Část šedesátá čtvrtá

Část šedesátá čtvrtá

---

Sára, obtěžkána dvěma taškami, se konečně dostane ke dveřím bratrova bytu, aby ho zase trochu zásobila. Byt byl ztichlý, takže jeho obyvatel zřejmě ještě spal. Což vlastně nebylo nic divného. Ale měla pocit, že jí Alex říkal, že mu na dnešní den vychází ranní služba. Jeho auto před domem však mluvilo za vše. Položí tašky na chodbě na zem, zuje si lodičky a s tichými kroky přejde k ložnici, aby Alexe probudila. Otevře přivřené dveře. Kdyby nebyla tak zkušená z práce v ovládání se, zřejmě by jí spadla brada překvapením nad stavem ložnice. Oblečení rozházené po zemi, stejně tak peřiny, kapesníčky a lesklý obal s prezervativem na stolku… uchechtne se. Takže její bratříček není v práci a ještě tu někoho má. Ohlédne se, kde by ti dva mohli být. Až teprve teď si uvědomí boty navíc, které určitě nejsou Alexovy. Rozhodně je zvědavá na další Alexův objev. Už jich viděla dost, ale žádný z nich jí neimponoval. Zřejmě na tom byli s bratrem podobně, protože většinou už nikoho z nich víckrát neviděla. V kuchyni určitě nejsou, nakoukne do obýváku. Nikde nikdo. Zavřené dveře koupelny a výmluvně tlumené zvuky za nimi… přejde k nim. Uhladí si kostýmek a spořádaně se zazubením zaklepe na dveře. "Bráško? Copak že nejsi v práci?" Zády se opře o skříňku, kterou Alex v chodbě měl, aby měla dobrý výhled.

Tiskne se k horkému a hlavně velmi mokrému tělu před sebou. Oba dva skrápí voda z hlavice upevněné v držáku na zdi. David se usměje, když si přitáhne Alexe k dalšímu polibku přímo pod proudící vodu. Se smíchem se odtáhne, aby si vytřel vodu s očí. Baví ho Alexe trošku škádlit. Sevře kolem něj pevně paže a znovu se k němu přitiskne. "Docela mi už vyhládlo." zavrní, než začne lehce oždibovat krk před sebou. Když se ode dveří ozve cizí ženský hlas, na chvíli úplně strne.

Dlaněmi putuje po Davidově těle a líbá ty hříšně magnetické rty. Je mu nějak fuk, že u toho polyká hektolitry vody. Za Davidův smích mu to stojí. Přitiskne ho ke svému nahému tělu. Zarazí se, než mu dojdou okolnosti Davidova náhlého ztuhnutí. "Zřejmě jsem nenechal klíč v zámku. To je moje sestra… to jsem… vlastně jsem jí ani nedal vědět, že budu doma. Měl jsem být v práci." Projede si rukou mokré vlasy, aby zhodnotil rychle situaci. "Zajdu jí vypakovat… klidně tu zůstaň a já se k tobě hnedka připojím. Nebo se chceš seznámit? Je schopná nám sem vlézt, jen aby tě viděla." Pohladí ho s úsměvem na paži, skloní se, aby si ukradl jeden polibek. "Ona ráda rýpe... člověk některé věci nesmí brát vážně." Usměje se a natáhne se pro ručník. "Vydrž, ty sedmihlavá saň." houkne přes dveře tak, aby k němu vzápětí dolehl pobavený smích.

"To ti sem takhle… chodí? Bez ohlášení?" zeptá se zvědavě a zachytí Alexovu paži. "Pokud mě tak moc touží vidět, pak v tom nevidím problém. Studem vážně netrpím." ušklíbne se, než si Alexe přitáhne k dalšímu polibku.

Spokojeně mu zamručí do rtů. Nejraději by ho tu pomuchlal znovu, ale odemčené dveře koupelny byly pro Sáru skoro jako pozvánka. "Má klíče… když má cestu kolem, tak se mi tu zastaví s jídlem… však víš… já a kuchyně." Pousměje se omluvně. Natáhne se přes Davida, aby vypnul sprchu a hodí mu přes rameny svůj ručník, aby ho začal utírat. "Je šíleně zvědavá. Dej si pozor. Všechno co řeknete může být použito proti vám. Právník tělem i duší." Zazubí se.

