Část padesátá pátá

Část padesátá pátá

---

"Ty ses zbláznil. Ten… ten cukr ti vlezl na mozek." Polkne. Překvapení v tuhle chvíli nehraje žádnou roli. Je šokovaný tím, co se tady právě děje. "Ale… nejsme tady sami." pokusí se chabě protestovat s pohledem kolem nich, jenže když tak vidí Davida u svých nohou a svoje touhou lačnící vzrušení, které mu zatemňuje mozek… Zmůže se jen na šokované civění do Davidových šedých hlubin. Jen se trochu pohne, aby mu usnadnil práci.

"Nejsme, ale to nevadí." zadívá se na něj s úsměvem, pak už přesměruje svůj pohled na obsah Alexova poklopce. Jemně stáhne níž prádlo a vysvobodí Alexovu erekci. Pousměje se potěšený tím, že on je toho všeho příčinou. Natáhne se, jemně se opře o Alexovo koleno. Zkoumavě přejede jazykem po naběhlé špičce.

"Davide… nedělej… to." Vydechne. Netvrdí, že není vzrušený tak, že tohle je nejlepší cesta pro chvilkové uvolnění, ale… byli mezi lidmi. Někde ve skrytu duše doufal, že si z něj David dělá jen srandu a ještě víc ho škádlí s tím, aby za chvíli mohl vyskočit a říct mu, že neví co vlastně čekal. Jenže místo toho to vypadalo, že to myslí naprosto vážně. Vydechne, když ucítí první dotek Davidových rtů na svém vzrušení. Vlastně je to poprvé co… ho David takhle uspokojuje. Zatím si ty chvíle uzurpoval jen pro sebe.

"Proč né?" zavrní a nechá svůj horký dech, aby se otřel o Alexovo vzrušení. "Nikdo nás nenačapá, neboj se." Prsty pevně a rozhodně sevřou a David se víc nakloní, aby mohl pojmout Alexe do úst.

Potlačí zasténání. Tady si nemůže dovolit ani pípnout. Prsty se pevně zarazí do opěrek sedadla. Nečekal, že by… dál nad ničím už nedokáže přemýšlet, protože Davidova šikovná ústa se zhostí své práce s plným nasazením. Uvědomí si svoje křečovité sevření dlaní a zběsile bušící srdce. Krví mu koluje nadměrná dávka adrenalinu. Pomalu přesune svou dlaň do Davidových vlasů, jen je lehce polaská, ale nijak ho nenavádí. Je dokonalý.

Posune se, aby měl lepší přístup a posunul si tak erekci hlouběji do krku. Opře se o Alexovo stehno, aby měl lepší stabilitu. Nechápe, proč to neudělal už dávno. Alex to už udělal a on mu to ještě nikdy nevrátil. V duchu se pousměje, že mu to vrací opravdu i s úroky. Kdyby je tu někdo takhle načapal, byl by průšvih. Zavrní, když se Alexova dlaň vnoří do vlasů. Zavrnění rozvibruje zadní část hrdla a tak neplánovaně zintenzivní Alexův požitek.

"Kruci." vyhrkne ze sebe překvapeně, když jím projede vlna slasti v okamžiku Davidova zavrnění. Nepohodlně se zavrtí. Nechce být tak rychle, jenže adrenalin z toho, co a kde dělají, všechno umocňoval na nejvyšší možné hranice.

V duchu se zatetelí, když zjistí, jak tohle na Alexe působí. Pohltí ho ještě hlouběji a zavrnění zopakuje. Pevně sevře dlaně na Alexových stehnech.

Zatmí se mu před očima. Zvrátí hlavu dozadu a sevře pevně rty k sobě, aby mu neunikl ani jeden sten či slůvko. Prsty na opěradle sevře v momentě slastného výbuchu rovnou do Davidova hrdla. Nestihl ho ani upozornit, má totálně vymytý mozek. "Davide…" vydechne tiše, přemoženě. Vůbec neuklidněný a stále uvězněný, stále cítil dozvuky svého rychlého vyvrcholení.

