Část padesátá první

Část padesátá první

---

Přistiženě sebou ucukne, ale Davidův stisk mu nedovolí žádné protesty. Pokrčí rameny. "prostě mám pocit, že musím všem ukázat, že teď patříš ke mě. A taky abys mi náhodou někde neutekl. Vadí ti to?" Pohlédne na něj v očekávání záporné odpovědi, protože jinak by to byl vážně trapas. A kde se to v něm bere? To si taky zrovna říkal. Asi se stal za celou tou svojí pózou ztraceným romantikem. Uchechtne se.

"Ne, nevadí. Spíš jsem to nějak… nečekal. Ale nevadí mi to. Já… tohohle jsem si nikdy moc neužil, takže… proč ne? Je na čase zkusit všechno." pousměje se. "Utíkat ti nebudu. Slibuju."

Přikývne na souhlas. "Od toho je ten náš poznávací vztah, ne?" Stiskne jeho prsty. "Já se vlastně s nikým pořádně za ruku nikdy nevodil. Tak je to nové pro oba. Jen jsem měl pocit, že to musím udělat." Pousměje se. "Já bych tě stejně nenechal utéct jen tak."

"Hmmm, to jsme viděli." zazubí se. "Dobře, tak zítra si dáme nějaké strašně romantické a kýčovité rande, ano?" rozesměje se. "Osáhávání v kině a tak."

"Neboj se, jednou…" Uchechtne se. "Takže romantické a kýčovité? Kino? Ale musíš pochopit, že nemám nejmenší tušení, co v kině vůbec dávají. Každopádně jsem pro. Osahávání se mi líbí. A potom si můžeme zajít do cukrárny na nějaký super sladký dortík." zazubí se. "Víš co je strašný? Že já vlastně ani nemám tucha, co je dneska pro vás kýčovité."

"To je jedno. Půjdeme na cokoliv, stejně jde jen o to osahávání." pousměje se spokojeně. "Cokoliv, co se zdá trapně kýčovitý tobě. Tak jo, sladké já rád." zastaví se až u auta. "Nebo cokoliv jiného si vymyslíš."

"Můžeme zajít do Berušky." Uchechtne se úlisně. "Dobře, kino, ošmatávání, cukrárna… to zní jako velmi dobrý plán na večer. A potom si tě unesu k sobě domů, protože tě nebudu chtít nechávat na koleji." Vytáhne klíčky a odemkne, pokyne Davidovi, aby si sedl. "Takže… kam přesně chceš hodit?" Zeptá se, když strčí klíč do zapalování. "Nebo chceš řídit?"

"Beruška zní dobře." zasměje se a nastoupí. Usadí se na místě spolujezdce. "Ne, díky. Řídit nechci. Já jsem domluvený s Míšou, takže… jestli pojedeš někudy kolem…. po cestě… nebo mě prostě vyhoď někde u centra. To je fuk."

"S Michalem? To není problém. Cestu k jejich bytu si pamatuju. Jednou jsme tam u Míši zasahovali." Nastartuje. "Ale já bych ti to klidně půjčil, mě to nedělá problém. Dovezl jsi mě živého i s kompletním autem, věřím, že bys to zvládnul." Usměje se.

"Nemusíš mě vozit až tam. Fakticky ne." pousměje se. "Stačí mi trošku přiblížit. Vyhoď mě někde po cestě, fakt." zadívá se z okýnka. "Já vím, ale to jsi byl podvakrát mimo. Nerad řídím, když mě může někdo kritizovat."

"Já nekritizuju. Každý je nějaký řidič. Já se tím živím, no… A vyhodím tě u něj. Tedy… přibrzdím ti, jak si přeješ. Stačí ti to ve třicítce nebo mám sundat nohu z plynu víc?" Uchechtne se. "Nemusíš mít obavy, přijedeme jako myšky a já se stejně tak i zdejchnu, kdyby ses bál, že tě se mnou někdo uvidí."

"Nemusíš mě vozit až tam. Vážně. Je to pro tebe zbytečná zajížďka. A já se stejně aspoň trošku projdu. Není to proto, že bych se bál. Nevadí mi, když nás spolu uvidí. Já jen… nechtěl jsem mu věšet na nos hned, že jsme spolu. Kdyby to nevyšlo a tak…" řekne tiše. "Takhle je to… ať už se rozejdeme z jakéhokoliv důvodu, tak aspoň… no, nebude to kdo s koho." vydechne. "Nevím, jak ti to popsat."

"Dobře… je tam kousek takovej parčík, vyhodím tě u něj." Sevře volant, když uslyší Davidova slova. Zvláštní, že nad ničím takovým ještě nepřemýšlel. Povzdychne si. "Nechápu sice to "kdo z koho", ale zbytek jo." Upře svůj pohled na vozovku před sebou. Tohle je pěkně blbé téma, když už to málem dvakrát skončilo. Jenže stát se mohlo cokoliv a on by měl asi přemýšlet i o té verzi… co když se David jednou ráno probudí a řekne si, že ho to s ním nebaví nebo že nechce žádný vztah. Zklamání, které se u něj dostavilo už jen z těhle myšlenek, ho překvapí.

"Víš, většinou když se dva rozejdou, tak jejich společní přátelé… no, často si vyberou jen jednoho… a já nechci, aby se na mě Míša naštval…" pousměje se. "Víš, ne že bych s tím nějak počítal nebo tak… no, to je jedno. Jen jsem tě nechtěl tlačit do nějakého… zveřejňování vztahu. Co kdyby to nevyšlo?"