"To jsi na tom fakt až takhle zle?" zeptá se s mírným úšklebkem. "Však ať se koukne, stejně před ní nic neukryju ne?" pokrčí rameny a s úsměvem si vychutnává Alexovu péči. "Neuvidí nic, co by neměla doma. Aspoň doufám…" uchechtne se.

Stiskne rty k sobě, ale nic na to řekne. Jen dál utírá tělo stojící před sebou a dává si na tom dost záležet. "Je vdaná… se záchranářem. Míšovo kamarád, určitě už jsi ho viděl na svatbě…" poklekne k němu, aby mu mohl utřít nohy pěkně od kotníků.

Sára se na chodbě uchechtne. Slyší jejich tlumený rozhovor, ale nerozumí jim, na to je moc daleko od dveří, ale umí si živě představit, jak Alex poučuje dotyčného o všem, na co by se ho mohla ptát. Musí se tomu smát, ale nechá jim čas. Na nového kolouška si ráda počká.

"Jo, myslím, že mě s ním Míša seznamoval. Ale bylo tam šíleně moc lidí. Nejsem si jistý, jestli si ho dokážu vybavit. Ale nejspíš mě svým vzhledem příliš neuchvátil, když si ho nepamatuju." uculí se a shlédne na Alexovo temeno. "Aby se nám to zas nějak… nezvrtlo…" pousměje se. Poslední dobou má problém i s takovými nevinnými doteky. Jen teď to trošku kazí přítomnost další osoby v bytě. "Dovedeš si představit, kdyby tvá sestra přišla o něco dřív, zrovna když jsme řádili v ložnici…" uchechtne. "Třeba by ji to z takových nečekaných návštěv vyléčilo."

"Martin není ten typ, co by přitahoval pohledem každého gaye. Ale musím uznat, že má i nějaké to charisma. Musí mít, jinak by tak snadno nedostal Sáru." Zazubí se tomu. "No… to bychom asi… asi bys jí musel vysvětlit, že máš zrovna rozdělanou práci. Já myslím, že s tím tak nějak i počítá, že mě přistihne. Proto sem chodí tak náhle. Ale ještě se jí to nepodařilo. Sourozenecký šestý smysl. Budu jí to muset zatrhnout. Máš pravdu." Pohladí ho po stehně a vysune se výš. "Já jsem hotov." Přejede ručníkem po podbřišku a omotá ho Davidovi kolem pasu. Sám se natáhne pro druhý a jen tak ledabyle se utře, aby nenadělal moc loužiček. "Jsi si jistý, že to chceš podstoupit?"

"A to mám zůstat zbaběle v koupelně než odejde? No to by mi jistě pozvedlo sebevědomí a vyvolalo nepřijemné otázky ne? Ale jestli chceš… klidně tu počkám." pokrčí nakonec rameny. Okamžitě ho napadne, že je to možná pro Alexe lepší. Jejich vztah přece není standardní a… možná není dobrý nápad ho ukazovat sestře. "Hele, možná… asi fakt bude lepší, když tu počkám." řekne nakonec.

"Já ti říkám, že se za tebe nestydím, takže v tom nevidím problém… stejně… kdy se zase uvidíte? Za seznámení nic nedáš. Známosti se hodí vždycky, ne?" Pousměje se a omotá si ručník kolem pasu. "Drž se zamnou, kdyby chtěla chrlit oheň." Uchechtne se a vezme Davida jemně za prsty.

Sára se napřímí, když se dveře koupelny začnou otevírat. Připravena zahlédnout alespoň kousíček z nového objevu svého bratra.

"Ty asi neznáš Archanděla co? Na pekelnej oheň jsem díky němu zvyklý." ušklíbne se a s pokrčením rameny vyjde za Alexem.

"Toho jsem jen záhlednul díky Míšovi…" pokrčí rameny. Úsměv se mu rozšíří, když si prohlédne Sáru v jejím tmavě fialovém kostýmku. Přejde k ní. "Objal bych tě, ale byla bys mokrá. Ne že by mi to vadilo, ale nepotřebujeme tady zbytečnou vraždu… Sáro, tohle je David. Daví, Sarah. Moje mladší sestra." Objeme ji alespoň lehce kolem ramen a popostrčí dopředu.

