Část padesátá

Část padesátá

---

"To máš pravdu, neměli by. Teď už by to asi řekli taky, ale nevím. Nejsme moc v kontaktu. Vlastně skoro vůbec." Na vteřinu se zarazí nad Davidovými slovy. "Být doktor, to je něco, čím se můžeš chlubit. Ale dělat u záchranky? Potkávat se s všemožnými existencemi a nevědět jestli se ti něco nestane? Není to zrovna čistá práce. Moje dráha medika skončila stejně zářně jako začala. Je to… složité. Bavilo mě to. Byl jsem nejlepší v ročníku. Chtěl jsem otci dokázat, že na to mám. Ale lidi dělají hlouposti a špatná rozhodnutí. A já jsem bohužel jedním z nich. Později jsem přesedlal na helikoptéry, i když ještě před rokem jsem chtěl medicínu dodělat." Neměl tušení, proč to Davidovi říkal, ale šlo to skoro samo.

"To je trošku škoda ne? Už přece mezi vámi nic zlého není ne?" Jemně sevře Alexovy prsty dotýkající se těch jeho. "A co jako dělají doktoři? Máš rizikovější práci než oni a zvládáš to suprově ne? Tak proč se tím nechlubit. Každý to dělat nemůže. A ty v tom jsi zatraceně dobrý. A ne, nechválím tě. Jen konstatuju." zadívá se před sebe. "Je to moc složité? Proto, že nevíš jak mi to říct nebo o složité, že o tom nechceš mluvit? Všichni děláme špatná rozhodnutí. Prostě to tak je. Jen si to někdo dokáže posrat víc než jiní. A teď už si medinu dodělávat nechceš?"

"Jsi s námi pár týdnů… to už sis stihl udělat obrázek?" Pousměje se, když mu David opětuje stisk. "Je to složité… na jednu stranu to není téma vhodné pro tuhle dobu a na druhou stranu je to moc dlouhé a složité… A i když mi otec pomohl a tak nějak jsme zakopali válečnou sekeru, tak to ve mě pořád je. A v něm taky. Nechává mě přes Sáru pozdravovat, ale neřekne, abych se zastavil. A já se nevnucuju. Jsem dospělý, podle něj se o sebe dokážu postarat sám a má pravdu. Na Vánoce dárky pošlu a k narozeninám blahopřání. A moje práce to všechno láme přes koleno. Ale myslím, že ví jak si vedu. Jeho společnost právně pomáhá nemocnici. Třeba je na mě i pyšný, kdo ví. Jen je stejně tvrdohlavej jako já." Pokrčí rameny. "Je toho moc. Medinu bych možná i dodělal, ale nevím jestli bych měl ještě mozek na tolik učení." Usměje se. "A ještě ani nevím jak to bude vypadat až začnu sloužit u letky. Jestli vůbec."

"Víš, že nejvíc ukážou krizovky, ne?" pokrčí rameny. "Jo, stihl jsem si udělat obrázek a celkem v barvách. Někdy se tě na to teda zkusím zeptat znovu, ale je otázka, jestli na to někdy vhodná doba bude. A jak tě tak poslouchám… obávám se, že asi ne. Víš, co si myslím? Že tohle je už jen póza. Měl bys mít víc rozumu než tvůj otec, sebrat se a prostě za rodiči zajít. Co můžeš ztratit? Maximálně tě vyhodí, i když… někdy je potřeba se trošku vnucovat. A tím mě taky pěkně štveš… tím svým nevnucováním se za každou cenu. Místo, abys dal najevo, že se ti to nelíbí, tak se prostě beze slova sbalíš a mizíš. Dneska jsi mě vážně dost rozhodil. Víš, jak ten tvůj úprk pak vypadá? Že o mě vlastně vůbec nemáš zájem." Vydechne a stočí pohled na Alexe. "Oba jsme tak nějak ve vztahu noví, plácáme se v tom solidně… ale já o to mám zájem. Vážný zájem. Je možný, že to nevyjde. Že časem zjistíme, že to prostě nepůjde. Ale nechci, aby to skončilo tím, že ty máš pitomej neopodstatněnej pocit, že se mi vnucuješ. Proboha, vnucuj se mi! Kdyby mi to bylo proti srsti, tak už jsi snad poznal, že to dám dost jasně najevo."

