postel… a tvůj spolubydlící se mi stihl zmínit, že tu pro jednou zůstal na víkend, aby se mohl učit a ty mu do toho jaksi… frkáš." Zvedne se, aby se usadil na hranu postele. Natočí se tak, aby se mohl dotknout Davidovy paže a přes peřinu ho pohladil. "Měl bys to i s komfortní péčí. Zní to hodně špatně?" Skloní se, aby mu vtiskl drobný polibek na orosené čelo.

"Mirek kecá. Tady se stejně učit nedá. Natož o víkendu. Já nepotřebuju pečovatelku, zvládám to i sám. A jestli si Mirek stěžoval, že… tak kecá. Já chci prostě jen spát. Nedokážu se ani dohrabat do sprchy, natož abych si teď balil s sebou nějaký věci. Zapomeň. Já se odsud nehnu. Vždycky jsem to zvládnul sám a tady."

Tentokrát se zamračí už opravdu. "To neznamená, že by to pro jednou nemohlo být jinak, ne? U mě by ses měl rozhodně líp než tady, ale jestli ti to tak vyhovuje… protože já můžu slíbit jen hromadu nezdravého jídla, trochu víc pohodlí a klid na lůžku s nerušeným spánkem dle libosti." Pomalu se zvedne. Nechce se mu tady Davida nechávat. Ne v tomhle stavu. Mohlo se mu kdykoliv přitížit...

"Vyhovuje. Na jídlo nemám ani pomyšlení, pohodlí tu mám tolik, kolik potřebuju a spánek bude nerušený brzy snad taky. Já se ti ozvu, až mi bude líp." stáhne si deku a zavrtá se do ní hlouběji. "Nemám vážně chuť se tu dohadovat."

"A na únos by ses tvářil jak?" Skloní se k němu bez upozornění a prostě si ho i s peřinou zvedne do náruče. "Já tě tady vážně nechci nechávat. Ne, že bych nevěřil tvému spolubydlícímu, ale budu klidnější, když se s touhle teplotou budu vyskytovat někde poblíž…"

"Alexi, mě je fakt dost blbě na to, abych se tu s tebou dohadoval… prostě mě pusť a běž." zamračí se. "Nebudu ti somrovat doma, když jsem nemocnej."

Zavrtí hlavou, pohodí si ho v náručí, aby se mu lépe nesl. "Jestli chceš nějaké věci, tak si řekni hned, ať ti je můžu vzít, protože se nebudu vracet…" řekne nesmlouvavě. "Mě těch tvých pár bacilů vážně nezastraší. Víš s kolika miliardami různých bacilů se denně setkám?"

Rezignuje. Nemá smysl se dál dohadovat. Stejně nemá sílu, aby Alexovi v čemkoliv zabránil. "Já vím, jaký máš postoj k bacilům. Ale nebudeš mě polívat desinfekcí, že ne?" zeptá se tiše, než váhavě ovine paže kolem Alexova krku.

"Ne, jen tě hodlám naložit do vany, aby ti ten bod varu trochu klesl, než se ti zpění krev." Políbí ho na suché rty a pousměje se. "Máš nějaké přání na ty věci nebo se spokojíš s mým medvídkem a pyžamovými kalhotami? A ještě otázka… máš tady někde deku?"

"Něco… na převlečení… nechci ti zapotit medvídka… deka…" mávne rukou směrem ke stolu. Přes židli je přehozená deka napůl pohřbená pod oblečením.

Přikývne. "Ještě si tě na chvíli položím, tak ne že mi utečeš." Pousměje se a položí Davida zpátky na postel, aby nakouknul do skříně, ze které si bral David svoje oblečení už když tu byl poprvé. "Něco určitého?" Pohled mu sjede na hromádku s celkem pohodlně vypadajícími tričky. "Tohle může být nebo to máš na nějaké extra příležitosti?"

"Sakra, a já to měl tak skvěle naplánované…" ušklíbne se unaveně. Zvedne pohled, aby se podíval, na co Alex ukazuje. "Jo, klidně ty…" zahrabe se pod peřinu a zavře oči. Připadá si šíleně unavený. A rozlámaný.

Přikývne, vezme celou hromádku, kdyby si chtěl třeba vybírat. Naskládá to všechno do batohu a ještě připojí i tenisky, které najde v chodbě. V podstatě se tu chová jako by tu byl doma. Uchechtne se sám sobě, než přejde k Davidovi, aby ho jemně vymotal z peřiny a ještě jemněji z něj stáhl propocené tričko, aby ho nahradil čistým. Ošetřovatelská praxe se mu teď víc než hodila. Jen se mu čím dál méně líbil Davidův aktuální stav. Zapřemýšlí, nakolik by mu vadilo, kdyby zavolal Robinovi, aby se na něj přijel podívat. "Klidně spi, já si tě jen trochu unesu." Pousměje se a pohladí ho po unavené tváři. Zabalí ho do deky, peřinu přehodí přes postel tak, aby měla šanci uschnout a zvedne si ho zpátky do náruče.

"Hmmm." zamručí tiše. Už Alexe ani moc nevnímá. To dohadování ho dost unavilo a už i předtím se cítil značně pod psa. Začíná mu být dost jedno, co to Alex vlastně vůbec zamýšlí. Šanci zmizet včas dostal. I když toho moc nevnímá, stejně mu v hlavě utkví myšlenka, že od něj Alex neutekl. Usmál by se, kdyby na to měl sílu. Teď chce jen spát. Přemýšlet může potom.

Nechá dveře otevřené, však on už si s tím Mirek nějak poradí. S Davidem v náručí nechtěl dělat žádné pohyby navíc. Vklouzne do svých bot, vděčný za to, že si vzal svoje rychlonazouvací tenisky a pomalu vyjde na chodbu, aby našel příslušný pokoj. Zabouchá na dveře.

Po pár vteřinách se ve dveřích objeví Mirek a dost vyjeveně se zadívá na Davida v Alexově náručí. "Co je s ním? To je to tak špatný?" podívá se na Alexe zděšeně.

"Předpokládám, že to je jen chřipka, jen ho vzala trochu agresivněji. Vezmu ho s sebou a zavolám k němu kolegu, je to doktor. Dá mu něco na tu horečku. Nemusíš mít obavy. Vrátí se ti v celku a snad už zdravý." Pousměje se vyděšenému výrazu. "Vážně, osobně ti ho přivezu."

"Fajn. Hlavně aby mu bylo líp." přikývne Mirek. "Snad už zdravý? To znamená že mě ho zbavíš na delší dobu?"

"Minimálně na víkend, osobně dohlídnu na to, aby nevylezl z postele nejdřív v pondělí ráno." Pousměje se a shlédne na spícího Davida. "Nejspíš mě potom zabije, ale tak… jsem schopný se s tím vyrovnat." Zazubí se. "Nezapomeň si zamknout pokoj. A dík." Kývne ještě k otevřeným dveřím.