Část šedesátá první

Část šedesátá první

---

***

Celý den toho měl až nad hlavu. Konečně s sebou po sprše praští do postele, přetáhne přes sebe deku a spokojeně se uloží. Zkoušku udělal, akorát ještě zařizoval pár věcí a neměl vůbec čas. Ale měl by dát vědět Alexovi. Usměje se. Sliboval mu, že mu bude držet palce. Spolubydlící jsou opět v tahu. Fakt nechápe, kdy chodí do školy. Ale co by čekal od biologa, chemika a praštěného filosofa. Uculí se a natáhne se po svém mobilu odloženém na stolku. Najde v kontaktech Bystroočka a úsměv se ještě víc roztáhne. Jen doufá, že dneska nemá příslužbu a není nějaký fofr. Nechá telefon párkrát zazvonit.

Překvapeně vytáhne lžíci z pusy. Před chvílí vylezl ze sprchy po službě a ještě konzumoval menší večerní svačinku, aby nešel spát s prázdným žaludkem. Popravdě už nečekal, že by mu David zavolal. Říkal si, že když se neozval celý den, tak teď už nejspíš bude mít jinou aktivitu nebo bude spát. S úsměvem se natáhne po zvonícím mobilu. Děkoval tomu, kdo vymyslel, že si ke každému kontaktu může dát člověk jiné vyzvánění, takže se hned neděsil, že zase musí do práce. Přijme hovor a přitiskne si mobil k uchu. "Ahoj Daví. Zrovna jsem si říkal, že už se nejspíš neozveš."

"Ahoj Bystroočko." pousměje se, sklouzne pohodlně do postele a přikryje se až k bradě. "Promiň. Měl jsem toho strašně moc. Ale biochemii jsem dal. Za jedna." zazubí se spokojeně. "Právě je čas na obdivné hvízdnutí."

Obdivně hvízdne a rozesměje se. "Stačí? Nebo mám ještě nechat zahrát fanfáry a bouchnout šáňo?" Zvedne se ze sedacího vaku, aby vypnul televizi a odnesl nedojedenou misku do kuchyně. Ručník, který měl ovázaný kolem boků, mu sklouzne ke kotníkům. "Ups… Eh… já ti říkal, že to dáš. Tak pečlivě ses na to učil. Jsi šikula. To by zasloužilo nějakou odměnu. Napadá tě něco?"

"Hele, jaký ups?" zazubí se. "Možná by fanfáry. Ale místo toho šáňa jen rychlý špunty. Od té oslavy Míši a Lexe nepiju. Ale víš, co si myslím? Že mi hodně pomohlo, žes mi držel palce. Bál jsem se, abyste se s klukama nevybourali." Natočí se na bok, podepře si rukou hlavu a usměje se. "Chybíš mi."

"Ale nic… před chvílí jsem vylezl ze sprchy, víš. Ještě jsem se nestihl obléknout a můj ručník se rozhodl, že ti udělá menší striptýz. Jenže ty ho jaksi nemůžeš vidět." Uchechtne se a sehne se, aby mohl ručník odnést do koupelny a zalézt do postele. "Já na tebe myslel pořád. Nemusíš se bát, vždyť víš, že nejezdím jako šílenec… jen… v rámci možností." Pousměje se. Nemůže popírat, že mu taková slova nedělají dobře. Že o něj má někdo starost. "Taky bych tě raději viděl vedle sebe a pořádně pomuchlal. Myslel jsem, že tvojí nepřítomnost ponesu líp." Povzdychne si s pousmáním.

"Škoda, že tam teď nejsem. To bys ručník nepotřeboval. Škoda." Spokojeně vydechne a tvář roztáhne spokojený úsměv. "To je od tebe moc hezké. Tu podporu jsem cítil i na dálku. Alexi, říkal jsem si, že kdyby nebylo tak pozdě, že bych za tebou ještě zajel, ale… ty máš ranní, že jo?" zeptá se najednou. Neviděli se už asi tři dny. Prostě nedokázali dát svůj rozvrh nějak dohromady. Povzdechne si. "Ale už je vážně šíleně pozdě."

"To jsem rád, že to bylo tak intenzivní." Usměje se. "Vlastně jsem ranní měl mít, ale někdo potřeboval prohodit směny, takže jdeme až na takovou zkráceně odpolední a částečnou noční… tu jsi s námi nezažil. Takže mám skoro celý zítřek volno… co kdybych… si pro tebe přijel?" Mrkne na hodiny. "Máš zítra školu, viď?" Dojde mu prostý fakt toho, že David se kvůli němu určitě nepřetrhne, aby spolu mohli chvíli být.