Zamračí se. "Nad tím prosím tě vůbec nepřemýšlej. Přijde mi to jako hloupost." Zavrtí hlavou. "Tady nejde o zveřejnění… nevím co sis představoval, ale já neměl v plánu tě nechat vystoupit a přehnout před kapotu pod okny Lexova bytu." Uchechtne se. "Daví… já vím, že máš pochybnosti, ale já nad tím ještě nezačal přemýšlet. Nějak nechci… pokud to přijde, tak to budu respektovat."

"Ne, o to nejde. Míša žije v tom, že tě upřímně nenávidím. A… ehm, ty bys mě fakt… no, to je vedlejší. Prostě… nechci tě do ničeho tlačit. Chci, aby to tak nějak vyplynulo… a nechci tě do ničeho tlačit."

"Tak to potom zcela mění situaci." Pousměje se. Zavrtí hlavou. "Mě do ničeho nenutíš, Opravdu ne. Takže kdybych já do něčeho tlačil tebe, tak mě zbrzdi. Myslím, že máš dost účinných praktik. Co bych tě? Přehnul přes kapotu? No… kdyby to bylo tvé výslovné přání, proč ne? Jen bych si pro to asi vybral jiné místo. Na rušné ulici fakt ne. To není zrovna romantické ani kýčovité."

"Někdy si uděláme výlet do přírody." pousměje se. "Dobře, promiň, já nad vším jen hrozně moc přemýšlím." stočí pohled na Alexe.

"Výlet do přírody. To zní dobře. Takže přidáváme na seznam." Přikývne souhlasně. "Toho už jsem si stačil všimnout. Není to na škodu, jen… někdy je lepší nemyslet a nechat plynout." Usměje se a položí svou dlaň na Davidovo stehno.

"Tak já to vyzkouším." pousměje se s pohledem upřeným na Alexovu dlaň na svém stehně. "Třeba mi to taky půjde."

"To bude určitě fajn." Dovolí si krátký pohled na Davida. "Vadí ti, že se tě dotýkám? Protože jestli jo a ty mi to místo slovního nařčení dáš vědět pořádným kopancem, tak… raději mě upozorni, když budu dělat něco proti tvé vůli."

"Ne, nevadí mi to. Naopak." pousměje se. "Kdyby se mi něco nelíbilo, vypadám jako ten typ, co mlčí a všechno tiše snáší? Myslím, že už ses přesvědčil o opaku."

Zasměje se. "Ne, to opravdu nevypadáš." Přisvědčí popravdě. "Ale tak je to správně." Pohladí ho po stehně. "Už tam budeme. Vážně chceš vyhodit už tady?" Otočí se na něj, když odbočí do klidnější čtvrti.

"Jasně. Tady mi to fakt v pohodě stačí. Nemusíš si dělat starosti. Normálně stejně jezdím z kolejí busem." pousměje se. "Zítra se uvidíme v práci, jo?"

Přikývne a zajede s autem do prvního parkovacího místa, které potká. Normálně by jen opravdu přibrzdil u kraje, ale nechtělo se mu Davida pouštět jen tak. Bez řádného rozloučení. "Normálně ano, protože autobusy vždycky staví jinde než by si člověk přál, ale teď jsi autem… takže záleží na tom kde si řekneš." Usměje se. Odepne si pás, aby měl k Davidovi lepší přístup. "Dostanu pusu na rozloučenou?" Natáhne k němu dlaň, aby s ní přejel přes krk na šíji.

"Mě to vážně stačí tady. Aspoň se trošku projdu." pousměje se. Nemusí ani dodávat, že aspoň po cestě zvládne vymazat z obličeje ten připitomělý úsměv. "No, za jistých předpokladů by se teoreticky dalo uvažovat o tom, že bys tu pusu dostat mohl."

"Za jistých předpokladů?" pousměje se zvědavě. "To znamená?" Palcem ho jemně pohladí na uchu, nepřestává se culit. Obává se, že dneska už mu ten úsměv z tváře nikdo nevezme.

"No, vlastně… za předpokladu, že mi tu pusu doopravdy dáš…" začne plácat kraviny. "Tak bys mi ji dal. Hele, já se takhle nemůžu soustředit, kruci." zasměje se. "Prostě se na předpoklady vykašli."

Zakroutí pobaveně hlavou. Nakloní se a pootočí, aby měl lepší přístup a bez ptaní se vrhne na Davidovy rty. Rozhodně by se to nemohlo počítat mezi nevinné polibky na rozloučenou, ale nemohl si pomoci.

Přitáhne si ho blíž k sobě a položí se do polibku, aby nezůstal pozadu. Začíná se to pomalu zvrhávat. Ještě chviličku a už to začne směřovat k sexu přímo v autě na ulici. Raději se rychle odtáhne, aby se prudce nadechl.

Ke své ruce na Davidově šíji přidal i druhou, kterou si položil na jeho bok, ale moc dlouho tam nesetrval, protože Davidovo vytrhnutí se z polibku ji shodilo. Zhluboka vydechne a zase se nadechne, aby zkrotil sám sebe. Usměje se, když ještě mimoděčně pohladí Davida po rameni a stáhne se na svou sedačku. "Hned bude zbytek dne mnohem hezčí."

"Jo." odtuší chraptivě. "Měl bych jít, aby Míša… víš, nečekal." natáhne se po otevírání dveří. "Já to… zítra se uvidíme, jo? Ahoj." radši rychle popadne batoh a z auta skoro uteče.

Souhlasně přikývne a s pobaveným úsměvem sleduje Davidův úprk. "Zítra ahoj." Mávne mu ještě, ale místo toho, aby odjel, se za ním zahledí.