Alexův výbuch ho překvapí. Prsty pevně zatne do Alexových stehen, jak se snaží jeho výbuch zvládnout a nezačít se dusit. Nakonec se mu povede ovládnout dávivý reflex a začne přijímat to, co je mu poskytováno. Brzy si to začne pořádně užívat. Jemně jazykem čistit ochabující vzrušení.

"Ach ježiši…" vydechne, když ucítí Davidův znovu se pohybující jazyk. Chce se odtáhnout, ale nemá kam. Z obou stran uvězněn opěradly, Davida mezi nohama s hlavou ve svém klíně. Rukou vjede do svých vlasů a vzápětí si pod ní skryje svoji tvář. "Promiň." Zamumlá zničeně. Nevědomky hladí Davida po vlasech, proplétá jimi své prsty. Je úplně mimo.

Jazykem dokončí svůj úkol, jemně Alexe očistí od výbuchu. Pak zvedne hlavu. "Za co se omlouváš?" pousměje se než se odtáhne, aby opatrně vsunul ochabující penis zpět do prádla a jemně zatáhl zip kalhot. "Bylo to báječné." prsty jemně zapne knoflíček. Narovná se, aby lehce políbil Alexe a usadí se zpět vedle něj.

"Za to… jo… bylo to báječné. Ty mě chceš zničit." Vydechne frustrovaně a nekontrolovaně se na Davida vrhne, aby ho políbil. Takový malý polibek, který mu David dal, jeho frustraci najednou prohloubil. Zachytí si ho za zátylek, aby se mu nemohl vytrhnout. Teď už mu je naprosto jedno jestli je někdo uvidí nebo viděl. To je už jejich problém.

"Ne, nechci. Aspoň ne hned." pousměje se spokojeně a nechá se vtáhnout do polibku. Spokojeně zavrní a ovine paže kolem Alexovy šíje. "Bystroočko, buď hodnej. Aspoň do konce filmu."

"Ty mi něco říkej." Vydechne přepadle, ale odtáhne se. Stáhne se na svoje sedadlo a způsobně se usadí. Na několik vteřin, než se zavrtí, poupraví svoje kalhoty a opře se lokty o kolena a do dlaní složí svou hlavu. Zmoženě vydechne. Takhle si dnešní večer nepředstavoval. David ho však převezl na celé čáře. Nohy má jak z rosolu a srdce se nechce uklidnit.

Dlaní jemně pohladí nahrbená záda. "Promiň." řekne tiše a opře si čelo o Alexovo rameno. "Jenže já jsem si nemohl pomoct. Chtěl jsem tě hrozně moc ochutnat."

Zaboří své roztřesené prsty do svých vlasů. Právě teď se chová jako nějaký puberťák, kterému byl poprvé poskytnutý orální sex… ale jaký. Povzdychne si. A Davidova slova jeho pocity jen umocňují. "Nevěřím, chtěl jsi mě zničit." Uchechtne se proti své vůli.

"To šlo teda dost snadno." ušklíbne se, aby si na chvilku přitáhl Alexe k sobě. "A co bych tím získal, kdybych tě zničil, bystroočko? Až na něco přijdeš, dej mi vědět, ano?" pousměje se.

Nechá se přitáhnout a dovolí si zavřít oči. "To nevím, ale na něco určitě přijdu." řekne tiše. Pousměje se té přezdívce. "Radši… radši by ses měl dívat na ten film…" Musí se vzpamatovat, jinak odtud neodejde po svých.

"Neříkal jsi něco o tom, že mi ho doma kdyžtak pustíš na počítači?" pousměje se naprosto andělsky. "Pojď sem, ty zničená chudinko." Přitáhne si ho blíž a začne hladit po zádech. "Už budu vážně hodný. Slibuju. Nevinnost sama."

Stulí se mu přes opěradlo do klína jako malé mimino, zahledí se na plátno před sebou, ale naprosto nevnímá o čem ten film je. "Možná… když budeš zlobit, tak ti ho pustím." uchechtne se. To, že by byl hodný, to mu neuvěří. Pousměje se. Na tenhle zážitek asi jen tak nezapomene. Uzurpuje si Davidovu dlaň, než se napřímí. Přitáhne si ji k sobě. "Moje." Pousměje se a vtiskne na ní polibek.