"Jo, ráno mám poslední přednášku z biochemie, ale tu můžu klidně háknout." pousměje se spokojeně. "Zkoušku už mám a zkoušela mě i z tohohle. Nebude průšvih, když se na to vykašlu. Ale večer pracuju."

"Nezatrhnul jsi mi, že bych si pro tebe sjel hned teď… mám to brát jako souhlas? Ale samozřejmě pochopím, kdybys chtěl na přednášku být a zastavil by ses u mě až ráno. Nevím teda kolik ti zaberou přípravy na večer nebo jak to máš… Já dělám od půl páté. Do té doby nic v plánu nemám. Co ty na to?"

Usměje se. "A ty by ses pro mě obtěžoval teď? Alexi…" zasměje se. Ne, to po něm nemůže chtít. "Zítra ráno se za tebou zastavím. Ta přednáška už mi stejně není k ničemu. Umím to. Říkala to i profesorka. Mám za jednáááááá." protáhne spokojeně. "Přípravy? No, pár hodin v koupelně, když to musíš vědět. Jsem horší než ženská."

"Já bych klidně… víš, že jsem šílenec a jsem ochotný si tě vyzvednout a převézt do svého kutlochu, jen abych měl koho mačkat celou noc." Zasměje se pobaveně. "Když řekneš přijeď, budu u tebe do dvaceti minut. No jo, ty jsi prostě můj velký šikula. Takže pár hodin? Ou." Hlavou mu proběhne, co všechno musí dělat, aby to zabralo tolik času. "To se tak pečlivě chystáš na každé vystoupení? Nebo je tohle něco extra?" Zeptá se zvědavě.

"Na každé, jsem profík, bystroočko. Ale máš kliku, už jsem se nachystal víceméně dnes. Zítra bys už moc nestíhal…. Alexi, já už jsem ale v posteli… ale… no, za dvacet minut bych se stihl oblíknout a pobalit. Hm? Ale jestli jsi po práci unavený… radši to necháme na zítra. Ráno přijedu za tebou."

"No… já jsem pořád ještě nahý, ale když na sebe hodím tepláky a mikinu, tak u tebe budu tak jako tak hned. A můžeš klidně zůstat v pyžamu. Vážně bych… ne, nejsem unavený. Ne tak, abych neměl dostatek energie na tebe, Daví. A pro mazlení s tebou udělám cokoliv. Navíc… když už tu budeš, tak můžeme jít rovnou spát a ráno nebudeš muset cestovat městem. Budeme mít víc času, profíku." Uculí se.

"Lákavé, Alexi, velice lákavé." přimhouří oči. "To pojedeš takhle… ehm, na ostro? A vyzvedneš si mě přímo u mě v pokoji nebo tě mám počkat před kolejí na parkovišti?" zeptá se zvědavě. "Tak jo. Chci se mazlit celou noc. Zasloužím si to za tu zkoušku."

"Jo, přesně tak jsem to měl v plánu." Zazubí se. "Až v pokoji? A nebojíš se, že by nás tam někdo nachytal? Neručím za sebe… přeci jen jsme se neviděli dlouho a já ti tak moc chci dát aspoň pusu." Zavrní. "Jo, za zkoušku si to zasloužíš celou noc. Takže… mám jet?" Strčí hlavu do skříně, aby vytáhl jednu ze svých teplákovek, ve které věděl, že nevypadá jako v pytli a že mu slušela.

"Nikdo tu není. Už jsou všichni zase doma. A i kdyby… je mi to jedno. Alexi, přijeď." zavrní do telefonu. "Do rána nevydržím."

"Dvacet minut. Maximálně. Čekej mě. Přijdu si pro tebe." Vyhrkne nadšeně, nečeká na odpověď. Ten Davidův tón hlasu byl víc než výmluvný. Prostě hovor vypne, aby na sebe v cukuletu natáhl oblečení, do kapsy vrazil doklady a na chodbě vklouznul do botasek. Ještě se potřeboval někde zastavit, protože ho napadlo malé překvapení. Snad tím nic nepokazí.

S úsměvem odloží telefon na stolek, aby se rychle oblékl a do batohu naházel naprosto nezbytné věci. Chvilku mu to sebere. Musí si promyslet, co vlastně s sebou potřebuje. Naditý batoh položí k posteli a jde se rychle obléknout.