Sára si překvapeně prohlédne mladého muže, který vyjde ihned za jejím bratrem. A díky tomu, že má kolem boků jen ručník, může si ho prohlédnout v celé jeho kráse. Pozvedne obočí a stočí z něj pohled na Alexe a zase zpátky. Až takhle formální představení? Natáhne ruku. "Pro všechny jsem Sára, jen Alex rád diplomacii. Měl by sis jít zavřít okno do ložnice, bráško. Než z tebe bude princezna Sašenka." řekne sladce směrem k bratrovi.

Krátce sevře její ruku. "David." poněkud nervózně se usměje. Celá tahle situace se mu zdá divná a poněkud nepatřičná. "Měl bych se jít… obléknout." poznamená nakonec a najde záminku ke zmizení.

"Dobrý nápad… půjdu s tebou a Sára by se mohla mezitím vypařit, že jo sestřičko?" popostrčí Sáru hodně nápadně k odchodu.

"Ráda tě poznávám." Sára se zářivě usměje. "Co kdybych vám udělala kafe?" Tenhle objev jí začíná zajímat. Alex zjevně nepostrádal svoje jinak všudy přítomné brýle a choval se tak nenuceně…něco jí tu nehrálo, ale přitom se jí to líbilo. Ten pohled, který Alex Davidovi věnoval… "Dáte si ho se mnou, ne?" podívá se rovnou na Davida, protože Alexova odpověď jí v tuhle chvíli ani nezajímá. Ví přesně, jak by asi tak zněla.

Stočí pohled na Alexe a pak se podívá na Sáru. "Asi bych měl jít." řekne nakonec. "Měl bych se učit, a vy si asi chcete v klidu popovídat." pokrčí rameny. Jo, má chuť zbaběle zdrhnout, protože tohle se mu začíná líbit čím dál míň.

Alex se zamračí jeho slovům. Vrhne na Sáru přísný pohled. "Do kuchyně, hned." Zavelí a Sára jen s potutelným úsměvem poslechne, aby zmizela za dveřmi kuchyně. Tohodle brášku nezná a rozhodně se jí to líbí víc než ta hromádka neštěstí, kterou měla čest tu vídat. Alex se zadívá na dveře kuchyně, dokud se nezavřou a vezme Davida kolem ramenou, aby ho odvedl do ložnice. "Kruci, já jí zabiju." zanadává. Dnes ráno nebylo žádné extra teplo. Přeskočí hromádky s oblečením a zavře otevřené okno. Vrátí se k Davidovi. "Nechoď pryč, prosím…" zaprosí tiše a vezme ho za ruku.

Sevře jeho ruku. "Alexi, já nejsem stavěnej na rodinný dýchánky. Jsem si jistý, že bych to asi moc nedával. Nechtěj poznat moji nejistou stránku, nelíbila by se ti." zamračí a povzdechne si. "Poslyš, já běžně neznám příbuzné svých milenců. Neseznamuju se s rodinami, protože mě by těžko schválili. Tohle nebude příjemné pro nikoho z nás."

"Já tu nechci pořádat žádnej rodinnej dýchánek. Sára ani nevěděla, že budu doma. Ještě předevčírem jsem měl mít dneska ráno službu… a nějak jsem vypustil to, že bych jí měl dát vědět, že budu doma. Vlastně jsme se neměli dneska ani potkat. Půjdu jí říct, ať si tu svou zvědavost strčí do kapsy. Taky nějak nemám zájem o to, aby ti vyprávěla, jak jsem brečel, když jsem spadnul z kola." pousměje se a pohladí Davida po tváři. "Dnešek je náš den. Ještě jsme pořádně nedoslavili tu tvou zkoušku. A navíc jsem ti slíbil meruňkovou marmeládu. Pamatuješ?"

"To může klidně počkat." pousměje se. "Už tu zkoušku mám, nikam neuteče. Ale ty další by mohly. Alexi… přece o nic nejde." natáhne ruku k jeho tváři, ale v půlce pohybu si to rozmyslí. "Je to v pohodě. Přece nevyhodíš vlastní sestru."

