Část padesátá druhá

Část padesátá druhá

---

***

Michal se znovu podíval na mobil. Byl připravený se přesunout kamkoliv mu jen David řekne, ale ten se jaksi neozýval. Neřekl mu, že to bude hned, ale tak nějak očekával, podle urgentnosti hlasu v telefonu, že to bude co nejdřív. Mrkne na Lexe, který před malou chvílí dorazil domů a usměje se. "V práci teda všechno v pořádku?"

Lex se pousměje a usadí se vedle Míši. "U mě ano, ale ty vypadáš jako na trní. Něco se stalo?" zeptá se s pohledem upřeným na Míšu a mobil v jeho ruce. "Nějaký problém?"

Povzdychne si. "Já vlastně ani nevím. Volal mi David, že potřebuje někam vypadnout, protože už dál nemůže. O někoho jde, alespoň co mi tak došlo z náznaků. Měl divné řeči. Řekl, že se zastaví a domluvíme se, ale už je to celkem doba. Zněl docela naléhavě. Až mě to samotného překvapilo. Ještě mi nepřišel takhle zoufalý… a že se spolu bavíme celkem dost." Stulí se k Lexovi, paži protáhne podél jeho boků a natiskne se na něj.

Pousměje se a prsty prohrábne Míšovy vlasy. "Ty můj malý zachránce. Nemůžeš pořád všechny zachraňovat. Já vím, o čem mluvím." Přitáhne si Míšu k sobě. "On se ozve, čas od času mívá špatnou náladu. I když to, že ti volal… asi se něco vážně přihodilo. Jaké divné řeči?"

Pousměje se. "Jenže tady jde o Davida, který se takhle normálně nechová. Ty víš, o čem mluvím. Říkal něco ve smyslu… tedy, měla to být otázka, zda myslím, jestli je vůbec schopný navázat trvalý vztah. Nemůžu na to přestat myslet. Proč si to myslí? Kvůli tomu, že si vydělává na studium tak, jak si vydělává? Nikdy jsem neměl odvahu zajít do detailů a zeptat se ho jestli kromě striptýzu přistupoval s klienty i na jiné věci… přišlo mi to příliš intimní. A David je na tohle téma dost citlivý. V tom směru, že o tom nemluví."

"Znám ho dost dlouho na to, abych věděl, že… Míšo, David to nikdy neměl moc lehké. Občas je poněkud přecitlivělý." povzdechne si. "Jsou věci, které ti nejspíš nikdy neřekl a nejspíš ani neřekne, pokud nevíš, jak se zeptat." Jemně obejme Míšu kolem ramen. "Ale pokud já vím, tak… nikdy s nikým nespal za peníze. Když se mu někdo líbí, vyspí se s ním. Když ne, nepohne s ním vůbec nic. David se možná živí tělem, ale děvka není a nikdy nebyl. Spíš si myslím, že je to tím, že nikdy nenašel odvahu navázat vztah, který by trval déle než pár dní. Víš, co? Něco si upečeme, co říkáš?" pousměje se. "Dáme si kávičku a sladkou buchtu."

"Máme spoustu témat, o kterých spolu mluvíme. Myslím, že kdyby chtěl, tak mi to řekne. Nějak jsme vynechali zábrany a bavíme se o všem… tedy… skoro o všem." Pousměje se. "Asi máš pravdu. Taky mě to nepadlo, že se buď bojí do vztahu jít nebo jen neví jak na to. Uvidíme, co se mu honí v hlavě. Vážně to znělo dost urgentně. Buchtu? A jakoupak?" zeptá se zvědavě a stočí na něj svůj zvědavý pohled.

"Kterou si jen budeš přát." pousměje se. "Chceš tu v klidu rozjímat nebo mi půjdeš pomoct, hm? Mobil si můžeš nechat u sebe, abys věděl, až se ti ozve. Mimochodem, jak jako vynechali zábrany?" zeptá se zvědavě.

"Pomůžu ti rád, vždyť to víš." Usměje se na něj zářivě. Strčí mobil od kapsy. Zvonění by určitě nepřeslechnul. "Jak? Prostě jsme se rovnou začali bavit o vážných věcech a ne o počasí." Uculí se. Natáhne se, aby mu vtisknul sladký polibek. "Nemusíš mít obavy. Vždyť víš, že miluju jen tebe. A tamtu věc už jsme uzavřeli." Pohladí ho smířlivě po tváři.