Usměje se, když sleduje Alexovo počínání. "Co to děláš?" zeptá se zvědavě. A s otázkou v očích se zadívá do jeho očí. Nejraději by z kina skoro hned odešel. Ale ovládne se. Raději stočí pohled na plátno.

"Vybírám si svojí cenu útěchy." usměje se potutelně. Nakloní se k Davidovi. "Nevypadneme? stejně z toho filmu nic nemáme a…" nechá větu doznít. Rukou vklouzne na horkou kůži Davidova boku. "Slibuju, že si můžeš svůj popkorn dojíst u mě v autě." Záměrně se dotkne svými rty Davidova ucha.

"A nebojíš se, že ti tam nadrobím?" zeptá se se smíchem, ale ten ho brzy přejde. Jakmile ucítí Alexovy rty na svém uchu. Trošku se zamračí. Jak na to mohl přijít ten mizera takhle rychle? "To mi děláš schválně? Ale jestli máš na mysli zmizet do cukrárny, jak jsi sliboval…?"

"Hmm?" Zvedne k němu pohled. "Nebojím, vyluxuju si… cokoliv, jen odtud vypadněme. A ne… cukrárna je teď to poslední, na co myslím. Ta nám neuteče." Nadechne se. "Mám volný byt… pořád." uchechtne se. "Bude nám tam líp…" Podívá se mu do očí. Na tváři mu hraje hra světel odrážejících se od plátna. Dotkne se toho místa, aby to přerušil, aby nic nenarušovalo dokonalou tvář jeho společníka.

"Alexi… já… hele, já vím, že teď to zrovna moc nevypadalo, ale já to vážně nechci nějak uspěchat." zadívá se na něj prosebně. Je mu jasné, kam by to směřovalo, kdyby se teď odvážil k Alexovi domů.

Přikývne. Vezme to na vědomí. Odtáhne se na své sedadlo, ale ruku mu nepustí. Zamíří pohled na plátno před sebou ve snaze pochytit alespoň něco z děje, i když už jsou minimálně v polovině promítání.

"Zlobíš se?" Zeptá se tiše. Téměř k přeslechnutí. "Jo, chovám se jako upejpavá panna, i když se živím jako… ty víš, čím… Tak asi bys to u mě nečekal, že budu… že se budu chovat takhle…" zamračí se.

Zakroutí hlavou. Natáhne ruku a pohladí ho po tváři. "Nezlobím se. Řekl jsem ti, že tě do ničeho nebudu tlačit. Prostě stačí říct ne." Pousměje se. "Mě je jedno čím se živíš. Tady to neplatí. Budu ti to opakovat stále dokola, dokud si to neuvědomíš."

"Já si to uvědomuju. To, že ti to nevadí teď, ještě neznamená, že ti to časem vadit nezačne. Hele, už jsem se setkal se spoustou lidí a… co se řekne, ještě nemusí platit napořád. Ale asi to nemá smysl řešit teď, co?" pokrčí rameny. "Je to vlastně jedno." Tak dlouho spolu stejně nebudou. Stočí pohled zpátky na plátno. "Zapomeň na to."

Povzdychne si. "Davide, pořád mě napomínáš, abych tě nespojoval s názory ostatních lidí na mou osobu, tak to prosím přestaň dělat taky." Zaprosí potichu. "Nekaž to, prosím. Jeden večer bez hádek." Padla na něj po tom všem podivná nálada a tohle ho ještě víc rozházelo. Uvědomí si, že tahle se choval naposledy, když… povzdychne si nad svými nežádoucími myšlenkami. Už je to hodně dávno a on se v tom nechtěl pitvat zrovna teď. "Odskočím si."

"Jo, jistě, jen běž." přikývne a předstírá zaujetí filmem. Zas to všechno královsky kazí. Povzdechne si a zaboří se hlouběji do sedačky.