Zamračí se na dlaň, která se před ním zastaví. Povzdychne si. "Nemůže to počkat. Zase tě tři dny neuvidím a… chci si tě užít. Sáru můžu vidět kdykoliv budu chtít. A mýlíš se. Já jí klidně vyhodím." Uchechtne se. "Je zvyklá, neměj obavy. To ona dělá schválně… chce si nás dva otestovat. A kafe si může dát v práci…"

"No, vlastně… po další zkoušce budu pár dní pryč." oznámí tiše. Původně to vůbec nechtěl říkat. Vlastně měl pocit, že to počká až na… později. "Alexi, přece… je to tvoje sestra, nemůžeš ji vyhodit." zamračí se. "Jednak je to naprosto neslušný a pak… vážně bych se měl učit."

"Aha." řekne jen. Pro další odpověď se nestihne ani nadechnout. Ozve se zaklepání na dveře a v nich se ihned zjeví Sára se svým klasickým úsměvem.

"Alexi, zavolám ti… nechám vás dva o samotě. Davide, ráda jsem tě poznala." Mrkne na něj a nečekaje na odpověď, zmizí v chodbě, vklouzne do lodiček a už za sebou zabouchává dveře. Pokud mezi nimi bylo nebo mělo být něco víc… rozhodně tomu nechtěla stát v cestě. I tak má nad čím přemýšlet. Alexe si takhle už nepamatovala.

Sehne se pro svoje kalhoty. Nějak se mu přestává líbit, jak se tohle vyvíjí. Má skoro pocit, že Sáru vyhnala jeho přítomnost. "Ozvu se ti, jak jsem dopadl na zkoušce. Půjdu domů a ty bys měl zavolat Sáře. Fakt mě to mrzí." pousměje se nejistě. "Prostě jen asi… já fakt neumím… to je jedno…" mávne rukou.

Ztěžka dosedne na postel. Pohlédne na Davida nic neříkajícím pohledem. Shlédne na kalhoty, které se najednou objeví v jeho ruce. "Co když tě nepustím?" Pomalu se po něm natáhne. Vlastně mu dá i trochu prostoru pro uhnutí, ale David buď nepochopí nebo nechce… nemůže se rozhodnout, která varianta se mu zdá lepší. Obejme ho rukama kolem pasu a přitáhne si ho k sobě. Opře se čelem o vypracované bříško. Nohy omotá kolem Davidových. "Asi máš problém." zazubí se. "Řekl bych, že klíště obrovského vzrůstu."

Povzdechne si. "Proč mi tohle vlastně děláš?" natáhne ruku, aby prsty projel krátkými vlasy. "Možná jsem sem neměl vůbec chodit." shlédne na Alexe. Nemůže si pomoct. Rád by zůstal, ale na druhou stranu má pocit, že se mu to všechno nějak vymyká z rukou. "Bystroočko, nedělej mi to tak zatraceně těžký."

Pohlédne nahoru, aby mu viděl líp do obličeje. Dlaně rozprostře na jeho bedrech. "Lituješ toho, že jsi tady?" Zeptá se vážně, protože kdyby ano… změnilo by to celou tuhle situaci. "Já ti to nedělám těžký. Jen se... Líbí se mi to… líbí se mi, když jsi tady, ale jestli tobě ne, tak… nemůžu tě tady přece držet." Povzdychne si. Spustí nohy k zemi a kousek se odtáhne. Upře svůj pohled do šedých duhovek. "Nechci dělat něco proti tvé vůli, Davide." pohladí ho jemně. "A jestli jde o Sáru, tak to ber jako by to byla nějaká moje kámoška… příště už jí tyhle návštěvy zakážu. Ona je číslo… občas mi přijde spíš jako nedorostlý puberťák, než jako vdaná žena." Zamyslí se a následně se uculí. "Asi to máme v rodině."

Pousměje se. "Jen jsem to nečekal. Alexi…" vydechne, než se obkročmo usadí na Alexově klíně a přitiskne se k němu. "Já tyhle situace prostě… Znal jsem jen sestru Lexe, když jsme spolu byli… ale to… byli jsme jen kamarádi. Sice s výhodama, ale… věděl jsem to dopředu, mohl jsem se na to nějak… připravit. Mě to děsí… všechno kolem vztahů, seznamování se s příbuznými… nemám rád situace, ve kterých si připadám nejistý… to je všechno."