"No jen aby. Třeba časem dojdeš k závěru, že jsem pro tebe moc starý." usměje se a pomalu vstane. "Tak vy se bavíte o vážných věcech? Například?" zeptá se zvědavě. "Tak nástup do kuchyně, pomocníku."

"Tsss, ani náhodou. Jak jsem slíbil. Já už tě nikomu nedám. Ne dobrovolně." Vyšpulí na něj uraženě rty, ale vzápětí se usměje. "A starý nejsi. Je to jen pár let." Pokrčí rameny a raději se přesune na vozík. "Například o politice." Odpoví vědoucně a uchechtne se. Na tohle mu neskočí ani Lex. "Už se tam řítím. Co budu mít na práci tentokrát?"

"Budeš míchat." usměje se. "Tak o politice? A je spíš pro levici nebo pravici?" zeptá se zvědavě a zamíří do kuchyně. "A pak taky ochutnávat. Budeš hlavní ochutnávač."

David se zastaví před domem a opře se zadýchaně o dveře dlaněmi. Celou cestu běžel. Musel se trošku probrat po tom, co se na sebe s Alexem prakticky vrhli v autě. Zmáčkne zvonek s jmeny všech tří obyvatel bytu.

"No jistě, znáš takový ty chlapský řeči." Zazubí se. "Tenhle post se mi víc než líbí a ty to moc dobře víš." Vjede za ním, aby se mezi futry zastavil, protože drnčení zvonku je víc než výmluvné. Ohlédne se ke dveřím a zpátky na Lexe. "Řekl bych, že je tady. Roman klíče má. Skočím mu zabzučet." A vycouvá, aby vjel do chodby a stáhl si k sobě sluchátko. "Kdo tam?" zašveholí s úsměvem. Nedokázal přijít na to, proč měl vždycky v Lexově přítomnosti tak dobrou náladu.

"Ahoj, to jsem já. David. Já… omlouvám se, že jsem tě tak vyděsil. Promiň. Asi jsem trošku zpanikařil." vydechne trošku zadýchaně.

"Ahoj, už jsi očekáván, tak pojď nahoru. Probereme to za chvíli." Zmáčkne na bzučák, aby ho vpustil do domu a otevře dveře. Xitt si vedle nich hoví ve svém pelíšku s výrazem naprostého pohodlí. Zazubí se a natáhne se po něm, aby ho podrbal na hlavě.

Vydupe schody nahoru. Brzy už stojí nahoře. "Ahoj. Promiň. Já jsem… no, už jsem tady. Lex je doma?" zeptá se zvědavě.

Sjede ho pohledem. "Koukám, že jsi tady. Naštěstí v pořádku, vyděsil jsi mě." Zamračí se trochu, ale ucouvne, aby neblokoval chodbu. "Jo, před chvílí přišel a právě je v kuchyni. No… kde jinde, když není se mnou." Uculí se. "Budeme péct… přidáš se a potom to probereme nebo mi to chceš nejdřív vysvětlit?"

"Víš, že já pečení nikdy moc nedal. Pokud se to netýká jídla." pokrčí rameny. "Vlastně stejně nevím, jak ti to mám vůbec vysvětlit. S někým… jsem." řekne tiše. "Nevím, netuším, jak dlouho to může vydržet. A ani netuším, kolik od toho vůbec můžu očekávat."

"Tak to asi bude chybět Lexovi někdo na míchání. No, snad to zvládne." Uculí se. "Dáš si kafe? Čaj? Nebo chceš radši někam jít? Zněl jsi dost… přepadle." Zkoumavě se na něj zadívá. Potom se usměje. "A je hezký? Špatná otázka… spíš… je na tebe hodný? Asi moc ne… po tom tvém telefonátu."

"Já… zrovna jsme se dost nepohodli a vypadalo to, že je konec. Nikdy jsem kvůli nikomu takhle nevyšiloval… nechápu to. Volal mi Dwight a on… začal prostě šíleně žárlit… strašně jsme se dohádali a pak jsem ho prostě poslal pryč. Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil… já jsem z něj totálně v prdeli, Míšo."