Podívá se zkoumavě na Davida. Nakloní se k němu. "Přestaň nad tím přemýšlet. Tenhle večer patří jen nám, viď, že to víš?" Uchopí ho za bradu a otočí jeho hlavu tváří k sobě. Podívá se mu do očí. "Jen jsem se chtěl opláchnout. Trochu jsi mě rozhodil." Palcem ho pohladí po tváři. "Nemrač se. Prosím. Kvůli mě."

"Nemusíš se mi ospravedlňovat. Klidně běž." pokrčí rameny. "Nad ničím nepřemýšlím, prostě se jen snažím dívat na film."

"Davide… podívej se na mě. No tak… vždyť já se na tebe nezlobím. Jasně jsme si určili pravidla. To jen když mě donutíš přemýšlet jinou částí než mozkem… potom mi to trochu ujíždí a já se v tvé přítomnosti nezvládám kontrolovat. Ale je to příjemné, to nepopírám."

Zadívá se na něj. "To je v pohodě, jo? Pravidla jsou určena a je to fajn. Všechno je fajn, tak už to prosímtě dál neřeš. Nemusíme to všechno rozebírat. Myslím, že to chápeme oba."

"Daví… dobře." Zjihne a zavrtá se zpět do sedačky. Nikam nepůjde. Taky by už tady Davida nemusel najít. Ne, večer se vůbec nevyvíjel podle plánu.

"Nechtěl sis odskočit?" zeptá se po chvíli předstírání zájmu o film. Samozřejmě, že ho vůbec nevnímal a pořád přemýšlel na tím, jak se celkem příjemný večer zase krásně podělal. Byl asi moc vlezlej. Měj počítat s tím, že orál v sále kina přímo při promítání není zrovna dobrý nápad. A už vůbec ne, když si hraje na to, že nechce spěchat. Povzdechne si. Ne, tohle fakt totálně posral.

"Nechci tě tu nechávat… přišli jsme na ten film přece spolu. Nic, co bych nevydržel. Není mi pět." Pousměje se. Natáhne se pro Davidovu ruku a bezmyšlenkovitě ji začne na hřbetě hladit. Místo na plátno se však dívá na Davida. Hlavu pohodlně opřenou o sedadlo.

"Klidně si odskoč. Mě tu snad mezitím nikdo neukradne. Stejně z toho filmu prakticky nic nemáme." pokrčí rameny. Vlastně ani nepředpokládal, že by film dokázal vnímat. "Fakt běž. Těch pár minut se určitě nestane nic, co už by se nestalo první část filmu."

"Vážně nechceš vypadnout? Pořád můžeme k Berušce, mají tam výborný koláč. A bude to lepší než tady sedět a tvářit se, že víme o co v tom filmu jde." Usměje se.

Chvíli to zvažuje, než přikývne. "Dobře, tak jo. Trocha cukru nejspíš nemůže nic zkazit." Docela rád změní prostředí. Z kina už mu začínalo být úzko.

Souhlasně přikývne. Zvedne se a natáhne k němu ruku, aby mu nabídl svou dlaň. "Maximálně glykemický šok, ale s tím si snad dokážeme jako zkušení pracovníci zdravotnictví poradit. To nás nevyděsí a ten koláč je vážně skvělý." Usměje se.

"Dobře, tak si dáme koláč a uvidíme." pousměje se a začne se zvedat. "Jen jestli už nebudu moc přeslazený."

"Slánka to jistí?" Uculí se. Spustí svou ruku, která jaksi zůstala opomenuta, ale neřeší to. Uchopí svou nedojedenou krabici a raději přejde k osvětleným schodům. Ohlédne se, kde má Davida.

Vstane, popadne svou nedojedenou krabici a zamíří za Alexem. Potichu se krade mezi sedačkami a pomalu se mu začíná na tváři zase rozlévat úsměv. Možná to zas taková prohra nebude. Zakáže si to pokazit znovu.

S potěšením zjistí, že nezůstal sedět, ale následuje ho. Přistihne se, že se zase usmívá jako debil. Tolik k jeho bývalé image. Sejde schody, aby se po nich vykradli jako zloději do tmavé chodby, která je měla vyvést z kinosálu a bylo to blíž ke garážím, kde parkoval.