"Je pravda, že u nás si člověk udělá obrázek asi hned. Když jezdíme každou chvíli." Usměje se. "Někdy se třeba vhodná doba najde… není to nic, čím by se chtěl člověk chlubit, ale je to už dlouho. Jednou to ven jít musí." Pousměje se, i když se to v něm všechno pere. "Mluvíš trochu jako Sára… asi bych měl udělat první krok já a po vyhození dveřmi vlézt zpátky oknem, ale co bych říkal? Ahoj, jsem tu, abych vám ukázal, že váš syn jako záchranář stále ještě žije?" Uchechtne se. "To by asi nefungovalo. Já že se nevnucuju? Pohádali jsme se a i když jsi už mě nechtěl vidět, tak jsem stejně šel a podstrčil ti do skříňky těch pár drobností. Nevím tedy jak bys to nazýval ty, ale myslím, že je to vnucování. Abych na sebe upozornil. Mě to… dneska mě to taky rozhodilo. Rozhodil jsem sám sebe. Já jsem…najednou začal mít pochybnosti sám o sobě. Omlouvám se." Zastaví jeho kroky svým stisknutím prstů. Raději se ještě ohlédne bokem, aby zjistil, že jsou na pěšině sami. Jemu by to nevadilo, ale nechtěl Davida uvádět do rozpaků nebo mu dělat nějaké problémy, takže byl opatrnější. Volnou rukou se dotkne jeho tváře než se skloní, aby jej políbil. "Mýlíš se, já mám o tebe velký zájem. Až mě to kolikrát děsí." Pousměje se, prsty vjedou do krátkých vlasů. "To bude určitě proto, jak jsi na mě zkoušel ty své ďábelské obličeje." Znovu ho políbí. "Budu se tedy vnucovat ještě víc."

Zasměje se. Spokojeně ovine paže kolem Alexova krku. "Víš, že moje nikdy tě už nechci vidět je poněkud vrtkavé povahy? Já o tebe mám zájem, jenže ty někdy… dáváš tak zmatené signály. Dneska to tvoje ať jsem s Dwightem a ty nám půjdeš z cesty. Za to jsem ti měl jednu vrazit, fakt jsem to měl udělat." povzdechne si. "Prostě už takové blbosti neříkej."

Zavrtí hlavou. "Nebudu." Pousměje se, když rukou sjede podél Davidova boku a přitiskne si ho na sebe. "Raději bych ustoupil, než abych si nechával nasazovat parohy. Promiň, najednou mi to tak přišlo…" Opře si svoje čelo o to druhé. "Nespěcháš doufám moc, protože bych tě nerad zdržoval od domluvených plánů." Palcem ho pohladí po čelisti.

"Já… vlastně…" vzpomene si, že Míšu asi docela vyplašil. Zamračí se. "Možná by stačilo se ozvat, že se trošku pozdržím… Poslyš, kdybych už nasazoval parohy, tak bych ti to řekl. Já nedokážu lhát. Nebo mi to aspoň moc nejde. Prostě ti řeknu, když… bože, to jsou blbý řeči teď. Prostě takhle… pokud ti nezvládnu být věrný, tak se to dozvíš… no, asi až druhý, ale dozvíš." zazubí se. "Ale v plánu nevěru nemám."

"Byl bych rád, kdybych se to dozvěděl, protože… zatajování fakt nemám rád. Obzvlášť když to potom ví všichni kolem a já ne." Zamračí se. Trochu se oddálí. "Tak pojď, půjdeme dál, budeme mít na sebe času ještě spoustu." Pousměje se.

"Dobře." přikývne. "Poinformuju tě." Odtáhne se od Alexe. "Praxe už se mi docela krátí." řekne nakonec spíš konverzačním tónem. "Budeš se asi divit, ale bude mi to asi dost chybět."

Překvapeně na něj pohlédne. "Bude ti chybět praxe u nás? Tak to jsi mě překvapil." Pousměje se. Opětovně sklouzne dlaní po Davidově paži a uchopí ho za dlaň. "Nebo ti budu chybět já?" Zazubí se.