"Chápu, že to nepřišlo zrovna vhod, ale kdyby to byl můj otec, bylo by to horší." uculí se nevinně. "Ten tu ale ještě nikdy nebyl, takže z toho mít strach nemusíme… na příbuzný se musí člověk jen usmívat a dělat obličeje ve stylu, jak tě jejich vyprávění hodně zajímá. Vždyť to znáš… přijede babička s nevhodným dárkem a už je oheň na střeše…" uchechtne se. "A přijde mi, že je to stejný i takhle. No… když se nad tím ale zamyslím, asi bych taky nebyl zrovna v pohodě, kdybys mě chtěl jít představit svým rodičům." Omotá ruce kolem jeho boků a zářivě se na něj usměje. "Takže… zůstaneš?"

Přes jeho tvář se mihne stín, ale neřekne nic. Jen tiše vydechne. "Někdy mi musíš sepsat manuál." Přitiskne se k teplému tělu a na chvíli zavře oči. "Slíbil jsi mi přece meruňkovou marmošku. Nemůžu odejít, aniž bych si ji dal." pousměje se.

Všimne si té změny v mimice. Na okamžik se zamyslí. Netvrdil, že by ho už něco nenapadlo, ale nechtěl být zvědavý. "Daví… mohl bych… mít jednu otázku? A potom slibuju, že už se konečně dostaneme na tu marmeládu. Ještě nás čeká ta část s vyznávání lásky." Vtiskne mu polibek na rameno. Rukama ho pevně přitiskne k sobě.

Zamračí se. Tuší nepříjemnou otázku. "Záleží na tom, na co se chceš ptát." Nechá se vtáhnout do pevného objetí. Je mu tak dobře. Až děsivě dobře.

Ruce se rozběhnou po nahých zádech, aby na nich začaly kreslit neidentifikovatelné ornamenty v uklidňujícím tempu. "Víš… tví spolubydlící jezdí pořád domů a ty ne. Jistě… máš toho moc do školy, práce… ale… nemluvíš nikdy o svých rodičích. Tedy… nevybavuji si, že by ses o nich někdy jen zmínil. A ta tvoje práce..." Pevné sevření mu nedovolí, aby se podíval do jeho tváře. Nechce mu ubližovat. A tady se asi dostává za hranici všeho.

"Ta moje práce co?" zamračí se ještě víc. Odtáhne se. "O rodičích se nezmiňuju, protože o nich prostě nemám, co říct. A prostě o tom mluvit nechci." Dobré pocity jsou rázem pryč.

"Omlouvám se, nic mi do toho není." Nepustí ho ze svého sevření, naopak ho k sobě přitiskne přes sílu zpátky. Zaboří svůj obličej do ohbí jeho krku a nadechne se té osobité vůně. Byl to hloupý pokus o to, aby se o svém příteli na zkoušku dozvěděl něco víc. Neměl to vůbec vytahovat. Možná si jen hloupě myslel, že když on odhalil svoje tajemství, že by mu David mohl trochu věřit. Třeba si to jen namlouval a David se svými rodiči jen nevycházel. Podobně jako dřív on.

"Prostě o tom nechci mluvit." zopakuje tišeji, smířlivěji. Nechá se přitisknout, nevzdoruje. Využije toho, že si jsou tak blízko, aby si od Alexe půjčil trošku tepla. Kdykoliv jen myslí na rodiče, je mu z toho děsivá zima.

Přikývne. Opatrně, aby mu nějak neublížil, se s ním přetočí na matraci. Rukama se vzepře vedle jeho hlavy, aby ho příliš netížil svou váhou. Prsty pohladí obě tváře. "Co si dáš k tomu rohlíku s marmeládou? Skočím pro to. A ty tu hezky zůstaneš uložený v peřině, protože já s tou snídaní do postele nežertoval." řekne zcela vážně.

"Alexi…" vydechne, chce něco dodat, ale nakonec si to nechá pro sebe. "Zůstaň tu ještě chvilku prosím." Ovine paže kolem ramen a stáhne ho zpátky na sebe. "Snídaně počká…" Dlaněmi přejede po širokých zádech. Je mu takhle dobře. Zavře oči. "Chci být s tebou."