Zastaví se v nákupním centru, které k jeho radosti jede nonstop. Z regálu vezme jedny dětské špunty a mezi květinami vybere alespoň jednu růži, která se zdá být nepřešlá jako ostatní květiny. Škoda, že ho to nenapadlo dřív. Mrkne na mobil, aby zjistil, že se mu čas tak trochu zkrátil, ale ke kolejím to má už jen kousek. Snad to stihne na čas. Startuje ještě s nohama venku z auta, aby o chvíli později s úsměvem vystoupil před budovou, ve které se nachází Davidův pokoj. Měl zpoždění asi dvě minuty, za to bude určitě bit. Uchechtne se a vyrazí do budovy, aby vzal schody po dvou. Zastaví se těsně u dveří Davidova pokoje i s kytkou a špunty v ruce.

Je nervní jak sáňky v létě. Pořád kouká na hodiny a přechází po pokoji. Nemůže se dočkat. Sbalený, připravený… natěšený. Vydechne, když se ozve zaklepání, skoro se přerazí o batoh, jak spěchá ke dveřím. "Alexi…" osloví ho tiše. "Jsi tu." oznámí naprosto nezpochybnitelnou skutečnost. Usměje se, čapne ho za ruku a vtáhne do pokoje. Přitiskne se k němu.

Souhlasně přikývne, natiskne si ho k sobě, i když má obě ruce plné. Prostě ho obejme kolem pasu a to překvapení schová za Davidovými zády. "Jsem. Chyběl jsi mi." Vtiskne se do tepla, které vyzařuje Davidovo tělo a přivře oči. Svými rty se dotkne hladce oholené tváře.

Vtiskne Alexovi divoký polibek. "Ty mě taky. Šíleně. Jak už tě nevídám v práci, je to šílený." zavrní a spokojeně se natiskne do Alexovy náruče. "Bylo to hrozný. Skoro jsem se ani nemohl soustředit na učení." zamračí se a zvedne pohled k Alexovi. "Až mě to děsí."

Spokojeně mu cosi zamumlá do rtů. Nadšeně mu polibek oplatí. Volnou rukou projede krátké vlasy, zlehka ho pohladí. "Je to šílené." Přisvědčí. "Já se tedy soustředit musel, ale netvrdím, že jsem tě neměl pořád v hlavě." Vtiskne mu polibek a odtáhne se. Vyprostí svou ruku zpoza Davidových zad a přendá si růži, aby ho s ní lehce polechtal na nose. "Není to nic extra, ale nemohl jsem si pomoci."

Vykulí na Alexe oči. "Tys mi donesl kytku?" koutky úst zacukají. "Ehm, teda… páni. Růži. A červenou." uculí se. "A víš, co to znamená, že jo?" Vtiskne mu polibek. "Promiň, dělám si srandu. Vypadneme odsud? Nemůžu se dočkat, až se k tobě přitulím."

"Co znamená co?" Nakrčí obočí. "Ještě mám tohle." Pousměje se, když mu ukáže lahev s dětským motivem. "Máme co oslavovat. Hlavní dárek si můžeš rozbalit až u mě. Ten tvůj pokojík ve mě evokuje pocit, že přijde někdo z tvých spolubydlících a nedopadne to dobře. Jsi připravený?"

"Já vždycky." přikývne. "A na vše." zvedne ze země svůj batoh nacpaný až k prasknutí. "Nechtěl jsem ti zas zabírat oblečení." pousměje se. "Snad se nevyděsíš, že se k tobě stěhuju. To fakt nehrozí." zazubí se. "Jééé, rychlý špunty jsem neměl už… nikdy?" zasměje se. "Jdeme, načneme si je u tebe a já si rozbalím… počkat! Jak hlavní dárek? Tohle už je snad víc než dost, ne?"

"No, zrovna jsem se chtěl zeptat jestli se ke mě stěhuješ, což by mi nevadilo. Kartáček na zuby už u mě máš. Jen nevím, k čemu ti bude taková spousta věcí. Netáhneš spolubydlícího, že ne?" Pohlédne na batoh prozíravě. "Nikdy? No… nejvyšší čas je ochutnat." zazubí se. "Mazlení. Zapomněl si? To je tvůj hlavní dárek. A nepočítej s tím, že ti do toho dárek nebude kecat, když bude oblečený." Uculí se a skloní se ještě pro jeden polibek. "Tak pojď. Vypadneme odtud."