"Mě praxe v ordinaci docela nudí. Mám rád, když se něco děje. A jo, možná mi budeš chybět i ty, ale pořád tak nějak doufám, že se uvidíme i tak. Mimo práci." pousměje se. "Nebo to tím, že skončí praxe skončí taky?"

"Tak v ordinacích je celkem nuda, ale na některých odděleních ne." Pokrčí rameny. "Ale jsem rád, že se ti u nás tak nějak zalíbilo a nebylo to moc utrpení. Je jasné, že sis asi představoval něco jiného, k čemu tě Robin pustí, ale je to i o tom, že my to musíme zvládat sami, medik je jako příjemné zpestření každodenní rutiny." Stiskne mu dlaň. "Pokud máš zájem, tak já se tomu nebráním."

"No, mě to nevadilo. Já se rád podívám, jak to děláte a pak se uvidí, jestli mě k něčemu i pustí." pousměje se. Rozhlédne se, jestli jsou na pěšině ještě pořád sami. Natáhne se k Alexovi a otře se rty o jeho ucho. "Já ti tvoji každodenní rutinu zpestřím moc rád, když mi to dovolíš." Pak se zase odtáhne a jakoby nic. "Já doufám, že tím, že od vás odejdu, se ode mě neodstřihneš. Číslo na mě máš, ne?"

"Robin ti celkem popustil uzdu, šel do sebe." Zazubí se. "Asi ses mu líbil. On jako doktor dokáže odhadnout všechny." Vydechne, když ucítí horké rty na svém uchu. Spokojeně zavrní. Přivine Davida k sobě. "To ti moc rád dovolím. Nikoho odstřihávat nehodlám. Můžu tě ve volných chvílích zkoušet z učiva. Kontakt mám, samozřejmě. A ty na mě?"

"Robin je fajn chlap. A dobrej doktor. Myslíš, že jsem mu padl do oka? To mě těší." zasměje se. Nechá se od Alexe přitulit. "Můžeme si spolu opakovat anatomii." zavrní spokojeně. "A víš, že ani nevím? Ale vím, kde bydlíš. A když už Míša dělá informační kancelář, tak si ho můžu v případě nouze vymámit od něj. Pokud mi ho teda nedáš sám."

"Já bych řekl že jo. A komu ne, viď?" Líbne ho do vlasů. "Anatomii? To bychom mohli. Říkat ti v latině, co všechno ti budu laskat… to by mohlo být opravdu super sexy." zachechtá se. "To víš, že ti ho dám. Nedám ti šanci se mi vyhnout s výmluvou, že jsi na mě neměl kontakt."

"A já tě přitom budu absolutně nesexy opravovat, cos řekl špatně." zasměje se pobaveně a sevře Alexovu ruku. "Ale zní to zajímavě. To musíme aspoň zkusit." otočí se, aby vytáhl z batohu svůj mobil. Podá ho Alexovi. "Tam se mi tak vyťukej." pousměje se.

"Přesně tak si to představuji. Úplně vidím ten příjemně strávený čas. Zkusit to můžeme, to je fakt. Brzo poznáme, že nám to dohromady nepůjde." Uchecthne se. "A jak se ti mám pojmenovat? Medvídek? Nebo snad miláček?" Zazubí se, ale převezme mobil a zručně naťuká svoje číslo, aby mu mobil podal zpátky.

"Bystroočko." řekne naprosto bez přemýšlení. Tohle oslovení mu z té noci zůstalo v paměti. "To bude nejlepší." usměje se. "Třeba to dohromady půjde. Záleží na tom, jak jsi v anatomii zdatný a kolik jsi toho zapomněl."

"Dobrá." Pousměje se a stáhne ruku s mobilem zpátky k sobě, aby to tam naťukal. Na tváři se mu usadí připitomělý úsměv. Líbí se mu tahle přezdívka. "Anatomii bych zvládal si myslím nejlíp ze všech předmětů, kdybych se teď vrátil na studia, takže nemusíš mít obavy. A v latině jsem určitě zdatnější než ty." Pocuchá ho se smíchem.

"To si prověříme." pousměje se a uhne před jeho rukou. "Hej, není mi pět. Necuchej mě, krucinál." zamračí se uraženě. Ale ještě na chvilku se přitiskne k Alexovi. "Na zítřek se moc těším, ale jestli mě hodláš cuchat, hodím se marod."