Pousměje se, ale podvolí se tomu. Lhal by, kdyby tvrdil, že jemu se to nelíbí. Zavrtá se mu do náruče. "Jsem těžký." Zaprotestuje chabě, ale nemá se k tomu, že by to nějak usnadnil. Prsty se dotkne krátkých vlasů a jemně jimi projede. Vtiskne polibek na krk, který má tak blízko svých rtů. "Tvoje přání plním rád."

"Nejsi." odpoví tiše. "Zas tolik si nefandi. Nejsi o tolik větší korba než já." uculí se spokojeně. "Je to… příjemné." vydechne. Alex není žádné peříčko, ale Davidova jeho tíha dokonale vyhovuje. "Ještě chvilku…" zavrní.

"Ale to nevyvrací fakt, že o kousek větší jsem. Alespoň co se mohutnosti týče. A víš, že svaly jsou těžší než tuky. To bys byl teď pěkně obalený." Uchechtne se té představě. Od toho svého prvního fiaska nikdy víc nepředpokládal, že by se takhle dlouhodobě mohl k někomu tisknout. A dělal by to z čistě svého sobeckého pocitu. Ani s Michalem se zase tolik nemazlili… jenže tam hráli roli jiné faktory. Povzdychne si a úplně se uvolní. Zavře oči.

"Hahaha." vůbec neocení Alexův vtip. Natáhne ruku a plácne Alexe po kříži. Níž nedosáhne. "Co ten povzdech? Už ti to přijde moc dlouhé?" zamračí se. "Tak jdeme snídat." rozhodne. Nakonec budou mít celý den. Snad. Usměje. Nikdy s nikým netrávil tolik času. Možná jen Lex by se tomu mohl vyrovnat, nebo Míša, ale tam šlo o docela jiný typ vztahů. S Lexem trávil hodně času spíš jako kamarád a s Míšou vlastně taky. Zamračí se. Měl by se mu zase ozvat. Kdoví co si teď myslí, když ho poslední dobou volá akorát, když se potřebuje někomu vybrečet. A Lex by mohl zas něco vařit. Že jo. Nahlas se uchechtne.

"Jen jsem nad něčím přemýšlel, ale to tvoje uchechtnutí se mi vůbec nelíbí." Nepohne se ani o píď. "Nepustím tě. Ne, dokud mi neřekneš, čemu ses to uchechtnul." Uculí se naprosto nevinně.

"Jen mě tak napadlo, že bych se měl zase ozvat Míšovi. Dost to naše plavání poslední dobou šidím. Navíc, minule se mi povedlo nakýblovat se k nim, zrovna když měl Lex svou vařící chvilku. Tak by se mi to mohlo snad povést zase." uculí se. "Všiml sis, jak si Míšu vykrmuje ne?" zazubí se. "Hádám, že kdyby s nimi nebyl Roman, který skoro všechno sežere sám a má metabolismus jako kolibřík, tak má Míša brzy slušnou nadváhu."

"Je zajímavé, že jsme oba mysleli ve stejnou chvíli na stejnou osobu…" zamručí. Nespokojeně se odtáhne, když zase dojde na zmíňku o Lexově vaření. Možná kdyby uměl vařit alespoň trochu, tak by k němu David chodil častěji… jenže to si jen naivně domýšlí. Natáhne se po svých věcech, aby si natáhnul alespoň spodní prádlo. "Mluví z tebe hlad, tak zajdu pro tu snídani…"

"To není hlad. To jsou chutě." uculí se. "Alexi…" natáhne ruku, aby ho zachytil za paži. "A tou stejnou osobou myslíš koho? Míšu, Lexe nebo Romana." uculí se jako andílek.

"Jen jsem si vzpomněl na Michala… dej mi minutku a hned tu máš snídani. Dáš si k tomu kafe, čaj nebo kakao?" Otočí se na něj s otazníkem v očích a zvedne se z postele.

"Ty bys zvládl i kakao?" zadívá se na něj tázavě. "Radši čaj, jestli můžeš. K té marmeládě to jde líp." pousměje se. "Alexi? A ty si sem snídani vezmeš taky, že jo?" zadívá se na něj tázavě.