Neskrývá svoje překvapení. "Páni. To vypadá na velmi náročný vztah. Takže Dwight? Jo, vidíš… chtěl po mě číslo. Nevěděl jsem, že sis někoho našel a když jste se k sobě tak měli na té svatbě. Neboj se, vím jak to bylo. Vysvětlili jste mi to oba… Kdybych to věděl, tak mu to číslo nedám." Zamyslí se. "No… počkej. Ale když jste se pohádali a tys ho poslal pryč… proč se teď tak zářivě culíš?"

"V pořádku. Dwight je fajn chlap, jsem rád, že se mi ozval. O to nejde. Tak jako tak bychom se stejně potkali, když za tebou přijede. Jen… měl trošku pitomý načasování. A…" zasekne se, když málem řekne jméno. "Ehm… zrovna jsem byl s ním a když mě slyšel telefonovat, prostě se… nějak naštval. Že ať jsem s ním, že nám půjde z cesty… víš, že jsem viděl rudě? Jakoby prostě jen potřeboval záminku, aby se mě zbavil…" povzdechne si. "Jenže po chvíli se vrátil, že si u mě nechal kličky od auta. No a… zas jsme to urovnali. Asi." pousměje se. "Je to s ním jako na horské dráze."

"Dwight si to umí načasovat vždycky. To víš, hodinový posun." Zazubí se. "Proč záminku pro to, aby mohl odejít? Pokud Dwight volal v nevhodnou chvíli… nedivím se, ty jeho některé řeči občas dokážou přivést do rozpaků. To ovšem… Dwighta tady přece nikdo nezná nebo šlo jen o to, že jsi s někým mluvil?" Zeptá se najednou. Z ničeho nic ho to napadlo. Volat mohl přece kdokoliv. "Takže urovnali… aha…" zavrtí hlavou. "To je na mě nějak moc složité." Uchechtne se.

Zamračí se. "Možná oboje." Nechce nijak rozmazávat to, s kým si začal. "Prostě to bylo hodně špatně načasované. Na mě je to taky složité. Ani jeden z nás nemá s vážnými vztahy zkušenost, nebo aspoň ne moc velkou. Někdy ode mě asi očekává něco, o čem nevím, že se má. Nevím, možná to prostě nějakou hádkou skončí." Povzdechne si. "Třeba to ani nemá smysl."

"Možná oboje? Uvědomuješ si, že mě to přivádí na otázku toho, s kým se tady Dwight zná?" Zamrká nevinně. "Ale dobře, nechceš to rozmazávat, tak to tak necháme." Usměje se na něj. "Proč by to nemělo mít smysl? A ty od něj někdy neočekáváš něco, co on neudělá? Víš… není to oboustranné? Ale začít takhle pěkně od začátku… nezní to jako špatný nápad. Oba zjistíte, co to obnáší."

"Já neočekávám nic. Snad jen to, že se na mě brzy vykašle." pokrčí rameny. "Hele, já si nejsem jistý vůbec ničím. Pořád čekám, že… asi jsem prostě jen drzej zmetek."

"A znám ho?" zeptá se zvědavě. Neodolá. "Třeba to nebude tak horký a jen si to namlouváš. Nebo se tak chová? Že by tě chtěl nechat, když jste si spolu teď začali?"

"Někdy z něj ten pocit mám. Dneska mi to prostě tak přišlo." pokrčí ramen. "Hele, já tě s tím nechci zatěžovat. Prostě jen… byl jsem… musel jsem s někým mluvit."

Pomalu přikývne. "Nemůžu posoudit, ale pokud máš ten pocit… proč s ním teda jsi? Říkal jsi, že jsi ho poslal pryč… Davide, víš moc dobře, že mě tímhle nezatěžuješ. Jsme kamarádi. Alespoň to tak beru já." Zakroutí hlavou. "Pojď, půjdeme zkontrolovat Lexe a potom si sedneme."

"To kdybych věděl…" pokrčí rameny. "Prostě mě to k němu šíleně táhne. Nemůžu si pomoct. Asi se to dost těžko chápe, ale já pořád doufám, že jsem jen nějak pokřivený tím, jak jsem do teď fungoval. Že prostě… nikdo se mnou nezůstal dlouho. Proč by měl on?"