"Dohodnuto, můžeš prověřovat dle libosti." Zazubí se. "Náhodou vypadáš roztomile, když se tak čertíš. Opovaž se omarodit, nezapomeň, že já a desinfekce, litry desinfekce, jsme nejlepší kámoši. Nikdy nevíš, co by se mi mohlo zrodit v hlavě." Uchechtne se a omotá svou paži kolem Davidova pasu, aby vykročili dál. "Chudák ten, kdo na tebe čeká, jako opravdu."

"Ještě jednou řekni, že jsem roztomilý a nakopnu tě. Myslím to vážně." zamračí se. "Jo, viděl jsem, co dokážeš s desinfekcí. To ji čucháš, nebo si ji rovnou pícháš? Hodně by to totiž vysvětlovalo. I tvoje náhlé přátelství s podlahou." přejede svou dlaní po Alexových zádech téměř až do míst, kde se nachází ta krásně barevná modřina.

"Nenakopeš. To máš na oplátku za to, že jsi o mě řekl to samé." Uchechtne se. "A opravdu to chceš vědět? Protože někdy je lepší nevědět. Náhodou už je to skoro zahojené. Na to, jak pěkně se vybarvila jsem myslel, že jí tam budu mít ještě tak měsíc." Poukáže na Davidovu dlaň na inkriminovaném místě. Začne se pomalu prohledávat. Už jsou skoro u auta, což mu najednou přijde škoda.

"Alexi?" zachytí ho za ruku a ještě na chvíli stáhne k sobě. Jsou skrytí ještě poměrně hustou vegetací, takže si ještě dovolí nějaké intimnosti. "Polib mě ještě, než na nás budou všichni civět." pousměje se. "Neusnu dneska, když nedostanu pořádnou pusu."

"Hm?" Překvapeně na něj pohlédne díky tak najednou vyřčenému přání. Ale splní ho moc rád. "To bychom neměli vůbec váhat, tvůj vydatný spánek je velmi důležitý. Takže pořádnou pusu?" Pousměje se než se skloní, aby spojil jejich rty v hlubokém polibku.

Pevně ho sevře kolem pasu a přitiskne se k Alexovi celým svým tělem, jak mu to jen oblečení dovoluje. Spokojeně zamručí a pootevře rty, aby vpustil Alexův dobyvačný jazyk. Uvnitř něj se to jen telelí spokojeností. Tak moc se bál, že to dneska všechno skončilo… zpevní objetí.

Vydechne překvapením nad silou, která ho najednou obejme. Usměje se do polibku a sám prohloubí své objetí. Dotýkají se snad každou možnou plochou, jak jim to jen tyhle podmínky dovolují. Proplete prsty s krátkými vlasy. Tohle je hodně příjemné a on si uvědomuje, jak moc to na něj působí, i když ho to svým způsobem stále ještě děsí, jak snadno se mu David dostal pod kůži.

Pomalu a velmi neochotně se odtáhne, když si vzpomene na to, jak vyplašil Míšu. "Měli bychom… víš, už jet." pousměje se. Zapře se dlaněmi o Alexův hrudník, jak se snaží ovládnout, aby na něj znovu neskočil. Svěsí hlavu a vydechne. Mává to s ním opravdu pěkně. Uculí se. Asi se spolu budou muset hodně brzy vyspat, protože tohle už je až absurdní, co všechno s ním udělá jedna vášnivější pusa.

Zlehka přikývne na souhlas. Pousměje se, když shlíží na Davidovi to sebezapření, jak se nechce odtáhnout, má to podobně, ale asi by to měl někdo rozlousknout, jinak si ho spíš odveze k sobě než někam do města. Pohladí ho po tváři, ukradne si ještě malý polibek a odtáhne se. "Tak se pojďme vrátit do reality." Usměje se a vezme ho za ruku, aby ho dovedl k autu.

Usměje se. Konečně se pořádně nadechne. "Alexi? Ty jsi na vodění se za ruku?" zeptá se s úsměvem. "To bych do tebe teda vážně neřekl." pevněji sevře jeho dlaň, aby se mu náhodou nevycukl. "Copak se to v tobě ještě skrývá?"