"Jistě že ne… přece tě nenechám jíst samotného." Pousměje se. "Takže čaj." Přikývne a zmizí za dveřmi, aby se uklidil do kuchyně. Už ho to začínalo trochu štvát. Vychvalování Lexových kvalit při jeho umění všechno spíš podělat...

Natáhne se pro deku a zahrabe se pod ní. Spokojeně se skulí do klubíčka a zavře oči. Tohle rozmazlování se mu začíná strašně moc líbit. Skoro by ještě usnul. V noci toho moc nenaspali. Na tváři se mu rozleje blažený úsměv.

Hned jak vytáhne dva dny staré rohlíky ze šuplíku, tak si uvědomí, že mu Sára vlastně donesla jídlo. Vrátí se do chodby, aby vzal tašky nejen s krabičkami naplněnými jídlem, ale i s čerstvým pečivem. Pousměje se. Tohle by mohlo být trošku překvapení. Přeci jen, čerstvý rohlík chutnal mnohem lépe. Zarazí se, když maže již čtvrtý. Kolik toho asi David sní? Raději namaže ještě další dva než vytáhne ze spíže marmeládu. Aspoň že je domácí a ne kupovaná. Voda v konvici cvakne, zalije sáčky v hrnečkách a vrátí se k tomu mazání. Rozhlédne se po kuchyni v přemýšlení, co by mohl ještě přidat. Nakonec do misky rozkrojí a vypeckuje dvě jablka. Všechno to poskládá na tác, který snad ještě nepoužil, aby se vydal i s tou náloží zpátky do ložnice. Pousměje se, když najde Davida stuleného do klubíčka pod jeho peřinou. Odloží opatrně tác na malý stolek s nadějí, že když mu bude přát štěstí, tak se nepřevrhne. Posadí se na postel a natáhne ruku, aby Davida pohladil po tváři.

Zavrní a přitulí se k dlani, která se pohladila. Otevře oči a zadívá se na Alexe. "Asi jsem na chvíli zdřímnul." pousměje se. "Přišlo mi, že jsi byl v té kuchyni strašně dlouho." trošku se uhne, aby se k němu mohl Alex přidat. Zívne. "Snídani do postele jsem měl tak akorát, když jsem ležel v nemocnici."

"Zase tak dlouho jsem tam nebyl…" pousměje se a natáhne se vedle Davida. Vklouzne k němu pod peřinu, aby se na něj natisknul. "Ty jsi trdlo, viď." Vtiskne mu polibek do vlasů. "Ale řekl bych, že moje snídaně bude lepší než ta nemocniční." Pousměje se.

"Tak to rozhodně bude." zavrní a ovine se kolem Alexova těla jako chobotnice. "Už se moc těším, až si dám tu marmeládu."

Uchechtne se. Jo, tohle objímání a tulení a celkově tohle celé mazlení mu víc než vyhovuje. "Kdybys mě pustil, tak už bys mohl mlsat." Pohladí ho po tváři a sám svoje ruce omotá kolem jeho zad.

"Ten čaj je ještě určitě děsně horkej." zazubí se spokojeně a znovu zavře oči. "Budu mít hlad později. Teď mám jen takovej malej hladíček."

Spokojeně se k němu přitulí. Pažemi se přitiskne víc svým klínem, aby zabrali co největší plochu. Až potom mu dojde, že se jaksi opomenul svléknout, což Davidovi asi ani nedošlo, když se kolem něj takhle chobotnicově omotal. "Tak se ozvi, až to bude nesnesitelné." Vydechne spokojeně.

"Ozvu." přislíbí se zavrtá se hlouběji do jeho náruče. "Chci se ještě chviličku mazlit. Pak půjdeme jíst, jo?"

"Hmm." zavrní spokojeně a zavře oči. "Je to příjemné. Kdybych usnul, tak do mě prostě šťouchni." Pousměje se. Zesílí svůj stisk a zhluboka se nadechne. Davidova přítomnost s ním dělá divy. V jednu chvíli je rozdováděný jako patnáctiletý a v druhou chvíli se cítí příjemně uvolněný a mazlivě líný.